FulLegal · İçtihat Detay

Almanya 27.03.2019 CS

EUR-Lex - 62016CJ0620 - CS

Avrupa Adalet Divanı

Karar Metni

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

27. března 2019 ( *1 )

„Nesplnění povinnosti státem – Článek 258 SFEU – Rozhodnutí 2014/699/EU – Zásada loajální spolupráce – Článek 4 odst. 3 SEU – Přípustnost – Účinky vytýkaného jednání ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku – Trvající účinky na jednotu a soudržnost mezinárodní činnosti Evropské unie – Dostatečnost opatření přijatých dotyčným členským státem k vyhovění odůvodněnému stanovisku – Hlasování Spolkové republiky Německo proti postoji Unie stanovenému v rozhodnutí 2014/699/EU na 25. zasedání revizní komise Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF) a nesouhlas uvedeného členského státu s tímto postojem a s úpravou výkonu hlasovacích práv, jak je stanovena v tomto rozhodnutí“

Ve věci C‑620/16,

jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 29. listopadu 2016,

Evropská komise, zastoupená W. Möllsem, L. Havasem, J. Hottiaux a J. Norris-Usher, jako zmocněnci,

žalobkyně,

podporovaná:

Radou Evropské unie, zastoupenou R. Liudvinaviciute-Cordeiro a J.-P. Hixem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí řízení,

proti

Spolkové republice Německo, zastoupené T. Henzem a J. Möllerem, jako zmocněnci,

žalované,

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),

ve složení T. von Danwitz, předseda sedmého senátu vykonávající funkci předsedy čtvrtého senátu, K. Jürimäe, C. Lycourgos, E. Juhász a C. Vajda (zpravodaj), soudci,

generální advokát: M. Szpunar,

vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 4. července 2018,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 9. ledna 2019,

vydává tento

Rozsudek

Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Spolková republika Německo tím, že na 25. zasedání revizní komise Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF) hlasovala proti postoji stanovenému v rozhodnutí Rady 2014/699/EU ze dne 24. června 2014 o postoji, který má být přijat jménem Evropské unie na 25. zasedání revizní komise Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu k některým změnám Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) a přípojků k ní (Úř. věst. 2014, L 293, s. 26), a tím, že veřejně vyjádřila nesouhlas s uvedeným postojem a s úpravou výkonu hlasovacích práv stanovenou v tomto postoji, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z tohoto rozhodnutí a z čl. 4 odst. 3 SEU.

Právní rámec

Mezinárodní právo

COTIF

Úmluva o mezinárodní železniční přepravě ze dne 9. května 1980 ve znění Vilniuského protokolu ze dne 3. června 1999 (dále jen „COTIF“) vstoupila v platnost dne 1. července 2006. Čtyřicet devět států, jež jsou smluvními stranami COTIF, mezi něž patří všechny členské státy Evropské unie s výjimkou Kyperské republiky a Maltské republiky, tvoří OTIF.

Podle čl. 2 § 1 COTIF je cílem OTIF všestranně podporovat, zlepšovat a usnadňovat mezinárodní železniční přepravu, a to mimo jiné stanovením jednotných právních předpisů pro různé obory práva týkající se mezinárodní železniční přepravy.

Revizní komise OTIF je v zásadě složena ze všech smluvních stran COTIF. Podle čl. 17 § 1 písm. a) a b) COTIF rozhoduje revizní komise OTIF v mezích svých pravomocí o návrzích na změnu COTIF a zkoumá mimoto návrhy, které se předkládají k rozhodnutí Valnému shromáždění OTIF. Příslušné pravomoci obou těchto orgánů OTIF v oblasti změny COTIF jsou stanoveny v článku 33 této úmluvy.

Článek 33 COTIF, který je nadepsaný „Příslušnost“ a uvedený v oddílu VI této úmluvy, jenž je nadepsaný „Změna [COTIF]“, stanoví:

„[…]

§ 2 Nestanoví-li §§ 4 až 6 jinak, rozhoduje o návrzích na změnu [COTIF] Valné shromáždění.

[…]

§ 4 S výhradou rozhodnutí Valného shromáždění podle § 3 věta 1 rozhoduje [Revizní komise] o návrzích na změnu ustanovení

článků 9 a 27 §§ 2 až 5;

[…]

Jednotných právních předpisů CUV, s výjimkou článků 1, 4, 5 a 7 až 12;

[…]“

Článek 35 COTIF, nadepsaný „Usnesení komisí“, stanoví:

„§ 1 Změny [COTIF], na nichž se usnesly komise, oznámí generální sekretář členským státům.

§ 2 Změny samotné [COTIF], na nichž se usnesla Revizní komise, vstoupí v platnost pro všechny členské státy první den dvanáctého měsíce po měsíci, kdy je generální sekretář oznámil členským státům. […]

§ 3 Změny přípojků [ke COTIF], na nichž se usnesla Revizní komise, vstupují v platnost pro všechny členské státy prvým dnem dvanáctého měsíce po měsíci, ve kterém je generální sekretář oznámil členským státům. […]

[…]“

V souladu s čl. 38 § 2 COTIF může Unie, jakožto regionální organizace, která přistoupila ke COTIF, uplatňovat práva, která na základě COTIF příslušejí členským států, týkají-li se předmětů, které spadají do její kompetence. Z článku 38 § 3 COTIF vyplývá, že při uplatňování hlasovacího práva a práva vznášení námitky, které předvídá čl. 35 § 2 a § 4 této úmluvy, přísluší Unii tolik hlasů, kolik činí počet jejích členských států, které jsou zároveň členy OTIF. Posledně jmenovaní smějí svá práva, zejména hlasovací právo, uplatňovat pouze v rozsahu, který připouští uvedený čl. 38 § 2.

Dohoda o přistoupení

Dohoda mezi Evropskou unií a Mezivládní organizací pro mezinárodní železniční přepravu o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) ze dne 9. května 1980 ve znění Vilniuského protokolu ze dne 3. června 1999 (Úř. věst. 2013, L 51, s. 8) (dále jen „dohoda o přistoupení“), která byla podepsána dne 23. června 2011 v Bernu, v souladu se svým článkem 9 vstoupila v platnost dne 1. července 2011.

Článek 6 dohody o přistoupení stanoví:

„1. Při rozhodování o otázkách, v nichž má Unie výlučnou pravomoc, uplatní Unie hlasovací práva svých členských států podle [COTIF].

2. Při rozhodování o otázkách, v nichž Unie sdílí pravomoc se svými členskými státy, hlasuje buď Unie, nebo její členské státy.

3. Podle [S výhradou] čl. 26 odst. [§] 7 [COTIF] má Unie stejný počet hlasů, jako je počet jejích členů, kteří jsou současně stranami [COTIF]. Pokud se hlasování účastní Unie, její členské státy nehlasují.

4. Unie v jednotlivých případech informuje ostatní strany [COTIF] o případech, ve kterých v souvislosti s různými body na programu jednání valného shromáždění a ostatních jednajících orgánů hodlá uplatnit svá hlasovací práva stanovená v odstavcích 1 až 3. Tato povinnost platí i v případě, že jsou rozhodnutí přijímána korespondenčně. Tato informace se předá s dostatečným předstihem generálnímu tajemníkovi OTIF, aby ji bylo možné předávat společně s dokumenty pro zasedání nebo aby se mohlo rozhodnout korespondenčně.“

Unijní právo

Rozhodnutí 2013/103/EU

Dohoda o přistoupení byla jménem Unie schválena rozhodnutím Rady 2013/103/EU ze dne 16. června 2011 o podpisu a uzavření Dohody mezi Evropskou unií a Mezivládní organizací pro mezinárodní železniční přepravu o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) ze dne 9. května 1980 ve znění Vilniuského protokolu ze dne 3. června 1999 (Úř. věst. 2013, L 51, s. 1).

Článek 5 tohoto rozhodnutí stanoví, že „[i]nterní ujednání o přípravách zasedání OTIF, o zastupování a hlasování na těchto zasedáních je uvedeno v příloze III tohoto rozhodnutí“.

Příloha III uvedeného rozhodnutí obsahuje interní ujednání Rady Evropské unie, členských států a Komise o postupech v rámci OTIF za účelem uplatnění „požadav[ku] jednotnosti mezinárodního zastupování Unie a jejích členských států v souladu se Smlouvou o [EU] a Smlouvou o [FEU] a judikaturou Soudního dvora […] rovněž ve fázi provádění mezinárodních závazků“, jak vyplývá z návětí této přílohy.

Bod 2 uvedené přílohy, nadepsaný „Koordinační postup“, stanoví:

„[…]

2.2.

Na koordinačních schůzkách budou dohodnuty pouze postoje jménem Unie nebo případně jménem Unie a jejích členských států. Koordinace se může vztahovat na těchto zasedáních na postoje členských států související s jejich výlučnou pravomocí, pokud se tak členské státy dohodnou.

[…]

2.6.

Nedohodnou-li se Komise a členské státy na koordinačních schůzkách na společném postoji, a to i z důvodů neshody ohledně rozdělení pravomocí, bude věc předána Výboru stálých zástupců nebo Radě.“

Bod 3 téže přílohy, který se týká „Prohlášení a hlasování na zasedáních OTIF“, uvádí:

„3.1

Týká-li se určitý bod pořadu jednání záležitostí ve výlučné pravomoci Unie, Komise vystupuje a hlasuje jménem Unie. Po řádné koordinaci postojů mohou rovněž vystupovat členské státy s cílem podpořit nebo rozvést postoj Unie.

3.2

Týká-li se některý bod pořadu jednání záležitostí ve výlučné pravomoci členských států, vystupují a hlasují členské státy.

3.3

Týká-li se určitý bod pořadu jednání záležitostí obsahujících prvky, které jsou současně v pravomoci členských států i v pravomoci Unie, vyjadřuje společný postoj předsednictví a Komise. Po řádné koordinaci postojů mohou vystupovat členské státy s cílem podpořit nebo rozvést společný postoj. Členské státy, případně Komise, hlasují jménem Unie a jejích členských států v souladu se společným postojem. Rozhodnutí o tom, kdo bude hlasovat, záleží na převažující pravomoci (to znamená pravomoci převážně členských států nebo převážně Unie).

3.4

Týká-li se určitý bod pořadu jednání záležitostí obsahujících prvky, které jsou současně v pravomoci členských států a v pravomoci Unie a u nichž se Komise a členské státy nemohou dohodnout na společném postoji podle bodu 2.6, mohou členské státy vystupovat a hlasovat ve věcech, které jednoznačně spadají do jejich pravomoci.

3.5

V záležitostech, ve kterých neexistuje dohoda mezi Komisí a členskými státy o rozdělení pravomocí nebo ve kterých nebylo možné získat většinu potřebnou pro postoj Unie, je třeba usilovat všemi prostředky o vyjasnění situace nebo dosažení postoje Unie. Do té doby a po řádné koordinaci postojů jsou členské státy nebo případně Komise oprávněny vystupovat, nebude-li vyjadřovaný postoj předjímat budoucí postoj Unie, bude-li v souladu s politikami Unie a předchozími postoji Unie a ve shodě s právními předpisy Unie.

3.6

[…]

Zástupci členských států a Komise důsledně usilují o dosažení společného postoje a o jeho obhajobu při jednání v pracovních skupinách OTIF.“

Rozhodnutí 2014/699

Článek 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/699 stanoví, že „[p]ostoj, který má být zaujat jménem Unie na 25. zasedání revizní komise [OTIF], je formulován v příloze tohoto rozhodnutí“. Článek 1 odst. 2 uvedeného rozhodnutí stanoví, že „[z]ástupci Unie v revizní komisi mohou schválit méně důležité změny dokumentů uvedených v příloze tohoto rozhodnutí bez dalšího rozhodnutí Rady“.

Bod 3 přílohy rozhodnutí 2014/699 hovoří, pokud jde o jednotlivé body pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF, o rozdělení pravomocí mezi Unií a jejími členskými státy, výkonu hlasovacího práva a o doporučeném koordinovaném postoji.

Pokud jde o body 4 a 7 pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF, které se týkají návrhů na změny článku 12 COTIF, jakož i článků 2 a 9 přípojku D (CUV) COTIF, jenž se týká jednotných právních předpisů pro smlouvy o užívání vozů v mezinárodní železniční přepravě (CUV) (dále jen „dotčené změny“), bod 3 přílohy rozhodnutí 2014/699 stanoví:

„Bod 4. Částečná revize COTIF – Základní úmluva

[…]

Pravomoc: sdílená.

Výkon hlasovacích práv: členské státy.

Doporučený koordinovaný postoj:

[…]

Podpořit změny článku 12 (Vykonávání rozsudků. Zabavení a obstavení), neboť mění definici ‚držitele‘ v souladu s právem EU.

[…]

Bod 7. Částečná revize přípojku D (CUV)

[…]

Pravomoc: sdílená.

Výkon hlasovacích práv: Unie.

Doporučený postoj Unie: podpořit změny článků 2 a 9, jelikož vyjasňují úlohy držitele a subjektu odpovědného za údržbu v souladu s právem Unie (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/110/ES [ze dne 16. prosince 2008, kterou se mění směrnice 2004/49/ES o bezpečnosti železnic Společenství (směrnice o bezpečnosti železnic) (Úř. věst. 2008, L 345, s. 62)]). […]

[…]“

Postup před zahájením soudního řízení a řízení před Soudním dvorem

Dopisem ze dne 4. srpna 2014 Komise vyzvala Spolkovou republiku Německo, aby vysvětlila své jednání na 25. zasedání revizní komise OTIF, které se konalo ve dnech 25. a 26. června 2014.

Spolková republika Německo měla v odpovědi ze dne 12. listopadu 2014 za to, její jednání je zcela legitimní a legální, a to z důvodu, že žádná z dotčených změn nespadá do pravomoci Unie, neboť Unie v dotyčných oblastech nevykonávala svou vnitřní pravomoc.

Dne 29. května 2015 Komise zahájila řízení o nesplnění povinnosti podle čl. 258 odst. 1 SFEU, když Spolkové republice Německo zaslala výzvu dopisem, v níž tvrdila, že tento členský stát svým jednáním na 25. zasedání revizní komise OTIF nesplnil své povinnosti vyplývající z rozhodnutí 2014/699 a z čl. 4 odst. 3 SEU. Komise dále poznamenala, že ze skutečnosti, že Spolková republika Německo podle svých vlastních prohlášení výslovně považuje své jednání za legitimní, lze dovodit, že se tento členský stát může v budoucnu dopustit podobného jednání za obdobných okolností.

Spolková republika Německo v odpovědi ze dne 7. července 2015 tvrzení Komise popřela.

Spolková republika Německo při přijetí rozhodnutí Rady (EU) 2015/1734 ze dne 18. září 2015, kterým se stanoví postoj, jenž má být zaujat jménem Evropské unie na 12. Valném shromáždění Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF), pokud jde o některé změny Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) a jejích přípojků (Úř. věst. 2015, L 252, s. 43), učinila prohlášení (dále jen „prohlášení ze dne 17. září 2015“), které bylo vloženo do zápisu z jednání Rady a je v něm uvedeno následující:

„[Spolková republika Německo] zastává právní výklad, podle něhož je oprávněn[a] v bodech 8 (Částečná revize úmluvy COTIF – základní úmluva), 10 [Částečná revize přípojku D (CUV)] a 13 (Revidovaná a konsolidovaná důvodová zpráva) hlasovat rovněž proti rozhodnutí [2015/1734]. Důvod spočívá v tom, že Unie nemá v tomto směru příslušnou pravomoc. Rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy je předmětem řízení probíhajícího před Soudním dvorem […] (věc C‑600/14 – Německo v. Rada). Aniž je dotčeno řízení probíhající před Soudním dvorem […], a při zachování svého právního výkladu [Spolková republika Německo] do doby, než Soudní dvůr […] přijme rozhodnutí, nebude uplatňovat svá hlasovací práva na valném shromáždění OTIF odchylně od tohoto rozhodnutí Rady, ačkoli toto rozhodnutí považuje za protiprávní.“

Dne 11. prosince 2015 Komise vydala odůvodněné stanovisko, v němž zopakovala svůj názor vyjádřený ve výzvě dopisem. Komise vyzvala Spolkovou republiku Německo, aby přijala veškerá opatření nezbytná k vyhovění odůvodněnému stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení a zejména k ukončení uvedeného protiprávního jednání popsaného v témže odůvodněném stanovisku.

Dopisem ze dne 1. února 2016 Spolková republika Německo odpověděla na odůvodněné stanovisko, přičemž zopakovala názor vyjádřený ve své odpovědi na výzvu dopisem.

Komise, která měla za to, že Spolková republika Německo nepřijala ve stanovené lhůtě opatření nezbytná k vyhovění odůvodněnému stanovisku, se rozhodla podat projednávanou žalobu.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 3. ledna 2018 bylo povoleno vedlejší účastenství Rady na podporu návrhových žádání Komise.

Rozsudek ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada (C‑600/14, EU:C:2017:935)

Dne 22. prosince 2014 Spolková republika Německo podala k Soudnímu dvoru žalobu znějící na částečné zrušení rozhodnutí 2014/699 v rozsahu, v němž se týká zejména dotčených změn. Její žalobní důvody se týkaly údajných porušení zaprvé zásady svěření pravomocí stanovené v čl. 5 odst. 2 SEU, a to pro nedostatek pravomoci Unie, zadruhé povinnosti uvést odůvodnění, která je stanovena v článku 296 SFEU, a zatřetí zásady loajální spolupráce, která je stanovena v čl. 4 odst. 3 SEU, ve spojení se zásadou účinné soudní ochrany.

Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada (C‑600/14, EU:C:2017:935), jenž byl vydán po ukončení písemné části řízení v projednávané věci, zamítl žalobu Spolkové republiky Německo, když zamítl všechny tři žalobní důvody předložené tímto členským státem.

K žalobě

K přípustnosti

Samostatným podáním ze dne 8. února 2017 Spolková republika Německo vznesla námitku nepřípustnosti projednávané žaloby na základě článku 151 jednacího řádu Soudního dvora. Rozhodnutím ze dne 10. května 2017 si Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta vyhradil rozhodnout o tomto návrhu spolu s věcí samou a vyzval Spolkovou republiku Německo, aby předložila žalobní odpověď.

Argumentace účastnic řízení

Spolková republika Německo má za to, že žaloba je nepřípustná.

Spolková republika Německo tvrdí, že veškeré účinky jednání, které je předmětem této žaloby, pominuly po skončení 25. zasedání revizní komise OTIF, tedy před uplynutím lhůty, kterou Komise stanovila v odůvodněném stanovisku. Podle judikatury Soudního dvora vzešlé z rozsudku ze dne 27. října 2005, Komise v. Itálie (C‑525/03, EU:C:2005:648), a z rozsudku ze dne 11. října 2007, Komise v. Řecko (C‑237/05, EU:C:2007:592), je přitom žaloba pro nesplnění povinnosti nepřípustná, pokud právní účinky jednání, které je vytýkáno dotyčnému členskému státu, pominuly před uplynutím uvedené lhůty.

Spolková republika Německo v tomto ohledu zdůrazňuje, že cílem řízení o nesplnění povinnosti, které je upraveno v článku 258 SFEU, je právě zajistit, aby členské státy ukončily porušování, jehož účinky přetrvávají ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, a aby je každopádně neopakovaly. Její sporné jednání však nemělo žádné negativní důsledky, které by mohly nebo měly být odstraněny.

Podle tohoto členského státu totiž výkon jeho hlasovacího práva neměl žádný vliv na obsah rozhodnutí přijatých na 25. zasedání revizní komise OTIF, jak Komise uznala, ani neohrozil pověst, důvěryhodnost nebo jednotné zastupování Unie u členů mezinárodního společenství. Spolková republika Německo má každopádně za to, že Unie stanovila postup pro přijetí rozhodnutí 2014/699 takovým způsobem, že jí zabránila v získání soudní ochrany proti uvedenému rozhodnutí, což přispělo k rozdílným názorům na tomto zasedání.

S odkazem na znění čl. 258 druhého pododstavce SFEU Spolková republika Německo mimoto tvrdí, že Komise může podat k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti pouze v případě, že dotčený členský stát nevyhoví odůvodněnému stanovisku ve stanovené lhůtě. Článek 258 SFEU musí být totiž jakožto procesní pravidlo vykládán restriktivně, aby byla zajištěna právní jistota. Ve stejném duchu poukazuje Spolková republika Německo na judikaturu Soudního dvora, z níž vyplývá, že Komise nemůže podat k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti, pokud dotyčný členský stát ukončil porušování povinnosti před uplynutím lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (rozsudek ze dne5. června 2003, Komise v. Itálie, C‑145/01, EU:C:2003:324, bod 15).

Podle Spolkové republiky Německo přitom již nelze údajné poškození dobrého jména Unie napravit. Pokud jde o zbývající část, tento členský stát zpochybňuje tvrzení Komise, že nepřijal žádná opatření k nápravě důsledků jednání, které je předmětem tohoto řízení o nesplnění povinnosti, ani k odstranění pochybností o jeho budoucím jednání. Spolková republika Německo totiž tvrdí, že přestože měla za to, že rozhodnutí 2015/1734 je protiprávní a že je oprávněna proti němu hlasovat, pokud jde o oba body, při jeho přijímání v prohlášení ze dne 17. září 2015 uvedla, že do vydání rozsudku Soudního dvora ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada (C‑600/14, EU:C:2017:935), neuplatní své hlasovací právo, pokud jde o sporné body, způsobem odchylujícím se od postojů Unie. Tento členský stát již tedy ukončil postup kritizovaný Komisí v jejím odůvodněném stanovisku, a to dokonce před tím, než počala běžet lhůta stanovená v uvedeném stanovisku.

Spolková republika Německo tvrdí, že po ní nelze požadovat, aby se veřejně omluvila nebo upustila od své právní analýzy za účelem dodatečného napravení údajného poškození pověsti a důvěryhodnosti Unie. Každopádně nic ve výzvě dopisem ani v odůvodněném stanovisku nenasvědčuje tomu, že Spolková republika Německo porušila unijní právo, když se takto neomluvila. Podle judikatury Soudního dvora navíc k tomu, aby byla žaloba pro nesplnění povinnosti přípustná, nepostačuje, aby rozdíly v právních názorech mezi členským státem a Komisí přetrvávaly, pokud i přes tyto rozdíly tento členský stát postupuje v souladu s posouzením Komise. To platí tím spíše, je-li již právní otázka, na kterou existují takové rozdílné názory, předmětem řízení před Soudním dvorem, jako je tomu v projednávané věci.

Spolková republika Německo kromě toho Komisi vytýká, že v rozporu s požadavky na dostatečně jasné znění žaloby vyvolala pochybnosti o přesném rozsahu své žaloby. Komise totiž poprvé až v replice upřesnila, že tomuto členskému státu vytýká porušení rozhodnutí 2014/699 pouze ve vztahu k bodům 4 a 7 pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF.

Komise navrhuje, aby byla námitka nepřípustnosti vznesená Spolkovou republikou Německo zamítnuta.

Závěry Soudního dvora

Úvodem je třeba připomenout, že z čl. 258 druhého pododstavce SFEU vyplývá, že nevyhověl-li dotčený členský stát odůvodněnému stanovisku ve lhůtě v něm stanovené, může Komise předložit věc Soudnímu dvoru. Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že nesplnění povinnosti musí být v důsledku toho posuzováno podle stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula tato lhůta (viz zejména rozsudek ze dne 4. května 2017, Komise v. Lucembursko, C‑274/15, EU:C:2017:333, bod 47).

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že řízení podle článku 258 SFEU je založeno na objektivním zjištění nedodržení povinností členským státem, které mu ukládá Smlouva o FEU nebo akt sekundárního práva, a umožňuje také určit, zda členský stát porušil unijní právo v konkrétním případě (rozsudek ze dne 22. února 2018, Komise v. Polsko, C‑336/16, EU:C:2018:94, body 61 a 62 a citovaná judikatura).

Spolková republika Německo zpochybňuje přípustnost projednávané žaloby pro nesplnění povinnosti ze dvou důvodů.

Zaprvé má za to, že nesplnění povinnosti, které je jí vytýkáno, se týká dřívějšího jednání, jehož účinky pominuly před uplynutím lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, takže jej v této lhůtě nemohla ukončit.

V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise vytýká Spolkové republice Německo její jednání na 25. zasedání revizní komise OTIF, a sice hlasování tohoto členského státu v rámci této komise a názor, který vyjádřil, v rozporu s rozhodnutím 2014/699 a článkem 4 odst. 3 SEU.

Takto vytýkané nesplnění povinnosti spočívá v údajném nedodržení postoje Unie, jak je stanoven v rozhodnutí Rady přijatém na základě čl. 218 odst. 9 SFEU, který upravuje zjednodušený postup pro stanovení postojů zaujímaných jménem Unie v rámci její účasti na přijímání aktů plynoucích z uplatňování nebo provádění mezinárodní dohody uvnitř rozhodovacího orgánu zřízeného dotyčnou dohodou (rozsudek ze dne 6. října 2015, Rada v. Komise, C‑73/14, EU:C:2015:663, bod 65). Toto údajné nesplnění povinnosti tedy spadá do oblasti vnější činnosti Unie a týká se konkrétně rozhodovacího procesu v mezinárodním orgánu, který byl zřízen dohodou, jíž je Unie smluvní stranou, a v rámci kterého může Unie na základě rozhodnutí 2014/699 předkládat příspěvky.

Takové porušení rozhodnutí Rady přijatého na základě čl. 218 odst. 9 SFEU, jaké je v projednávané věci vytýkáno Spolkové republice Německo, přitom zakládá účinky nejen na vnitrostátní úrovni, ale rovněž na mezinárodní úrovni ve vztahu k jednotě a soudržnosti vnější činnosti Unie, což jsou zájmy, které má právě rozhodnutí přijaté na tomto základě zaručit [v tomto smyslu viz posudek 1/94 (Dohody připojené k Dohodě o WTO) ze dne 15. listopadu 1994, EU:C:1994:384, bod 108; rozsudek ze dne 2. června 2005, Komise v. Lucembursko, C‑266/03, EU:C:2005:341, bod 60; rozsudek ze dne 14. července 2005, Komise v. Německo, C‑433/03, EU:C:2005:462, bod 66, a rozsudek ze dne 20. dubna 2010, Komise v. Švédsko, C‑246/07, EU:C:2010:203, bod 73].

Je třeba dodat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Spolková republika Německo, škodlivé účinky porušení rozhodnutí Rady, které bylo přijato na základě čl. 218 odst. 9 SFEU, nejsou omezeny na rozhodovací proces orgánu mezinárodní organizace, který zahrnuje sporné jednání, ale projevují se obecně v mezinárodní činnosti Unie v rámci této mezinárodní organizace.

Takové porušení může kromě dotyčného konkrétního rozhodovacího procesu ohrozit zejména jednotu a soudržnost vnější činnosti Unie.

Za těchto podmínek je třeba uvést, že kdyby byl argument Spolkové republiky Německo přijat, mohl by se každý členský stát, který by svým jednáním ohrozil dosažení cíle, jenž je vlastní rozhodnutí přijatému na základě čl. 218 odst. 9 SFEU, vyhnout řízení o nesplnění povinnosti z důvodu, že účinky tohoto nesplnění povinnosti již pominuly, v důsledku čehož by členské státy mohly těžit z vlastního pochybení.

V takovém případě by tedy Komise nemohla v rámci svých pravomocí, které jí přiznává článek 258 SFEU, podat proti dotyčnému členskému státu žalobu k Soudnímu dvoru, aby určil takové nesplnění povinnosti, a splnit tak zcela svou úlohu strážkyně Smluv, kterou jí svěřuje článek 17 SEU.

Uznání nepřípustnosti žaloby pro nesplnění povinnosti podané proti členskému státu z důvodu porušení rozhodnutí, které bylo přijato na základě čl. 218 odst. 9 SFEU, by navíc ohrozilo závaznou povahu rozhodnutí na základě čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU a obecně i dodržování hodnot, na nichž je Unie v souladu s článkem 2 SEU založena a mezi něž patří mimo jiné právní stát.

Spolková republika Německo by se totiž poté, co se zúčastnila jednání a hlasování v Radě o takovém rozhodnutí, kterým se stanoví postoj Unie, jako je rozhodnutí 2014/699, mohla vyvázat z povinností plynoucích z tohoto rozhodnutí po jeho přijetí a mít přitom jistotu, že Komise nebude moci podat k Soudnímu dvoru žalobu podle článku 258 SFEU pro takové nesplnění povinnosti.

Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že veškeré účinky sporného jednání Spolkové republiky Německo na 25. zasedání revizní komise OTIF pominuly po skončení tohoto zasedání. Je třeba mít za to, že toto jednání vyvolávalo účinky na jednotu a soudržnost mezinárodní činnosti Unie v rámci OTIF i po skončení uvedeného zasedání.

Z toho plyne, že s ohledem na konkrétní kontext, ke kterému se vztahuje sporné jednání, se Spolková republika Německo nemůže za účelem zpochybnění přípustnosti projednávané žaloby dovolávat judikatury v oblasti zadávání veřejných zakázek, jež byla vydána v kontextu ryze vlastním Unii a z níž vyplývá, že žaloba znějící na určení porušení unijní právní úpravy v oblasti zadávání veřejných zakázek je nepřípustná, pokud všechny účinky sporného oznámení o zakázce nebo sporných smluv již ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku pominuly (rozsudky ze dne 27. října 2005, Komise v. Itálie, C‑525/03, EU:C:2005:648, body 12 až 17, a ze dne 11. října 2007, Komise v. Řecko, C‑237/05, EU:C:2007:592, body 33 až 35).

Pokud jde o okolnost uplatňovanou Spolkovou republikou Německo, že Unie stanovila postup pro přijetí rozhodnutí 2014/699 takovým způsobem, že jí zabránila v získání soudní ochrany proti tomuto rozhodnutí, taková vytýkaná skutečnost spadá do posouzení projednávané žaloby ve věci samé, a nikoliv do posouzení její přípustnosti.

Zadruhé Spolková republika Německo tvrdí, že přijala veškerá nezbytná opatření podle čl. 258 druhého pododstavce SFEU, aby vyhověla odůvodněnému stanovisku ve lhůtě v něm stanovené, takže žaloba pro nesplnění povinnosti podaná Komisí je nepřípustná.

V tomto ohledu je třeba uvést, že takové tvrzení spadá pod posouzení nesplnění povinnosti ve věci samé, neboť analýza tohoto tvrzení zahrnuje přezkum jednání Spolkové republiky Německo po skončení 25. zasedání revizní komise OTIF (obdobně viz rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Lucembursko, C‑519/03, EU:C:2005:234, bod 20). Opodstatněnost tohoto tvrzení bude proto předmětem analýzy tohoto nesplnění povinnosti ve věci samé.

Pokud jde o okolnost uplatňovanou Spolkovou republikou Německo, že již není možné napravit údajné poškození pověsti a důvěryhodnosti Unie, tato okolnost, i kdyby byla prokázána, nemůže mít za následek nepřípustnost projednávané žaloby. Generální advokát v bodě 62 svého stanoviska uvedl, že nelze připustit, aby se členský stát mohl dovolávat fait accompli, jehož je autorem, s cílem vyhnout se řízení o nesplnění povinnosti před Soudním dvorem (rozsudek ze dne 7. února 1973, Komise v. Itálie, 39/72, EU:C:1973:13, bod 10).

Je třeba ostatně zamítnout kritiku, kterou Spolková republika Německo vyjádřila ohledně nepřesnosti žaloby podané Komisí.

Z bodů 15 až 19 žaloby v tomto ohledu jasně vyplývá, že Komise tomuto členskému státu vytýká porušení rozhodnutí 2014/699 a čl. 4 odst. 3 SEU pouze ve vztahu k bodům 4 a 7 pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF. Komise se totiž ve své žalobě odvolávala na přílohu rozhodnutí 2014/699 pouze v rozsahu, v němž se tato příloha týká změn COTIF uvedených v bodech 4 a 7 pořadu jednání tohoto zasedání, a odkázala na tyto dva body pořadu jednání ve svém shrnutí skutkových okolností, které nebyly Spolkovou republikou Německo zpochybněny.

Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba podaná Komisí je přípustná.

K věci samé

Argumentace účastnic řízení

V prvním bodě žalobního důvodu Komise Spolkové republice Německo vytýká, že porušila rozhodnutí 2014/699 tím, že na 25. zasedání revizní komise OTIF hlasovala proti postoji stanovenému Unií v tomto rozhodnutí, pokud jde o body 4 a 7 pořadu jednání tohoto zasedání, a veřejně napadla výkon hlasovacího práva Unií.

Komise zdůrazňuje, že rozhodnutí 2014/699 je podle čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU závazné v celém rozsahu pro unijní orgány i pro členské státy. Komise dodává, že skutečnost, že Spolková republika Německo hlasovala na zasedání Rady proti tomuto rozhodnutí a podala k Soudnímu dvoru žalobu znějící na zrušení uvedeného rozhodnutí, nemá vliv na závaznou povahu tohoto rozhodnutí, ani na povinnosti, které z něj pro členské státy vyplývají.

Podle Komise totiž z judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy nejsou oprávněny jednostranně přijmout nápravná opatření nebo ochranná opatření, aby napravily možné porušení unijního práva orgánem, který přijal sporný akt. Dokud tedy Soudní dvůr nezruší rozhodnutí 2014/699 nebo neodloží jeho provádění, musí jej Spolková republika Německo dodržovat. V opačném případě by bylo ohroženo soudržné a jednotné uplatňování unijního práva, jež je základním prvkem systému Unie.

Komise má dále za to, že nebylo nemožné ani zbytečné, aby Spolková republika Německo požádala o nařízení předběžných opatření. Tento orgán zdůrazňuje, že Smlouva o FEU zavedla úplný systém procesních prostředků, které umožňují čelit mimořádným situacím, jak vyplývá z článků 278 a 279 SFEU. Případné obtíže v tomto směru, jako jsou ty, kterých se dovolává tento členský stát, neumožňují členským státům jednat jednostranně v rozporu s unijním právem.

V tomto kontextu Komise rovněž zdůrazňuje, že Spolková republika Německo se mohla včas domoci nařízení předběžných opatření.

Pokud jde o námitku protiprávnosti vznesenou Spolkovou republikou Německo proti rozhodnutí 2014/699, Komise připomíná, že podle judikatury Soudního dvora se členské státy nemohou dovolávat protiprávnosti aktu v řízení o nesplnění povinnosti, jež se týká neprovedení tohoto aktu. Tato judikatura se podle jejího názoru vztahuje na všechny akty s obecnou působností bez ohledu na to, zda dotyčný členský stát je jejich adresátem či nikoliv.

V druhém bodě žalobního důvodu, jenž vychází z porušení čl. 4 odst. 3 SEU, Komise tvrdí, že skutečnost, že Spolková republika Německo hlasovala proti postoji Unie na 25. zasedání revizní komise OTIF, distancovala se od hlasování Unie a domáhala se výkonu svého hlasovacího práva, přestože toto právo bylo přiznáno Unii, vyvolala nejasnosti o výsledku hlasování a poškodila důvěryhodnost a pověst Unie, jednotu jejího mezinárodního zastupování a její dobré jméno obecně. Toto jednání proto porušilo zásadu loajální spolupráce, která je zakotvena v čl. 4 odst. 3 SEU.

Pokud jde o první bod žalobního důvodu Komise, Spolková republika Německo nezpochybňuje skutečnost, že nejednala v souladu s rozhodnutím 2014/699 v rozsahu, v němž se týká dotčených změn. Má však za to, že příslušná ustanovení tohoto rozhodnutí nelze pro jejich protiprávnost vůči ní uplatnit, a to z důvodů již uvedených ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada (C‑600/14, EU:C:2017:935).

V této souvislosti tento členský stát upřesňuje, že judikatura Soudního dvora, z níž vyplývá, že protiprávnosti směrnice nebo rozhodnutí, jejichž adresáty jsou členské státy, se tyto státy nemohou dovolávat jako důvodu na obranu proti žalobě pro nesplnění povinnosti založené na neprovedení takového aktu, nebrání tomu, aby mohl v souladu s článkem 277 SFEU vznést námitku protiprávnosti ve vztahu k rozhodnutí 2014/699, tedy ve vztahu k aktu s obecnou působností, který nebyl oznámen svým adresátům, a to v rámci řízení o nesplnění povinnosti, jež se týká nedodržení tohoto rozhodnutí.

Spolková republika Německo tvrdí, že je oprávněna dovolávat se incidenčně protiprávnosti rozhodnutí 2014/699 v rámci řízení o nesplnění povinnosti, a to zejména s ohledem na skutečnost, že před zahájením 25. zasedání revizní komise OTIF fakticky nemohla získat soudní ochranu proti tomuto rozhodnutí.

Spolková republika Německo na jednání formálně vzala zpět argument týkající se námitky protiprávnosti podle článku 277 SFEU. Uvedla však, že vzhledem k nemožnosti získat soudní ochranu proti rozhodnutí 2014/699 před zahájením 25. zasedání revizní komise OTIF se chce i nadále incidenčně domáhat protiprávnosti tohoto rozhodnutí.

Ať je tomu jakkoli, Spolková republika Německo v souvislosti se změnou článku 12 COTIF, která je předmětem bodu 4 pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF, zdůrazňuje, že neporušila rozhodnutí 2014/699, neboť v tomto rozhodnutí je stanoven pouze „[d]oporučený koordinovaný postoj“, a pokud jde o bod 4 tohoto pořadu jednání, je zde stanoveno, že hlasovací právo vykonávají členské státy. Tento členský stát připomíná, že doporučení není podle čl. 288 pátého pododstavce SFEU závazné. Pokud jde o změnu článků 2 a 9 přípojku D (CUV), která byla předmětem bodu 7 pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF, uvedený členský stát tvrdí, že přestože rozhodnutí 2014/699 stanoví výkon hlasovacích práv Unie, měla se Unie omezit na definování nezávazných doporučení postojů.

Spolková republika Německo mimoto uvádí, že rozhodnutí 2014/699 je z důvodu závažných vad, kterými je stiženo, právně nicotným aktem, který by měl být jako takový předmětem přezkumu provedeného Soudním dvorem i bez návrhu.

Pokud jde o druhý bod žalobního důvodu Komise, jenž vychází z porušení čl. 4 odst. 3 SEU, Spolková republika Německo je toho názoru, že tento orgán neprokázal, že skutečně došlo k poškození důvěryhodnosti a pověsti Unie, ani že sporné jednání bylo příčinou takového poškození. Spolková republika Německo má naopak za to, že nejasnosti při hlasování v rámci OTIF vyvolalo přistoupení Unie k OTIF, které nastolilo nové výzvy pro tuto druhou organizaci, a dále ukvapenost unijních orgánů při přípravě na 25. zasedání revizní komise OTIF.

Závěry Soudního dvora

Pokud jde o první bod žalobního důvodu, jenž vychází z nedodržení rozhodnutí 2014/699, ze stran 31 až 36 zápisu z 25. zasedání revizní komise OTIF, jenž je přiložen k žalobě Komise, vyplývá, že Spolková republika Německo vyjádřila ve vztahu k bodům 4 a 7 pořadu jednání tohoto zasedání názor odlišný od postoje Unie, jak je stanoven v tomto rozhodnutí, a hlasovala proti tomuto postoji. Ze stran 33 až 36 zápisu z uvedeného zasedání mimo jiné vyplývá, že pokud jde o bod 7 tohoto pořadu jednání, tento členský stát nesouhlasil s výkonem hlasovacích práv Unií, jak je stanoven v uvedeném rozhodnutí.

Spolková republika Německo tyto skutkové okolnosti nezpochybňuje. Zaprvé však tvrdí, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí 2014/699 v souvislosti s body 4 a 7 pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF stanoví „doporučen[é] koordinovan[é] postoj[e]“ a v souvislosti s bodem 4 tohoto pořadu jednání přiznává hlasovací právo členským státům, toto rozhodnutí neporušila.

Tento argument nelze přijmout.

Ačkoli postojům stanoveným v bodě 3 přílohy rozhodnutí 2014/699 předchází výraz „[d]oporučený koordinovaný postoj“, toto rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 218 odst. 9 SFEU, jenž upravuje přijetí „rozhodnutí“, které stanoví postoje, které mají být jménem Unie zaujaty v orgánu zřízeném dohodou. Článek 288 čtvrtý pododstavec SFEU přitom stanoví, že „[r]ozhodnutí je závazné v celém rozsahu“.

Z přezkumu obsahu rozhodnutí 2014/699 mimoto vyplývá, že toto rozhodnutí v souladu se svým čl. 1 odst. 1 stanoví „[p]ostoj, který má být zaujat jménem Unie na 25. zasedání revizní komise [OTIF]“, imperativně, jak dokazují výrazy „podpořit změny“, „Unie […] nemůže […] podpořit a navrhuje“ nebo „zaujímá Unie“, které byly použity k vymezení postoje Unie v bodě 3 přílohy rozhodnutí 2014/699, pokud jde o body 4 a 7 pořadu jednání tohoto zasedání.

Závaznou povahu postoje Unie stanoveného v tomto rozhodnutí potvrzuje jeho článek 1 odst. 2, který zástupcům Unie v revizní komisi OTIF umožňuje schválit pouze „méně důležité změny“ dokumentů uvedených v příloze tohoto rozhodnutí. Dále je třeba doplnit, že rozhodnutí 2014/699 bylo zveřejněno v řadě L Úředního věstníku Evropské unie jakožto závazný akt.

Kromě toho přezkum legality tohoto rozhodnutí v rozsudku ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada (C‑600/14, EU:C:2017:935), provedený Soudním dvorem z hlediska důvodů uplatněných Spolkovou republikou Německo na podporu žaloby, která vedla k vydání uvedeného rozsudku, předpokládá, že uvedené rozhodnutí je napadnutelným aktem, jelikož má zakládat závazné právní účinky.

Z toho plyne, že rozhodnutí 2014/699 je aktem, který zakládá závazné právní účinky v rozsahu, v němž stanoví postoj Unie v rámci 25. zasedání revizní komise OTIF, a to pro Komisi na jedné straně a pro členské státy na straně druhé v rozsahu, v němž jim ukládá zastávat uvedený postoj (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2009, Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 44).

Spolková republika Německo tudíž svým jednáním, jež je popsáno v bodě 75 tohoto rozsudku, porušila postoj Unie stanovený v tomto rozhodnutí, a pokud jde o bod 7 pořadu jednání uvedeného zasedání, úpravu výkonu hlasovacího práva vymezenou v uvedeném rozhodnutí.

Pokud jde zadruhé o argument vycházející z protiprávnosti rozhodnutí 2014/699, jelikož Spolková republika Německo nemohla získat soudní ochranu proti tomuto rozhodnutí před zahájením 25. zasedání revizní komise OTIF, nelze jej rovněž přijmout.

Generální advokát v bodě 84 svého stanoviska uvedl, že v Unii, založené na zásadě právního státu, se na akty jejích orgánů vztahuje domněnka legality. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí 2014/699 bylo přijato, Spolková republika Německo byla tedy povinna jej respektovat a provést jej (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2007, Komise v. Španělsko, C‑177/06, EU:C:2007:538, body 36 a 38).

Skutečnost, že Spolková republika Německo poté rovněž napadla legalitu rozhodnutí 2014/699 před Soudním dvorem na základě článku 263 SFEU, a to zejména z důvodu údajného porušení zásady účinné soudní ochrany, nijak nemění závaznou povahu tohoto rozhodnutí.

Ke spornému jednání totiž došlo dříve, než Spolková republika Německo podala žalobu znějící na zrušení rozhodnutí 2014/699. Tento členský stát se mimoto nedomáhal, aby bylo odloženo provádění tohoto rozhodnutí, ani aby Soudní dvůr nařídil předběžná opatření podle článků 278 a 279 SFEU, takže žaloba na neplatnost neměla v souladu s tímto článkem 278 žádný odkladný účinek.

Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že členský stát není oprávněn jednostranně přijmout nápravná opatření nebo ochranná opatření, aby napravil údajné porušení pravidel unijního práva orgánem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2009, Komise v. Řecko, C‑45/07, EU:C:2009:81, bod 26).

Soudní dvůr již každopádně rozhodl, že systém procesních prostředků zavedený Smlouvou o FEU rozlišuje mezi žalobami uvedenými v článcích 258 a 259 SFEU, které směřují k určení, že členský stát nesplnil povinnosti, jež mu byly uloženy, a žalobami uvedenými v článcích 263 a 265 SFEU, které směřují k přezkumu legality aktů nebo nečinnosti unijních orgánů. Tyto procesní prostředky sledují odlišné cíle a podléhají odlišným pravidlům. Neexistuje-li tedy ustanovení uvedené Smlouvy, které to členskému státu výslovně povoluje, nemůže se členský stát účelně dovolávat protiprávnosti rozhodnutí nebo směrnice, které jsou mu určeny, jako důvodu na obranu proti žalobě pro nesplnění povinnosti založené na neprovedení tohoto rozhodnutí nebo této směrnice. Jinak by tomu mohlo být pouze tehdy, pokud by dotčený akt byl stižen tak závažnými a zjevnými vadami, že by mohl být kvalifikován jako právně nicotný akt (rozsudek ze dne 18. října 2012, Komise v. Česká republika, C‑37/11, EU:C:2012:640, bod 46, a rozsudek ze dne 11. října 2016, Komise v. Itálie, C‑601/14, EU:C:2016:759, bod 33).

Na rozdíl od toho, co tvrdí Spolková republika Německo, se tato judikatura použije obdobně v projednávané věci, pokud jde o rozhodnutí 2014/699, přestože tento členský stát nebyl formálně adresátem tohoto rozhodnutí. Spolková republika Německo totiž jakožto člen Rady, která je autorem uvedeného rozhodnutí, nevyhnutelně věděla o tomto rozhodnutí a byla plně schopna podat žalobu znějící na zrušení téhož rozhodnutí ve lhůtě dvou měsíců stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, jak ostatně učinila ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada (C‑600/14, EU:C:2017:935).

Pokud jde o argument Spolkové republiky Německo, že rozhodnutí 2014/699 je právně nicotným aktem, neboť má stran bodů 4 a 7 pořadu jednání 25. zasedání revizní komise OTIF hodnotu pouhých doporučení bez závazného účinku, je třeba poznamenat, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada (C‑600/14, EU:C:2017:935), zamítl žalobu tohoto členského státu znějící na částečné zrušení, aniž konstatoval nicotnost tohoto rozhodnutí, jak mohl učinit i bez návrhu. Za těchto podmínek nelze uvedené rozhodnutí kvalifikovat jako právně nicotný akt ve smyslu judikatury citované v bodě 89 tohoto rozsudku. V každém případě je třeba dodat, že uvedený argument musí být odmítnut, neboť z důvodů, které již byly uvedeny v bodech 78 až 82 tohoto rozsudku, vychází z nesprávného výkladu rozhodnutí 2014/699.

Pokud jde o druhý bod žalobního důvodu, jenž vychází z porušení čl. 4 odst. 3 SEU, je třeba připomenout, že z tohoto ustanovení, které zakotvuje zásadu loajální spolupráce, vyplývá, že se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv (rozsudek ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada, C‑600/14, EU:C:2017:935, bod 105).

Z ustálené judikatury vyplývá, že zejména jedná-li se o dohodu nebo úmluvu, která spadá částečně do pravomocí Unie a částečně do pravomocí členských států, je třeba zajistit úzkou spolupráci těchto států s unijními orgány jak v rámci procesu sjednávání a uzavírání dohod, tak v rámci plnění přijatých závazků. Tato povinnost spolupráce vyplývá z požadavku jednoty v mezinárodním zastoupení Unie (rozsudek ze dne 20. dubna 2010, Komise v. Švédsko, C‑246/07, EU:C:2010:203, bod 73 a citovaná judikatura).

Dodržování rozhodnutí, které Rada přijala na základě čl. 218 odst. 9 SFEU, členskými státy je tudíž zvláštním vyjádřením požadavku jednoty v zastupování Unie, jež vyplývá z povinnosti loajální spolupráce.

Je přitom třeba konstatovat, že jak o tom svědčí zápis z 25. zasedání revizní komise OTIF, Spolková republika Německo svým sporným jednáním na tomto zasedání vyvolala pochybnosti o schopnosti Unie zaujmout postoj a zastupovat své členské státy na mezinárodní scéně, a to navzdory přijetí rozhodnutí 2014/699. Konkrétně skutečnost, že Spolková republika Německo se na tomto zasedání distancovala od postoje Unie stanoveného v tomto rozhodnutí, může oslabit vyjednávací pozici Unie v rámci OTIF, pokud jde o otázky projednávané na uvedeném zasedání, jakož i o související otázky.

Tento závěr není zpochybněn argumentem Spolkové republiky Německo, že prohlášením ze dne 17. září 2015 odstranila veškeré pochybnosti o svém budoucím jednání takovým způsobem, že vyloučila nebezpečí, že se jednání, které je jí vytýkáno, bude opakovat. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že jak uvedla Komise v žalobě, Spolková republika Německo v odpovědi ze dne 1. února 2016 na odůvodněné stanovisko nerozptýlila obavy tohoto orgánu z nebezpečí recidivy, ale naopak trvala na legitimní povaze sporného jednání v rozsahu, v němž je rozhodnutí 2014/699 podle tohoto členského státu protiprávní a nezakládá žádný závazný účinek. Spolková republika Německo mimoto v této souvislosti nevycházela z prohlášení ze dne 17. září 2015, nýbrž z předchozího prohlášení učiněného při přijetí rozhodnutí 2014/699, z něhož vyplývalo, že tento členský stát zaujme v rámci revizní komise OTIF postoj odlišný od toho, jenž je stanoven v tomto rozhodnutí.

Spolková republika Německo ostatně před Soudním dvorem netvrdila, že informovala příslušné orgány OTIF o obsahu prohlášení ze dne 17. září 2015, ani že OTIF objasnila své budoucí jednání v této organizaci.

Z toho plyne, že uvedený členský stát svým jednáním ohrozil účinnost mezinárodní činnosti Unie, jakož i její důvěryhodnost a pověst na mezinárodní scéně.

Spolková republika Německo nemůže své jednání odůvodnit případným nesplněním povinnosti loajální spolupráce ze strany unijních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2009, Komise v. Řecko, C‑45/07, EU:C:2009:81, bod 26) ani obtížemi spojenými s přistoupením Unie k OTIF.

100

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že Spolková republika Německo tím, že na 25. zasedání revizní komise OTIF hlasovala proti postoji stanovenému v rozhodnutí 2014/699 a veřejně vyjádřila nesouhlas s uvedeným postojem a s úpravou výkonu hlasovacích práv stanovenou v tomto postoji, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z tohoto rozhodnutí a z čl. 4 odst. 3 SEU.

K nákladům řízení

101

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Spolková republika Německo neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení. Podle čl. 140 odst. 1 téhož jednacího řádu, který stanoví, že orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení, je třeba rozhodnout, že Rada ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Spolková republika Německo tím, že na 25. zasedání revizní komise Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF) hlasovala proti postoji stanovenému v rozhodnutí Rady 2014/699/EU ze dne 24. června 2014 o postoji, který má být přijat jménem Evropské unie na 25. zasedání revizní komise Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu k některým změnám Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) a přípojků k ní, a tím, že veřejně vyjádřila nesouhlas s uvedeným postojem a s úpravou výkonu hlasovacích práv stanovenou v tomto postoji, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z tohoto rozhodnutí a z čl. 4 odst. 3 SEU.

Spolkové republice Německo se ukládá náhrada nákladů řízení.

Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení.

Podpisy.

( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

Full & Egal Universal Law Academy