STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 11. května 2017 ( 1 )
Věc C‑278/16
trestní řízení proti Franku Sleutjesovi,
přičemž dalším účastníkem řízení je:
Staatsanwaltschaft Aachen
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Aachen (Zemský soud v Cáchách, Německo)]
„Oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti – Směrnice 2010/64/EU – Článek 3 – Právo na tlumočení a překlad v trestním řízení – Pojem ‚podstatný dokument‘ – Trestní příkaz (Strafbefehl)“
1.
Právo na tlumočení a překlad v trestním řízení v celé Evropské unii, které je zajištěno směrnicí 2010/64/EU ( 2 ), je klíčovým krokem k posílení procesních práv osob podezřelých nebo obviněných ze spáchání trestného činu, jak stanovil Stockholmský program přijatý Evropskou radou ( 3 ). Rada Evropské unie zdůraznila, že „podezřelá nebo obviněná osoba musí být schopna rozumět situaci, v níž se nachází a účelně vyjádřit své stanovisko. Podezřelá nebo obviněná osoba, která nemluví jazykem řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, bude potřebovat tlumočníka a překlad podstatných procesních dokumentů“ ( 4 ). Právě z tohoto hlediska umožní projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru vyztužit jeho judikaturu vztahující se ke směrnici 2010/64 ( 5 ).
2.
V rámci původního řízení se Landgericht Aachen (Zemský soud v Cáchách, Německo) Soudního dvora v zásadě táže, zda je třeba považovat Strafbefehl (trestní příkaz) za „podstatný dokument“ v trestním řízení, který musí být podle článku 3 směrnice 2010/64 přeložen, jestliže osoba, jíž je určen, nerozumí německému jazyku.
3.
Z následujících důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku odpověděl kladně.
I. Právní rámec
A. Směrnice 2010/64
4.
Body 14, 16 a 30 odůvodnění směrnice 2010/64 stanoví:
„(14)
Právo na tlumočení a překlad pro osoby, jež nemluví jazykem řízení nebo tomuto jazyku nerozumějí, stanoví článek 6 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950], jak jej vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tato směrnice usnadňuje uplatňování tohoto práva v praxi. Proto je cílem této směrnice zajištění práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení v zájmu zajištění jejich práva na spravedlivý proces.
[…]
(16)
V některých členských státech má pravomoc ukládat sankce za poměrně méně závažné přestupky jiný orgán než soud s příslušností v trestních věcech. Tak tomu může být například ve vztahu k dopravním přestupkům, které jsou páchány ve větší míře a které lze zjistit při dopravní kontrole. V takových případech by nebylo přiměřené požadovat, aby příslušný orgán zajišťoval veškerá práva podle této směrnice. V členských státech, jejichž právo umožňuje uložení sankce za méně závažné přestupky takovým orgánem, přičemž toto rozhodnutí lze napadnout u soudu s příslušností v trestních věcech, by se proto tato směrnice měla vztahovat pouze na taková řízení před uvedeným soudem.
[…]
(30)
Pro zajištění spravedlivého řízení je třeba, aby v souladu s touto směrnicí byly podezřelému nebo obviněnému přeloženy podstatné dokumenty nebo alespoň jejich důležité části. Některé písemnosti by měly být pro tento účel vždy považovány za podstatné dokumenty, a měly by proto být přeloženy, jako například veškerá rozhodnutí zbavující danou osobu svobody, obvinění či obžaloba a veškeré rozsudky. Je na příslušných orgánech členských států, aby z vlastního podnětu nebo na návrh podezřelého či obviněného nebo jeho právního zástupce rozhodly, které další dokumenty jsou podstatné pro zaručení spravedlivého řízení, a měly by být proto rovněž přeloženy.“
5.
Článek 1 směrnice 2010/64, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví v odstavcích 1 až 3 následující:
„1. Tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva na tlumočení a překlad v trestním řízení […]
2. Právo uvedené v odstavci 1 se vztahuje na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu vyrozumí, prostřednictvím úředního oznámení nebo jinak, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení trestního řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.
3. V členských státech, jejichž právo umožňuje uložení sankce za méně závažné přestupky jiným orgánem než soudem s příslušností v trestních věcech, přičemž tuto sankci lze napadnout u takového soudu, se tato směrnice vztahuje pouze na řízení o tomto návrhu před uvedeným soudem.“
6.
Článek 3 směrnice 2010/64, nadepsaný „Právo na překlad podstatných dokumentů“, zní následovně:
„1. Členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nerozumí jazyku daného trestního řízení, byl v přiměřené lhůtě poskytnut písemný překlad všech dokumentů, které jsou podstatné pro zajištění toho, aby byl schopen uplatnit své právo na obhajobu, a pro zaručení spravedlivého řízení.
2. Mezi podstatné dokumenty patří veškerá rozhodnutí zbavující danou osobu svobody, obvinění či obžaloba a veškeré rozsudky.
3. Příslušné orgány rozhodnou v jednotlivých případech, zda jsou podstatné i další dokumenty. Podezřelý nebo obviněný či jeho právní zástupce mohou za tímto účelem podat odůvodněný návrh.
4. Není třeba překládat ty části podstatných dokumentů, které nejsou důležité k tomu, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu.
5. Členské státy zajistí, aby měl v souladu s postupy vnitrostátního práva podezřelý nebo obviněný právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí, že překlad dokumentů nebo jejich částí není zapotřebí, a v případech, kdy byl překlad poskytnut, možnost podat stížnost na kvalitu překladu, nepovažuje-li ji za dostatečnou pro zaručení spravedlivého řízení.
[…]
9. Překlad poskytovaný na základě tohoto článku musí být dostatečně kvalitní pro zaručení spravedlivého řízení, zejména tím, že zajistí, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit se s tím, co je mu kladeno za vinu, a mohl uplatnit své právo na obhajobu.“
B. Německé právo
7.
Ustanovení § 184 Gerichtsverfassungsgesetz (zákon o organizaci soudnictví, dále jen „GVG“) mimo jiné stanoví, že jazykem soudního řízení je němčina.
8.
Ustanovení § 187 GVG, ve znění přijatém v rámci provedení směrnic 2010/64 a 2012/13/EU ( 6 ), stanoví:
„1. Soud přizve pro obviněného nebo odsouzeného, který neovládá německý jazyk nebo je sluchově postižený či trpí vadou řeči, tlumočníka nebo překladatele, pokud je to nezbytné pro výkon jeho práv v trestním řízení. Soud poučí obviněného v jazyce, kterému rozumí, o tom, že v tomto ohledu může pro celé trestní řízení požádat o bezplatnou pomoc tlumočníka nebo překladatele.
2. K výkonu procesních práv obviněným, který neovládá německý jazyk, je zpravidla nezbytný písemný překlad opatření omezujících osobní svobodu, jakož i obvinění, obžaloby, trestních příkazů a nepravomocných rozsudků […]“
9.
Podle § 37 odst. 3 Strafprozessordnung (německý trestní řád, „StPO“), „pokud je třeba poskytnout účastníkovi řízení podle § 187 odst. 1 a 2 GVG překlad rozsudku, je třeba doručit rozsudek spolu s tímto překladem“.
10.
Podle § 407 odst. 1 StPO, který se týká možnosti vydat trestní příkaz, lze „v trestním řízení […] na základě písemného návrhu státního zástupce a bez konání jednání určit právní důsledky trestného činu prostřednictvím písemného trestního příkazu. Státní zástupce takový návrh podá, dospěje-li na základě vyšetřování k závěru, že jednání není nezbytné. V návrhu státního zástupce musí být uvedeny konkrétní právní důsledky. Prostřednictvím tohoto návrhu je podána obžaloba.“
11.
Ustanovení § 410 StPO, který se týká odporu proti trestnímu příkazu a nabytí právní moci, stanoví:
„1. Obviněný může ve lhůtě dvou týdnů od doručení trestního příkazu podat u soudu, který vydal trestní příkaz, odpor v písemné formě nebo ve formě sdělení do protokolu v kanceláři soudu.
2. Odpor může být omezen jen na některé výhrady.
3. Pokud není proti trestnímu příkazu ve lhůtě podán odpor, je tento příkaz rovnocenný pravomocnému rozsudku.“
II. Skutkové okolnosti, řízení a předběžná otázka
12.
Dne 2. listopadu 2015 vydal Amtsgericht Düren (okresní soud v Dürenu, Německo) na návrh Staatsanwaltschaft Aachen (státní zastupitelství v Cáchách, Německo) trestní příkaz („sporný trestní příkaz“), jímž byl F. Sleutjesovi – obviněnému – který je nizozemským státním příslušníkem s bydlištěm v Nizozemsku, uložen peněžitý trest v rozsahu 30 denních splátek ve výši 30 eur, a odňato řidičské oprávnění z důvodu opuštění místa dopravní nehody. Orgán příslušný ve věcech řidičských oprávnění byl pověřen, aby obviněnému po dobu devíti měsíců zakázal nadále používat zahraniční řidičské oprávnění a aby mu neudělil tuzemské řidičské oprávnění. V trestním příkazu je dále upřesněno, že v důsledku uvedeného odebrání oprávnění nemá dotyčný v tuzemsku právo řídit. Kromě toho byla obviněnému uložena náhrada nákladů řízení.
13.
Trestní příkaz obsahuje poučení o možnosti podání opravného prostředku. V tomto poučení je mimo jiné uvedeno, že sporný trestní příkaz se stává pravomocným a vykonatelným, pokud obviněný nepodá u určeného okresního soudu – zde Amtsgericht Düren (okresní soud v Dürenu) – do dvou týdnů od doručení odpor, a to písemně nebo ve formě sdělení do protokolu v kanceláři soudu. Poučení dále uvádí, že v případě písemné formy odporu je lhůta k jeho podání dodržena, pouze pokud je odpor doručen soudu před uplynutím dvou týdnů. Poučení o opravném prostředku konečně obsahuje v samostatném odstavci následující poslední větu: „Písemné vyhotovení opravného prostředku musí být podáno v německém jazyce.“
14.
Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 12. listopadu 2015 doporučeným dopisem s potvrzením o doručení. Obviněnému byl doručen trestní příkaz v německém jazyce. Současně mu byl navíc doručen pouze překlad poučení o možnosti podání opravného prostředku do nizozemského jazyka.
15.
Dne 24. listopadu 2015 v 20:32 hodin odeslal obviněný elektronickou zprávu Amtsgericht Düren (okresnímu soudu v Dürenu), kterou v nizozemském jazyce napadl trestní příkaz. Dne 26. listopadu 2015 se dotázal – rovněž v nizozemském jazyce – Amtsgericht Aachen (okresní soud v Cáchách), zda mu byla doručena elektronická zpráva ze dne 24. listopadu 2015. Amtsgericht Düren (okresní soud v Dürenu) sdělil obviněnému dopisem ze dne 1. prosince 2015, odeslaným dne 8. prosince 2015, že dopisy předkládané soudu musí být vyhotoveny v německém jazyce. Ještě předtím, dne 1. prosince 2015, podal nynější obhájce obviněného faxem odpor proti spornému trestnímu příkazu a zároveň požádal o navrácení lhůty k podání odporu.
16.
Rozhodnutím ze dne 28. ledna 2016 odmítl Amtsgericht Düren (okresní soud v Dürenu) odpor obviněného proti spornému trestnímu příkazu jako nepřípustný z důvodu, že byl podán opožděně. Zároveň zamítl žádost obviněného o navrácení lhůty k podání odporu jako nedostatečně odůvodněnou. Toto rozhodnutí bylo doručeno obhájci obviněného dne 2. února 2016. Faxem ze dne 4. února 2016, doručeným téhož dne, podal obhájce obviněného proti tomuto rozhodnutí okamžitě opravný prostředek, který je nyní před předkládajícím soudem projednáván.
17.
Předkládající soud má za to, že obviněný neovládá německý jazyk ve smyslu § 187 odst. 1 GVG. Podle předkládajícího soudu je rozhodnutí Amtsgericht Düren (okresní soud v Dürenu) ze dne 28. ledna 2016 správné, avšak unijní právo a zejména článek 3 směrnice 2010/64 by mohly vést k jinému řešení. V této souvislosti uvádí, že na rozdíl od § 187 odst. 2 GVG neodkazuje § 37 odst. 3 StPO na trestní příkaz. Dle jeho názoru neobjasňuje judikatura Soudního dvora, zda mají být pro obviněného trestní příkazy překládány. Pokud by tomu tak mělo být, musel by dospět k závěru, že lhůta k podání odporu ještě nezačala běžet. Vzhledem k tomu, že předkládající soud má za to, že směrnice 2010/64 takový výklad nevyžaduje, avšak že přetrvávají pochybnosti, mimo jiné ve světle rozdílných závěrů německých soudů k této otázce, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je třeba vykládat článek 3 [směrnice 2010/64] v tom smyslu, že pojem ‚rozsudek‘ v § 37 odst. 3 [StPO] zahrnuje rovněž trestní příkazy ve smyslu § 407 a násl. [StPO]?“
18.
Písemná vyjádření předložili F. Sleutjes, německá, česká a nizozemská vláda, jakož i Komise. V souladu s čl. 76 odst. 2 jednacího řádu se nekonala ústní část řízení.
III. Analýza
A. Forma
19.
Německá vláda se domnívá, že § 37 odst. 3 StPO má být správně vykládán tak, že pojem „rozsudek“ zahrnuje také trestní příkazy ve smyslu § 407 a násl. StPO. Podle uvedené vlády tedy řešení sporu v původním řízení nezávisí na zodpovězení předběžné otázky.
20.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se vztahuje domněnka relevance ( 7 ). Nejeví se, že by se výklad článku 3 směrnice 2010/64 požadovaný předkládajícím soudem nevztahoval ke stávajícímu skutkovému rámci nebo předmětu žaloby, kterou projednává, nebo že by měl spor o překlad, který je předmětem původního řízení, hypotetickou povahu, či že by Soudní dvůr neměl k dispozici skutkové nebo právní poznatky nezbytné k užitečnému zodpovězení předběžné otázky. Pochybnosti německé vlády tedy nemohou zpochybnit přípustnost projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
21.
Formulace předběžné otázky však vyvolává na první pohled dojem, že předkládající soud se Soudního dvora dotazuje na výklad § 37 odst. 3 StPO, k čemuž nemá Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU pravomoc. S ohledem na směr argumentace uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je nicméně zřejmé, že se předkládající soud ve skutečnosti dotazuje na výklad článku 3 směrnice 2010/64. Je tedy třeba předběžnou otázku odpovídajícím způsobem přeformulovat.
22.
Nesouhlasím s návrhem Komise na přeformulování předběžné otázky tak, aby zahrnovala také žádost o výklad směrnice 2012/13. Na základě výše uvedené domněnky relevance nelze předpokládat, že otázka předkládajícího soudu je neúplná v tom smyslu, že na tuto jinou směrnici neodkazuje. Naopak, nic mě nevede k závěru, že by si předkládající soud této jiné směrnice nebyl vědom: žádost o rozhodnutí o předběžné otázce cituje rozsudek ve věci Covaci ( 8 ), v němž je poskytnut také výklad směrnice 2012/13. Považuje-li to předkládající soud za vhodné, může každopádně položit Soudnímu dvoru další předběžnou otázku týkající se výkladu uvedené směrnice ( 9 ).
23.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem se dle mého názoru předkládající soud v zásadě táže, zda pojem „podstatný dokument“ uvedený v článku 3 směrnice 2010/64 zahrnuje trestní příkaz ve smyslu § 407 a násl. StPO.
B. K věci samé
1. Trestní příkaz je „podstatným dokumentem“ ve smyslu článku 3 směrnice 2010/64
24.
Předkládající soud se přiklání k tomu, aby byla otázka, jak je přeformulována v předchozím bodě, zodpovězena záporně. Naopak všichni zúčastnění, kteří předložili vyjádření, zastávají opačný názor.
25.
Před zodpovězením uvedené otázky je užitečné připomenout, že řízení o vydání trestního příkazu ve smyslu § 407 a násl. StPO je zjednodušeným řízením, které nevyžaduje jednání nebo fázi řízení inter partes. Konkrétně měl Soudní dvůr za to, že trestní příkaz stanovený v německém právu se vydává v rámci řízení sui generis. Toto řízení poskytuje obviněnému, aby dosáhl kontradiktorního projednání, v jehož rámci by mohl plně vykonat právo být slyšen, pouze možnost podat proti uvedenému příkazu odpor ( 10 ).
26.
Není tedy překvapující, že měl Soudní dvůr za to, že situace osoby, která hodlá podat odpor proti jí určenému trestnímu příkazu, který dosud nenabyl právní moci, spadá do působnosti této směrnice, takže uvedená osoba musí mít možnost vykonat právo na tlumočení a překlad zaručené směrnicí 2010/64 ( 11 ).
27.
Ve věci Covaci navrhl státní zástupce vnitrostátnímu soudu vydání trestního příkazu, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že odpor je třeba podat v německém jazyce. Z důvodu vyvstalých pochybností se vnitrostátní soud dotázal Soudního dvora mimo jiné, zda směrnice 2010/64 brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje osobě, jíž je trestní příkaz určen a která nerozumí německému jazyku, podat odpor proti tomuto příkazu v jazyce, kterému rozumí. Soudní dvůr tuto otázku zodpověděl záporně, přestože dodal, že vnitrostátní orgány mohou výslovně umožnit osobě podávající uvedený odpor, aby tak učinila, mají-li za to, že uvedený dokument je „podstatným dokumentem“ ( 12 ).
28.
V uvedené věci se Soudní dvůr nezabýval otázkou překladu samotného trestního příkazu, která je podstatou sporu v projednávané věci. Nelze však mít pochyb o tom, že podezřelému nebo obviněnému, který nerozumí německému jazyku, musí být v přiměřené lhůtě poskytnut písemný překlad daného dokumentu z uvedeného jazyka. Tento závěr je potvrzen zněním, kontextem a cílem článku 3 směrnice 2010/64.
29.
Co se týče nejprve znění čl. 3 odst. 1 směrnice 2010/64, toto ustanovení odkazuje na „všech[ny] dokument[y], které jsou podstatné pro zajištění toho, aby byl [podezřelý nebo obviněný] schopen uplatnit své právo na obhajobu, a pro zaručení spravedlivého řízení“. Článek 3 odst. 2 směrnice 2010/64 stanoví, že „[m]ezi podstatné dokumenty patří veškerá rozhodnutí zbavující danou osobu svobody, obvinění či obžaloba a veškeré rozsudky.“ Bod 30 odůvodnění směrnice 2010/64 potvrzuje, že uvedený výčet není taxativní ( 13 ).
30.
Na rozdíl od Komise si nejsem jist, že by měl být trestní příkaz přirovnáván k „obvinění či obžalobě“. Je zajisté pravda, že měl Soudní dvůr za to, že trestní příkaz je formou sdělení obvinění vůči dotčené osobě v rámci směrnice 2012/13 ( 14 ). Avšak na rozdíl od obvinění či obžaloby je trestní příkaz soudním rozhodnutím, které nabývá právní moci, není-li proti němu ve lhůtě podán odpor. Vykazuje tedy také určitou podobnost s „rozsudkem“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2010/64 ( 15 ). Bez ohledu na otázku, zda je trestní příkaz tím či oním, je nadevše zřejmé, že překlad trestního příkazu je zásadní k tomu, aby mohla osoba, jíž je určen, porozumět obsahu tohoto příkazu a následně vykonat právo na obhajobu ve vztahu k trestu, který má být tímto příkazem uložen. Má tedy být každopádně kvalifikován jako „podstatný dokument“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice.
31.
Zadruhé úvaha, že je trestní příkaz „podstatným dokumentem“ ve smyslu článku 3 uvedené směrnice, je potvrzena kontextem směrnice 2010/64.
32.
V tomto ohledu bych v souladu s nizozemskou vládou poukázal na čl. 1 odst. 3 směrnice 2010/64. Toto ustanovení z působnosti uvedené směrnice vyjímá určité správní sankce za méně závažné přestupky. Cílem tohoto ustanovení je podle bodu 16 odůvodnění směrnice 2010/64 zprostit správní orgány povinnosti zajišťovat veškerá práva stanovená touto směrnicí v situacích, kdy by nebylo přiměřené dodržování takové povinnosti požadovat. Tento bod odůvodnění upřesňuje, že tak tomu může být zejména ve vztahu k dopravním přestupkům, které jsou páchány ve větší míře a lze je zjistit při dopravní kontrole – hlavním příkladem těchto přestupků by bylo překročení povolené rychlosti. Tato skutečnost naopak také potvrzuje názor, že soudní rozhodnutí, jež může vést k uložení trestu za porušení dopravních předpisů, které nespočívá v pouhém překročení povolené rychlosti, jako je sporný trestní příkaz, je typickým případem, kdy musí být práva stanovená směrnicí zajištěna.
33.
Nakonec, cíl směrnice 2010/64, který vyplývá z bodu 14 jejího odůvodnění, rovněž podporuje názor, že je třeba trestní příkaz uznat za „podstatný dokument“, který musí být přeložen, nerozumí-li obviněný německému jazyku. Tímto cílem je „zajištění práva podezřelého nebo obviněného na tlumočení a na překlad v trestním řízení v zájmu zajištění jejich práva na spravedlivý proces“. Právo na tlumočení a překlad pro osoby, jež nemluví jazykem řízení nebo tomuto jazyku nerozumějí, stanoví článek 6 EÚLP. Splnění požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces zajisté znamená, že obviněná osoba ví, jaké obvinění je vůči ní vzneseno a může se proti němu bránit ( 16 ). Tato směrnice usnadňuje uplatňování tohoto práva v praxi.
34.
Nevyžadování překladu trestního příkazu, který může vést k trvajícímu uložení sankce – zejména pokud osoba, jíž je trestní příkaz určen, tomuto příkazu nerozumí, neboť nerozumí německému jazyku – by zjevně narušilo právo uvedené osoby na spravedlivý proces. Takové řešení by bylo na úkor spravedlnosti.
35.
Výše uvedené není popřeno skutečností, že podle čl. 3 odst. 3 směrnice 2010/64 příslušné orgány v jednotlivých případech rozhodnou, zda jsou podstatné i další dokumenty. Toto ustanovení se totiž týká dokumentů, které nejsou považovány za podstatné již podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice ( 17 ).
36.
Řešení, které navrhuji, není zpochybněno ani rozsudkem ve věci Balogh. Tato věc se týkala řízení, probíhajícího v Maďarsku, o uznání účinků pravomocného rozsudku vydaného v Rakousku, jímž byl I. Balogh odsouzen k trestu odnětí svobody a k náhradě nákladů řízení. Trestní řízení vedené proti I. Baloghovi v Rakousku již bylo ukončeno a jeho právo na překlad bylo v tomto řízení zajištěno. Soudní dvůr měl tedy za to, že se směrnice 2010/64 na takové řízení o uznání nevztahovala ( 18 ).
37.
Z výše uvedeného vyplývá, že takový dokument, jako je trestní příkaz ve smyslu § 407 a násl. StPO, je „podstatným dokumentem“ ve smyslu článku 3 směrnice 2010/64. Tento příkaz tedy musí být přeložen, nerozumí-li osoba, jíž je určen, německému jazyku.
2. Další úvahy týkající se práva na překlad v trestním řízení podle článku 3 směrnice 2010/64
38.
Vzhledem k důsledkům plynoucím z výše uvedeného názoru je třeba uvést některé další úvahy týkající se práva na překlad v trestním řízení podle článku 3 směrnice 2010/64, které by mohly napomoci předkládajícímu soudu k vyřešení sporu v jím projednávané věci.
39.
Na jedné straně je toto právo univerzální, neboť směrnice 2010/64 neomezuje svou působnost ratione personae vztahující se na osoby, které mohou požívat ochrany stanovené uvedenou směrnicí. Jediným požadavkem, který musí být splněn k využití uvedené ochrany, je, aby byly uvedené osoby vyrozuměny o tom, že jsou podezírány nebo obviněny ze spáchání trestného činu.
40.
Na straně druhé směrnice 2010/64 neurčuje jazyk, v němž musí osoba, jež je podezírána nebo obviněna ze spáchání trestného činu a nerozumí jazyku řízení, obdržet překlad podstatného dokumentu. Nic tedy nenaznačuje, že by tímto jazykem musel být mateřský jazyk uvedené osoby. Naopak čl. 3 odst. 4 uvedené směrnice jasně stanoví, že účelem překladu je „aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu“. Zdá se tedy možné použít „pivotní“ jazyk, kterému uvedená osoba rozumí, pokud takové použití není vedeno svévolnými důvody.
41.
Posledně uvedené ustanovení konkrétně umožňuje členským státům nepřekládat části podstatných dokumentů, které nejsou důležité k tomu, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu. Toto ustanovení však neumožňuje, aby byl překlad podstatného dokumentu nahrazen pouhým poskytnutím doplňující informace o podání opravného prostředku, který je uvedené osobě dostupný, v jazyce, jemuž tato osoba rozumí, k čemuž došlo v hlavním řízení. Mimoto překlad musí být podle čl. 3 odst. 9 směrnice 2010/64 – bez ohledu na zvolený jazyk – dostatečně kvalitní k zaručení spravedlivého řízení. Dotčená osoba má podle čl. 3 odst. 5 uvedené směrnice právo podat v souladu s postupy vnitrostátního práva stížnost na kvalitu překladu, nepovažuje-li ji za dostatečnou pro zaručení spravedlivého řízení, nebo opravný prostředek, nebyl-li překlad shledán potřebným.
42.
Co se týče časového použití, právo na překlad v trestním řízení ve smyslu článku 3 směrnice 2010/64 se podle čl. 1 odst. 2 této směrnice uplatní od okamžiku, kdy je dotčená osoba vyrozuměna, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu, až do pravomocného rozhodnutí o tom, zda uvedený trestný čin spáchala, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku. Překlad podstatného dokumentu však nemusí být poskytnut současně s předáním podstatného dokumentu, jelikož čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice upřesňuje, že takový překlad je dotčené osobě nutno poskytnout pouze „v přiměřené lhůtě“. Každopádně je třeba zdůraznit, že dotčená osoba musí mít také přiměřený čas na to, aby se s obsahem podstatného dokumentu seznámila a případně na něj reagovala.
43.
Směrnice 2010/64 nestanoví žádné konkrétní opatření, jež by měl členský stát přijmout v případě porušení práva na překlad. Tento prostor tedy umožňuje zvolit si z různých řešení vhodných k dosažení cíle uvedeného ustanovení, v závislosti na různých situacích, které mohou nastat ( 19 ). Lze tak učinit například tím, že se vyhoví žádosti o navrácení lhůty k podání odporu ( 20 ) nebo, je-li to nezbytné, tím, že se vnitrostátní pravidlo stanovící lhůtu k podání odporu nepoužije ( 21 ).
44.
Je každopádně zřejmé, že členský stát nemůže stíhat osobu, která nerozumí jazyku řízení, na základě podstatných dokumentů, které nejsou, avšak měly být, dotyčné osobě přeloženy. Nejenže by takovým postupem byla směrnice zbavena veškerého užitečného účinku, ale bylo by tím porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivé řízení podle článku 6 EULP, jejichž výkon má směrnice v praxi usnadňovat. Je tedy dle mého názoru v zájmu členských států zajistit, aby byla „přiměřená doba“, v níž musí osoba podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu obdržet takový překlad, co možná nejkratší.
45.
Předkládající soud uvádí v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce svůj názor na dopad porušení článku 3 směrnice 2010/64 na plynutí lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu. Uvádí, že doručení sporného trestního příkazu bez doprovodného překladu jeho úplného znění do nizozemštiny je neúčinné. Výsledkem takového kroku ještě nezačala lhůta k podání odporu plynout.
46.
V této souvislosti bych připomněl, že neexistuje-li unijní právní úprava, mohou členské státy v souladu se zásadou procesní autonomie upravit soudní řízení stanovením takových lhůt, jaké uznají za vhodné. Avšak v souladu se zásadou rovnocennosti by osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, které nerozumí jazyku řízení, a uplatňují tedy práva stanovená směrnicí 2010/64, neměly být znevýhodňovány oproti osobám, které uvedenému jazyku rozumí a jsou většinou státními příslušníky členského státu, v němž jsou stíhány ( 22 ). Souhlasím tedy s předkládajícím soudem, že lhůta k podání odporu proti trestnímu příkazu by měla začít plynout až v okamžiku, kdy uvedená osoba obdrží náležitý překlad trestního příkazu. Jakákoliv kratší lhůta by mohla narušit výkon práva na obhajobu a stejně tak i zásadu efektivity ( 23 ).
IV. Závěry
47.
S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Landgericht Aachen (Zemský soud v Cáchách, Německo) odpověděl, že na základě správného výkladu článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení je dokument, jakým je trestní příkaz ve smyslu § 407 a násl. Strafprozessordnung (německý trestní řád), „podstatným dokumentem“ a musí být proto v případě, že osoba, jíž je tento trestní příkaz určen, nerozumí německému jazyku, přeložen.
( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.
( 2 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (Úř. věst. 2010, L 280, s. 1).
( 3 ) – Evropská rada, „Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je“ (Úř. věst. 2010, C 115, s. 1).
( 4 ) – Příloha k usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009 o cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení (Úř. věst. 2009, C 295, s. 3).
( 5 ) – Viz rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, a rozsudek ze dne 9. června 2016, Balogh, C‑25/15, EU:C:2016:423).
( 6 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. 2012, L 142, s. 1).
( 7 ) – Viz rozsudek ze dne 8. prosince 2016, Eurosaneamientos a další, C‑532/15 a C‑538/15, EU:C:2016:932, bod 28 a citovaná judikatura.
( 8 ) – Rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686.
( 9 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Torresi, C‑58/13 a C‑59/13, EU:C:2014:2088, bod 32 a citovaná judikatura.
( 10 ) – Rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, body 20 a 41.
( 11 ) – Rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, bod 27.
( 12 ) – Rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, body 47 až 50.
( 13 ) – Rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, bod 45.
( 14 ) – Rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, bod 61.
( 15 ) – V tomto ohledu je pojem „rozsudek“ v rámci Bruselského systému příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech pojímán široce. Viz zejména čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1), podle kterého se „rozhodnutím“ rozumí „každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz či nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení vydané soudním úředníkem“. V této souvislosti viz rozsudek ze dne 2. dubna 2009, Gambazzi, C‑394/07, EU:C:2009:219, bod 23 a citovaná judikatura.
( 16 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, bod 39 a citovaná judikatura.
( 17 ) – Rozsudek ze dne 15. října 2015, Covaci, C‑216/14, EU:C:2015:686, bod 49.
( 18 ) – Rozsudek ze dne 9. června 2016, Balogh, C‑25/15, EU:C:2016:423, body 36 až 40.
( 19 ) – V obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Raccanelli, C‑94/07, EU:C:2008:425, bod 50 a citovaná judikatura.
( 20 ) – Viz například rozsudek ze dne 22. března 2017, Tranca a další, C‑124/16, C‑188/16 a C‑213/16, EU:C:2017:228, bod 51).
( 21 ) – Pokud jde o povinnost vnitrostátních soudů stanovenou unijním právem nepoužít výklad vnitrostátního práva, který by byl v rozporu s právem unijním, viz například rozsudek ze dne 19. dubna 2016, DI, C‑441/14, EU:C:2016:278, bod 42 a citovaná judikatura.
( 22 ) – Co se týče nepochybně do jisté míry jiných okolností, viz rozsudek ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz, C‑274/96, EU:C:1998:563, bod 26, a ze dne 27. března 2014, Grauel Rüffer, C‑322/13, EU:C:2014:189, bod 20.
( 23 ) – Pokud jde o lhůtu k podání odporu proti trestnímu příkazu ve vztahu ke směrnici 2012/13, viz rozsudek ze dne 22. března 2017, Tranca a další, C‑124/16, C‑188/16 a C‑213/16, EU:C:2017:228, bod 51.