STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MICHALA BOBKA
přednesené dne 11. května 2016 ( 1 )
Věc C‑108/16 PPU
Openbaar Ministerie
proti
Pawłovi Dworzeckému
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Amsterdam (Soud v Amsterodamu, Nizozemsko)]
„Řízení o předběžné otázce — Naléhavé řízení o předběžné otázce — Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech — Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV — Evropský zatýkací rozkaz — Postupy předávání mezi členskými státy — Důvody, pro které je možné odmítnout výkon — Trest uložený v nepřítomnosti — ‚Osobní předvolání k soudu‘ — ‚Úřední oznámení jiným způsobem‘ — Unijní právo — Autonomní pojmy“
1.
Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „EZR“) v Nizozemsku, který vůči P. Dworzeckému vydal polský soud. Tento evropský zatýkací rozkaz byl vydán za účelem vykonání tří trestů odnětí svobody, z nichž jeden byl uložen v řízení, kterého se P. Dworzecki nezúčastnil osobně.
2.
V projednávané věci jde především o otázku, zda lze předání předvolání zletilé osobě (v daném případě dědečkovi P. Dworzeckého), která je členem jedné domácnosti na adrese uvedené vyžádanou osobou, považovat za předání splňující podmínku podle čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 2 ), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ( 3 ) ze dne 26. února 2009 (dále jen „rámcové rozhodnutí“).
3.
V tomto řízení o předběžné otázce se má Soudní dvůr zabývat výkladem některých pojmů obsažených v článku 4a rámcového rozhodnutí. Odpověď na položené otázky umožní upřesnit úlohu vykonávajícího soudu při ověřování okolností, na jejichž základě se uplatní některá z alternativních možností uvedených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí.
I – Právní rámec
A – Unijní právo
4.
Článek 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí stanoví, že „[č]lenské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí“. Podle odstavce 3 téhož článku „[t]ímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [EU]“.
5.
Rámcové rozhodnutí 2002/584 bylo pozměněno rámcovým rozhodnutím 2009/299. Byl mimo jiné zrušen jeho čl. 5 odst. 1 a vložen nový článek 4a, jenž se týká rozhodnutí vydaných v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně.
6.
V bodě 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 se uvádí:
„[…] je nezbytné stanovit jasné a společné důvody pro neuznání rozhodnutí, která byla vydána v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně. Toto rámcové rozhodnutí má za cíl zpřesnit vymezení těchto společných důvodů, což by mělo umožnit vykonávajícímu orgánu vykonat rozsudek či rozhodnutí i přes neúčast dotyčné osoby na jednání soudu při plném dodržení práva dané osoby na obhajobu. Toto rámcové rozhodnutí neupravuje formy a způsoby, včetně procesních požadavků, kterými má být dosaženo výsledků uvedených v tomto rámcovém rozhodnutí, jež jsou záležitostí vnitrostátního práva členských států“.
7.
V bodě 7 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 je upřesněno:
„Uznání a výkon rozhodnutí vydaného v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, by neměly být odmítnuty, pokud byla dotyčná osoba osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno toto rozhodnutí, nebo pokud jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla. V této souvislosti se rozumí, že dotyčná osoba měla tyto informace obdržet ‚včas‘, což znamená v dostatečném předstihu, který jí umožní zúčastnit se jednání soudu a účinně využít svého práva na obhajobu“.
8.
V bodě 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 je uvedeno:
„Právo obviněné osoby na spravedlivý proces je zaručeno v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je vykládána Evropským soudem pro lidská práva. Toto právo zahrnuje právo dotyčné osoby osobně se účastnit jednání soudu. Aby mohla své právo uplatnit, musí dotyčná osoba o plánovaném jednání soudu vědět. Podle tohoto rámcového rozhodnutí by měl každý členský stát v souladu se svým vnitrostátním právem zajistit, aby osoba o jednání soudu věděla, přičemž to musí být samozřejmě v souladu s požadavky uvedené úmluvy. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva by při posuzování toho, zda je způsob, jakým je informace poskytnuta, dostačující k zajištění toho, aby dotyčná osoba o jednání soudu věděla, mohla být případně věnována zvláštní pozornost rovněž snaze dotyčné osoby přijímat informace, které jsou jí určeny“.
9.
Článek 4a rámcového rozhodnutí ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299 stanoví:
„1. Vykonávající justiční orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:
a)
byla včas
i)
osobně předvolána, a tudíž informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
ii)
informována, že rozhodnutí může být vyneseno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
nebo
b)
věděla o plánovaném jednání soudu a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a tímto zástupcem byla skutečně na jednání soudu obhajována
nebo
c)
poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí a byla výslovně informována o právu na obnovení řízení nebo odvolání, jehož má právo se účastnit, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí:
i)
výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne,
nebo
ii)
nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě
nebo
d)
neobdržela osobně toto rozhodnutí, avšak:
i)
toto rozhodnutí jí bude osobně doručeno neprodleně po jejím předání a bude výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí,
a
ii)
bude informována o lhůtě, ve které musí podat návrh na obnovení řízení nebo odvolání, jak stanoví příslušný evropský zatýkací rozkaz.
[…]“
B – Nizozemské právo
10.
Zákon o předávání osob (Overleveringswet, dále jen „OLW“) provádí rámcové rozhodnutí do nizozemského práva. Článek 12 OLW provádí čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, přičemž stanoví:
„Předání se odmítne, pokud je účelem evropského zatýkacího rozkazu zajistit výkon rozsudku vydaného v řízení, kterého se obžalovaný nezúčastnil osobně, a pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že v souladu s procesními požadavky vydávajícího členského státu
a)
byl obžalovaný včas osobně předvolán, a tudíž informován o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzal úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděl, a byl informován, že rozhodnutí může být vyneseno, pokud se jednání soudu nezúčastní;
[…]“
II – Spor v původním řízení
11.
K Rechtbank Amsterdam (Soud v Amsterodamu, Nizozemsko) podal officier van justitie bij de rechtbank (státní zástupce při tomto soudu) dne 30. listopadu 2015 návrh týkající se výkonu evropského zatýkacího rozkazu, jejž vydal dne 4. února 2015 Sąd Okręgowy w Zielonej Górze (Okresní soud v Zelené Hoře, Polsko) a jímž bylo požadováno zatčení a předání P. Dworzeckého.
12.
Zatýkací rozkaz byl vydán proto, aby v Polsku mohly být vykonány tři tresty odnětí svobody uložené třemi rozsudky vydanými dne 12. března 2007 (rozsudek I), dne 22. června 2010 (rozsudek II) a dne 2. června 2011 (rozsudek III). Prvním trestem byla svoboda odňata na dva roky (z nichž zbývá odpykat ještě sedm měsíců a dvanáct dnů), druhým na osm měsíců a třetím na šest měsíců ( 4 ).
13.
Z písmene d) evropského zatýkacího rozkazu plyne, že P. Dworzecki se nezúčastnil osobně soudního jednání, ve kterém byl vydán rozsudek II. Vystavující justiční orgán také zaškrtl bod 1 písm. b) formuláře zatýkacího rozkazu (odpovídající bodu 3.1.b formuláře v příloze rámcového rozhodnutí), který se vztahuje na případy, kdy „osoba nebyla předvolána osobně, ale jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, takže bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla, a byla informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se jednání soudu nezúčastní“.
14.
V „[i]nformac[ích] o způsobu, jakým byla tato podmínka splněna“, v bodě 4 písm. d) formuláře v příloze rámcového rozhodnutí vydávající justiční orgán upřesnil:
„Předvolání bylo zasláno na adresu, kterou Paweł Dworzecki uvedl pro doručování úředních písemností, a bylo převzato zletilou osobou bydlící na této adrese, a sice dědečkem Pawła Dworzeckého, v souladu s článkem 132 trestního řádu, který stanoví, že ‚v případě nepřítomnosti adresáta se procesní písemnost předá zletilému členovi jeho domácnosti a v případě nepřítomnosti zletilého člena domácnosti lze písemnost předat i vlastníkovi nebo domovníkovi nemovitosti nebo starostovi obce, pokud se tyto osoby zaváží, že doručovanou písemnost předají jejímu adresátovi‘. Na tutéž adresu bylo zasláno i jedno vyhotovení rozsudku, jež převzala zletilá osoba bydlící na této adrese. Paweł Dworzecki se kromě toho doznal a předem souhlasil s trestem navrhovaným státním zastupitelstvím.“
15.
Paweł Dworzecki je ve vazbě v Nizozemsku, kde čeká na své již povolené předání z titulu rozsudků I a III a na rozhodnutí předkládajícího soudu ohledně rozsudku II.
III – Předkládací rozhodnutí a předběžné otázky
16.
Předkládající soud poukazuje na to, že článek 12 OLW, na rozdíl od ustanovení čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, stanoví kogentní důvod pro odmítnutí výkonu v případě, že se vyžádaná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, na jehož základě byl vydán zatýkací rozkaz.
17.
Z předkládacího rozhodnutí plyne, že Rechtbank Amsterdam (Soud v Amsterodamu) vykládal v minulosti výraz „v souladu s procesními požadavky vydávajícího členského státu“, za kterým následují písmena a) až d) článku 12 OLW ( 5 ), v tom smyslu, že určit, zda dotčený skutkový stav spadá pod některý z případů uvedených v daném ustanovení, musí právo členského státu, který vydal EZR. Nicméně nyní si předkládající soud klade otázku – jak plyne z předběžných otázek – zda je takový výklad slučitelný s rámcovým rozhodnutím.
18.
Za těchto okolností se rechtbank Amsterdam (Soud v Amsterodamu, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Jsou pojmy
—
‚byla včas osobně předvolána, a tudíž informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘
a
—
‚včas jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla‘,
použité v čl. 4a odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí […], autonomními pojmy unijního práva?
2)
Pokud ano,
a)
jak mají být tyto autonomní pojmy vykládány v obecné rovině a
b)
spadá případ, o jaký se jedná v projednávané věci, který se vyznačuje tím, že:
—
podle [evropského zatýkacího rozkazu] bylo předvolání předáno na adrese bydliště vyžádané osoby členovi její domácnosti, který se zavázal předat předvolání vyžádané osobě,
—
[evropský zatýkací rozkaz] neumožňuje zjistit, kdy, a zda vůbec, vyžádané osobě tento člen domácnosti předvolání skutečně předal,
—
prohlášení učiněná vyžádanou osobou na jednání před předkládajícím soudem neumožňují určit, zda se tato včas seznámila s plánovaným datem a místem konání jednání soudu,
pod některý z autonomních pojmů uvedených v první otázce?“
IV – K naléhavému řízení před Soudním dvorem
19.
Předkládající soud požádal, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení upraveném v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Tuto žádost odůvodnil s důrazem na to, že P. Dworzecki je v současnosti zbaven osobní svobody až do doby svého skutečného předání, které předkládající soud již z titulu dvou ze tří rozsudků povolil, a do doby, než předkládající soud rozhodne ohledně třetího rozsudku. Předkládající soud zdůrazňuje, že doba, která uplyne, než Soudní dvůr odpoví, má přímý a určující dopad na délku trvání vazby P. Dworzeckého.
20.
Čtvrtý senát Soudního dvora rozhodl dne 10. března 2016 vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.
21.
Písemná vyjádření předložili P. Dworzecki, nizozemská vláda a Evropská komise. Na jednání konaném dne 14. dubna 2016 přednesli ústní vyjádření vedle výše zmíněných účastníků i polská vláda a vláda Spojeného království.
V – Analýza
22.
Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být blíže určené pojmy obsažené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí vykládány výlučně s odkazem na vnitrostátní právo vydávajícího členského státu, nebo zda se jedná o autonomní pojmy unijního práva. Pro případ, že by se jednalo o druhou možnost, se předkládající soud ve druhé předběžné otázce táže Soudního dvora na způsob, jakým mají být vykládány pojmy obsažené v tomto ustanovení s ohledem na okolnosti projednávané věci.
23.
Úvodem je třeba zdůraznit, že jádrem projednávané věci je skutečnost, že vnitrostátní právní úpravou byl důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, přeměněn na důvod pro jeho povinné odmítnutí. Touto důležitou otázkou se Soudní dvůr doposud nezabýval; zatím měl příležitost se vyjádřit jen k možnosti členských států omezit situace, ve kterých mohou vykonávající justiční orgány odmítnout předání vyžádané osoby ( 6 ). Nicméně vzhledem k tomu, že členské státy nereagovaly na tuto otázku podloženou argumentací a že tato otázka nepatří mezi nezbytné prvky užitečné odpovědi předkládajícímu soudu v dané věci, nebudu se jí v tomto stanovisku zabývat.
A – K první předběžné otázce
24.
V rámci první předběžné otázky rozlišuje předkládající soud dvě zdánlivě se vylučující možnosti, a sice že se jedná buď o „autonomní pojmy unijního práva“, takže jejich obsah i výklad určuje jednotným způsobem unijní právo, které implicitně harmonizuje vnitrostátní právní řády, nebo byly tyto pojmy koncipovány tak, že odkazují na vnitrostátní právo ( 7 ).
25.
Ve všech písemných i ústních vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru je hájeno stanovisko, že pojmy obsažené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí představují autonomní pojmy unijního práva.
26.
Tak ostré rozlišování mezi autonomními pojmy unijního práva na straně jedné a pojmy odkazujícími na vnitrostátní právo na straně druhé brání dle mého názoru správnému uchopení problematiky, na které projednávaná předběžná otázka spočívá. Sporné ustanovení totiž zjevně nepřipouští takovou dichotomii. Otázka předkládajícího soudu se vztahuje na soubor pojmů obsažených v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí, které tvoří první výjimku z důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, stanoveného v tomto ustanovení. Nahlížet na toto ustanovení jako soubor vedle sebe stojících autonomních pojmů by mohlo působit vykonstruovaně. Jde spíše o nezávislé či autonomní minimální požadavky nebo záruky unijního práva, které formou podrobných faktických situací vyjadřují výjimky z možnosti odmítnout uznání podle čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí. Jak podotýká Komise, odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 dokládá vůli normotvůrce stanovit v souvislosti s rozhodnutími vydanými v nepřítomnosti „jasné a společné důvody pro neuznání“ a „společná řešení ( 8 )“.
27.
V článku 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí je totiž stanoven důvod, pro který je možné odmítnout výkon tehdy, když se dotyčná osoba nezúčastní jednání soudu. Jsou nicméně čtyři výjimky, kdy vykonávající justiční orgán nemá možnost výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout ( 9 ). Tyto případy jsou uvedeny v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, v němž jsou upřesněny podmínky, za kterých vykonávající orgán musí dané rozhodnutí vykonat navzdory tomu, že se dotyčná osoba soudního jednání nezúčastnila ( 10 ).
28.
Tento systém vyžaduje spolupráci mezi vydávajícím a vykonávajícím justičním orgánem založenou na vzájemné důvěře. V praxi musí vydávající justiční orgán v zatýkacím rozkazu uvést – v souladu s formulářem v příloze rámcového rozhodnutí ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299 – jakým způsobem byly respektovány záruky stanovené v článku 4a. Jestliže vydávající orgán zatrhne políčko uvádějící, že dotyčná osoba se nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, musí výslovně upřesnit, zda dotyčná osoba byla osobně předvolána [bod 3.1.a) formuláře v příloze rámcového rozhodnutí], nebo – nebylo-li tomu tak – zda jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci [bod 3.1.b) tohoto formuláře]. V druhém z uvedených případů musí vydávající orgán (jak stanoví bod 4 uvedeného formuláře) uvést, jakým způsobem byla tato podmínka splněna. To nutně vyžaduje popis skutkového stavu a právní kvalifikaci některých okolností podle posouzení vydávajícího orgánu.
29.
Skutečnost, že vydávající orgán musí v bodě 4 formuláře uvést informace o skutkovém stavu, dokládá, že vykonávajícímu orgánu je přiznána kontrolní a ověřovací funkce. Na základě informací o způsobu, jakým byla dotyčná osoba informována, uvedených v evropském zatýkacím rozkazu, může vykonávající orgán vykonat prostřednictvím nezávislého posouzení podmínek a záruk stanovených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí své pravomoci v oblasti odmítnutí výkonu. Tuto nezávislou kontrolu, prováděnou vykonávajícím orgánem, je nutné zabezpečit s ohledem na autonomní obsah jasných a společných záruk vyjádřených ve výjimkách z důvodu, pro který je podle citovaného článku 4a možné odmítnout uznání.
30.
Je třeba zdůraznit, že funkce nezávislé kontroly, prováděné vykonávajícím orgánem, nepřesahuje rámec ověřování právní kvalifikace [body 3.1.b), 3.2 nebo 3.3 formuláře] skutkového stavu v podobě, v jaké jsou předloženy vydávajícím orgánem (bod 4 formuláře). To neznamená – ačkoli nizozemská vláda a vláda Spojeného království argumentovaly na jednání jinak –, že vykonávající orgán může zpochybnit skutkový stav zjištěný vydávajícím orgánem. Ze zásady vzájemné důvěry – ale i ze zásady hospodárnosti v soudnictví – totiž plyne, že vykonávající orgán je vázán skutkovým stavem předloženým vydávajícím orgánem.
31.
V souvislosti s praktickými důsledky plynoucími ze záruk stanovených ve druhé části alternativy obsažené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí lze dospět k závěru, že vykonávající orgán může bez ohledu na to, že vydávající orgán v bodě 3 formuláře evropského zatýkacího rozkazu uvedl, že dotyčná osoba, která nebyla předvolána osobně, jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci, ověřit s ohledem na informace poskytnuté vydávajícím orgánem v bodě 4 formuláře, zda byly splněny společné zvláštní podmínky stanovené v tomto ustanovení.
32.
Ze systému zavedeného rámcovým rozhodnutím při jeho praktickém provádění plyne, že výjimky vyjmenované v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí představují autonomní záruky, ve kterých jsou vyjádřeny minimální podmínky kladené unijním právem, jejichž dodržování kontrolují vykonávající orgány. V tomto smyslu jsou tyto požadavky definovány v rámcovém rozhodnutí autonomně a společně pro členské státy.
33.
Právě existence společných autonomních záruk zakotvených v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí umožňuje, aby byl tímto článkem 4a zaveden systém podporující vzájemné uznávání a zároveň dodržování práva na obhajobu. Právní důsledky procesních úkonů členských států rámcové rozhodnutí definuje, aniž upravuje konkrétní procesní pravidla, s ohledem na tyto dva cíle.
34.
Ze znění rámcového rozhodnutí i z odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 totiž jasně vyplývá, že cílem režimu, který unijní právo zavedlo v souvislosti s uplatňováním zásady vzájemného uznávání na rozhodnutí vydaná v nepřítomnosti, není harmonizovat procesní normy členských států. Zaprvé svědčí odkaz v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí na „další […] procesní […] požadavky“ o tom, že toto ustanovení obsahuje jen minimální procesní úpravu, která musí být doplněna vnitrostátním procesním právem ( 11 ). Zadruhé je v bodě 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 jednoznačně zdůrazněno, že toto rámcové rozhodnutí „neupravuje formy a způsoby, včetně procesních požadavků, kterými má být dosaženo výsledků uvedených v tomto rámcovém rozhodnutí, jež jsou záležitostí vnitrostátního práva členských států ( 12 )“.
35.
Z toho vyplývá, že procesní pravidla, zejména pravidla o doručování a oznamování procesních písemností, jsou nadále upravena vnitrostátním právem, jak ostatně ukládá zásada procesní autonomie členských států a právní povaha rámcových rozhodnutí. Článek 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí navíc stanoví jen minimální požadavky vyjádřené v podobě faktických podmínek, které je třeba splnit, a volbu procesních pravidel ponechává na vnitrostátním právu.
36.
Proto je třeba na první předběžnou otázku odpovědět, že čl. 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že obsahuje autonomní minimální záruky, jejichž respektování musí pro účely vykonání evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu rozhodnutí vydaného v situaci, kdy se dotyčná osoba nezúčastnila osobně jednání soudu, nezávisle ověřit vykonávající justiční orgán.
B – Ke druhé předběžné otázce
37.
Prostřednictvím druhé předběžné otázky se předkládající soud Soudního dvora táže zaprvé na způsob, jakým je třeba v obecné rovině vykládat pojmy obsažené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí. Zadruhé se předkládající soud Soudního dvora táže, zda se na takovou situaci, jaká nastala v projednávané věci, vztahuje některý z případů uvedených v tomto ustanovení. Po několika obecných úvahách se budu zabývat zvláštnostmi jednotlivých případů, na které se vztahuje sporné ustanovení, vzhledem k okolnostem projednávané věci.
1. Obecné úvahy
38.
Není pochyb o tom, že v unijním právu obecně a v rámci systematiky rámcového rozhodnutí konkrétně má zásada vzájemné důvěry a s ní úzce související zásada vzájemného uznávání zásadní význam ( 13 ). Soudní dvůr již mnohokrát připomenul, že zásada vzájemného uznávání, která je „úhelným kamenem“ soudní spolupráce, znamená, že členské státy jsou v zásadě povinny evropskému zatýkacímu rozkazu vyhovět ( 14 ). Členské státy proto mohou takový zatýkací rozkaz odmítnout pouze v případech povinného nebo fakultativního odmítnutí výkonu, taxativně uvedených v článcích 3 až 4a rámcového rozhodnutí. Mimoto výkon evropského zatýkacího rozkazu může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v článku 5 ( 15 ). Proto i když členské státy mají jistý prostor pro uvážení, když provádějí tato ustanovení do vnitrostátního práva, nemohou těmto pojmům přiznat širší rozsah než rozsah vyplývající z jednotného výkladu ( 16 ).
39.
Co se týče čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, plyne z bodu 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299, že unijní normotvůrce měl v úmyslu ukončit stav podle článku 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 v původním znění, podle kterého byla přiměřenost poskytnuté záruky spočívající v možnosti požádat o obnovu řízení záležitostí, o níž rozhoduje vykonávající orgán ( 17 ).
40.
Nicméně skutečnost, že existují důvody pro odmítnutí výkonu, dokládá, že zásada vzájemného uznávání neznamená absolutní povinnost vykonat vydaný zatýkací rozkaz ( 18 ). Konkrétně článek 4a rámcového rozhodnutí zavádí důvod pro odmítnutí výkonu, jenž výslovně souvisí s právem na obhajobu v řízení, ve kterém došlo k odsouzení v nepřítomnosti ( 19 ). V tomto kontextu jsou v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí formulovány autonomní požadavky ochrany práva na obhajobu, na jejichž základě lze zajistit výkon zatýkacího rozkazu i v situaci, kdy se dotyčná osoba nezúčastní soudního jednání. I když tedy v důsledku rámcového rozhodnutí 2009/299 nastal zřejmý posun ke vzájemnému uznávání, mohlo tomu být díky začlenění základních minimálních a autonomních záruk stanovených unijním právem.
41.
Výklad článku 4a odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí se proto nemůže řídit jen zásadou vzájemného uznávání, neboť toto ustanovení představuje výjimku z možnosti uplatnit důvod pro odmítnutí výkonu, jehož existence výslovně souvisí s dodržením základních práv. Výklad tohoto konkrétního ustanovení se musí řídit také jeho zvláštnostmi.
42.
V první řadě je nepochybné, že se jedná o ustanovení, ve kterém jsou podrobně popsány některé faktické podmínky, které je třeba splnit.
43.
Ve druhé řadě nelze přehlížet, že toto ustanovení spadá do specifické oblasti trestního práva, a proto jsou zde přítomny vyšší záruky ( 20 ).
44.
Ve třetí řadě toto ustanovení úzce souvisí se základními právy, a sice s právem na obhajobu a právem na účinnou právní ochranu, jež jsou zakotvena v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
45.
V tomto ohledu musí být čl. 4a odst. 1 písm. a) bod i) vykládán – jak podotýká Komise – především vzhledem k cíli dodržovat práva obviněného a zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí ( 21 ). Cíl ochrany práv obviněného plyne i z bodů 1 a 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299, v nichž je vyjádřena vůle zavést systém, který by byl v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
46.
Podle této judikatury není právo zúčastnit se jednání – které plyne z předmětu i cíle celého článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) ( 22 ) – právem absolutním a obviněný se jej za určitých podmínek může z vlastní svobodné vůle, a to výslovně či mlčky, ovšem jednoznačně, vzdát. V této souvislosti bylo již rozhodnuto, že řízení, které probíhá v nepřítomnosti obviněného, není samo o sobě neslučitelné s článkem 6 EÚLP. Tak je tomu zejména v případě, kdy se obžalovaný může domoci nového soudního rozhodnutí poté, co byl vyslechnut, a je-li prokázáno, že se vzdal práva zúčastnit se jednání a hájit se nebo že měl v úmyslu vyhnout se spravedlnosti ( 23 ).
47.
Soudní dvůr se již vyjádřil ke slučitelnosti systému vymezeného článkem 4a rámcového rozhodnutí s články 47 a 48 Listiny. V rozsudku Melloni poukázal Soudní dvůr na to, že unijní normotvůrce zvolil řešení, které spočívá v taxativním stanovení případů, kdy je třeba mít za to, že výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti nezasahuje do práva na obhajobu ( 24 ).
48.
Obecný cíl rámcového rozhodnutí – a sice usnadnit a urychlit justiční spolupráci ( 25 ) – je tudíž třeba poměřit se specifickým cílem dodržet právo obviněného zúčastnit se osobně soudního jednání, na kterém stojí článek 4a zavedený rámcovým rozhodnutím 2009/299.
49.
Ze všech tří výše uvedených důvodů proto zkrátka nelze s úspěchem vznést argument – jak činí nizozemská vláda – založený na užitečném účinku rámcového rozhodnutí výlučně z hlediska zlepšení vzájemného uznávání. Tímto způsobem nelze argumentovat na úkor práva na obhajobu v trestním řízení ani tehdy, kdyby to vedlo k nutnosti odmítnout výkon zatýkacího rozkazu.
50.
V rámci odpovědi na první část druhé předběžné otázky v písm. a) mám za to, že pro účely výkladu společných záruk obsažených v článku 4a rámcového rozhodnutí je nutné vykládat toto ustanovení doslovně a s veškerým respektem k základním právům.
2. „Osobní předvolání“ a „převzala informaci jiným způsobem…“
51.
V rámci druhé části druhé předběžné otázky v písm. b) je třeba určit, zda taková situace, jako nastala ve věci v původním řízení, splňuje požadavky čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí.
52.
Nizozemská a polská vláda i vláda Spojeného království mají za to, že v projednávané věci jsou požadavky čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí splněny. Komise se naproti tomu domnívá, že druhá možnost stanovená tímto ustanovením vyžaduje, aby dotyčná osoba byla skutečně obeznámena s datem a místem konání jednání soudu, což nemůže být založeno na právní fikci. Komise proto shledává, že z informací poskytnutých vydávajícím justičním orgánem nevyplývá, že bylo jednoznačně zjištěno, že dotyčná osoba o plánovaném místu konání a datu jednání soudu věděla. Paweł Dworzecki uvádí, že z odůvodnění předloženého vydávajícím orgánem neplyne, že by byly splněny podmínky stanovené v článku 132 polského trestního řádu.
53.
Úvodem je třeba podotknout, že posouzení dostupných skutkových okolností přísluší jen vnitrostátnímu soudu. Nicméně v návaznosti na nizozemskou a polskou vládu je třeba připomenout, že v takové situaci, jako nastala ve věci v původním řízení, kdy vykonávající soud považuje informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné, musí vykonávající soud požádat vydávající justiční orgán, aby mu co nejdříve poskytl další informace ( 26 ), jak stanoví čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí ( 27 ).
54.
V tomto kontextu upřesním ve své analýze kritéria, která lze dovodit z čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí a která předkládajícímu soudu umožní posoudit okolnosti dané věci.
55.
V článku 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí jsou jasně uvedeny dva případy, a sice že dotyčná osoba musí být buď „předvolána osobně“, nebo „jiným způsobem skutečně převz[ít] úřední informaci […]“. Toto rozlišení dokládá i bod 7 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 a samotná struktura formuláře v příloze.
56.
Podle první části dané alternativy musela být dotyčná osoba osobně předvolána a být tak informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu. Jak plyne ze znění čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, subjektem osobního předvolání je bezpochyby dotyčná osoba.
57.
Z toho důvodu nelze na základě skutečnosti, že určení procesních pravidel předvolávání přísluší členským státům, připustit takový výklad pojmu „osobní předvolání“, který by spočíval na fikci, podle které by se za osobní předvolání mohlo považovat oznámení jiné než dotyčné osobě.
58.
Jak uvedla Komise i nizozemská a polská vláda, nepřímé předvolání nelze považovat za osobní předvolání. To by bylo nejen v rozporu se způsobem, jakým se tento výraz obvykle používá a jaký má význam v obecném i právním jazyce (kde znamená, že k osobnímu předvolání dochází „přímo“), nýbrž i – jak namítá polská vláda – nekonzistentní s čl. 4a odst. 1 písm. a) bodem i) rámcového rozhodnutí, který upravuje druhou situaci, ve které lze informaci předat „jiným způsobem“.
59.
A konečně je jasné, že důkazní břemeno, že k osobnímu předvolání skutečně došlo, nesou orgány vystavujícího členského státu. Polský vydávající justiční orgán proto vzhledem k tomu, že ve věci v původním řízení neshledal, že by dotyčná osoba byla předvolána osobně, správně – jak podotýká Komise – zatrhl bod odpovídající bodu 3.1.b) formuláře.
60.
Druhá část dané alternativy uvedené v čl. 4a odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí se vztahuje na situaci, kdy dotyčná osoba „jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla“.
61.
V textu tohoto ustanovení je jasně vyjádřeno, že se vyžaduje jednoznačný faktický výsledek.
62.
Zvláštní záruky stanovené v tomto ustanovení se tedy týkají jednak způsobu informování, které musí být úřední, a nikoli jen neformální či dané okolnostmi, jednak jeho obsahu, jehož součástí musí být datum a místo konání jednání soudu, a jednak jeho výsledku, kdy dotyčná osoba musí být skutečně informována tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla.
63.
Všechny tyto podmínky musí tedy být splněny kumulativně. Skutečnost, že dotyčná osoba o jednání soudu „věděla“, nezbavuje povinnosti skutečně předat úřední informaci o datu a místu jeho konání.
64.
Není navíc žádných pochyb o tom, jak na jednání připustila nizozemská vláda, že důkazní břemeno, že došlo ke skutečnému poskytnutí úřední informace, nesou orgány vystavujícího členského státu. Konečně, jak plyne z vyjádření, jež na jednání přednesla Komise, jsou na tuto druhou část dané alternativy kladeny vysoké nároky stran výsledku, jehož má být dosaženo, a to tím spíše, že skýtá mnoho možností, jak tohoto výsledku dosáhnout.
65.
Členské státy, které předložily v projednávané věci vyjádření, měly za to, že požadavky čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) druhé části rámcového rozhodnutí byly v daném případě splněny, neboť P. Dworzecki nejednal s náležitou péčí a v zatýkacím rozkazu je uvedeno, že se P. Dworzecki „doznal a předem souhlasil s trestem navrhovaným státním zastupitelstvím“.
66.
Oporu pro tento závěr nacházejí členské státy především v bodě 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299, v němž se s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že „[…] by při posuzování toho, zda je způsob, jakým je informace poskytnuta, dostačující k zajištění toho, aby dotyčná osoba o jednání soudu věděla, mohla být případně věnována zvláštní pozornost rovněž snaze dotyčné osoby přijímat informace, které jsou jí určeny“. Podle názoru vlády Spojeného království svědčí tento bod odůvodnění o vůli normotvůrce nezavádět vyšší úroveň ochrany, než zaručuje Evropský soud pro lidská práva. Pro Komisi je bod 8 odůvodnění naproti tomu vyjádřením kompromisu mezi členskými státy, prostřednictvím kterého byl sice dotčený důvod pro odmítnutí koncipován jako důvod, pro který je možné odmítnout výkon, avšak to neznamená snížení záruk stanovených v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí.
67.
Se stanoviskem vlády Spojeného království se neztotožňuji. Formulace článku 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí nestanoví žádnou výjimku z požadavku na skutečné převzetí úřední informace o plánovaném datu a místu konání jednání soudu v případě, kdy se o něm dotyčná osoba dozvěděla způsobem, který nenaplňuje požadavky tohoto ustanovení. Tím není dotčena výkladová hodnota bodu 8 odůvodnění. Vzhledem k tomu, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí byl koncipován jako důvod, pro který je možné odmítnout výkon, by totiž vykonávající orgány mohly ještě dotyčnou osobu eventuálně předat, kdyby sporná situace nespadala pod žádný z případů uvedených v písmenech a) až d) tohoto článku. Jak správně zdůrazňuje Komise, členské státy by přitom musely ještě dodržovat i požadavky stanovené v EÚLP, jak plyne z bodů 8 a 15 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299.
68.
Jak upozorňuje Komise, v informaci, že P. Dworzecki „se doznal a předem souhlasil s trestem navrhovaným státním zastupitelstvím“, není žádná zmínka o datu či místu konání jednání soudu a neplyne z ní, že by se své účasti na něm vzdal.
69.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že „obeznámit někoho s tím, že je stíhán, představuje natolik významný právní úkon, že musí splňovat formální a hmotněprávní náležitosti, které jsou způsobilé zaručit skutečný výkon práv obviněného, takže povšechná a neoficiální povědomost nepostačuje ( 28 )“. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která je nevyhnutelně kazuistická, poskytuje v této souvislosti příklady, kdy spekulace o soukromých sděleních či neoficiálních informacích nebyly shledány jako splňující záruky dostatečné vědomosti ( 29 ). I oznámení jiné osobě (například advokátovi) podle vnitrostátního práva vyžaduje zvláštní péči při ověřování, zda se dotyčná osoba vzdala práva zúčastnit se soudního jednání ( 30 ).
70.
Je pravda, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevylučuje možnost některými potvrzenými skutečnostmi jednoznačně prokázat, že obviněný o probíhajícím trestním řízení věděl a neměl v úmyslu se jednání soudu účastnit nebo se chtěl vyhnout stíhání ( 31 ). Ovšem – jak podotýká Komise – ze skutečnosti, že určitá osoba není přítomna soudnímu jednání, nelze v situaci, kdy nedošlo k osobnímu předvolání, dovozovat, že se své účasti na něm vzdala ( 32 ). Ani nedostatek náležité péče ze strany dotyčné osoby nemusí nutně znamenat, že se práva zúčastnit se jednání vzdala ( 33 ). Právě naopak jsou v případech, kdy obviněný nebyl předvolán osobně, kladeny na vnitrostátní soudy vyšší nároky stran úrovně náležité péče ( 34 ).
71.
V každém případě zaručují požadavky obsažené v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí dodržení práv stanovených v článcích 47 a 48 Listiny. I když podle vysvětlení k Listině mají tato ustanovení stejný smysl a stejný rozsah jako článek 6 EÚLP, nebrání to unijnímu právu, aby podle čl. 52 odst. 3 Listiny poskytovalo širší ochranu.
72.
Soudní dvůr dospěl v různých kontextech k závěru, že právo obviněného osobně se zúčastnit soudního jednání není absolutní ( 35 ).
73.
Co se týče práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces podle článku 47 Listiny a práva na obhajobu zaručeného jejím článkem 48 odst. 2, Soudní dvůr v rozsudku Melloni upřesnil, že případ popsaný v čl. 4a odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí uvádí „podmínky, za kterých je třeba mít za to, že se dotyčná osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva zúčastnit se jednání, takže výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu osobou odsouzenou v nepřítomnosti nemůže být podmíněn tím, že tato osoba má ve vystavujícím členském státě právo na obnovu řízení v její přítomnosti“ ( 36 ). Z toho plyne, že ve zvláštním kontextu rámcového rozhodnutí nedochází k porušení práva na spravedlivý proces mimo jiné tehdy, když byl obviněný informován o datu a místu konání jednání soudu, přestože se jej osobně nezúčastnil ( 37 ).
74.
Z formulace čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí tedy jasně vyplývá, že v této konkrétní otázce zajišťuje unijní právo vyšší ochranu než EÚLP, jelikož stanoví výslovnou záruku v souvislosti s výsledkem oznámení, které musí v tomto ohledu obsahovat informace o datu a místu konání jednání soudu. Obecná povědomost o trestním stíhání nesplňuje podmínky tohoto ustanovení.
75.
Výjimky z možnosti odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu stanovené v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí spočívají tedy na jasných a přesných požadavcích, které zajišťují vysokou úroveň ochrany právě proto, že vedou k povinnému vykonání EZR v případě, kdy rozhodnutí bylo vydáno v nepřítomnosti.
76.
Závěrem je třeba připomenout, že ze systematického hlediska zakládá uplatnění čl. 4a odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí domněnku vzdání se práva obžalovaného zúčastnit se soudního jednání a na rozdíl od písmene d) tohoto ustanovení mu nezaručuje právo na obnovení řízení nebo odvolání.
77.
Jak již bylo zdůrazněno, posouzení otázky, zda bylo možné jednoznačně určit, že se P. Dworzecki včas dozvěděl o soudním jednání tím, že skutečně převzal úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, přísluší na základě dostupných skutkových okolností a v souladu s výše uvedenými kritérii vnitrostátnímu soudu. Pro účely podání užitečné odpovědi předkládajícímu soudu a s výhradou dalších informací obdržených podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí mám nicméně za to, že předvolání provedené způsobem popsaným ve druhé předběžné otázce nelze považovat za předvolání splňující podmínku, aby dotyčná osoba „jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí, jelikož nelze jednoznačně určit, že předvolání bylo vyžádané osobě skutečně předáno.
78.
Je ovšem třeba poukázat na to, že jednotlivé situace uvedené v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí představují normativní celek, který funguje jako koherentní sytém. Pokud tedy předání nelze povolit na základě písmene a), lze hledat oporu v některém z ostatních případů, který umožní dodržet právo na obhajobu a zároveň zaručit právo na procesní prostředek či na obnovu řízení.
79.
Jak uvedla polská vláda, její právní řád umožňuje podat návrh na obnovu řízení. Tato skutečnost by mohla – jak uvádí Komise – vést vydávající soud případně k závěru, že v daném případě byly splněny podmínky čl. 4a odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí.
80.
Konečně je také pro každý případ nutno dodat, že čl. 4a odst. 1, stejně jako bod 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299, stanoví, že jde o alternativní podmínky. Vydávajícímu orgánu nic nebrání, aby uvedl, že je splněno zároveň více podmínek, jelikož u těchto podmínek nelze mít za to, že se vzájemně vylučují. Taková úplnější informace by tedy usnadnila vzájemné uznávání a urychlila spolupráci.
81.
Dospívám proto k závěru, že ze znění sporného ustanovení i z celkové systematiky a účelu rámcového rozhodnutí vyplývá, že uplatnění ustanovení čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí vyžaduje, aby dotyčná osoba byla předvolána přímo osobně, nebo – nebylo-li tomu tak – aby bylo jednoznačně zjevné, že dotyčná osoba o plánovaném jednání soudu věděla, jelikož skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu.
VI – Závěry
82.
S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Rechtbank Amsterdam (Soud v Amsterodamu, Nizozemsko) následovně:
(1)
Článek 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že obsahuje autonomní minimální záruky, jejichž respektování musí pro účely vykonání evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu rozhodnutí vydaného v situaci, kdy se dotyčná osoba nezúčastnila osobně jednání soudu, nezávisle ověřit vykonávající justiční orgán.
(2)
Článek 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299, musí být vykládán v tom smyslu, že dotyčná osoba musela být v souladu s příslušnými vnitrostátními procesními pravidly předvolána přímo osobně, nebo – nebylo-li tomu tak – musí být z informací poskytnutých vydávajícím orgánem jednoznačně zjevné, že dotyčná osoba o plánovaném jednání soudu věděla, jelikož skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu.
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002, Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34.
( 3 ) – Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 26. února 2009, Úř. věst. 2009, L 81, s. 24.
( 4 ) – Vzhledem k tomu, že vydávající justiční orgán nekvalifikoval skutky jako činy, u nichž se nevyžaduje přezkum oboustranné trestnosti, uvádí předkládající soud, že skutky byly dle nizozemského práva kvalifikovány jako „(I) krádež po použití násilí proti osobám za účelem přípravy krádeže; (II) jako spolupachatel: úmyslné a protiprávní způsobení škody na majetku patřícím zcela či částečně třetí osobě; (III) vyhrožování trestným útokem na život“.
( 5 ) – Odpovídající následujícímu výrazu obsaženému v návětí čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, a sice „v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu“.
( 6 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2009, Wolzenburg, C‑123/08, EU:C:2009:616, body 58 a násl., a ze dne 5. září 2012, Lopes Da Silva Jorge, C‑42/11, EU:C:2012:517, body 32 až 35 a 52.
( 7 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 9. března 2006, Van Esbroeck, C‑436/04, EU:C:2006:165, bod 35; ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C‑261/09, EU:C:2010:683, bod 38; ze dne 14. listopadu 2013, Baláž, C‑60/12, EU:C:2013:733, bod 26, a ze dne 27. května 2014, Spasic, C‑129/14 PPU, EU:C:2014:586, bod 79.
( 8 ) – Viz body 4 a 11 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299.
( 9 ) – Viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 40.
( 10 ) – Viz bod 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299.
( 11 ) – Tento závěr podporují i přípravné práce, v nichž bylo diskutováno odstranění slova „další“. Viz dokument Rady 6501/08 ze dne 26. února 2008, poznámka 24, a dokument Rady 8074/08 ze dne 8. dubna 2008, s. 5. Vzhledem k tomu, že tento návrh nebyl přijat, je výraz „další“ použit ve všech jazykových verzích.
( 12 ) – I v bodě 14 odůvodnění je zdůrazněno, že vnitrostátní právní předpisy nejsou v otázce obnovy řízení harmonizovány.
( 13 ) – V tomto smyslu viz posudek ze dne 18. prosince 2014, 2/13, EU:C:2014:2454, bod 191.
( 14 ) – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 16. července 2015, Lanigan, C‑237/15 PPU, EU:C:2015:474, bod 36 a citovaná judikatura.
( 15 ) – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a CăldăraruC‑404/15 a C‑659/15 PPU EU:C:2016:198, bod 80.
( 16 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Lopes Da Silva Jorge, C‑42/11, EU:C:2012:51,7 bod 37, a rozsudek ze dne 5. září 2008, Kozłowski, C‑66/08, EU:C:2008:437, bod 43. Soudní dvůr z toho pro rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. L 76, p. 16), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. L 81, p. 24), per analogiam vyvodil, že „důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu takového rozhodnutí [musí být] vykládány restriktivně“, rozsudek ze dne 14. listopadu 2013Baláž, C‑60/12, EU:C:2013:733, bod 29.
( 17 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 41.
( 18 ) – Rozsudek ze dne 28. června 2012, West, C‑192/12 PPU EU:C:2012:404, bod 64 a citovaná judikatura. V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU EU:C:2016:198.
( 19 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. února 2013, Radu, C‑396/11, EU:C:2013:39, bod 37.
( 20 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2008, Weiss und Partner, C‑14/07, EU:C:2008:264, bod 72.
( 21 ) – Viz článek 1 rámcového rozhodnutí 2009/299. Viz rovněž rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 51.
( 22 ) – Viz mimo jiné rozsudek ESLP ze dne 12. února 1985, Colozza v. Itálie, CE:ECHR:1985:0212JUD000902480, § 27.
( 23 ) – Viz mimo jiné rozsudek ESLP ze dne 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie (velký senát), CE:ECHR:2006:0301JUD005658100, § 82, § 86 až § 88 a § 99.
( 24 ) – Rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 44.
( 25 ) – Viz rozsudek ze dne 28. června 2012, West, C‑192/12 PPU, EU:C:2012:404, bod 53 a citovaná judikatura.
( 26 ) – Obdobně viz též rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, Baláž, C‑60/12, EU:C:2013:733, bod 31.
( 27 ) – K výkladu tohoto ustanovení viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, bod 97.
( 28 ) – Viz mimo jiné rozsudky ESLP ze dne 12. října 1992, T. v. Itálie, CE:ECHR:1992:1012JUD001410488, § 28; ze dne 18. května 2004, Somogyi v. Itálie, CE:ECHR:2004:0518JUD006797201, § 75, a ze dne 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie (velký senát), CE:ECHR:2006:0301JUD005658100, § 99.
( 29 ) – Viz mimo jiné rozsudky ESLP ze dne 12. června 2007, Pititto v. Itálie, CE:ECHR:2007:0612JUD001932103, § 68 a § 70; ze dne 6. října 2015, Coniac v. Rumunsko, CE:ECHR:2015:1006JUD000494107, § 53; ze dne 18. května 2004, Somogyi v. Itálie, CE:ECHR:2004:0518JUD006797201, § 75, a ze dne 12. října 1992, T. v. Itálie, CE:ECHR:1992:1012JUD001410488, § 28. Viz rovněž rozsudek ze dne 23. května 2006, Kounov v. Bulharsko, stížnost č. 24379/02, CE:ECHR:2006:0523JUD002437902.
( 30 ) – Viz mimo jiné rozsudky ESLP ze dne 8. června 2006, Kaya v. Rakousko, CE:ECHR:2006:0608JUD005469800, § 30, a ze dne 27. května 2004, Yavuz v. Rakousko, CE:ECHR:2004:0527JUD004654999, § 49.
( 31 ) – Viz mimo jiné rozsudek ESLP ze dne 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie (velký senát), výše uvedený, § 99. Viz rovněž rozsudek ESLP ze dne 28. února 2008, Demebukov v. Bulharsko, CE:ECHR:2008:0228JUD006802001, v němž ESLP shledal, že v případě, kdy obžalovaný, kterému byl nápomocen advokát, věděl o konání soudního jednání, ale v rozporu s výslovným zákazem změnit bydliště bydliště změnil, nedošlo k porušení článku 6. V rozsudku ESLP ze dne 24. dubna 2012, Haralampiev v. Bulharsko CE:ECHR:2012:0424JUD002964803, ovšem vědomost o řízení nebyla shledána dostatečnou pro učinění závěru, že bylo prokázáno, že se obviněný jednoznačně vzdal svého práva zúčastnit se jednání.
( 32 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie (velký senát), výše uvedený, § 87. Ostatně „není věcí obviněného prokazovat, že neměl v úmyslu se ukrývat před spravedlností, ani že byl nepřítomen z důvodu zásahu vyšší moci“ (viz mimo jiné rozsudek ESLP ze dne 12. února 1985, Colozza v. Itálie, CE:ECHR:1985:0212JUD000902480, § 30).
( 33 ) – Viz rozsudek ESLP ze dne 8. října 2015, Aždajić v. Slovinsko, CE:ECHR:2015:1008JUD007187212, § 57 a § 58.
( 34 ) – Viz mimo jiné rozsudky ESLP ze dne 18. května 2004, Somogyi v. Itálie, CE:ECHR:2004:0518JUD006797201, § 70, a ze dne 8. června 2006, Kaya v. Rakousko, CE:ECHR:2006:0608JUD005469800, § 30.
( 35 ) – Rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 49. V jiných souvislostech viz rovněž rozsudky ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka, C‑327/10, EU:C:2011:745, body 50 až 53; ze dne 15. března 2012, G, C‑292/10, EU:C:2012:142, body 48 a násl., a, ze dne 6. září 2012, Trade Agency, C‑619/10, EU:C:2012:531, body 54 a 55.
( 36 ) – Rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 52.
( 37 ) – Rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni, C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 49. Jak podotýká Soudní dvůr, tento výklad navazuje na přístup ESLP v rozsudcích ze dne 14. června 2001, Medenica v. Švýcarsko, stížnost č. 20491/92, § 56 až § 59; ze dne 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie, stížnost č. 56581/00, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2006‑II, § 84, § 86 a § 98, a ze dne 24. dubna 2012, Haralampiev v. Bulharsko, výše uvedený, § 32 a § 33.
Full & Egal Universal Law Academy