FulLegal · İçtihat Detay

Romanya 24.06.2016 CS

EUR-Lex - 62015TO0590 - CS

Avrupa Adalet Divanı

Karar Metni

USNESENÍ TRIBUNÁLU (druhého senátu)

24. června 2016 ( *1 )

„Žaloba pro nečinnost, neplatnost a náhradu škody — Žádost o zahájení šetření pro domnělé porušení unijního práva — Rozhodnutí předsedy EIOPA nezahajovat šetření — Rozhodnutí odvolacího senátu zamítnout tvrzení jako nepřípustné — Žalobní lhůty — Akt, který nelze napadnout žalobou — Porušení podstatných formálních náležitostí — Částečně zjevně nepřípustná a částečně po právní stránce zjevně neopodstatněná žaloba“

Ve věci T‑590/15,

Onix Asigurări SA, se sídlem v Bukurešti (Rumunsko), zastoupená M. Vladuem,

žalobkyně,

proti

Evropskému orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA), zastoupenému C. Coucke a S. Dispiterem, jako zmocněnci, ve spolupráci s H.-G. Kammanem, advokátem,

žalovanému,

jejímž předmětem je zaprvé žaloba opírající se o článek 265 SFEU a směřující ke konstatování, že EIOPA v rozporu s právem nepřijal rozhodnutí proti nesprávnému uplatňování ustanovení čl. 40 odst. 6 směrnice Rady 92/49/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného než životního a o změně směrnic 73/239/EHS a 88/357/EHS (třetí směrnice o „neživotním pojištění“) (Úř. věst. 1992, L 228, s. 1), ze strany Istituto per la Vigilanza sulle Assicurazioni (IVASS, italský úřad pro dohled nad pojišťovnictvím) a podpůrně žaloba opírající se o článek 263 SFEU a směřující ke zrušení rozhodnutí předsedy EIOPA EIOPA-14-267 ze dne 6. června 2014 o zahájení šetření podle článku 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1094/2010, ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (EIOPA), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/79/ES (Úř. věst. 2010, L 331, s. 48) a rozhodnutí odvolacího senátu BOA 2015 001 ze dne 3. srpna 2015, kterým se jako nepřípustné odmítá odvolání podané společností Onix Asigurări podle článku 60 nařízení č. 1094/2010, a zadruhé žaloba opírající se o článek 268 SFEU a směřující k dosažení náhrady újmy, která měla žalobkyni domněle vzniknout z důvodu výše uvedené nečinnosti a přijetí uvedených rozhodnutí,

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení M. E. Martins Ribeiro (zpravodajka), předsedkyně, S. Gervasoni a L. Madise, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává toto

Usnesení

Právní rámec

Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA) byl založen nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1094/2010, ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/79/ES (Úř. věst. 2010, L 331, s. 48).

Podle čl. 1 odst. 2 a 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1092/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o makroobezřetnostním dohledu nad finančním systémem na úrovni Evropské unie a o zřízení Evropské rady pro systémová rizika (Úř. věst. L 331, s. 1), je EIOPA součástí Evropského systému finančního dohledu (ESFS), jehož účelem je zajišťovat dohled nad finančním systémem Evropské unie.

ESFS rovněž obsahuje dva další evropské orgány dohledu, totiž Evropský orgán pro bankovnictví (EBA), zavedený nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES (Úř. věst. 2010, L 331, s. 12), a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA), zavedený nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1095/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/77/ES (Úř. věst. 2010, L 331, s. 84). ESFS je rovněž tvořen Společným výborem evropských orgánů dohledu, jakož i příslušnými orgány nebo orgány dohledu členských států.

Článek 1 odst. 2 nařízení č. 1094/2010 stanoví, že EIOPA jedná v rámci pravomocí, které mu byly svěřeny tímto nařízením, a v rozsahu působnosti aktů uvedených tímto ustanovením, včetně mimo jiné směrnice Rady 92/49/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého pojištění jiného než životního a o změně směrnic 73/239/EHS a 88/357/EHS (třetí směrnice o neživotním pojištění) (Úř. věst. 1992, L 228, s. 1). Podle čl. 1 odst. 6 uvedeného nařízení je cílem EIOPA chránit veřejné zájmy přispíváním ke krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé stabilitě a účinnosti finančního systému v zájmu hospodářství Unie, jejích občanů a podniků.

Článek 17 nařízení č. 1094/2010 stanoví mechanismus umožňující EIOPA zabývat se případy porušení unijního práva vnitrostátními orgány při jejich postupech dohledu. Článek 17 odst. 2, 3 a 6 nařízení č. 1094/2010 za tímto účelem stanoví třístupňový mechanismus. Podle čl. 17 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení:

„1. Jestliže příslušný orgán neuplatňuje akty uvedené v čl. 1 odst. 2 či je uplatňuje způsobem, který se jeví jako porušení práva Unie, včetně regulačních technických norem a prováděcích technických norem stanovených v souladu s články 10 až 15, zejména jestliže nezajistí, aby finanční instituce plnila požadavky stanovené uvedenými akty, postupuje [EIOPA] v souladu s pravomocemi stanovenými v odstavcích 2, 3 a 6 tohoto článku.

2. Na žádost jednoho nebo více příslušných orgánů, Evropského parlamentu, Rady, Komise, příslušné skupiny subjektů nebo z vlastní iniciativy a po sdělení dotčenému příslušnému orgánu může [EIOPA] provádět šetření údajného porušování nebo neuplatňování práva Unie.

Aniž jsou dotčeny pravomoci stanovené v článku 35, poskytne příslušný orgán [EIOPA] neprodleně veškeré informace, které [EIOPA] považuje za nezbytné pro své šetření.“

Článek 60 nařízení č. 1094/2010 upravuje opravné prostředky, které mohou být podány k odvolacímu senátu evropských orgánů dohledu (dále jen „odvolací senát“). Toto ustanovení stanoví následující:

„1. Jakákoli fyzická nebo právnická osoba nebo příslušný orgán mohou podat odvolání proti rozhodnutí orgánu pro pojišťovnictví uvedenému v článku 17, 18 nebo 19 či jinému rozhodnutí přijatému orgánem pro pojišťovnictví v souladu s akty Unie uvedenými v čl. 1 odst. 2, které je určeno této osobě, nebo proti rozhodnutí, které se této osoby bezprostředně a přímo dotýká, i když je určeno jiné osobě.

[…]

4. Je-li odvolání přípustné, odvolací senát přezkoumá, zda je odvolání opodstatněné. Ve stanovených lhůtách vyzve účastníky odvolacího řízení k podání vyjádření k jeho oznámením nebo sdělením ostatních účastníků odvolacího řízení. Účastníci odvolacího řízení mají právo na ústní vyjádření.

[…]“

Podle čl. 61 odst. 1 až 3 nařízení č. 1094/2010:

„1. Proti rozhodnutí odvolacího senátu nebo v případech, v nichž odvolání k odvolacímu senátu není možné, proti rozhodnutí [EIOPA] lze podle článku 263 [SFEU] podat žalobu u Soudního dvora Evropské unie.

2. V souladu s článkem 263 [SFEU] mohou členské státy a orgány Unie, jakož i jakákoli fyzická nebo právnická osoba podat proti rozhodnutí [EIOPA] žalobu u Soudního dvora Evropské unie.

3. V případě, že [EIOPA] má povinnost jednat a nevydá rozhodnutí, lze u Soudního dvora Evropské unie podat žalobu pro nečinnost podle článku 265 [SFEU].“

Skutečnosti předcházející sporu

Žalobkyně, Onix Asigurări SA, je pojišťovací společností rumunského práva sídlící v Rumunsku. Činnost vykonává v několika členských státech Unie, včetně mimo jiné Italské republiky.

Rozhodnutím ze dne 20. prosince 2013 Istituto per la Vigilanza sulle Assicurazioni (IVASS, italský dozorový orgán pro pojištění) žalobkyni na dobu neurčitou zakázal uzavírat nové pojišťovací smlouvy v Itálii (dále jen „rozhodnutí IVASS“). Toto rozhodnutí, přijaté podle čl. 193 odst. 4 Codice delle assicurazioni private (zákoník soukromého pojištění), provádějícího článek 40 třetí směrnice o neživotním pojištění, bylo odůvodněno závažným znepokojením IVASS, pokud jde o pověst jediného akcionáře žalobkyně.

Dne 5. února 2014 žalobkyně zaslala dopis EIOPA. Tímto dopisem mimo jiné uvedený orgán informovala o rozhodnutí IVASS a uvedla důvody, ze kterých toto rozhodnutí podle ní není v souladu s unijním právem. V podstatě tvrdila, že IVASS není příslušný posuzovat pověst jejího akcionáře a že se čl. 40 odst. 6 třetí směrnice o neživotním pojištění nepoužije. EIOPA k tomuto dopisu přistoupil jakožto ke stížnosti vyjádřené na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010.

Po výměně elektronických zpráv, k níž od března do května 2014 došlo mezi žalobkyní a EIOPA, přijal předseda EIOPA dne 6. června 2014 dvě rozhodnutí.

Zaprvé byla rozhodnutím EIOPA-14-266 o přípustnosti návrhu podaného na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010 stížnost žalobkyně prohlášena za přípustnou.

Zadruhé rozhodnutím EIOPA-14-267 o zahájení šetření na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010 předseda EIOPA rozhodl nezahájit šetření případného porušení unijního práva ze strany IVASS (dále jen „zamítavé rozhodnutí“). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pokud příslušné orgány členských států mohou podle čl. 40 odst. 6 třetí směrnice o neživotním pojištění přijímat neodkladná opatření k zabránění protiprávnostem spáchaným na jejich území, jsou rozsah a meze této pravomoci definovány podle vnitrostátního práva, pod kontrolou vnitrostátních soudů. Mimoto bylo v uvedeném rozhodnutí konstatováno, že neexistuje žádný důvod tvrdit porušení ustanovení třetí směrnice o neživotním pojištění ze strany IVASS.

Tato rozhodnutí byla žalobkyni oznámena elektronickou zprávou ze dne 12. června 2014.

Dne 18. června 2014 žalobkyně zaslala dopis předsedovi EIOPA jako odpověď na zamítavé rozhodnutí a požádala ho o zrušení tohoto rozhodnutí a zahájení šetření na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010 pro porušení unijního práva ze strany IVASS. Žalobkyně v podstatě zopakovala své stanovisko, podle kterého IVASS není příslušný posuzovat pověst jejího akcionáře, jelikož toto posouzení přísluší pouze rumunským úřadům.

V průběhu období od června do listopadu 2014 si žalobkyně a EIOPA vyměnily několik elektronických zpráv. Zvláště elektronickou zprávou ze dne 2. října 2014 EIOPA odpověděl na meritorní argumenty předložené žalobkyní a osvětlil stanovisko vyjádřené v zamítavém rozhodnutí. Žalobkyně odpověděla dopisem ze dne 8. října 2014.

Elektronickou zprávou ze dne 3. listopadu 2014 žalobkyně oznámila EIOPA, že pokud neobdrží odpověď před 15. listopadem 2014, pokud jde o zahájení řízení na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010, předloží věc Soudnímu dvoru Evropské unie podle článku 61 uvedeného nařízení.

V dopise ze dne 24. listopadu 2014 EIOPA, s odkazem na dopis žalobkyně ze dne 8. října 2014, „znovu potvrdil, že [jeho] stanovisko, pokud jde o [zamítavé rozhodnutí] zůstává nezměněné“.

Dne 22. prosince 2014 žalobkyně předložila odvolacímu senátu odvolání ve smyslu článku 60 nařízení č. 1094/2010. Předmětem tohoto odvolání byl „[dopis] EIOPA ze dne 24. listopadu 2014 potvrzující [zamítavé] rozhodnutí.“ Na podporu svého odvolání žalobkyně v podstatě tvrdila, že EIOPA měl zahájit šetření, jelikož IVASS zaujetím stanoviska k pověsti jejího akcionáře porušil unijní právo. Podle žalobkyně tím IVASS zasáhl do pravomocí rumunských orgánů. Kromě toho rozhodnutí IVASS nemohlo být platně založeno na čl. 40 odst. 6 třetí směrnice o neživotním pojištění. V příloze písemného odůvodnění předloženého za účelem řízení k odvolacímu senátu byl obsažen mimo jiné dopis žalobkyně ze dne 18. června 2014.

Rozhodnutím ze dne 3. srpna 2015 (dále jen „rozhodnutí odvolacího senátu“ a společně se zamítavým rozhodnutím „napadená rozhodnutí“) odvolací senát zamítl odvolání žalobkyně z důvodu, že bylo nepřípustné, jelikož nesměřovalo proti aktu spadajícího do jeho působnosti. V podstatě měl za to, že dopis EIOPA ze dne 24. listopadu 2014 je aktem čistě potvrzujícím zamítavé rozhodnutí, a nepředstavuje tudíž rozhodnutí, proti kterému lze k němu podat odvolání. Kromě toho poznamenal, že žalobkyně nepodala odvolání proti zamítavému rozhodnutí a každopádně, jelikož bylo odvolání podáno dne 22. prosince 2014, žalobkyni uplynula lhůta pro zpochybnění tohoto rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího senátu bylo žalobkyni oznámeno téhož dne. Na její žádost byla v tomto rozhodnutí opravena administrativní chyba, o čemž byla žalobkyně informována dne 13. srpna 2015.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. října 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

EIOPA podal žalobní odpověď kanceláři Tribunálu dne 18. ledna 2016.

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

—

určil, že EIOPA nevykonal svou povinnost tím, že nepřijal rozhodnutí proti nesprávnému použití čl. 40 odst. 6 třetí směrnice o neživotním pojištění ze strany IVASS;

—

podpůrně zrušil napadená rozhodnutí;

—

určil, že EIOPA je odpovědný za újmu způsobenou žalobkyni tím, že nepřijal rozhodnutí a přijal napadená rozhodnutí;

—

uložil EIOPA náhradu nákladů řízení.

EIOPA navrhuje, aby Tribunál:

—

odmítl žalobu pro nečinnost, neplatnost a náhradu škody jako nepřípustné;

—

podpůrně tyto žaloby zamítl jako neopodstatněné v plném rozsahu;

—

uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

Podle článku 126 svého jednacího řádu, v případě zjevného nedostatku pravomoci Tribunálu k projednání určitého návrhu nebo je-li určitý návrh zjevně nepřípustný nebo po právní stránce zjevně zcela neopodstatněný, může Tribunál na návrh soudce zpravodaje kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.

V projednávaném případě pokládá Tribunál věc za dostatečně objasněnou písemnostmi ve spise a rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.

K návrhu na určení nečinnosti

Žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál určil, že EIOPA v rozporu s právem nepřijal rozhodnutí týkající se zahájení řízení podle článku 17 nařízení č. 1094/2010. Pokud jde o přípustnost, v žalobě poznamenává, že lhůta k podání žaloby stanovená v čl. 265 odst. 2 SFEU začala běžet dne 3. srpna 2015, dne, kdy jí bylo oznámeno rozhodnutí odvolacího senátu. Pouze tímto rozhodnutím údajně rozptýlila nejistotu ohledně odpovědi EIOPA na její dopis ze dne 18. června 2014, kterým se na EIOPA obrátila s žádostí o rozhodnutí a zahájení šetření týkajícího se porušení unijního práva ze strany IVASS.

EIOPA odpovídá, že tato žádost je nepřípustná.

Je třeba uvést, že podle čl. 61 odst. 3 nařízení č. 1094/2010, pokud má EIOPA povinnost jednat a nevydá rozhodnutí, lze podat žalobu pro nečinnost podle článku 265 SFEU.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že procesní prostředek upravený v článku 265 SFEU vychází z myšlenky, že protiprávní nejednání orgánu umožňuje dotyčným osobám obrátit se na unijní soud, aby tento určil, že nečinnost je v rozporu se Smlouvou o FEU. Tento článek se vztahuje na nečinnost v podobě nepřijetí aktu nebo nezaujetí stanoviska, a nikoliv na přijetí jiného aktu, než který si žalobkyně přála nebo považovala za nezbytný (rozsudek ze dne 19. listopadu 2013, Komise v. Rada,C‑196/12, EU:C:2013:753, bod 22; rovněž v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1992, Buckl a další v. Komise, C‑15/91 a C‑108/91, EU:C:1992:454, bod 17, a ze dne 16. února 1993, ENU v. Komise, C‑107/91, EU:C:1993:56, bod 10).

Podle čl. 265 druhého pododstavce SFEU je žaloba pro nečinnost přípustná pouze tehdy, byl-li příslušný orgán předem vyzván, aby jednal. Tato výzva orgánu je zásadní formalitou, a v jejím důsledku jednak počíná běžet dvouměsíční lhůta, během níž je orgán povinen se vyjádřit, a jednak je vymezen rámec pro podání žaloby v případě, že by se orgán nevyjádřil. Pro formu výzvy sice nejsou stanoveny žádné zvláštní podmínky, musí však být dostatečně výslovná a přesná, aby umožnila žalovanému orgánu zjistit konkrétním způsobem obsah rozhodnutí, o jehož přijetí je žádán, a musí z ní být zřejmé, že jejím cílem je přinutit jej k vyjádření (viz rozsudek ze dne 3. června 1999, TF1 v. Komise, T‑17/96, EU:T:1999:119, bod 41 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 27. listopadu 2012, H-Holding v. Parlament, T‑672/11, nezveřejněné, EU:T:2012:628, bod 12 a citovaná judikatura; usnesení ze dne 10. července 2014, Kafetzakis a další v. Parlament a další, T‑38/14, nezveřejněné, EU:T:2014:685, bod 26).

Podle čl. 265 druhého pododstavce SFEU jestliže se orgán ve lhůtě dvou měsíců od této výzvy k jednání nevyjádří, může být žaloba podána v další lhůtě dvou měsíců. Podle ustanovení článku 60 jednacího řádu má být tato lhůta prodloužena o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.

V projednávané věci žalobkyně v podstatě tvrdí, že svým dopisem ze dne 18. června 2014 vyzvala EIOPA k jednání (viz bod 28 výše). Naproti tomu v písemnostech neuvádí žádný jiný akt, případně novější, kterým EIOPA vyzvala k jednání, ani netvrdí, že takto postupovala.

Je třeba připomenout, že žalobkyně dopisem ze dne 18. června 2014 požádala předsedu EIOPA o zrušení zamítavého rozhodnutí a zahájení šetření na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010.

Na jedné straně pokud by dopis žalobkyně ze dne 18. června 2014 měl být označen za výzvu jednat ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 32 výše, bylo by třeba uvést, že nevyplývá ani ze skutečností uvedených ve spisu ani z tvrzení žalobkyně, že se EIOPA vyjádřil ve lhůtě dvou měsíců uvedené v článku 265 SFEU. K okamžiku uplynutí této lhůty, totiž dne 18. srpna 2014, tedy začala běžet lhůta dvou měsíců a deseti dnů, ve které se žalobkyně měla obrátit na Tribunál s žalobou pro nečinnost. Jelikož projednávaná žaloba byla podána teprve dne 12. října 2015, je třeba konstatovat, že je zjevně opožděná.

Na druhé straně a každopádně je třeba konstatovat, že elektronickou zprávou ze dne 2. října 2014 EIOPA v podstatě odpověděl na argumenty předložené žalobkyní zejména v dopise ze dne 18. června 2014. Své stanovisko znovu potvrdil v dopise ze dne 24. listopadu 2014. V tomto smyslu žalobkyně kromě toho v žalobě, při svém vylíčení skutečností předcházejících sporu, poznamenala, že EIOPA „osvětlil“ své stanovisko v dopise ze dne 2. října 2014 a „podrobně uvedl důvody [zamítavého] rozhodnutí“ v dopise ze dne 24. listopadu 2014. Zdá se tedy, že – byť možná po uplynutí dvouměsíční lhůty, ve které měl EIOPA povinnost zaujmout stanovisko – nečinnost tvrzená žalobkyní každopádně skončila. Vzhledem k judikatuře citované v bodě 31 výše je tento závěr třeba přijmout, ačkoli EIOPA v elektronické zprávě a v uvedeném dopise zopakoval odmítnutí zahájit šetření na základě čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1094/2010.

Z toho vyplývá, že žaloba pro nečinnost je zjevně nepřípustná.

Tento závěr není zpochybněn argumentem žalobkyně vycházejícím z toho, že lhůta pro podání žaloby pro nečinnost začala běžet dne 3. srpna 2015, dne, kdy jí bylo rozhodnutí odvolacího senátu oznámeno. Podle žalobkyně toto rozhodnutí rozptýlilo nejistotu ohledně odpovědi EIOPA na její dopis ze dne 18. června 2014 (viz bod 28 výše).

V tomto ohledu je na jedné straně třeba poznamenat, že argumentace žalobkyně je založena na předpokladu, podle kterého EIOPA před přijetím rozhodnutí odvolacího senátu odpověděl na její dopis ze dne 18. června 2014, je však uvedeno, že podle žalobkyně tato odpověď vytvářela nejistotu. Avšak podle judikatury odmítnutí jednat podle výzvy k jednání podané podle článku 265 SFEU představuje zaujetí stanoviska, kterým je ukončena nečinnost a které může být předmětem žaloby na neplatnost [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. května 2005, Holcim (France) v. Komise, T‑86/03, EU:T:2005:157, bod 36 a citovaná judikatura].

Na druhé straně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají procesní lhůty kogentní povahu, jelikož byly stanoveny za účelem zajištění jasnosti a jistoty právních situací a za účelem zabránění jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti, a unijnímu soudu přísluší ověřit i bez návrhu, zda byly tyto lhůty dodrženy (usnesení ze dne 14. prosince 2006, Smanor a Ségaud v. Komise, T‑150/06, nezveřejněné, EU:T:2006:402, bod 14; rovněž v tomto smyslu viz usnesení ze dne 13. prosince 2000, Sodima v. Komise, C‑44/00 P, EU:C:2000:686, bod 51).

Je proto třeba konstatovat, že žalobkyni nemůže poté, co nechala uplynout lhůtu pro podání žaloby pro nečinnost (bod 36 výše), znovu svědčit lhůta počítaná ode dne, ve kterém podle ní byla rozptýlena nejistota, pokud jde o stanovisko EIOPA v odpověď na její dopis ze dne 18. června 2014. Ještě méně může obejít nepřípustnost své žaloby pro nečinnost z důvodu její opožděnosti a existence zaujetí stanoviska, zasláním EIOPA všech dopisů a popírání jím vyjádřeného stanoviska.

S ohledem na předcházející úvahy je třeba žalobu pro nečinnost odmítnout jako zjevně nepřípustnou.

K žalobám na neplatnost

Dále je třeba zkoumat žaloby na neplatnost zaprvé zamítavého rozhodnutí a zadruhé rozhodnutí odvolacího senátu.

K žalobě na neplatnost zamítavého rozhodnutí

Na podporu žaloby na neplatnost zamítavého rozhodnutí žalobkyně v podstatě vznáší jediný žalobní důvod, který vychází z nedostatku odůvodnění. Pokud jde o přípustnost této žaloby, uvádí se v ní, že lhůta pro podání žaloby začala běžet teprve dne 13. srpna 2015, dne, kdy se rozhodnutí odvolacího senátu stalo nezměnitelným po opravě administrativních chyb. Zaprvé řízení před odvolacím senátem proběhlo bez zohlednění jejího dopisu ze dne 18. června 2014. Zadruhé byla lhůta pro podání žaloby na neplatnost během doby, kdy probíhalo řízení před odvolacím senátem, přerušena.

EIOPA uvádí, že žaloba na neplatnost zamítavého rozhodnutí je nepřípustná. Zaprvé byl tento návrh podán opožděně. Zadruhé zamítavé rozhodnutí nepředstavuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU. Každopádně je jediný důvod vznesený na podporu žaloby na neplatnost zamítavého rozhodnutí neopodstatněný.

Aniž je dotčena zaprvé otázka, zda vzhledem ke konkrétním argumentům žalobkyně, jak byly shrnuty v bodě 45 výše, byla žaloba na neplatnost podána opožděně, a zadruhé zda případný dopad řízení před odvolacím senátem na možnost napadnout uvedené rozhodnutí před Tribunálem, je bez dalšího třeba ověřit, zda toto rozhodnutí představuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.

V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že podle judikatury se za napadnutelné akty ve smyslu článku 263 SFEU považují všechna opatření přijímaná orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie v jakékoliv formě, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky (rozsudek ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, EU:C:1971:32, bod 42; rovněž viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, Recueil, EU:C:2011:656, bod 36 a citovaná judikatura).

Soudní dvůr v případech, kdy žalobu na neplatnost proti aktu přijatému orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie podává fyzická či právnická osoba, opakovaně rozhodl, že tuto žalobu lze podat pouze tehdy, pokud se závazné právní účinky uvedeného aktu mohou dotknout zájmů žalobce tak, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 9; rovněž viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, Recueil, EU:C:2011:656, bod 37 a citovaná judikatura). Tato judikatura byla rozvinuta v rámci žalob předkládaných unijnímu soudu fyzickými a právnickými osobami proti aktům, jež jim byly určeny. Podá-li neprivilegovaný žalobce žalobu na neplatnost proti aktu, jenž mu není určen, pak se požadavek, že se závazné právní účinky napadeného opatření musí dotýkat zájmů žalobce tak, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení, překrývá s podmínkami stanovenými v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU (rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, Recueil, EU:C:2011:656, bod 38).

Konečně je obdobně třeba uvést, že Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí nejednat na základě čl. 106 odst. 3 SFEU nepředstavuje napadnutelný akt, jelikož ze znění uvedeného odstavce 3 a systematiky všech ustanovení tohoto článku vyplývá, že Komise neměla povinnost jednat. Jednotlivci nemohou požadovat, aby se vyjádřila v určeném smyslu. Soudní dvůr z toho vyvodil, že dopis kterým Komise informuje stěžovatele o svém úmyslu stížnosti nevyhovět, nemůže být považován za akt zakládající právně závazné následky, takže nepředstavuje napadnutelný akt, aniž by toto řešení bylo dotčeno skutečností, že jednotlivec případně může mít právo podat žalobu na neplatnost proti rozhodnutí, které Komise určuje členskému státu na základě čl. 106 odst. 3 SFEU, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2005, Komise v. max.mobil, C‑141/02 P, EU:C:2005:98, body 68 až 70).

V projednávané věci je nesporné, že se žalobkyně obrátila na EIOPA s žádostí na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010. Toto ustanovení stanoví mechanismus umožňující EIOPA zabývat se případy porušení unijního práva vnitrostátními orgány při jejich postupech dohledu. Takto podle odstavce 1 uvedeného článku „[j]estliže příslušný orgán neuplatňuje akty uvedené v čl. 1 odst. 2 či je uplatňuje způsobem, který se jeví jako porušení práva Unie, včetně regulačních technických norem a prováděcích technických norem stanovených v souladu s články 10 až 15, zejména jestliže nezajistí, aby finanční instituce plnila požadavky stanovené uvedenými akty, postupuje [EIOPA] v souladu s pravomocemi stanovenými v odstavcích 2, 3 a 6 tohoto článku“.

Článek 17 odst. 2, 3 a 6 nařízení č. 1049/2010 definuje tři stupně tohoto mechanismu. Konkrétně čl. 17 odst. 2 uvedeného nařízení stanoví, že „[n]a žádost jednoho nebo více příslušných orgánů, Evropského parlamentu, Rady, Komise, příslušné skupiny subjektů nebo z vlastní iniciativy a po sdělení dotčenému příslušnému orgánu může [EIOPA] provádět šetření údajného porušování nebo neuplatňování práva Unie“.

Z tohoto ustanovení a zvláště z použití slovesa „moci“ tedy vyplývá, že EIOPA má diskreční pravomoc v oblasti šetření, jak pokud je mu předložena žádost jednou z entit výslovně uvedených v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1094/2010, tak co se týče jeho vlastní iniciativy (obdobně viz rozsudek ze dne 9. září 2015, SV Capital v. EBA, T‑660/14, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2015:608, bod 47).

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně v kontextu žaloby pro nečinnost, EIOPA nemá žádnou povinnost jednat na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010.

Tento výklad je mimoto v souladu s cíli a úkoly EIOPA, jakož i se systematikou mechanismu zavedeného článkem 17 nařízení č. 1094/2010. Podle čl. 1 odst. 6 tohoto nařízení je totiž cílem EIOPA chránit veřejné zájmy přispíváním ke krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé stabilitě a účinnosti finančního systému v zájmu hospodářství Unie, jejích občanů a podniků. Kromě toho z bodu 26 odůvodnění uvedeného nařízení vyplývá, že mechanismus zavedený článkem 17 téhož nařízení směřuje k zajištění integrity, průhlednosti, účinnosti a řádného fungování finančních trhů, stability finančního systému a neutrálních podmínek pro hospodářskou soutěž mezi finančními institucemi Unie. Zajištění správného a úplného uplatňování práva Unie je pro to nezbytným předpokladem. Jinými slovy a jak kromě toho poznamenává EIOPA, uvedený mechanismus nemá za cíl poskytnout individuální ochranu nebo náhradu ve sporech mezi fyzickou nebo právnickou osobou a příslušným orgánem na vnitrostátní úrovni.

Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba poznamenat, že podání žádosti, jak byla v projednávané věci formulována žalobkyní, nevytváří žádný zvláštní právní vztah mezi žalobkyní a EIOPA a nemůže pro něj znamenat povinnost vést šetření na základě čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1094/2010.

Za těchto podmínek je třeba se, obdobně jako v judikatuře uvedené v bodě 50 výše, domnívat, že zamítavé rozhodnutí nevytváří právně závazné účinky. Zvláště jelikož žalobkyně nemůže požadovat, aby EIOPA zahájil šetření na základě čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1094/2010, odmítnutí EIOPA zahájit takové řízení i bez návrhu se nemůže dotknout jejích zájmů tak, že podstatným způsobem mění její právní postavení.

Zamítavé rozhodnutí proto nemůže být označeno za napadnutelný akt.

Pokud jde o předcházející úvahy, je třeba odmítnout žalobu na neplatnost zamítavého rozhodnutí jako zjevně nepřípustnou, aniž by bylo třeba zkoumat argumenty účastníků řízení týkající se dodržení lhůty pro podání žaloby.

K žalobě na neplatnost rozhodnutí odvolacího senátu

Na podporu žaloby na neplatnost rozhodnutí odvolacího senátu, která má být přípustná z důvodu její aktivní legitimace a dodržení lhůty pro podání žaloby, žalobkyně v podstatě vznáší jediný žalobní důvod, který vychází z porušení podstatné formální náležitosti tím, že se uvedený senát nevyjádřil k celému předmětu sporu. Ačkoli žalobkyně poznamenává, že její odvolání k tomuto senátu směřovalo výlučně proti dopisu EIOPA ze dne 24. listopadu 2014, domnívá se, že to nic nemění na tom, že dotčený senát měl vzít v úvahu argumenty, které uvedla v dopise ze dne 18. června 2014, kterým požádala o zrušení zamítavého rozhodnutí a který byl přiložen k tomuto odvolání.

EIOPA v podstatě odpovídá, že žaloba na neplatnost rozhodnutí odvolacího senátu je nepřípustná, jelikož toto rozhodnutí není napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU a jelikož je každopádně jediný žalobní důvod vznesený žalobkyní irelevantní.

Je třeba připomenout, že podle judikatury přísluší Tribunálu posoudit, zda za okolností projednávaného případu řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje meritorní zamítnutí tvrzení žalobkyně týkajících se opodstatněnosti rozhodnutí odvolacího senátu bez rozhodnutí o přípustnosti projednávané žaloby na neplatnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, bod 52).

V projednávané věci je třeba v zájmu hospodárnosti řízení použít tuto možnost, jelikož jediný žalobní důvod vznesený žalobkyní zjevně z níže uvedených důvodů neumožňuje prokázat, že rozhodnutí odvolacího senátu je stiženo protiprávností.

Je třeba připomenout, že podle čl. 60 odst. 4 nařízení č. 1094/2010, „[j]e-li odvolání přípustné, odvolací senát přezkoumá, zda je odvolání opodstatněné“. Podle čl. 9 odst. 1 svého jednacího řádu odvolací senát posuzuje přípustnost odvolání před zkoumáním opodstatněnosti, pokud odpůrce tvrdí, že odvolání je nepřípustné.

V projednávané věci ze skutečností uvedených ve spise vyplývá, že EIOPA odvolacímu senátu předložil vyjádření k odvolání, ze dne 25. června 2015, které se omezilo na otázky přípustnosti. V tomto vyjádření EIOPA navrhl zamítnutí odvolání z důvodu nepřípustnosti.

Svým rozhodnutím odvolací senát odmítl odvolání podané žalobkyní jako nepřípustné v podstatě z důvodu, že nesměřovalo proti aktu spadajícímu do jeho pravomoci. Podle něj totiž dopis EIOPA ze dne 24. listopadu 2014 představuje akt čistě potvrzující zamítavé rozhodnutí. Kromě toho poznamenal, že žalobkyně nepodala odvolání proti zamítavému rozhodnutí a každopádně, jelikož bylo odvolání podáno dne 22. prosince 2014, žalobkyni uplynula lhůta pro zpochybnění tohoto rozhodnutí.

Jelikož odvolací senát odmítl odvolání z důvodu nepřípustnosti, nevyjádřil se nijak k opodstatněnosti odvolání žalobkyně. Tímto jednal v souladu s čl. 9 odst. 1 svého jednacího řádu, což žalobkyně ostatně nezpochybňuje.

Na jedné straně je třeba konstatovat, že žalobkyně před Tribunálem nevznesla žádný žalobní důvod nebo argument směřující ke zpochybnění opodstatněnosti posouzení, ze strany odvolacího senátu, přípustnosti k němu podaného odvolání.

Svým jediným žalobním důvodem totiž žalobkyně v podstatě odvolacímu senátu vytýká, že nerozhodl o argumentech předložených v jejím dopise ze dne 18. června 2014. Z tohoto dopisu však vyplývá, že tyto argumenty směřovaly k prokázání porušení unijního práva ze strany IVASS, odůvodňující podle žalobkyně zahájení šetření na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010.

Z toho vyplývá, že se jediný žalobní důvod vznesený na podporu projednávané žaloby týká výlučně posouzení opodstatněnosti odmítnutí zahájit šetření na základě článku 17 nařízení č. 1094/2010, které však odvolací senát neprovedl.

Proto musí být jediný žalobní důvod zamítnut jako zjevně irelevantní.

Na druhé straně a každopádně je třeba poznamenat, že žalobkyně v písemnostech připouští, „že v odvolání podaném dne 22. prosince uvedla pouze [dopis EIOPA] ze dne 24. listopadu 2014, jakožto napadené rozhodnutí“. Je třeba mít za to, že žalobkyně tak uznává, že předmětem odvolání k odvolacímu senátu byl pouze dopis EIOPA ze dne 24. listopadu 2014. Toto konstatování platí rovněž s ohledem na spisový materiál a zvláště znění odvolání podaného žalobkyní k odvolacímu senátu, které jako předmět jasně uvedlo „[dopis] EIOPA ze dne 24. listopadu 2014, potvrzující [zamítavé] rozhodnutí“, jakož i s ohledem na vyjádření předložené žalobkyní před odvolacím senátem, podle kterého žalobkyně došla k závěru, že uvedený dopis, potvrzující zamítavé rozhodnutí, je v rozporu s unijním právem.

Je nesporné, že odvolací senát rozhodl o odvolání podaném proti dopisu EIOPA ze dne 24. listopadu 2014 tím, že ho odmítl jako nepřípustné. Tím vyčerpal předmět sporu, který představovala, jak vyplývá z předcházejících úvah, legalita tohoto jediného dopisu.

Proto je zjevně nesprávné, že žalobkyně tvrdí, že odvolací senát rozhodl pouze částečně o předmětu sporu tím, že se nevyjádřil k dopisu ze dne 18. června 2014.

Tento závěr platí, ačkoli byl dopis žalobkyně ze dne 18. června 2014 obsažen v příloze jím předloženého vyjádření pro účely řízení před odvolacím senátem a ačkoli v tomto vyjádření žalobkyně uvedla, že přílohy tvoří nedílnou součást její argumentace. Bez ohledu na otázku, zda je při meritorním posouzení odvolání odvolací senát povinen rozhodnout kromě argumentů uvedených v předložených vyjádřeních také o argumentech obsažených pouze v přílohách uvedených vyjádření, je totiž třeba se domnívat, že skutečnost, že uvedený dopis byl přílohou vyjádření žalobkyně, nemůže změnit předmět sporu před odvolacím senátem, který byl jasně omezen na dopis EIOPA ze dne 24. listopadu 2014.

Kromě toho i za předpokladu, že by žalobkyně zamýšlela EIOPA vytýkat, že její dopis ze dne 18. června 2014 neposuzoval jako odvolání podané na základě článku 60 nařízení č. 1094/2010 nebo nerozhodl o odvolání podaném tímto dopisem, je ještě třeba dodat, že z uvedeného dopisu nijak nevyplývá, že žalobkyně zamýšlela se na odvolací senát s takovým odvoláním obrátit. Tento dopis, který byl zaslán předsedovi EIOPA a uváděl argumenty žalobkyně směřující ke zpochybnění zamítavého rozhodnutí, nanejvýš obsahoval žádost navrhující, aby předseda EIOPA zrušil uvedené rozhodnutí a rozhodl o zahájení šetření na základě článku 17 téhož nařízení.

Z toho vyplývá, že jediný žalobní důvod vznesený na podporu žaloby na neplatnost rozhodnutí odvolacího senátu musí být zamítnut jako zjevně irelevantní a každopádně zjevně neopodstatněný.

V důsledku toho je třeba zamítnout uvedený návrh jako zjevně postrádající jakýkoli právní základ.

K žalobě na náhradu škody

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál „určil odpovědnost [EIOPA]“ za újmu, kterou jí způsobil nepřijetím rozhodnutí a přijetím napadených rozhodnutí. S odkazem zejména na argumenty předložené v rámci jejích žaloby pro nečinnost a žaloby na neplatnost, uvádí, že EIOPA porušil dostatečně závažným způsobem články 17 a 60 nařízení č. 1094/2010 a ustanovení třetí směrnice o neživotním pojištění, které jí přiznávají práva. Tyto protiprávnosti jí údajně způsobily újmu jak hmotnou, z důvodu snížení, v letech 2013 a 2014, o 59 % jejího obratu z pojistných smluv uzavřených v Itálii, ušlého zisku a nákladů spojených s blokací otevření pobočky v Itálii, tak i z hlediska dobré pověsti nebo image. Pokud jde o příčinnou souvislost, žalobkyně se domnívá, že i když byl kauzální proces spuštěn rozhodnutím IVASS, EIOPA přesto rozhodným způsobem přispěl k zachování účinků tohoto rozhodnutí.

EIOPA odpovídá, že žaloba na náhradu škody je zjevně nepřípustná a podpůrně zjevně neopodstatněná.

Je třeba připomenout, že na základě článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu žaloba musí obsahovat předmět sporu a stručný popis uvedených žalobních důvodů. Žaloba na náhradu škody údajně způsobené unijním orgánem musí, aby splnila tyto požadavky, obsahovat údaje, které umožňují určit jednání, které žalobce orgánu vytýká, důvody, na základě kterých má za to, že mezi tímto jednáním a škodou, o které tvrdí, že ji utrpěl, existuje příčinná souvislost, jakož i charakter a rozsah této škody (rozsudky ze dne 18. září 1996, Asia Motor France a další v. Komise, T‑387/94, EU:T:1996:120, body 106 a 107, a ze dne 6. května 1997, Guérin automobiles v. Komise, T‑195/95, EU:T:1997:66, body 20 a 21). Naproti tomu návrh směřující k získání jakékoliv náhrady škody postrádá potřebnou přesnost, a musí být tedy považován za nepřípustný (rozsudek ze dne 2. prosince 1971, Zuckerfabrik Schöppenstedt v. Rada, 5/71, EU:C:1971:116, bod 9).

Žalobce však nemusí vyčíslit částku škody, o které má za to, že ji utrpěl, pokud jasně uvede skutečnosti, které umožňují posoudit její povahu a rozsah tak, aby žalovaný mohl zajistit svou obranu. Za takových okolností nedostatek číselných údajů v žalobě neovlivňuje právo na obhajobu druhé strany řízení (usnesení ze dne 22. července 2005, Polyelectrolyte Producers Group v. Rada a Komise, T‑376/04, EU:T:2005:297, bod 55).

V projednávané věci se však žalobkyně spokojila s vágním odkazem na údajnou hmotnou újmu, spočívající v 59% snížení svého obratu z pojistných smluv uzavřených v Itálii, ušlém zisku a nákladech spojených s blokací otevření pobočky v Itálii, tak i z hlediska dobré pověsti nebo image, aniž by tato tvrzení nějak podepřela. Tím žalobkyně neposkytla dostatečné poznatky, aby Tribunál a EIOPA mohly posoudit povahu a rozsah utrpěné újmy.

Kromě toho žalobkyně dostatečným způsobem neuvedla ani důvody, proč se domnívá, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním vytýkaným EIOPA a údajně utrpěnou újmou. Spokojila se totiž s konstatováním, že „[j]e pravdou, že kauzální proces, který vedl k utrpěné újmě, byl spuštěn rozhodnutím IVASS, ale [že] EIOPA tím, že nepřijal rozhodnutí nebo přijal meritorně vadná rozhodnutí, rozhodným způsobem přispěl k zachování účinků [uvedeného] rozhodnutí […] a k nepřijetí opatření na nápravu tohoto omezení“. Je třeba mít za to, že taková vágní a nepodložená tvrzení neodpovídají požadavkům připomenutým v bodě 81 výše.

Za těchto podmínek je třeba odmítnout žalobu na náhradu škody jako zjevně nepřípustnou.

Ve světle všech předcházejících úvah a zvláště závěrů vycházejících z bodů 43, 59, 78 a 85 výše je třeba projednávanou žalobu částečně odmítnout jako zjevně nepřípustnou a částečně zamítnout jako po právní stránce zjevně zcela neopodstatněnou.

K nákladům řízení

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že EIOPA požadoval náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

Žaloba se zamítá.

Společnost Onix Asigurări SA ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropským orgánem pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA).

V Lucemburku dne 24. června 2016.

Vedoucí soudní kanceláře

E. Coulon

Předseda

M. E. Martins Ribeiro

( *1 ) – Jednací jazyk: rumunština.

Full & Egal Universal Law Academy