STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 14. září 2017 ( 1 )
Věc C‑547/16
Gasorba SL a další
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko)]
„Hospodářská soutěž – Článek 101 SFEU (dříve článek 81 ES) – Dohody mezi podniky – Dohody o čerpacích stanicích ve Španělsku – Obchodní vztahy mezi provozovateli čerpacích stanic a petrochemickými podniky – Dlouhodobá smlouva o výhradním odběru pohonných hmot – Rozhodnutí, jímž Evropská komise prohlásila závazky podniku za závazné (‚rozhodnutí o závazcích‘) – Rozsah závaznosti rozhodnutí Komise o závazcích pro vnitrostátní soudy – Článek 9 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 nařízení (ES) č. 1/2003“
I. Úvod
1.
Nařízení (ES) č. 1/2003, které je použitelné ode dne 1. května 2004 ( 2 ), v mnoha ohledech zásadně změnilo evropský systém uplatňování pravidel kartelového práva. Řadou aspektů této reformy se soudy již intenzivně zabývaly. Jinak je tomu v případě nové úpravy, kterou obsahuje čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a která Evropské komisi poprvé umožňuje oficiálně přijímat závazky podniků k odstranění pochybností o hospodářské soutěži a svým rozhodnutím – rozhodnutí o závazcích – tyto závazky prohlásit za závazné ( 3 ).
2.
V projednávané věci je Soudní dvůr žádán o to, aby objasnil, jaké právní účinky má mít takovéto rozhodnutí o závazcích ve vnitrostátních soudních řízeních. Je vnitrostátní soud vůbec oprávněn posuzovat, zda je určitá dohoda mezi podniky ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU (dříve čl. 81 odst. 1 ES) v souladu s pravidly hospodářské soutěže, pokud tato dohoda byla předmětem rozhodnutí Komise o závazcích, nebo má rozhodnutí o závazcích blokační účinek ve smyslu čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003? A má uvedené rozhodnutí o závazcích případně i hodnotu individuální výjimky ve smyslu čl. 101 odst. 3 SFEU (dříve čl. 81 odst. 3 ES)?
3.
Tyto právní otázky vyvstávají v souvislosti s dohodami o čerpacích stanicích ve Španělsku, jejichž četnými problémy v oblasti hospodářské soutěže se Soudní dvůr již nejednou zabýval ( 4 ). Nájemci čerpací stanice vedli před španělskými soudy spor s petrochemickým koncernem Repsol o to, zda je dlouhodobá smlouva o výhradním odběru pohonných hmot v rozporu s článkem 101 SFEU (dříve článek 81 ES) a jaký účinek má rozhodnutí Komise o závazcích na legalitu této smlouvy.
4.
Pro budoucí praktickou úpravu decentralizovaného systému uplatňování kartelového práva podle nařízení č. 1/2003 by mohla být projednávaná věc důležitá. Rozsudek Soudního dvoru totiž zřetelněji vymezí jak rozsah působnosti rozhodnutí Komise o závazcích, tak pravomoci vnitrostátních soudů v oblasti uplatňování pravidel hospodářské soutěže.
II. Právní rámec
5.
Právní rámec tohoto případu je vymezen článkem 101 SFEU (dříve článek 81 Smlouvy o ES) a nařízením č. 1/2003.
Obecné informace
6.
V kapitole I nařízení č. 1/2003 („Zásady“) obsahuje článek 1 týkající se použití článku 101 SFEU (dříve článek 81 ES) tato ustanovení:
„1. Dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy, které nesplňují podmínky čl. 81 odst. 3 Smlouvy, se zakazují, aniž by k tomu bylo nezbytné předchozí rozhodnutí.
2. Dohody, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy, které splňují podmínky čl. 81 odst. 3 Smlouvy, se nezakazují, aniž by k tomu bylo nezbytné předchozí rozhodnutí.
[…]“
7.
Vysvětlení k tomu podává bod 4 odůvodnění nařízení č. 1/2003:
„Současný systém [nařízení č. 17] by […] měl být nahrazen […] systémem výjimek, v němž budou mít orgány pro hospodářskou soutěž a soudy členských států pravomoc použít nejen čl. 81 odst. 1 a článek 82 Smlouvy, které jsou přímo použitelné na základě judikatury Soudního dvora Evropských společenství, ale též čl. 81 odst. 3 Smlouvy.“
Pravomoci vnitrostátních soudů v oblasti uplatňování kartelového práva
8.
V kapitole II nařízení č. 1/2003 („Pravomoci“) se v článku 6 nadepsaném „Pravomoci vnitrostátních soudů“ stanoví:
„Vnitrostátní soudy mají pravomoc používat články 81 a 82 Smlouvy.“
9.
Článek 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003, který se nachází v kapitole IV („Spolupráce“), má nadpis „Jednotné uplatňování práva hospodářské soutěže Společenství“ a následující znění:
„Pokud vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků 81 nebo 82 Smlouvy, které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí. […]“
10.
K tomuto poslednímu ustanovení je v bodě 22 odůvodnění nařízení č. 1/2003 podáno toto vysvětlení:
„Aby bylo zajištěno dodržování zásad právní jistoty a jednotného provádění pravidel hospodářské soutěže Společenství v systému souběžných pravomocí, je nutno zabránit vzájemně si odporujícím rozhodnutím. Je proto nezbytné vyjasnit v souladu s judikaturou Soudního dvora dopad rozhodnutí a postupů Komise na soudy a orgány pro hospodářskou soutěž členských států. Rozhodnutí o závazcích přijatá Komisí nemají vliv na pravomoc soudů a orgánů pro hospodářskou soutěž členských států používat články 81 a 82 Smlouvy.“
Pravomoc Komise k vydávání rozhodnutí o závazcích
11.
V článku 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003, který je součástí kapitoly III („Rozhodnutí Komise“), se pod nadpisem „Závazky“ uvádí:
„Pokud Komise zamýšlí přijmout rozhodnutí, které nařizuje ukončení protiprávního jednání, a dotyčné podniky nabídnou Komisi závazky takové povahy, že reagují na její výhrady, může Komise svým rozhodnutím prohlásit tyto nabídky pro dotyčné podniky za závazné. Takové rozhodnutí může být přijato na dobu určitou a musí konstatovat, že pominuly důvody pro zásah Komise.“
12.
Vysvětlující poznámka k tomuto ustanovení se nachází v bodě 13 odůvodnění nařízení č. 1/2003:
„Pokud během řízení, které by mohlo vést k zákazu dohody nebo jednání, nabídnou podniky Komisi závazky takové povahy, že reagují na její výhrady, měla by mít Komise možnost přijímat rozhodnutí, kterými prohlásí tyto nabídky pro dotyčné podniky za závazné. Taková rozhodnutí týkající se závazků by měla konstatovat, že pominuly důvody pro zásah Komise, aniž by však řešila otázku, zda došlo nebo ještě dochází k protiprávnímu jednání. Takovými rozhodnutími není dotčeno právo orgánů pro hospodářskou soutěž a soudů členských států v takových případech činit závěry a rozhodovat. Rozhodnutí týkající se závazků nejsou vhodná v případech, kdy Komise zamýšlí uložit pokutu.“
III. Okolnosti sporu
Smluvní vztah mezi společnostmi Gasorba a Repsol
13.
Společnost Gasorba S. L. (dále jen „společnost Gasorba“) provozuje čerpací stanici v obci Orba ve španělské provincii Alicante. Společníky společnosti Gasorba jsou paní Josefa Rico Gil a pan Antonio Ferrándiz González, jakož i obě jejich děti.
14.
Čerpací stanice leží na pozemku, ke kterému paní Rico Gil a pan Ferrándiz González poskytli požívací právo na základě smlouvy ze dne 15. února 1993 přední španělské petrochemické společnosti, Repsol Comercial de Productos Petrolíferos S. A. (dále jen „společnost Repsol“) ( 5 ). V návaznosti na to pronajala společnost Repsol panu Ferrándizu Gonzálezovi pozemek i s čerpací stanicí, a to na základě smlouvy uzavřené téhož dne na dobu 25 let ( 6 ). Později, dne 12. listopadu 1994, se v obou těchto smlouvách místo paní Rico Gil a pana Ferrándize Gonzáleze stala smluvní stranou se souhlasem společnosti Repsol společnost Gasorba.
15.
Na základě nájemní smlouvy přijala společnost Gasorba závazek, že pohonné hmoty, které bude ve své čerpací stanici nabízet k prodeji, bude po celou dobu trvání nájmu odebírat výlučně od společnosti Repsol. Společnost Repsol jí kromě toho pravidelně sdělovala nejvyšší konečné prodejní ceny pohonných hmot. Nájemkyni bylo nicméně povoleno na úkor její vlastní provize a bez omezení výše příjmů společnosti Repsol poskytovat koncovým zákazníkům slevy.
Závazky společnosti Repsol vůči Komisi a rozhodnutí 2006/446/ES
16.
Smluvní vztahy mezi společností Repsol a nájemci jejích čerpacích stanic – včetně smluvního vztahu mezi společnostmi Repsol a Gasorba – byly na úrovni Unie předmětem řízení v oblasti práva hospodářské soutěže podle nařízení č. 1/2003 ( 7 ). V tomto řízení vyjádřila Komise jakožto evropský orgán pro hospodářskou soutěž na základě předběžného posouzení pochybnosti o hospodářské soutěži, pokud jde o slučitelnost dlouhodobých dodavatelských smluv spojených se zákazy konkurence mezi společností Repsol a některými nájemci čerpacích stanic ve Španělsku s článkem 81 ES (nyní článek 101 SFEU). Vyslovila obavu, že tyto smlouvy mohou mít rozsáhlé účinky v podobě zablokování maloobchodního prodeje pohonných hmot na španělském trhu.
17.
Společnost Repsol Komisi nabídla závazky, v jejichž rámci zejména prohlásila, že v budoucnu už dlouhodobé dohody o výhradním odběru uzavírat nebude a dotyčným nájemcům čerpacích stanic poskytne finanční výhodu, aby ukončili stávající dlouhodobé dohody o dodávce se společností Repsol. Společnost Repsol rovněž přislíbila, že během určitého časového období nebude skupovat žádné čerpací stanice, které jsou nezávislé a které nezásobuje ( 8 ).
18.
K těmto závazkům společnosti Repsol se Komise vyslovila nejprve v říjnu 2004 ve sdělení podle čl. 27 odst. 4 nařízení č. 1/2003 ( 9 ) a následně je dne 12. dubna 2006 svým rozhodnutím 2006/446/ES ( 10 ) na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 prohlásila za závazné, přičemž proti společnosti Repsol zároveň zahájila kartelové řízení.
19.
Výrok rozhodnutí 2006/446 má toto znění:
„Článek 1
Závazky […] jsou pro [společnost Repsol] závazné.
Článek 2
Řízení v projednávané věci se ukončuje.
Článek 3
Toto rozhodnutí se použije ode dne oznámení [společnosti Repsol] do dne 31. prosince 2011.
Článek 4
Toto rozhodnutí je určeno:
[společnosti Repsol]
[…]“
Právní spor mezi společnostmi Gasorba a Repsol před španělskými soudy
20.
V návaznosti na rozhodnutí 2006/446 se společnost Gasorba a paní Rico Gil a pan Ferrándiz González pokusili rozvázat svůj smluvní vztah se společností Repsol a dne 17. dubna 2008 podali společně proti společnosti Repsol žalobu s žádostí o prohlášení smluv uzavřených v roce 1993 za použití čl. 81 odst. 2 ES (nyní čl. 101 odst. 2 SFEU) za neplatné a o náhradu škody ( 11 ). Svou žalobu odůvodnili zhruba řečeno zaprvé tím, že společnost Repsol stanovila konečné prodejní ceny, a dále dlouhým trváním smlouvy o výhradním odběru, překračujícím povolenou dobu stanovenou v nařízeních (EHS) č. 1984/83 ( 12 ) a (ES) č. 2790/1999 ( 13 ) o blokových výjimkách. Se svými žalobami však neuspěli ani v prvním stupni před Juzgado Mercantil no 4 de Madrid ( 14 ), ani ve druhém stupni před Audiencia Provincial de Madrid ( 15 ).
21.
Sporem se nyní zabývá španělský Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), předkládající soud ( 16 ). Ten uvádí, že sporné smlouvy nemohou požívat blokové výjimky podle nařízení (ES) č. 2790/1999, protože podíl trhu ovládaný společností Repsol přesahuje nebo při podpisu smluv přesahoval 30 %. Tribunal Supremo si ovšem klade otázku, zda rozhodnutí 2006/446 může mít účinek umožňující přiznat těmto smlouvám status výjimky a zda toto rozhodnutí vnitrostátním soudům brání v tom, aby se zabývaly legalitou těchto smluv.
IV. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem
22.
Usnesením ze dne 18. října 2016, došlým dne 28. října 2016, předložil Tribunal Supremo – občanskoprávní senát – Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU žádost o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:
1.
Brání podle článku 16 nařízení (ES) č. 1/2003 rozhodnutí Komise ze dne 12. dubna 2006 ohledně řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc COMP/B-1/38.348 – Repsol CPP) tomu, aby vnitrostátní soud prohlásil dohody, jež jsou v něm uvedeny, za neplatné vzhledem k době trvání výhradního odběru, přestože mohou být prohlášeny za neplatné z jiných důvodů, například z toho důvodu, že dodavatel uloží kupujícímu (nebo dalšímu prodejci) minimální konečnou prodejní cenu?
2.
Pokud ano, lze v takovém případě mít za to, že dlouhodobé smlouvy, na něž se vztahuje rozhodnutí o závazcích, požívají s ohledem na toto rozhodnutí individuálního osvobození podle čl. 101 odst. 3 SFEU?
23.
V řízení před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření společnosti Gasorba a Repsol, španělská a německá vláda a Evropská komise.
V. Posouzení
24.
Předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozvádí problematiku závazné účinnosti rozhodnutí, jež Komise vydává jako evropský orgán pro hospodářskou soutěž, pro soudy členských států. Tato problematika v nedávné době vyvolala diskuse, a to především v souvislosti s právem v oblasti státní podpory ( 17 ). Jak ale názorně dokládá projednávaná věc, může mít praktický význam i v souvislosti s uplatňováním unijního kartelového práva.
25.
V rámci unijního kartelového práva však tato problematika nabývá poněkud jiných rysů – již odedávna tu existuje systém souběžných pravomocí ( 18 ), v němž jsou Komise i vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž a soudy povolány k používání článků 101 a 102 SFEU (dříve články 81 a 82 ES). Článek 16 nařízení č. 1/2003 představuje zároveň výslovnou právní úpravu, která má v rámci unijního práva zajistit jednotné uplatňování unijního kartelového práva.
26.
V projednávané věci jde konkrétně o zodpovězení otázky, zda vnitrostátní soudy mají ještě nějaký volný prostor pro vlastní rozhodování při uplatňování unijního kartelového práva, a pokud ano, jak rozsáhlý tento prostor je, pokud ve věci dohody mezi podniky již existuje rozhodnutí Komise o závazcích. Odpověď na tuto otázku vyplývá ze souběhu čl. 9 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003.
A. K otázce pravomoci vnitrostátních soudů prohlásit v návaznosti na rozhodnutí Komise o závazcích dohodu mezi podniky za neplatnou (první předběžná otázka)
27.
V projednávané věci jde především o první otázku, kterou Tribunal Supremo předkládá proto, aby se ozřejmilo, zda čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 brání vnitrostátnímu soudu v tom, aby prohlásil dohodu mezi podniky s poukazem na čl. 101 odst. 2 SFEU za neplatnou, pokud Komise již předtím svým rozhodnutím o závazcích podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 přijala právě ve vztahu k této dohodě určité závazky a tyto závazky prohlásila za závazné. Tato otázka vyvstává v souvislosti s rozhodnutím 2006/446, které je rozhodnutím o závazcích přijatým na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 ohledně vztahu společnosti Repsol ke španělským provozovatelům čerpacích stanic.
28.
Formálně vzato jsou sice rozhodnutí Komise, která jsou – tak jako rozhodnutí 2006/446 – určena konkrétním adresátům, závazná v celém rozsahu pouze pro tyto adresáty (čl. 288 čtvrtý pododstavec druhá věta SFEU), v projednávané věci tedy pro společnost Repsol (viz článek 4 uvedeného rozhodnutí). Avšak s ohledem na potřebu zajistit v rámci decentralizovaného systému jednotné uplatňování unijního kartelového práva, stanoví čl. 16 odst. 1 první věta nařízení č. 1/2003, že vnitrostátní soudy nemohou o dohodě mezi podniky ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU rozhodnout v rozporu s již dříve přijatým rozhodnutím Komise, které se týká téže dohody mezi podniky.
29.
Tento zákaz odchýlit se od těchto rozhodnutí Komise, který je stanoven v čl. 16 odst. 1 první větě, se samozřejmě vztahuje i na rozhodnutí Komise o závazcích podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003. Článek 16 odst. 1 se totiž neomezuje pouze na jeden určitý druh rozhodnutí, nýbrž zahrnuje veškerá myslitelná rozhodnutí, která Komise může na základě nařízení č. 1/2003 přijmout ( 19 ).
30.
Zákaz odchýlit se od rozhodnutí Komise, který je obsažen v čl. 16 odst. 1 první větě nařízení č. 1/2003, může mít ovšem jen takový rozsah působnosti, jaký má normativní obsah toho kterého rozhodnutí Komise.
31.
V projednávané věci spočívá normativní obsah rozhodnutí Komise 2006/446, na které v první otázce naráží předkládající soud, pouze v tom, že závazky, které navrhla společnost Repsol ve vztahu ke španělským provozovatelům čerpacích stanic pro určité období, prohlašuje za závazné (viz články 1 a 3 tohoto rozhodnutí) a že zastavuje kartelové řízení vedené v dané době proti společnosti Repsol (viz článek 2 rozhodnutí). Rozhodnutí 2006/446 naproti tomu neobsahuje žádné závazné závěry stran legality smluv o výhradním odběru uzavřených mezi společností Repsol a nájemci jejích čerpacích stanic.
32.
Tento normativní obsah rozhodnutí 2006/446 lze vysvětlit právní povahou a funkcí rozhodnutí o závazcích v rámci systému nařízení č. 1/2003. Rozhodnutí o závazcích se vyznačuje totiž právě tím, že Komise v něm neprovádí žádné hloubkové hodnocení dohod mezi podniky z hlediska práva hospodářské soutěže, nýbrž v zájmu zvýšení efektivity řízení se spokojí pouze s předběžným posouzením, a zejména pak nečiní závěry ohledně porušování článků 101 nebo 102 SFEU ( 20 ).
33.
Rozhodnutí přijaté podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003, jakým je i předmětné rozhodnutí 2006/446, tudíž vnitrostátním soudům nebrání, aby prováděly vlastní posouzení sporných dohod mezi podniky z hlediska jejich slučitelnosti s pravidly hospodářské soutěže v oblasti unijního kartelového práva a aby využívaly pravomoc uplatňovat články 101 a 102 SFEU (viz také článek 6 nařízení č. 1/2003). Není přitom žádný rozdíl mezi tím, jestli se jedná o ty aspekty práva v oblasti hospodářské soutěže, které byly již v rozhodnutí o závazcích předmětem zběžného posouzení ze strany Komise, nebo jestli se jedná o zcela nová hlediska, jimiž se Komise dosud vůbec nezabývala.
34.
Tento závěr je potvrzen i při pohledu na preambuli nařízení č. 1/2003. Jak z bodu 13 třetí věty odůvodnění, tak z bodu 22 poslední věty odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí Komise o závazcích orgánům pro hospodářskou soutěž ani vnitrostátním soudům nijak nebrání v rozhodování o případu a že jim přitom umožňuje použít články 101 a 102 SFEU a případně i konstatovat, že došlo k protiprávnímu jednání.
35.
To neznamená, že rozhodnutí Komise přijaté podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 nemá v řízení před vnitrostátními soudy žádné právní účinky. Účelem takového rozhodnutí o závazcích je totiž zaprvé prohlásit závazky podniku za závazné, tak aby jejich dodržování mohlo být pro zúčastněnou třetí stranu předmětem případné žaloby. A zadruhé obsahuje rozhodnutí o závazcích předběžné posouzení dohody mezi podniky ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU ( 21 ), v němž Komise tuto dohodu hodnotí z hlediska práva hospodářské soutěže, které vnitrostátní soudy nesmějí opominout. Naopak zásada loajální spolupráce (čl. 4 odst. 3 SEU) a obecný cíl co nejúčinnějšího a nejjednotnějšího uplatňování unijního kartelového práva vyžadují, aby pro otázku, zda je předmětná dohoda mezi podniky v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, považoval vnitrostátní soud Komisí provedené posouzení za důležitou indicii, ba dokonce za neúplný důkaz, aby toto posouzení náležitě zohlednil a aby v případě, že se chce od jejího hodnocení odchýlit, konzultoval Komisi ( 22 ). Vzhledem ke své souhrnné povaze a předběžnosti však Komisí provedené posouzení věci z hlediska práva hospodářské soutěže, tvořící součást rozhodnutí přijatého podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003, nemůže vnitrostátnímu soudu ve výsledku bránit v tom, aby na základě dalších zjištění a hloubkovějšího posouzení dospěl v téže věci ke zcela nebo zčásti odchylnému výsledku.
36.
Společnost Repsol namítá, že je v rozporu se zásadou právní jistoty, když Komise na základě závazků zastaví ve vztahu k určité dohodě mezi podniky kartelové řízení, vnitrostátní soud přesto může tutéž dohodu považovat za dohodu odporující pravidlům hospodářské soutěže, a tudíž za dohodu, která je ve smyslu čl. 101 odst. 2 SFEU neplatná.
37.
Tato námitka nicméně není přesvědčivá. Společnost Repsol nedoceňuje rozdíl mezi rozhodnutím přijatým podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003, které se především z důvodů efektivity zakládá pouze na Komisí provedeném souhrnném posouzení, a rozhodnutím přijatým podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003, které se opírá o důkladnou analýzu věci z hlediska práva hospodářské soutěže a je vydáváno v závěru úplného kartelového řízení. Tento základní rozdíl upřesnil Soudní dvůr ve věci Alrosa, přičemž odlišné hodnocení ze strany soudu, na které se zde společnost Repsol odvolává, výslovně odmítl ( 23 ).
38.
Z pouhé okolnosti, že Komise ve svém rozhodnutí podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 přijímá určité závazky a prohlašuje je za závazné, nevyplývá, že evropský orgán pro hospodářskou soutěž dosavadní tržní chování dotčeného podniku schvaluje a považuje za slučitelné s pravidly hospodářské soutěže. V rozhodnutí o závazcích prohlašuje Komise – a tak je tomu i v případě sporného rozhodnutí 2006/446 – pouze to, že její pochybnosti byly odstraněny a že v dané době již nevidí žádný důvod pro nějaký zásah ( 24 ).
39.
Závazky podniku přijaté Komisí v rámci čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 sice mají přispět k určitému zmírnění účinků tržního chování, jímž tento podnik porušuje pravidla hospodářské soutěže, nebo dokonce k opětovnému napravení tohoto stavu. Z toho však nelze vyvozovat, že by Komise svým rozhodnutím o závazcích tržní chování dotčeného podniku „legalizovala“, natož pak se zpětnou účinností.
40.
Smysl čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003, v němž spočívá i jeho atraktivita pro ty, kteří aplikují unijní kartelové právo v praxi, je dvojí: zaprvé spočívá v tom, že Komisi jako orgánu pro hospodářskou soutěž umožňuje co možná nejúčinnější a nákladově nejefektivnější plnění jejích úkolů, na což se vztahuje zásada účelnosti. Zadruhé pak toto ustanovení dotčeným podnikům umožňuje vyhnout se pro ně nevýhodnému konstatování porušení práva hospodářské soutěže, jakož i případně hrozící pokutě, tím, že Komisi předloží závazky ( 25 ).
41.
Jinak ale nese každý podnik za své tržní chování i nadále vlastní odpovědnost, což je ústředním bodem celého systému nařízení č. 1/2003. Ani rozhodnutí Komise o závazcích nemůže z podniku tuto odpovědnost sejmout.
42.
Úhrnem lze tedy k výkladu čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 říci, že rozhodnutí o závazcích, které Komise přijala podle čl. 9 odst. 1 uvedeného nařízení ohledně určitých dohod mezi podniky, nebrání vnitrostátním soudům v tom, aby posuzovaly soulad těchto dohod s pravidly hospodářské soutěže a aby tyto dohody v souladu s čl. 101 odst. 2 SFEU případně prohlásily za neplatné.
B. K otázce vyloučení osvobozujícího právního účinku rozhodnutí Komise o závazcích (druhá předběžná otázka)
43.
Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda rozhodnutí 2006/446 – rozhodnutí o závazcích ve smyslu čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003 – má ve vztahu k dlouhodobým dohodám o výhradním odběru, jichž se toto rozhodnut týká, právní účinky individuální výjimky ve smyslu čl. 101 odst. 3 SFEU (dříve čl. 81 odst. 3 ES).
44.
Tato otázka je položena jen pro případ kladné odpovědi na první otázku. Jelikož ale nyní již na základě předchozí argumentace vycházím z toho, že na první otázku je třeba odpovědět záporně, je moje následující argumentace týkající se druhé otázky pouze podpůrná a vedená snahou poskytnout předkládajícímu soudu všechna potřebná vodítka pro věcně správné řešení sporu v původním řízení.
45.
V rozhodnutí 2006/446 není nikde výslovně řeč o tom, že Komise uděluje dlouhodobým dohodám o výhradním odběru, které společnost Repsol uzavřela s nájemci svých čerpacích stanic, individuální výjimku podle čl. 101 odst. 3 SFEU. Komise se v tomto rozhodnutí omezuje na to, že určité závazky společnosti Repsol prohlašuje s platností do 31. prosince 2011 za závazné a že proti společnosti Repsol zastavuje kartelové řízení.
46.
Řeč nemůže být v projednávané věci ani o žádném implicitním poskytnutí individuální výjimky. Jak správně vyzdvihla většina zúčastněných, ať již jakkoli koncipovaná individuální výjimka ve smyslu čl. 101 odst. 3 SFEU by totiž nutně předpokládala, že bude nejprve konstatováno zakázané omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU ( 26 ). V rozhodnutí 2006/446 však nic takového ve vztahu k dlouhodobým dohodám o výhradním odběru mezi společností Repsol a nájemci čerpacích stanic ve Španělsku konstatováno není.
47.
Vyplývá též z povahy věci, že rozhodnutí o závazcích neobsahuje žádné konstatování protisoutěžního chování. Jak již totiž bylo řečeno, rozhodnutí přijatá na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003, mezi něž patří i sporné rozhodnutí 2006/446, se vyznačují právě tím, že Komise v nich provádí pouze předběžné hodnocení situace v oblasti hospodářské soutěže, aniž by zaujímala konečné stanovisko k otázce, zda byl porušen čl. 101 odst. 1 SFEU ( 27 ).
48.
V úvahu je třeba vzít rovněž to, že jedním z hlavních požadavků reformy, kterou přineslo nařízení č. 1/2003, bylo odstranění administrativního udělování individuálních výjimek ze strany Komise. K 1. květnu 2004 tak došlo k přechodu k systému právních výjimek, ve kterém již neplatí, že se čl. 101 odst. 3 SFEU používá pro rozhodnutí Komise vztahující se na jednotlivé případy (viz čl. 1 odst. 1 a 2 a článek 6 ve spojení s bodem 4 odůvodnění nařízení č. 1/2003).
49.
Rozhodnutí vztahující se k jednotlivým případům, ve kterém je pouze deklaratorně konstatováno, že jsou splněny podmínky čl. 101 odst. 3 SFEU, přijímá Komise od té doby už jen zcela výjimečně a pouze v rámci rozhodnutí přijímaného podle článku 10 nařízení č. 1/2003 („Zjištění nepoužitelnosti“) ( 28 ), nikoli však v rozhodnutí podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1/2003, o jakém je řeč v projednávané věci.
50.
Souhrnně tedy nelze vycházet z toho, že rozhodnutí 2006/446 má ve vztahu k dlouhodobým dohodám o výhradním odběru mezi společností Repsol a španělskými nájemci jejích čerpacích stanic právní účinky individuální výjimky ve smyslu čl. 101 odst. 3 SFEU.
VI. Závěry
51.
Na základě shora uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou španělským Tribunal Supremo takto:
„Článek 16 odst. 1 nařízení (ES) č. 1/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí o závazcích, které Evropská komise přijala podle čl. 9 odst. 1 uvedeného nařízení ohledně určitých dohod mezi podniky, nebrání vnitrostátním soudům v tom, aby posuzovaly soulad těchto dohod s pravidly hospodářské soutěže a aby tyto dohody v souladu s čl. 101 odst. 2 SFEU případně prohlásily za neplatné.“
( 1 ) – Původní jazyk: němčina.
( 2 ) – Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1), dále jen „nařízení č. 1/2003“.
( 3 ) – Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Alrosa (C‑441/07 P, EU:C:2010:377).
( 4 ) – Viz např. rozsudky ze dne 14. prosince 2006, Confederación Española de Empresarios de Estaciones de Servicio (C‑217/05, EU:C:2006:784), ze dne 11. září 2008, CEPSA (C‑279/06, EU:C:2008:485), a ze dne 2. dubna 2009, Pedro IV Servicios (C‑260/07, EU:C:2009:215), a dále též usnesení ze dne 3. září 2009, Lubricarga (C‑506/07, EU:C:2009:504), ze dne 27. března 2014, Bright Service (C‑142/13, EU:C:2014:204), a ze dne 4. prosince 2014, Estación de Servicio Pozuelo 4 (C‑384/13, EU:C:2014:2425).
( 5 ) – Toto požívací právo se vztahuje i na úřední povolení provozovat čerpací stanici.
( 6 ) – Předkládající soud hovoří v této souvislosti o „překřížených smlouvách“.
( 7 ) – Podnětem k tomuto řízení byly ujednání a návrhy smluv, které společnost Repsol oznámila Komisi ještě podle právní úpravy před přijetím nařízení č. 1/2003. Ode dne 1. května 2004, kdy se nařízení č. 1/2003 stalo použitelným, bylo nicméně toto oznámení irelevantní (viz čl. 34 odst. 1 nařízení č. 1/2003).
( 8 ) – Co se týče obsahu závazků, viz vyjádření Komise v bodě 2 shrnutí jejího rozhodnutí 2006/446 (Úř. věst. 2006, L 176, s. 104).
( 9 ) – Sdělení zveřejněné za použití čl. 27 odst. 4 nařízení Rady č. 1/2003 (1) ve věci COMP/B-1/38348 – Repsol CPP SA (Úř. věst. 2004, C 258, s. 7).
( 10 ) – Rozhodnutí Komise 2006/446/ES ze dne 12. dubna 2006 ohledně řízení podle článku 81 Smlouvy o ES (věc COMP/B-1/38.348 – Repsol CPP) oznámeno pod číslem K(2006) 1548 a shrnuto v Úř. věst. 2006, L 176, s. 104. Úplné znění rozhodnutí je dostupné pouze na internetové stránce Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž: (naposledy navštíveno dne 11. července 2017).
( 11 ) – Společnost Repsol podle vlastního vyjádření podala sama proti společnosti Gasorba žalobu k madridskému občanskoprávnímu soudu. Oběma žalobám podle vyjádření společnosti Repsol předcházel mimosoudní spor mezi stranami o způsobech ukončení smlouvy o dodávkách. Společnost Repsol v návaznosti na to smlouvu vypověděla, společnost Gasorba však legalitu tohoto vypovězení popřela. Společnost Gasorba společnosti Repsol vytýká, že se neoprávněně dovolává práva EU v oblasti hospodářské soutěže.
( 12 ) – Nařízení Komise (EHS) č. 1984/83 ze dne 22. června 1983 o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy na kategorie dohod o výhradním odběru (Úř. věst. 1983, L 173, s. 5).
( 13 ) – Nařízení Komise (ES) č. 2790/1999 ze dne 22. prosince 1999 o použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. 1999, L 336, s. 21).
( 14 ) – Obchodní soud č. 4 v Madridu; jeho rozsudek byl vydán dne 8. července 2011.
( 15 ) – Odvolací soud v Madridu; jeho rozsudek byl vydán dne 27. ledna 2014.
( 16 ) – Řízení o kasačním opravném prostředku č. 757/2014.
( 17 ) – Podnětem k této diskusi se stal rozsudek ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa (C‑284/12, EU:C:2013:755), a usnesení ze dne 4. dubna 2014, Flughafen Lübeck (C‑27/13, nezveřejněné, EU:C:2014:240), jež se zabývají účinky rozhodnutí Komise ve smyslu nynějšího článku 4 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015 (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9) ve vnitrostátních soudních řízeních.
( 18 ) – Rozsudky ze dne 13. února 1969, Wilhelm a další (14/68, EU:C:1969:4, bod 3), a ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další (C‑17/10, EU:C:2012:72, bod 81).
( 19 ) – Viz rozsudek ze dne 14. února 2012, Toshiba Corporation a další (C‑17/10, EU:C:2012:72, bod 87), který odkazuje na čl. 16 odst. 2 nařízení č. 1/2003.
( 20 ) – Bod 13 druhá věta odůvodnění nařízení č. 1/2003; viz zejména rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Alrosa (C‑441/07 P, EU:C:2010:377, zejména bod 35).
( 21 ) – Totéž platí pro rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, jakož i pro chování podniku v dominantním postavení ve smyslu čl. 102 SFEU.
( 22 ) – Viz také oznámení Komise o spolupráci mezi Komisí a soudy členských států EU při používání článků 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. 2004, C 101, s. 54).
( 23 ) – Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Alrosa (C‑441/07 P, EU:C:2010:377, body 35, 38, 40 a 46 až 48); viz též moje stanovisko k této věci (EU:C:2009:555, body 47 až 51).
( 24 ) – Viz opět bod 13 odůvodnění nařízení č. 1/2003.
( 25 ) – V tomto smyslu již moje stanovisko ve věci Komise v. Alrosa (C‑441/07 P, EU:C:2009:555, bod 60).
( 26 ) – Rozsudek ze dne 7. února 2013, Slovenská sporiteľňa (C‑68/12, EU:C:2013:71, bod 30). K celkovému rámci viz bod 11 oznámení Komise nazvané „Pokyny k použití čl. 81 odst. 3 Smlouvy“ (Úř. věst. 2004, C 101, s. 97); podle těchto pokynů probíhá posouzení z hlediska práva hospodářské soutěže ve dvou krocích, přičemž kladné důsledky určité dohody mezi podniky podle čl. 81 odst. 3 ES pro hospodářskou soutěž se zkoumají pouze tehdy, když byl předtím na základě čl. 81 odst. 1 ES konstatován účel odporující hospodářské soutěži nebo takové účinky.
( 27 ) – Viz opět bod 13 druhá věta odůvodnění nařízení č. 1/2003, jakož i moje argumentace k první předběžné otázce, zejména bod 32 tohoto stanoviska.
( 28 ) – Viz též bod 14 odůvodnění nařízení č. 1/2003.