USNESENÍ TRIBUNÁLU (sedmého senátu)
21. června 2017 ( *1 )
„Žaloba na neplatnost — Nařízení (EU, Euratom) č. 883/2013 — Vnější vyšetřování prováděné úřadem OLAF — Zpráva a doporučení — Akty, jež nelze napadnout žalobou — Nepřípustnost“
Ve věci T‑289/16,
Inox Mare Srl, se sídlem v Rimini (Itálie), zastoupená R. Holzeisenem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené původně J. Baquero Cruzem, D. Nardim a L. Grønfeldt, poté J. Baquero Cruzem a D. Nardim, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení závěrečné zprávy Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) týkající se vnějšího vyšetřování OF/2013/0086/B1 [THOR(2015) 40189 ze dne 26. listopadu 2015], doporučení generálního ředitele OLAF vydaného v souvislosti s tímto vyšetřováním [THOR(2015) 42057 ze dne 9. prosince 2015] a předchozích aktů úřadu OLAF, které s nimi mají úzkou spojitost,
TRIBUNÁL (sedmý senát),
ve složení V. Tomljenović, předsedkyně, A. Marcoulli (zpravodajka) a A. Kornezov, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutečnosti předcházející sporu
1
Žalobkyně, společnost Inox Mare Srl, je kapitálovou společností založenou podle italského práva, která dováží spojovací materiál z korozivzdorné oceli do Evropské unie a uvádí jej na unijní trh. Žalobkyně podle svých slov nakoupila mezi lety 2010 a 2012 značné množství spojovacího materiálu z korozivzdorné oceli původem z Filipín.
2
Od března 2013 sdělila Agenzia delle Dogane e dei Monopoli (Agentura pro cla a monopoly, Itálie) žalobkyni prostřednictvím svých pěti detašovaných útvarů 42 protokolů konstatujících vyhýbání se clu, jež následovalo 43 platebních výměrů a 43 rozhodnutí o uložení sankcí v celkové výši více než 8,5 milionu eur; opírala se přitom o informace předané Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) v rámci vyšetřování OF/2013/0086/B1.
3
Dne 25. března 2016, v rámci řízení, jež proti ní vedl jeden z detašovaných útvarů Agentury pro cla a monopoly, se žalobkyně z dokumentů připojených ke spisům této agentury dověděla o závěrečné zprávě úřadu OLAF o vnějším vyšetřování OF/2013/0086/B1 [THOR(2015) 40189 ze dne 26. listopadu 2015] (dále jen „zpráva ze dne 26. listopadu 2015“) a o doporučení generálního ředitele OLAF vydaném v souvislosti s tímto vyšetřováním [THOR(2015) 42057 ze dne 9. prosince 2015] (dále jen „doporučení ze dne 9. prosince 2015“) (dále společně jen „napadené akty“).
4
Zpráva ze dne 26. listopadu 2015 uvádí, že spojovací materiál z korozivzdorné oceli dovážený do sedmi členských států, u něhož byly jako země původu uváděny Filipíny, tedy země požívající preferenčního celního zacházení, pocházel ve skutečnosti z Tchaj wanu, který podléhá clům a antidumpingovým opatřením. Zpráva ze dne 26. listopadu 2015 dospívá k tomu, že dovozní clo vztahující se na tyto výrobky, jehož výše činí přibližně 19,2 milionu eur, z toho přibližně 5,6 milionu eur v Itálii, nebylo zaplaceno a může být vymáháno.
5
Doporučením ze dne 9. prosince 2015 generální ředitel OLAF Agentuře pro cla a monopoly doporučuje, aby přijala veškerá vhodná opatření, jimiž bude zajištěno vymožení částky v přibližné výši 5,6 milionu eur uvedené ve zprávě ze dne 26. listopadu 2015, a zamezila jakékoli další újmě, jež by mohla vzniknout unijnímu rozpočtu. A konečně v uvedeném doporučení žádá, aby byl úřad OLAF informován o případných opatřeních či přijatých rozhodnutích.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
6
Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 3. června 2016 podala žalobkyně projednávanou žalobu, ve které navrhuje, aby Tribunál:
—
zrušil napadené akty a „předchozí akty úřadu OLAF, které s nimi mají úzkou spojitost“;
—
uložil Evropské komisi náhradu nákladů řízení.
7
Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 13. července 2016 vznesla Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, v níž navrhuje, aby Tribunál:
—
odmítl žalobu jakožto nepřípustnou;
—
uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
8
Dne 25. srpna 2016 předložila žalobkyně vyjádření k námitce nepřípustnosti, v němž navrhuje, aby Tribunál námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí zamítl jako neopodstatněnou.
Právní otázky
9
Na základě čl. 130 odst. 1 a 7 jednacího řádu může Tribunál, požaduje-li to žalovaný, rozhodnout o námitce nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci žádala, aby Tribunál rozhodl o nepřípustnosti, a Tribunál považuje věc za dostatečně objasněnou písemnostmi ve spise, Tribunál rozhodl, že o této žádosti rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.
10
Komise tvrdí, že napadené akty nemohou být žalobkyní učiněny předmětem žaloby na základě článku 263 SFEU, jelikož zpráva vypracovaná úřadem OLAF na základě vyšetřování a doporučení generálního ředitele OLAF, jež s tímto vyšetřováním souvisí, nevyvolávají právně závazné účinky, a to ani vůči osobám, jež jsou v nich uvedeny, což ostatně není případ žalobkyně v projednávané věci.
11
Žalobkyně zpochybňuje argumenty Komise. Tvrdí, že italské celní orgány jsou vázány obsahem napadených aktů a jednají v postavení pouhého výběrčího cla bez jakéhokoli prostoru pro uvážení.
12
Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 263 prvního pododstavce SFEU přezkoumává Soudní dvůr Evropské unie legalitu aktů, které mají právní účinky vůči třetím osobám.
13
Podle ustálené judikatury Soudního dvora mohou být akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 9, a rozsudek ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑362/08, EU:C:2010:40, bod 51).
14
Pokud jde o akty úřadu OLAF, z judikatury Tribunálu rozvinuté ve vztahu k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. 1999, L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91) zaprvé vyplývá, že zpráva, kterou OLAF vypracuje na základě svého vnějšího a vnitřního vyšetřování, nemění podstatným způsobem právní postavení osob, které jsou v ní jmenované (rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 48; v tomto smyslu viz rovněž usnesení ze dne 22. června 2015, In vivo v. Komise, T‑690/13, nezveřejněné, EU:T:2015:519, bod 24). Z téže judikatury vyplývá, že ani konečný charakter zprávy OLAF ve vztahu k postupu vyšetřování tohoto úřadu jí nepřiznává povahu aktu s právně závaznými účinky (rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 49).
15
Podle ustálené judikatury Tribunálu z ustanovení nařízení č. 1073/1999, a zvláště z bodu 13 odůvodnění a článku 9 tohoto nařízení, v tomto ohledu vyplývá, že závěry OLAF obsažené v závěrečné zprávě nemohou automaticky vést k zahájení soudního nebo disciplinárního řízení, jelikož příslušné orgány mají volnost při rozhodování, jaké důsledky ze závěrečné zprávy vyvodí, a jsou tedy jedinými orgány, které jsou oprávněny přijímat rozhodnutí, kterými by mohlo být dotčeno právní postavení osob, proti kterým zpráva doporučila zahájení takových řízení (viz rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 51 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise, T‑193/04, EU:T:2006:292, bod 69 a citovaná judikatura). I když OLAF může ve svých zprávách doporučit přijetí aktů s právně závaznými účinky, které nepříznivě zasahují do právního postavení dotyčných osob, stanovisko, které v tomto ohledu předkládá, s sebou nenese žádnou povinnost, byť jen procesní, pro orgány, kterým je určeno (rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 50).
16
Stejně tak předání informací úřadem OLAF vnitrostátním orgánům nemůže být podle judikatury považováno za akt nepříznivě zasahující do právního postavení, neboť nemění podstatným způsobem právní postavení dotyčné osoby, a vnitrostátní soudní orgány tak podle čl. 10 odst. 2 nařízení č. 1073/1999 mohou v rámci vlastních pravomocí nadále volně hodnotit obsah a dosah uvedených informací, a tedy vyvodit z nich nezbytné důsledky (viz rozsudek ze dne 20. května 2010, Komise v. Violetti a další, T‑261/09 P, EU:T:2010:215, bod 47 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz též usnesení ze dne 22. června 2015, In vivo v. Komise, T‑690/13, nezveřejněné, EU:T:2015:519, bod 24). Případné zahájení soudního řízení na základě předání informací úřadem OLAF, jakož i následující právní akty, tudíž spadají do výlučné a plné odpovědnosti vnitrostátních orgánů (rozsudek ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise, T‑193/04, EU:T:2006:292, bod 70).
17
Zadruhé zásady vyplývající z judikatury připomenuté v bodech 14 až 16 výše zůstávají použitelné na právní rámec týkající se vnějších vyšetřování vedených úřadem OLAF vyplývající z nového nařízení Evropského a parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném OLAF a o zrušení nařízení č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1).
18
Z bodu 31 odůvodnění nařízení č. 883/2013 totiž vyplývá, že jak stanovil bod 13 odůvodnění nařízení č. 1073/1999, je na příslušných orgánech členských států, aby rozhodly, jaká opatření by měla být po dokončení vyšetřování učiněna na základě závěrečné zprávy vypracované úřadem OLAF. Z bodu 32 odůvodnění téhož nařízení mimoto vyplývá, že příslušné orgány členských států by měly OLAF na jeho žádost informovat o „případných opatřeních“ přijatých v návaznosti na informace, které jim OLAF předal.
19
Článek 11 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 883/2013 navíc nejprve stanoví, že po dokončení vyšetřování vypracuje OLAF pod vedením generálního ředitele zprávu, ve které budou mimo jiné uvedeny procesní úkony, zjištěné skutečnosti a jejich předběžná právní kvalifikace, odhadovaný finanční dopad zjištěných skutečností a závěry vyšetřování. Článek 11 odst. 1 druhý pododstavec téhož nařízení rovněž upřesňuje, že „[k]e zprávě budou připojena doporučení generálního ředitele, zda je třeba přijmout opatření, či nikoliv“, a čl. 11 odst. 2 uvedeného nařízení uvádí, že zprávy představují stejným způsobem a za stejných podmínek jako úřední zprávy vypracované vnitrostátními správními kontrolory důkazy přípustné ve správním nebo soudním řízení členského státu, pokud je jejich použití nezbytné, vztahují se na ně stejná pravidla hodnocení, jako tomu je u úředních zpráv vypracovaných vnitrostátními správními kontrolory, a mají stejnou důkazní hodnotu jako tyto zprávy. Článek 11 odst. 3 téhož nařízení následně stanoví, že zprávy a doporučení vypracované po skončení vnějšího vyšetřování se předají příslušným orgánům dotčených členských států a v případě potřeby příslušným útvarům Komise. A konečně čl. 11 odst. 6 nařízení č. 883/2013 stanoví, že příslušné orgány dotčených členských států zašlou na žádost OLAF včas informace „o případných opatřeních“ přijatých v návaznosti na doporučení předaná v návaznosti na vnější vyšetřování.
20
Z ustanovení čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2013 na jedné straně vyplývá, že zprávy úřadu OLAF jsou pouze důkazy, jež mohou být využity ve vnitrostátních správních nebo soudních řízeních, že je třeba je hodnotit v souladu s důkazními pravidly vnitrostátního práva a že mají důkazní sílu stanovenou uvedeným vnitrostátním právem. Nejedná se tedy o akty, které podle nařízení č. 883/2013 jako takové nepříznivě zasahují do právního postavení osob, které jsou v nich uvedeny.
21
Na druhé straně není podle ustanovení čl. 11 odst. 3 nařízení č. 883/2013 předání zprávy a doporučení příslušným vnitrostátním orgánům spojeno s povinnostmi stran opatření, jež by uvedené orgány měly přijmout na základě dotčených aktů vůči osobám, které jsou v nich uvedeny. I když čl. 11 odst. 6 nařízení č. 883/2013, jehož se dovolává žalobkyně, stanoví, že vnitrostátní orgány jsou povinny informovat úřad OLAF na jeho žádost o případných opatřeních přijatých v návaznosti na jeho doporučení, nemění to nic na tom, že podle znění téhož ustanovení nejsou tato opatření povinná, nýbrž „případná“.
22
Z ustanovení nařízení č. 883/2013, a zejména z bodu 31 odůvodnění a z článku 11 tohoto nařízení, tedy vyplývá, že jak bylo uvedeno v judikatuře připomenuté v bodě 15 výše, zpráva a doporučení vypracované úřadem OLAF na základě vnějšího vyšetřování a předané příslušným orgánům dotyčných členských států nemohou automaticky vyústit v zahájení vnitrostátního správního nebo soudního řízení a a fortiori v přijetí následných právních aktů. Je totiž na vnitrostátních orgánech, aby rozhodly, jaká opatření přijmou v návaznosti na tyto zprávy a doporučení, a tyto vnitrostátní orgány jsou tedy jedinými orgány, které jsou oprávněny přijímat rozhodnutí, kterými by bylo dotčeno právní postavení osob, proti kterým OLAF doporučil zahájení takových řízení.
23
Tento závěr není zpochybněn okolností, jíž se dovolává žalobkyně, že čl. 11 odst. 1 druhý pododstavec nařízení č. 883/2013 stanoví, že v doporučeních vypracovaných úřadem OLAF „jsou v příslušných případech uvedena veškerá disciplinární, správní, finanční nebo soudní opatření […] příslušných orgánů dotčených členských států“.
24
Je totiž třeba poukázat na to, že výraz „doivent prendre“, který se nachází ve francouzském znění čl. 11 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 883/2013 a v zásadě i ve znění italském (devono adottare), se nenachází v ostatních jazykových verzích téhož ustanovení, například ve znění anglickém, německém, bulharském, řeckém či portugalském.
25
Je třeba připomenout, že všem jazykovým zněním unijního právního předpisu musí být v zásadě přiznána táž hodnota. Aby byla zachována jednotnost výkladu unijního práva, je tedy v případě rozdílů mezi těmito zněními zapotřebí vykládat dotyčné ustanovení podle celkové systematiky a cíle právní úpravy, jejíž je součástí (viz rozsudek ze dne 20. září 2012, Maďarsko v. Komise, T‑89/10, nezveřejněný, EU:T:2012:451, bod 43 a citovaná judikatura).
26
V projednávaném případě je přitom nutno nejprve konstatovat, že čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2013 neupravuje účinky, nýbrž pouze obsah zprávy a doporučení. Například v anglickém znění tohoto ustanovení se výraz „shall“ výslovně vztahuje k obsahu doporučení (shall […] indicate). Dále je třeba uvést, že předávání zprávy a doporučení příslušným vnitrostátním orgánům je upraveno v čl. 11 odst. 3 nařízení č. 883/2013 a důsledky tohoto předání jsou upraveny v odstavci 6 téhož článku. Tato ustanovení neupravují povinnosti ohledně opatření, jež by měly uvedené orgány přijmout na základě dotčených aktů vůči osobám, jež jsou v nich uvedeny. A konečně je třeba připomenout, že z bodu 31 odůvodnění nařízení č. 883/2013 vyplývá, že je na vnitrostátních orgánech, aby rozhodly, jaká opatření by měla být po dokončení vyšetřování učiněna na základě zpráv úřadu OLAF.
27
Vzhledem k celkové systematice a cíli dotčené právní úpravy tedy nemůže být čl. 11 odst. 1 nařízení č. 883/2013 vykládán v tom smyslu, že zakládá povinnosti pro vnitrostátní orgány, jež jsou adresáty zprávy nebo doporučení úřadu OLAF, stran opatření, jež by uvedené orgány měly přijmout na základě dotčených aktů vůči osobám, jež jsou v nich uvedeny.
28
Je tedy třeba učinit závěr, že ustálená judikatura Tribunálu týkající se aktů úřadu OLAF a příslušná ustanovení nařízení č. 883/2013 ukazují, že napadené akty nevyvolávají žádné právně závazné účinky, jež by mohly podstatným způsobem změnit právní postavení žalobkyně ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 13 výše, neboť je na vnitrostátních orgánech, aby v rámci vlastní pravomoci rozhodly, jaká opatření je třeba přijmout na základě zprávy ze dne 26. listopadu 2015 a zejména doporučení ze dne 9. prosince 2015.
29
Tentýž závěr je nutné učinit ve vztahu „k předchozím aktům úřadu OLAF, které mají [s napadenými akty] úzkou spojitost“, a sice „předběžným informacím uvedeným v článku 12 [nařízení č. 883/2013]“, které OLAF předal italským celním orgánům a jež byly zmíněny ve vyjádření k námitce nepřípustnosti. Aniž by bylo třeba rozhodovat o otázce, zda žaloba řádně směřovala vůči těmto informacím, což Komise zpochybňuje, je totiž třeba připomenout, že předání uvedených informací úřadem OLAF vnitrostátním orgánům v každém případě nemůže být považováno za akt nepříznivě zasahující do právního postavení, jelikož na základě článku 12 nařízení č. 883/2013 přísluší orgánům, jež informace úřadu OLAF obdržely, aby v rámci své pravomoci posoudily obsah a dosah uvedených informací, a tudíž rozhodly, jaká opatření je třeba na jejich základě přijmout (obdobně viz rozsudek ze dne 20. května 2010, Komise v. Violetti a další, T‑261/09 P, EU:T:2010:215, bod 47 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 22. června 2015, In vivo v. Komise, T‑690/13, nezveřejněné, EU:T:2015:519, bod 24).
30
I kdyby se v projednávané věci italské celní orgány, jež žalobkyni oznámily celní akty zmíněné v bodě 2 výše, skutečně opíraly o předběžné informace uvedené v bodě 29 výše, či dokonce – poté, co se o těchto dokumentech dověděly – o zprávu ze dne 26. listopadu 2015 nebo o doporučení ze dne9. prosince 2015, nelze z této okolnosti dovodit, že by akty úřadu OLAF měly právně závazné účinky, jelikož celní akty zmíněné v bodě 2 výše nevyplynuly automaticky z uvedených aktů úřadu OLAF, nýbrž byly přijaty italskými celními orgány v rámci jejich vlastních pravomocí.
31
Žádný z argumentů předložených žalobkyní nemůže tento závěr zpochybnit.
32
Žalobkyně zaprvé uvádí, že napadenými akty bylo vyloučeno její právo, aby Agentura pro cla a monopoly na základě článků 116 až 121 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, dále jen „celní kodex Unie“), žalobkyni vrátila nebo prominula dovozní clo. Stejně tak tvrdí, že napadené akty jsou na újmu jejímu právu registrovat se na základě článků 38 a 39 celního kodexu Unie jako oprávněný hospodářský subjekt.
33
Tyto argumenty nemohou být přijaty, jelikož ve světle zjištění učiněných v bodě 22 výše neukládá zpráva ze dne 26. listopadu 2015 ani doporučení ze dne 9. prosince 2015 vnitrostátním orgánům žádnou automatickou povinnost přijmout vůči žalobkyni určité opatření a pouze těmto orgánům přísluší, aby v rámci vlastních pravomocí rozhodly, jaká opatření je třeba na základě těchto aktů přijmout, a to i v celní oblasti.
34
V této souvislosti je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Tribunálu vyplývá, že uplatnění hmotného celního práva Unie, včetně přijetí rozhodnutí vyzývajících k dodatečné úhradě neodvedených cel, spadá do výlučné pravomoci vnitrostátních celních orgánů. Rozhodnutí přijatá těmito orgány na základě tohoto práva mohou být napadena u vnitrostátních soudů a tyto soudy pak mohou předložit věc Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU (rozsudek ze dne 16. dubna 2015, Schenker Customs Agency v. Komise, T‑576/11, EU:T:2015:206, bod 49 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 12. listopadu 2013, Wünsche Handelsgesellschaft International v. Komise, T‑147/12, nezveřejněný, EU:T:2013:587, body 24 a 25 a citovaná judikatura).
35
Pokud jde zaprvé o případnou žádost o vrácení nebo prominutí dovozního cla, je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že vnitrostátní celní orgány provádějí vlastní posouzení žádostí podaných každým dovozcem, aby byla vzata v úvahu každá skutková či právní zvláštnost, jež může charakterizovat specifickou situaci každého subjektu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2015, Vestel Iberia a Makro autoservicio mayorista v. Komise, T‑249/12 a T‑269/12, nezveřejněný, EU:T:2015:150, body 79 až 82).
36
Pokud jde zadruhé o případnou žádost o udělení statusu oprávněného hospodářského subjektu, z článků 38 a 39 celního kodexu Unie ani z článku 24 prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/2447 ze dne 24. listopadu 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením celního kodexu Unie (Úř. věst. 2015, L 343, s. 558, dále jen „prováděcí nařízení“), v žádném případě nevyplývá, že v projednávané věci by na žalobkyni mělo být na základě napadených aktů automaticky nahlíženo tak, že nesplňuje kritérium uvedené v čl. 39 písm. a) celního kodexu Unie, totiž že se nedopustila žádného vážného nebo opakovaného porušení celních a daňových předpisů ani závažných trestných činů spojených s hospodářskou činností žadatele.
37
Podle čl. 29 odst. 4 prováděcího nařízení totiž přísluší vnitrostátnímu celnímu orgánu, aby posoudil, zda jsou splněna kritéria uvedená v článku 39 celního kodexu Unie. K tomuto účelu disponuje vlastní posuzovací pravomocí, která mu mimo jiné umožňuje přihlédnout „ke zvláštní povaze hospodářských subjektů, zejména malých a středních podniků“. Vnitrostátní celní orgán rovněž může na základě čl. 24 odst. 2 prováděcího nařízení, týkajícího se kritéria uvedeného v čl. 39 písm. a) celního kodexu Unie, mít za to, že „určité porušení není závažné ve vztahu k množství nebo objemu souvisejících operací“, a vzít v úvahu skutečnost, že „nemá pochybnosti o dobré víře žadatele“.
38
Vzhledem k tomu, že italským celním orgánům přísluší použít unijní celní právo a zejména posoudit případnou žádost žalobkyně o vrácení nebo prominutí cla či případnou žádost o udělení statusu oprávněného hospodářského subjektu, napadené akty tedy nijak nepředjímají výkon uvedené posuzovací pravomoci.
39
Zadruhé žalobkyně tvrdí, že pokud by její žaloba měla být považována za nepřípustnou, byla by zbavena účinné soudní ochrany, neboť možnost, že bude podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je nejistá a hypotetická.
40
V této souvislosti je třeba připomenout, že jak bylo připomenuto v bodě 22 výše, je věcí vnitrostátních orgánů, aby rozhodly, jaká opatření přijmou na základě doporučení, jež obdržely od úřadu OLAF. Jim samotným tedy přísluší ověřit, zda obdržené informace odůvodňují nebo vyžadují, aby bylo zahájeno stíhání. Proto musí být proti takovým stíháním zajištěna soudní ochrana na vnitrostátní úrovni se všemi zárukami upravenými vnitrostátním právem včetně těch, které vyplývají ze základních práv, která, tvoříce nedílnou součást obecných zásad unijního práva, musí být členskými státy při uplatňování unijní právní úpravy rovněž dodržována. V rámci žaloby podané na vnitrostátní úrovni má soud, kterému byla žaloba předložena, možnost, a v určitých případech dokonce povinnost prostřednictvím žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU dotázat se Soudního dvora, popřípadě z podnětu účastníků řízení, na výklad ustanovení unijního práva, o nichž se domnívá, že jsou nezbytná pro vydání jeho rozhodnutí [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. dubna 2005, Tillack v. Komise, C‑521/04 P(R), EU:C:2005:240, body 38 a 39, a rozsudek ze dne 20. července 2016, Oikonomopoulos v. Komise, T‑483/13, EU:T:2016:421, body 28 a 32].
41
Pokud jde mimoto o argument žalobkyně, který v podstatě vychází z předpokládané relativní neefektivity žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci ve vztahu k přímé žalobě na neplatnost, je třeba připomenout, že takové tvrzení, i kdyby bylo podložené, nemůže oprávnit Tribunál k tomu, aby nahradil ústavodárnou moc Unie za účelem přikročení k úpravě systému procesních prostředků a řízení zavedeného Smlouvou a určeného k tomu, aby Soudnímu dvoru a Tribunálu svěřil přezkum legality aktů orgánů. V žádném případě neumožňuje učinit napadnutelnými akty, které napadnutelné nejsou z toho důvodu, že nejsou způsobilé vyvolávat právně závazné účinky ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 27. června 2000, Salamander a další v. Parlament a Rada, T‑172/98 a T‑175/98 až T‑177/98, EU:T:2000:168, bod 75 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 12. ledna 2007, SPM v. Komise, T‑447/05, EU:T:2007:3, bod 82 a citovaná judikatura).
42
Pokud jde zatřetí o porušení procesních pravidel, práva na předložení důkazu a práva na kontradiktorní řízení, jakož i základních práv, jichž se údajně dopustil úřad OLAF, stejně jako práva žalobkyně na ochranu před protiprávními vyšetřovacími úkony, je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že procesní nedostatky, na něž je poukazováno v rámci žaloby na neplatnost a o nichž je – stejně jako v projednávaném případě – tvrzeno, že je jimi stižena vyšetřovací zpráva úřadu OLAF, nemohou uvedené zprávě propůjčit charakter aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení. Taková porušení totiž mohou být napadena pouze na podporu žaloby směřující proti pozdějšímu napadnutelnému aktu v rozsahu, v němž měla vliv na jeho obsah, a nikoli nezávisle na takovém aktu (viz rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 55 a citovaná judikatura).
43
Kromě toho je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že závažnost tvrzeného porušení dotyčným orgánem nebo význam zásahu, jenž z něj vyplývá ve vztahu k dodržování základních práv, neumožňuje vyloučit použitelnost nepominutelných podmínek řízení, jež jsou stanoveny Smlouvami a učinit napadnutelnými akty, které napadnutelné nejsou z toho důvodu, že nejsou způsobilé vyvolat právně závazné účinky. Napadnutelnost aktu totiž nelze dovodit z jeho případné protiprávnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. ledna 2003, Philip Morris International v. Komise, T‑377/00, T‑379/00, T‑380/00, T‑260/01 a T‑272/01, EU:T:2003:6, bod 87).
44
Žalobkyně začtvrté tvrdí, že informace předané úřadem OLAF Agentuře pro cla a monopoly jí způsobily nemajetkovou újmu prostřednictvím některých tiskových zpráv uvedené agentury a souvisejících článků v tisku. Avšak i kdyby tyto skutečnosti mohly představovat újmu, nemohou zprávě ze dne 26. listopadu 2015 a doporučení ze dne 9. prosince 2015 propůjčit charakter aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení ve smyslu článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 56).
45
Zapáté je třeba uvést, že řešení přijaté v usnesení ze dne 13. dubna 2011, Planet v. Komise (T‑320/09, EU:T:2011:172), jehož se dovolává žalobkyně, aby podložila závěr, že zpráva ze dne 26. listopadu 2015 a doporučení ze dne 9. prosince 2015 jsou napadnutelnými akty, není použitelné na projednávanou věc, a to zejména vzhledem k charakteru dotčených aktů.
46
Je totiž třeba zaprvé připomenout, že z bodů 21 až 27 a 53 usnesení ze dne 13. dubna 2011, Planet v. Komise (T‑320/09, EU:T:2011:172), vyplývá, že věc, ve které bylo vydáno uvedené usnesení, se týkala aktů přijatých na základě „zvláštního postupu“ vedoucího k zápisu subjektu na seznam upozornění a konkrétněji žádosti úřadu OLAF směřující na účetní útvar Komise o aktivaci systému včasného varování (EWS) a samotné aktivace výstrahy účetním útvarem Komise. A zadruhé z bodů 47 a 48 uvedeného usnesení vyplývá, že dané akty vyvolávaly účinky, jež podstatně měnily právní postavení subjektu zapsaného na seznam upozornění, neboť aby mohl využít finanční prostředky Unie, byl po aktivaci výstrahy povinen přizpůsobit se podmínkám nebo opatřením přijatým z důvodu zvýšené obezřetnosti, jež byly stanoveny dotyčnými schvalujícími osobami.
47
V projednávané věci však napadené akty úřadu OLAF nezavazují orgány, které jsou jejich adresáty, a nemění podstatným způsobem právní postavení žalobkyně stran důsledků, jež by z nich uvedené orgány měly vyvodit.
48
Zašesté judikatura citovaná žalobkyní k prokázání neexistence posuzovací pravomoci italských celních orgánů, a sice rozsudky ze dne 23. listopadu 1971, Bock v. Komise (62/70, EU:C:1971:108), a ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise (11/82, EU:C:1985:18), není na projednávanou věc použitelná.
49
Je totiž třeba poukázat na to, že z bodů 3 až 11 rozsudku ze dne 23. listopadu 1971, Bock v. Komise (62/70, EU:C:1971:108), a z bodů 2 až 32 rozsudku ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise (11/82, EU:C:1985:18), vyplývá, že uvedené rozsudky se netýkají otázky, zda akty, jež byly v uvedených věcech dotčeny, vyvolávaly právně závazné účinky ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU, nýbrž otázky, zda žalobkyně byly uvedenými akty bezprostředně a osobně dotčeny ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.
50
V každém případě je třeba poznamenat, že Soudní dvůr v bodech 23 a 26 usnesení ze dne 6. března 2014, Northern Ireland Department of Agriculture and Rural Development v. Komise (C‑248/12 P, nezveřejněné, EU:C:2014:137), sám konstatoval, že řešení zakotvené v rozsudku ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise (11/82, EU:C:1985:18), je třeba vysvětlit specifickými situacemi, ve vztahu k nimž byl vydán, a že toto vyplývá ze samotného znění uvedeného rozsudku.
51
V tomto smyslu postačí připomenout, že jak rozsudek ze dne 23. listopadu 1971, Bock v. Komise (62/70, EU:C:1971:108), tak rozsudek ze dne 17. ledna 1985, Piraiki-Patraiki a další v. Komise (11/82, EU:C:1985:18), se týkaly zvláštních případů, kdy Komise na žádost členského státu schválila přijetí ochranných opatření daným členským státem. Za těchto okolností není pochyb o tom, že členský stát, který požádal o možnost přijetí takových opatření, z nich vyvodí veškeré důsledky (viz usnesení ze dne 8. července 2004, Regione Siciliana v. Komise, T‑341/02, EU:T:2004:228, bod 79). Tyto okolnosti však nejsou v projednávané věci dány.
52
Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož napadené akty, a v každém případě i „předchozí akty úřadu OLAF, které s nimi mají úzkou spojitost“, postrádají právně závazné účinky, nelze je považovat za napadnutelné akty ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU.
53
Projednávaná žaloba musí být tudíž odmítnuta jako nepřípustná.
K nákladům řízení
54
Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (sedmý senát),
rozhodl takto:
1)
Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2)
Inox Mare Srl ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
V Lucemburku dne 21. června 2017.
Vedoucí soudní kanceláře
E. Coulon
Předsedkyně
V. Tomljenović
( *1 ) – Jednací jazyk: italština.