FulLegal · İçtihat Detay

Fransa 05.04.2017 CS

EUR-Lex - 62015TJ0344 - CS

Avrupa Adalet Divanı

Karar Metni

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího rozšířeného senátu)

5. dubna 2017 ( *1 )

„Přístup k dokumentům — Nařízení (ES) č. 1049/2001 — Dokumenty zaslané v rámci postupu upraveného směrnicí 98/34/ES — Dokumenty pocházející z členského státu — Poskytnutí přístupu — Výjimka týkající se ochrany soudního řízení — Výjimka týkající se ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu — Předchozí souhlas členského státu“

Ve věci T‑344/15,

Francouzská republika, zastoupená původně F. Alabrunem, G. de Berguesem, D. Colasem a F. Fizem, poté D. Colasem a B. Foddou a nakonec D. Colasem, B. Foddou a E. de Moustier, jako zmocněnci,

žalobkyně,

podporovaná

Českou republikou, zastoupenou M. Smolkem, T. Müllerem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

proti

Evropské komisi, zastoupené J. Baquero Cruzem a F. Clotuche-Duvieusart, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise Ares(2015) 1681819 ze dne 21. dubna 2015, kterým byly jednomu občanovi zpřístupněny dokumenty zaslané Francouzskou republikou v rámci postupu upraveného směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337),

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát),

ve složení S. Papasavvas, předseda, I. Labucka, E. Bieliūnas (zpravodaj), I. S. Forrester a C. Iliopoulos, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: G. Predonzani, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. prosince 2016,

vydává tento

Rozsudek

Skutečnosti předcházející sporu

Dne 21. ledna 2014 oznámily francouzské orgány Evropské komisi v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337) návrh zákona, jímž má být stanoven rámec podmínek prodeje knih na dálku a jímž se francouzská vláda zmocňuje, aby nařízením novelizovala ustanovení zákoníku duševního vlastnictví týkající se nakladatelské smlouvy.

Dopisem ze dne 15. prosince 2014 obdržela Komise na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) žádost o přístup ke všem dokumentům vyhotoveným nebo obdrženým Komisí v rámci vyřizování tohoto oznámení.

Komise označila pět dokumentů, jež jsou předmětem žádosti o přístup, a sice:

—

její žádost o doplňující informace ze dne 27. února 2014;

—

odpověď francouzské vlády na tuto žádost ze dne 11. března 2014;

—

podrobné stanovisko rakouské vlády ze dne 9. dubna 2014;

—

podrobné stanovisko Komise ze dne 15. dubna 2014;

—

odpověď francouzské vlády ze dne 17. června 2014 na obě podrobná stanoviska.

Vzhledem k tomu, že k dalším vyjádřením ze strany Komise ani žádného členského státu nedošlo, přijala Francouzská republika dne 8. července 2014 zákon č. 2014-779, kterým se stanoví rámec podmínek prodeje knih na dálku a kterým se vláda zmocňuje, aby nařízením novelizovala ustanovení zákoníku duševního vlastnictví týkající se nakladatelské smlouvy (JORF ze dne 9. července 2014, s. 11363).

V rámci postupu konzultace podle čl. 4 odst. 4 a 5 nařízení č. 1049/2001 informovala Francouzská republika elektronickou poštou ze dne 19. prosince 2014 a 13. a 14. ledna 2015 Komisi, že nesouhlasí se zpřístupněním odpovědi francouzské vlády ze dne 11. března 2014 na žádost o doplňující informace Komise a odpovědi francouzské vlády ze dne 17. června 2014 na podrobná stanoviska rakouské vlády a Komise, uvedených ve druhé a páté odrážce bodu 3 výše (dále jen „sporné dokumenty“), a to na základě výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001 týkající se ochrany soudního řízení. Podle francouzských orgánů by jejich zpřístupnění vedlo k porušení ochrany případného budoucího soudního řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, jež by mohlo být proti Francouzské republice zahájeno navzdory tomu, že dodržela postup stanovený ve směrnici 98/34. Podle francouzských orgánů totiž existuje nebezpečí, že bude zahájeno řízení o nesplnění povinnosti, neboť Komise vydala podrobné stanovisko, v němž poukazovala na možný nesoulad návrhu francouzského zákona s právem Evropské unie. Aby nebyla ohrožena rovnost zbraní mezi Francouzskou republikou a Komisí v případném sporu, požádala tedy Francouzská republika o to, aby byl zachován důvěrný charakter korespondence s Komisí.

Dopisem ze dne 29. ledna 2015 zpřístupnila Komise svou žádost o doplňující informace ze dne 27. února 2014, podrobné stanovisko rakouské vlády ze dne 9. dubna 2014 a své podrobné stanovisko ze dne 15. dubna 2014, jež jsou v následujícím pořadí uvedeny v první, třetí a čtvrté odrážce bodu 3 výše, ale odepřela přístup ke sporným dokumentům; žadatele o přístup přitom informovala o námitkách Francouzské republiky a o důvodu, jejž na podporu svých námitek uvedla.

Dne 11. února 2015 podal žadatel o přístup Komisi potvrzující žádost v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

Dopisem ze dne 3. března 2015 požádala Komise Francouzskou republiku, aby přehodnotila svůj postoj, a to zejména na základě rozsudku ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise (C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541), a rozsudku ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise (T‑391/03 a T‑70/04, EU:T:2006:190), týkajících se výjimky vycházející z ochrany soudního řízení.

Elektronickou poštou ze dne 13. března 2015 potvrdily francouzské orgány své stanovisko, že ke sporným dokumentům nesmí být poskytnut přístup. Zopakovaly své námitky vůči zpřístupnění sporných dokumentů na základě výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001 a doplnily, že přístup k dotčeným dokumentům musí být rovněž odepřen na základě výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce uvedeného nařízení, která se týká ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu. Podle francouzských orgánů totiž veškeré dokumenty, jež jsou předmětem žádosti o přístup, spadají do rámce vyšetřování, jež se týká francouzských orgánů a v němž jde o možný nesoulad francouzského zákona, v té době projednávaného ve francouzském parlamentu, s unijním právem. Francouzské orgány kromě toho uvedly, že zvažovaly možnost poskytnutí částečného přístupu ke sporným dokumentům, avšak došly k závěru, že takový přístup poskytnout nelze, neboť výjimky se týkají všech dokumentů.

Rozhodnutím Ares(2015) 1681819 ze dne 21. dubna 2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Komise rozhodla, že žadateli poskytne přístup ke sporným dokumentům. Komise v tomto ohledu posoudila důvody pro odepření, jichž se dovolávaly francouzské orgány, a stran důvodu pro odepření založeného na výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001 dospěla k závěru, že „dokumenty, o jejichž zpřístupnění bylo žádáno, nemají úzkou spojitost s probíhajícím nebo v tomto stadiu rozumně předvídatelným soudním sporem“, „že je tedy zjevné, že se na dotčené dokumenty nevztahuje výjimka uplatňovaná francouzskými orgány“, a že „uvedená výjimka nemůže být jejich zveřejnění na překážku“. Pokud jde o důvod odepření založený na výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, Komise uvedla, že „vzhledem k tomu, že neprobíhá žádné vyšetřování, jeví se použitelnost výše uvedené výjimky v tomto stadiu jako čistě hypotetická, a její uplatňování se tudíž za daných okolností prima facie jeví jako neopodstatněné“.

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 1. července 2015 podala Francouzská republika projednávanou žalobu.

V návrhu Francouzská republika v souladu s čl. 28 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu požádala, aby ve věci rozhodl senát zasedající v kolegiu o alespoň pěti soudcích.

Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu téhož dne podala Francouzská republika návrh na předběžné opatření.

Tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením předsedy Tribunálu ze dne 1. září 2015 s tím, že o náhradě nákladů bude rozhodnuto později.

Komise samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 16. září 2015 požádala, aby tato žaloba byla projednána ve zrychleném řízení podle článku 152 jednacího řádu.

Rozhodnutím Tribunálu (třetího senátu) ze dne 6. října 2015 byla žádost o projednání věci ve zrychleném řízení zamítnuta.

Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. října 2015 podala Česká republika návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Francouzské republiky.

Usnesením ze dne 6. listopadu 2015 předseda třetího senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolil. Česká republika předložila spis vedlejší účastnice a hlavní účastnice řízení předložily svá vyjádření ke spisu vedlejší účastnice ve stanovených lhůtách.

Dne 21. července 2016 informovala soudní kancelář Tribunálu účastnice řízení, že projednávaná věc byla postoupena třetímu rozšířenému senátu.

Na návrh soudce zpravodaje Tribunál (třetí rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření podle článku 89 svého jednacího řádu položil hlavním účastnicím řízení písemné otázky. Hlavní účastnice řízení této výzvě vyhověly ve stanovené lhůtě.

Řeči hlavních účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly předneseny na jednání konaném dne 14. prosince 2016. Česká republika se účasti na jednání vzdala.

Francouzská republika, podporovaná Českou republikou, navrhuje, aby Tribunál:

—

zrušil napadené rozhodnutí;

—

uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

Komise navrhuje, aby Tribunál:

—

žalobu zamítl;

—

uložil Francouzské republice náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

Na podporu své žaloby vznesla Francouzská republika původně tři žalobní důvody. Zaprvé se dovolávala porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, zadruhé a podpůrně porušení povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o nepoužitelnost výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce uvedeného nařízení, a zatřetí a ještě podpůrněji porušení čl. 4 odst. 2 druhé a třetí odrážky téhož nařízení.

Ve své odpovědi ze dne 19. října 2016 na otázky položené Tribunálem cestou organizačních procesních opatření Francouzská republika uvedla, že svůj druhý žalobní důvod bere zpět.

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001

Francouzská republika tvrdí, že Komise neprávem přezkoumávala argumenty francouzských orgánů stran přístupu ke sporným dokumentům a povolila tak jejich zpřístupnění navzdory jejím řádně odůvodněným námitkám opírajícím se o důvody související s oběma výjimkami z poskytnutí přístupu stanovenými v čl. 4 odst. 2 druhé a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

Francouzská republika tak v rámci prvního žalobního důvodu v podstatě tvrdí, že Komise překročila meze své přezkumné pravomoci, a tím porušila čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.

Komise argumenty Francouzské republiky zpochybňuje.

Úvodem je třeba připomenout, že nařízení č. 1049/2001, jak vyplývá ze čtvrtého bodu jeho odůvodnění a z jeho článku 1, má poskytnout veřejnosti co možná nejširší právo na přístup k dokumentům orgánů (rozsudek ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, EU:C:2008:374, bod 33, a rozsudek ze dne 3. října 2012, Jurašinović v. Rada, T‑63/10, EU:T:2012:516, bod 28). Podle čl. 2 odst. 3 tohoto nařízení se toto právo vztahuje nejen na dokumenty vypracované orgánem, ale i na dokumenty, jež tento orgán obdrží od třetích osob, k nimž patří i členské státy, jak výslovně upřesňuje čl. 3 písm. b) téhož nařízení.

Toto právo na přístup však podléhá některým omezením vycházejícím z důvodů veřejného či soukromého zájmu (rozsudek ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, C‑266/05 P, EU:C:2007:75, bod 62, a rozsudek ze dne 3. října 2012, Jurašinović v. Rada, T‑63/10, EU:T:2012:516, bod 29). Článek 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 konkrétně uvádí, že členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, dále jen „rozsudek IFAW v. Komise“, EU:C:2012:376, bod 50, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 41).

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již měl v rozsudku ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise (C‑64/05 P, EU:C:2007:802), a v rozsudku ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise (C‑135/11 P, EU:C:2012:376), příležitost upřesnit dosah námitek vznesených členským státem na základě uvedeného ustanovení (rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 43).

Soudní dvůr v tomto směru zdůraznil, že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 má procesní povahu, jelikož se omezuje na stanovení požadavku předchozího souhlasu dotčeného členského státu, pokud tento stát podal konkrétní žádost v tomto smyslu, a je ustanovením upravujícím rozhodovací proces Unie (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, body 78 a 81; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 53, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 44).

Na rozdíl od čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001, který třetím osobám v případech, kdy dokumenty pocházejí od nich, přiznává pouze právo, aby je dotčený orgán konzultoval ohledně uplatnění jedné z výjimek stanovených v odstavcích 1 a 2 téhož článku 4, je podle odstavce 5 uvedeného článku předchozí souhlas členského státu nezbytnou podmínkou pro zpřístupnění dokumentu, který z něj pochází, jestliže o to tento stát požádá (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 54, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 45).

Soudní dvůr tak rozhodl, že pokud členský stát využil možnost, kterou mu dává čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, a to požádat o to, aby specifický dokument pocházející z tohoto státu nebyl zpřístupněn bez jeho předchozího souhlasu, případné zpřístupnění tohoto dokumentu orgánem vyžaduje, aby zmíněný členský stát dal předchozí souhlas (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 50; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 55, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 46).

Z toho a contrario plyne, že orgán, který nezískal souhlas od dotyčného členského státu, není oprávněn dotčený dokument zpřístupnit (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 44; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 56, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 47).

Článek 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 nicméně nepřiznává dotyčnému členskému státu právo obecného a bezpodmínečného veta, jež by mu umožňovalo pouze na základě volného uvážení a bez odůvodnění svého rozhodnutí bránit zpřístupnění jakéhokoli dokumentu v držení orgánu pouze z toho důvodu, že zmíněný dokument pochází z tohoto členského státu (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 58; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 57, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 48).

Výkon pravomoci, kterou čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 přiznává dotyčnému členskému státu, totiž podléhá rámci danému hmotněprávními výjimkami vyjmenovanými v odstavcích 1 až 3 téhož článku, přičemž členskému státu je v tomto ohledu přiznána pouze pravomoc účastnit se rozhodování orgánu. Předchozí souhlas dotyčného členského státu, na nějž odkazuje tento článek, je tak třeba posuzovat nikoliv jako právo diskrečně uplatňovaného veta, nýbrž jako určitý druh požadavku souhlasného stanoviska, že neexistují důvody pro výjimku vycházející z odstavců 1 až 3 téhož článku. Rozhodovací proces zavedený uvedeným článkem tudíž vyžaduje, aby se dotyčný orgán a dotyčný členský stát držely hmotněprávních výjimek stanovených v uvedených odstavcích 1 až 3 (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, body 76 a 83; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 58, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 49).

Z toho vyplývá, že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 umožňuje dotyčnému členskému státu, aby bránil zpřístupnění dokumentů, které z něj pocházejí, pouze na základě hmotněprávních výjimek stanovených v odstavcích 1 až 3 tohoto článku, přičemž je povinen svůj postoj v tomto ohledu náležitě odůvodnit (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 99; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 59, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 50).

Pokud jde v projednávaném případě o dosah čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 ve vztahu k orgánu rozhodujícímu o žádosti o zpřístupnění určitého dokumentu, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že ve vztahu k žadateli nemá zásah dotyčného členského státu vliv na to, že rozhodnutí, jež mu později zašle orgán jako odpověď na žádost o přístup, kterou podal ohledně dokumentu, jejž má uvedený orgán v držení, má charakter unijního aktu (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 94; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 60, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 51).

Orgán rozhodující o žádosti o zpřístupnění určitého dokumentu je tedy jakožto autor rozhodnutí o odepření přístupu k dokumentům odpovědný za jeho legalitu. Soudní dvůr tak rozhodl, že tento orgán nemůže vyhovět námitkám vzneseným členským státem proti zpřístupnění dokumentu, který z tohoto státu pochází, pokud tyto námitky nejsou nijak odůvodněny nebo pokud odůvodnění, o které se tento stát opírá při odepření přístupu k dotčenému dokumentu, neuvádí odkaz na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 88; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 61, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 52).

Z toho vyplývá, že před odepřením přístupu k dokumentu pocházejícímu z členského státu musí dotyčný orgán přezkoumat, zda námitky tohoto státu mají oporu v hmotněprávních výjimkách stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 a zda členský stát svůj postoj v tomto ohledu náležitě odůvodnil. V rámci postupu přijímání rozhodnutí o odepření přístupu se tedy uvedený orgán musí ujistit o existenci takového odůvodnění a odkázat na něj v rozhodnutí, jež přijme na konci tohoto postupu (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 99; rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 62, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 53).

Jak konečně vyplývá zejména z článků 7 a 8 nařízení č. 1049/2001, i samotný orgán je povinen odůvodnit zamítavé rozhodnutí určené žadateli o přístup. Taková povinnost znamená, že orgán ve svém rozhodnutí uvede nejen námitky vznesené dotyčným členským státem proti zpřístupnění požadovaného dokumentu, ale i důvody dovolávané tímto členským státem k učinění závěru, že se použije jedna z výjimek z práva na přístup stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 téhož nařízení. Takové údaje totiž žadateli umožňují seznámit se s původem a důvody odepření přístupu, které je vůči němu uplatněno, a příslušnému soudu vykonat případně přezkum, který mu přísluší (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 89, a usnesení ze dne 27. března 2014, Ecologistas en Acción v. Komise, T‑603/11, nezveřejněné, EU:T:2014:182, bod 42).

Naproti tomu orgánu rozhodujícímu o žádosti o zpřístupnění určitého dokumentu podle judikatury nepřísluší, aby vyčerpávajícím způsobem posuzoval rozhodnutí dotyčného členského státu vznést námitky provedením přezkumu, který by šel nad rámec ověření pouhé existence odůvodnění odkazujícího na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 63; usnesení ze dne 27. března 2014, Ecologistas en Acción v. Komise, T‑603/11, nezveřejněné, EU:T:2014:182, bod 44, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 54).

Požadavek na takové úplné posouzení by totiž mohl vést k tomu, že by orgán rozhodující o žádosti mohl po jeho provedení neprávem přistoupit ke zpřístupnění dotčeného dokumentu žadateli bez ohledu na námitky členského státu, z něhož tento dokument pochází, které jsou řádně odůvodněny ve smyslu bodů 40 a 41 výše (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 64; usnesení ze dne 27. března 2014, Ecologistas en Acción v. Komise, T‑603/11, nezveřejněné, EU:T:2014:182, bod 45, a rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 55).

Komisi ani nepřísluší provádět ve vztahu k dokumentu, jehož zpřístupnění je odepřeno, úplné posouzení důvodů uplatňovaných členským státem v rámci námitek na základě výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 65, a usnesení ze dne 27. března 2014, Ecologistas en Acción v. Komise, T‑603/11, nezveřejněné, EU:T:2014:182, bod 47).

A konečně Tribunál ve svém rozsudku ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise (T‑59/09, EU:T:2012:75), rozhodl, že přezkum orgánu nespočívá v určení toho, zda je odůvodnění uvedené dotyčným členským státem bez jakékoliv pochybnosti nesprávné, nýbrž v určení toho, zda důvody uvedené dotyčným členským státem na podporu jeho námitek mohou s ohledem na okolnosti projednávané věci a použitelná právní pravidla prima facie odůvodnit takové odepření přístupu, a tudíž zda tyto důvody uvedenému orgánu umožní převzít odpovědnost, kterou mu svěřuje článek 8 nařízení č. 1049/2001 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise, T‑59/09, EU:T:2012:75, body 52 a 53, a usnesení ze dne 27. března 2014, Ecologistas en Acción v. Komise, T‑603/11, nezveřejněné, EU:T:2014:182, bod 46).

Tribunál mimoto upřesnil, že orgán nemá prosazovat své stanovisko nebo nahrazovat posouzení dotyčného členského státu svým posouzením, ale jde o to, aby se vyhnul přijetí rozhodnutí, které nepovažuje za obhajitelné. Orgán jakožto autor rozhodnutí o poskytnutí nebo odepření přístupu je totiž odpovědný za jeho legalitu. Před odepřením přístupu k dokumentu pocházejícímu z členského státu proto musí zjistit, zda námitky tohoto členského státu mají oporu v hmotněprávních výjimkách stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 a zda členský stát svůj postoj s ohledem na tyto výjimky náležitě odůvodnil (rozsudek ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise, T‑59/09, EU:T:2012:75, bod 54; v tomto smyslu viz rovněž usnesení ze dne 27. března 2014, Ecologistas en Acción v. Komise, T‑603/11, nezveřejněné, EU:T:2014:182, bod 43).

Je třeba zdůraznit, že tento přezkum musí být proveden v rámci loajálního dialogu, kterým se vyznačuje rozhodovací proces zavedený článkem 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, přičemž orgán musí členskému státu umožnit, aby své důvody lépe vysvětlil nebo je přehodnotil, aby bylo možné je prima facie považovat za obhajitelné (rozsudek ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise, T‑59/09, EU:T:2012:75, bod 55).

Tento přezkum musí být rovněž proveden s náležitým zohledněním zásady, podle které výjimky z práva na přístup veřejnosti k dokumentům orgánů uvedené v článku 4 nařízení č. 1049/2001 musí být vzhledem k cílům sledovaným uvedeným nařízením, zejména vzhledem k okolnosti, připomenuté v jeho bodě 2 odůvodnění, že toto právo na přístup souvisí s demokratickým charakterem unijních orgánů, a skutečnosti, že toto nařízení má za cíl, jak uvádí jeho bod 4 odůvodnění a článek 1, v co největší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům, vykládány a uplatňovány restriktivně (rozsudek ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise, T‑59/09, EU:T:2012:75, bod 56).

V projednávané věci Francouzská republika tvrdí, že odůvodnění obsažené v rozsudku ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise (T‑59/09, EU:T:2012:75), bylo zpochybněno rozsudkem ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise (C‑135/11 P, EU:C:2012:376), a rozsudkem ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise (T‑669/11, EU:T:2014:814). Tvrdí, že z rozsudku ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise (C‑135/11 P, EU:C:2012:376), jasně vyplývá, že ověření existence odůvodnění je maximální mezí přezkumu, jejž může vykonávat orgán rozhodující o žádosti o přístup. Tím, že Soudní dvůr v bodě 63 uvedeného rozsudku použil přídavné jméno „pouhé“ před souslovím „existence odůvodnění“, je ostatně jasně vyjádřen omezený rozsah tohoto přezkumu.

V tomto ohledu zejména z bodů 59, 62 a 63 rozsudku ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise (C‑135/11 P, EU:C:2012:376), připomenutých v bodech 38, 41 a 43 výše, vyplývá, že Soudní dvůr sice uvedl, že přezkum orgánu nemůže jít nad rámec ověření pouhé existence odůvodnění odkazujícího na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001, to však nemění nic na tom, že orgánu přísluší ověřit, že námitky členského státu jsou řádně odůvodněny.

Přitom je třeba poukázat na to, že Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise (C‑135/11 P, EU:C:2012:376), zabýval kasačním opravným prostředkem podaným společností IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds proti rozsudku ze dne 13. ledna 2011, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise (T‑362/08, EU:T:2011:6), v němž Tribunál nerozhodl o otázce, zda Komisi přísluší provést přezkum prima facie nebo úplný přezkum důvodů pro námitky uplatňované členským státem (rozsudek ze dne 13. ledna 2011, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, T‑362/08, EU:T:2011:6, bod 86). Pokud jde o tuto otázku, navrhovatelka v uvedené věci Tribunálu v rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku pouze vytýkala, že neuznal, že Komisi ve vztahu k dokumentu, k němuž byl odepřen přístup, přísluší provést úplné posouzení důvodů, jichž se dovolával členský stát v rámci námitek na základě výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001. Soudní dvůr měl za to, že se Tribunál v tomto směru nedopustil nesprávného právního posouzení (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 65).

Z toho plyne, že Soudní dvůr pouze odmítl možnost, aby orgán prováděl úplné posouzení, avšak neodmítl přezkum prima facie odůvodnění námitek členského státu.

Z bodů 69, 81 a 83 až 85 rozsudku ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise (T‑669/11, EU:T:2014:814), ve vzájemném spojení mimoto vyplývá, že orgán sice není povinen provádět konkrétní a individuální přezkum dokumentů, o jejichž zpřístupnění se žádá, ve vztahu k výjimkám stanoveným v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001, jak je vyžadováno ustálenou judikaturou v této oblasti (rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C‑139/07 P, EU:C:2010:376, bod 53; rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, bod 72, a rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C‑514/11 P a C‑605/11 P, EU:C:2013:738, bod 44), a nepřísluší mu provádět úplné posouzení důvodů, jež předložil členský stát k odůvodnění námitek vůči zpřístupnění požadovaných dokumentů, avšak jeho povinnost provedení pečlivého přezkumu musí vést k tomu, že ověří, zda se mu vysvětlení podaná členským státem jeví prima facie jako opodstatněná.

Proto měla Komise ve věci Spirlea v. Komise za to, že se námitky Spolkové republiky Německo založené na výjimce týkající se ochrany cílů vyšetřování jeví prima facie jako opodstatněné, neboť řízení EU Pilot 2070/11/SNCO, jež předchází případnému zahájení formální fáze řízení o nesplnění povinnosti, v jehož rámci byl vyhotoven požadovaný dokument, a sice odpověď německých orgánů na žádost Komise o informace, ještě probíhalo. Komise totiž pokračovala v posuzování odpovědi Spolkové republiky Německo a v návaznosti na tuto odpověď zvažovala další kroky (rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, body 70, 84 a 103).

Komise tudíž konstatovala, že výjimka týkající se ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu mohla být Spolkovou republikou Německo prima facie právem uplatňována, neboť řízení ještě probíhalo; k tomuto zjištění bylo zapotřebí ověřit, že skutečnosti dovolávané Spolkovou republikou Německo nebyly zjevně nesprávné.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Francouzská republika, tedy není namístě se domnívat, že Tribunál v rozsudku ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise (T‑669/11, EU:T:2014:814), upustil od svého přístupu, jejž zaujal v rozsudku ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise (T‑59/09, EU:T:2012:75), a ostatně ani stavět proti sobě posledně uvedený rozsudek a rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW v. Komise (C‑135/11 P, EU:C:2012:376).

Z výše uvedeného vyplývá, že orgán musí provést přezkum prima facie opodstatněnosti důvodů pro odepření přístupu namítané dotyčným členským státem.

A konečně je třeba zamítnout argument Francouzské republiky, že Komise neprávem provedla úplný přezkum odůvodnění námitek vznesených tímto členským státem, což je podle uvedeného členského státu v rozporu s mezemi rozsahu jejího přezkumu. V projednávané věci totiž, jak bylo připomenuto v bodě 10 výše, Komise provedla posouzení důvodů pro odepření přístupu uplatněných francouzskými orgány a stran důvodu pro odepření založeného na výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001 dospěla k závěru, že „dokumenty, o jejichž zpřístupnění bylo žádáno, nemají úzkou spojitost s probíhajícím nebo v tomto stadiu rozumně předvídatelným soudním sporem“, „že je tedy zjevné, že se na dotčené dokumenty nevztahuje výjimka uplatňovaná francouzskými orgány“ a že „uvedená výjimka nemůže být jejich zveřejnění na překážku“. Pokud jde o důvod odepření založený na výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, Komise uvedla, že „vzhledem k tomu, že neprobíhá žádné vyšetřování, jeví se použitelnost výše uvedené výjimky v tomto stadiu jako čistě hypotetická, a její uplatňování se tudíž za daných okolností prima facie jeví jako neopodstatněné“.

Stručnost této analýzy a použití takových klíčových výrazů, jako například „zjevné“ nebo „prima facie“, přitom umožňují přijmout závěr, že se nejedná o úplný přezkum odůvodnění uvedeného Francouzskou republikou, nýbrž o přezkum prima facie.

Na druhé straně Komisi příslušelo, aby v rámci své povinnosti péče provedla prima facie ověření existence soudního sporu nebo vyšetřování, v jejichž rámci byly vyhotoveny sporné dokumenty, neboť právě existence takového sporu nebo vyšetřování mohla vůbec odůvodnit použití výjimek upravených v čl. 4 odst. 2 druhé a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

Komise tudíž nepřekročila meze svého přezkumu, jak jsou definovány v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. První žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 4 odst. 2 druhé a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001

V rámci třetího žalobního důvodu Francouzská republika tvrdí, že Komise měla neprávem za to, že se nemohla opírat o výjimku týkající se ochrany soudního řízení a výjimku týkající se ochrany cílů vyšetřování, aby zabránila přístupu ke sporným dokumentům.

Je tedy třeba určit, zda Komise mohla dospět k závěru, že důvody, které Francouzská republika uvedla na podporu svých námitek proti zveřejnění sporných dokumentů, nejsou prima facie opodstatněné.

V tomto směru se třetí žalobní důvod dělí na dvě části, přičemž první vychází z porušení čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001 a druhá z porušení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky uvedeného nařízení.

K první části, vycházející z porušení čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001

Francouzská republika, podporovaná Českou republikou, v podstatě tvrdí, že postup upravený směrnicí 98/34 vykazuje vzhledem ke svému cíli a průběhu značnou podobnost s postupem před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti členským státem, a připomíná, že v případě přetrvávající neshody mezi Komisí a dotyčným členským státem může postup upravený směrnicí 98/34 vyústit v zahájení řízení o nesplnění povinnosti.

Přitom v případě řízení o nesplnění povinnosti zahájeného proti technické normě, jež byla předmětem postupu upraveného směrnicí 98/34, jsou výzva dopisem a odůvodněné stanovisko podle názoru Francouzské republiky dokumenty, jež se nesdělují především z důvodu ochrany soudního řízení.

Komise argumenty Francouzské republiky zpochybňuje.

Článek 4 odst. 2 druhá odrážka nařízení č. 1049/2001 stanoví, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentům, pokud by jejich zpřístupnění vedlo k porušení ochrany soudního řízení a právního poradenství.

Je třeba připomenout, že bylo judikováno, že pojem „soudní řízení“ musí být vykládán tak, že ochrana veřejného zájmu brání zpřístupnění obsahu dokumentů vyhotovených pouze pro účely konkrétního soudního řízení (viz rozsudek ze dne 3. října 2012, Jurašinović v. Rada, T‑63/10, EU:T:2012:516, bod 66 a citovaná judikatura).

Stejně tak bylo ve věci týkající se Komise judikováno, že výrazem „dokumenty vyhotovené pouze pro účely konkrétního soudního řízení“ je třeba rozumět předložené spisy či podání, interní dokumenty související s projednáváním věci a komunikaci mezi dotyčným generálním ředitelstvím a právní službou nebo advokátní kanceláří v dané věci, a že cílem tohoto vymezení působnosti výjimky v uvedené věci je zaručit ochranu práce v rámci Komise a důvěrnost a ochranu zásady profesního tajemství advokátů (viz rozsudek ze dne 3. října 2012, Jurašinović v. Rada, T‑63/10, EU:T:2012:516, bod 67 a citovaná judikatura).

V projednávané věci však sporné dokumenty nejsou ani spisy ani podáními předloženými v rámci soudního řízení a obecně nebyly vyhotoveny pro účely konkrétního soudního řízení.

Pokud jde o argument Francouzské republiky, podporované Českou republikou, že členský stát musí vzít v úvahu, že po určitou dobu existuje riziko žaloby pro nesplnění povinnosti stran předpisu přijatého postupem upraveným směrnicí 98/34, a to tím spíše, že Komise nepřijala formální rozhodnutí o ukončení řízení, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být riziko porušení chráněného zájmu rozumně předvídatelné, a nikoliv čistě hypotetické (viz rozsudek ze dne 3. července 2014, Rada v. in ’t Veld, C‑350/12 P, EU:C:2014:2039, bod 52 a citovaná judikatura).

V tomto ohledu je sice pravda, že dospěje-li Komise k názoru, že členský stát nesplnil své povinnosti, přísluší jí, aby posoudila, zda je vhodné podat proti tomuto státu žalobu pro nesplnění povinnosti, určila ustanovení, která porušil, a zvolila okamžik, kdy vůči němu zahájí řízení o nesplnění povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C‑514/11 P a C‑605/11 P, EU:C:2013:738, bod 61), avšak to nemění nic na tom, že sporné dokumenty, a konkrétně odpověď francouzské vlády ze dne 17. června 2014 na podrobná stanoviska rakouské vlády a Komise uvedená v páté odrážce bodu 3 výše nevedly v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí, tedy více než devět měsíců po přijetí zákona č. 2014-779, k tomu, že by Komise zaslala výzvu dopisem na základě čl. 258 prvního pododstavce SFEU.

I kdyby tedy, jak tvrdí Francouzská republika, měla Komise v úmyslu zahájit proti Francouzské republice řízení o nesplnění povinnosti, a za tímto účelem převzala ze svého podrobného stanoviska některé skutečnosti, jejichž zpřístupnění by mohlo poškodit ochranu soudního řízení, do výzvy dopisem, či dokonce do případného spisu předloženého Soudnímu dvoru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2001, Petrie a další v. Komise, T‑191/99, EU:T:2001:284, body 68 a 69), riziko zahájení postupu před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti proti Francouzské republice nebylo v projednávaném případě rozumně předvídatelné, a bylo tedy čistě hypotetické.

V tomto ohledu je třeba podotknout, že v projednávaném případě zmínily francouzské orgány pouze „budoucí“ soudní řízení v rámci „případného“ řízení o nesplnění povinnosti. Z toho plyne, že ani pro francouzské orgány nebylo zahájení takovýchto řízení rozumně předvídatelné a že se zamýšlely chránit pro případ, že by Komise měla v úmyslu zahájit takové řízení o nesplnění povinnosti.

A konečně platí, že jelikož sporné dokumenty ve skutečnosti nebyly vyhotoveny v rámci soudního řízení, nýbrž v rámci postupu upraveného směrnicí 98/34, a protože zahájení postupu před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti proti Francouzské republice nebylo rozumně předvídatelné a zůstalo čistě hypotetické, měla Komise právem za to, že se odepření přístupu ke sporným dokumentům namítané francouzskými orgány na základě čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001 nejevilo prima facie jako opodstatněné.

První část třetího žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

Ke druhé části, vycházející z porušení čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001

Francouzská republika tvrdí, že Komise měla konstatovat, že dokumentům, jež francouzská vláda vydala v rámci postupu upraveného směrnicí 98/34, svědčí obecná domněnka porušení cílů vyšetřování, a že tedy mohla vznést námitky proti jejich zpřístupnění. Důvody, jež vedly Soudní dvůr k závěru, že existuje obecná domněnka porušení cílů vyšetřování, pokud jde o postup před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti (rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C‑514/11 P a C‑605/11 P, EU:C:2013:738, bod 65), jsou podle Francouzské republiky použitelné i na postup upravený směrnicí 98/34.

Komise argumenty Francouzské republiky zpochybňuje.

Článek 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001 stanoví, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu.

Je třeba poukázat na to, že Komise nepopírala, že by postup upravený směrnicí 98/34 mohl být kvalifikován jako vyšetřování, jak připustila Francouzská republika ve své odpovědi na organizační procesní opatření. Komise totiž měla v napadeném rozhodnutí za to, že se výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 nemůže uplatnit, neboť daný postup byl v každém případě bez jakékoli další dohry ukončen před přijetím uvedeného rozhodnutí.

Mimoto je nutno uvést, že účelem výjimky zakotvené v tomto ustanovení není ochrana vyšetřování jako takového, nýbrž ochrana cíle tohoto vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, EU:T:2006:190, body 105 a 109, a rozsudek ze dne 14. února 2012, Německo v. Komise, T‑59/09, EU:T:2012:75, bod 73 a citovaná judikatura).

V projednávaném případě platí, že jelikož byl postup upravený směrnicí 98/34 v době, kdy Komise přijala napadené rozhodnutí, ukončen, nemohlo zpřístupnění dokumentů vyhotovených v tomto rámci porušit cíl sledovaný tímto postupem.

V této souvislosti je třeba zamítnout argument Francouzské republiky, podporované v tomto směru Českou republikou, že je nezbytné, aby sporné dokumenty nebyly zveřejněny po určitou dobu po ukončení vyšetřování, a sice dokud existuje rozumně předvídatelné riziko, že členský stát a Komise budou potřebovat volný prostor pro nerušenou diskusi pro účely vyřešení sporu týkajícího se souladu vnitrostátní právní úpravy s unijním právem.

Podle judikatury totiž platí, že čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001 musí být vykládán tak, že toto ustanovení, jehož účelem je ochrana „cílů inspekce, vyšetřování a auditu“, se použije pouze tehdy, jestliže zpřístupnění dotčených dokumentů může ohrozit dokončení inspekce, vyšetřování nebo auditu (rozsudek ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, EU:T:2006:190, bod 109).

Na jednotlivé úkony v rámci vyšetřování nebo inspekce se sice může nadále vztahovat výjimka vycházející z ochrany inspekce, vyšetřování a auditu, dokud vyšetřování nebo inspekce pokračuje, a to i v případě, že konkrétní vyšetřování nebo inspekce, v rámci nichž byla vypracována zpráva, k níž je požadován přístup, byly již skončeny (viz rozsudek ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, EU:T:2006:190, bod 110 a citovaná judikatura).

Připustit však, že se na jednotlivé dokumenty, jež se týkají inspekce, vyšetřování nebo auditu, vztahuje výjimka uvedená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, dokud nejsou přijata opatření navazující na tato řízení, by znamenalo, že by byl přístup k uvedeným dokumentům podmíněn nahodilou, budoucí a případně vzdálenou událostí, závislou na rychlosti a přičinlivosti jednotlivých orgánů (rozsudek ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, EU:T:2006:190, bod 111).

Takové řešení by bylo v rozporu s cílem spočívajícím v zaručení přístupu veřejnosti k dokumentům orgánů, aby byla občanům dána možnost účinněji dohlížet na soulad výkonu veřejné moci s právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T‑391/03 a T‑70/04, EU:T:2006:190, bod 112).

V projednávaném případě platí, že nejenže byl postup upravený směrnicí 98/34 ukončen, ale, jak bylo připomenuto v bodě 75 výše, zahájení řízení o nesplnění povinnosti nebylo rozumně předvídatelné a zůstalo čistě hypotetické. Výjimky zakotvené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 se tedy nebylo možné dovolávat za účelem odepření přístupu ke sporným dokumentům.

Komise tudíž měla správně za to, že důvod vycházející z ochrany cílů vyšetřování nebyl prima facie opodstatněný.

Vzhledem k výše uvedenému je třeba zamítnout druhou část třetího žalobního důvodu, a tudíž třetí žalobní důvod v plném rozsahu, aniž je nutné rozhodovat o otázce jeho přípustnosti, kterou vznesla Komise, podle níž Francouzská republika uvedeným žalobním důvodem v podstatě mířila na legalitu napadeného rozhodnutí přijatého vůči žadateli o přístup, a nikoli na dodržení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, který vymezuje jediný legitimní předmět projednávaného sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, bod 52).

Žalobu je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.

K nákladům řízení

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Francouzská republika neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.

Kromě toho podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Česká republika tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

Žaloba se zamítá.

Francouzské republice se ukládá náhrada nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.

Česká republika ponese vlastní náklady řízení.

Papasavvas

Labucka

Bieliūnas

Forrester

Iliopoulos

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. dubna 2017.

Podpisy.

( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

Full & Egal Universal Law Academy