STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MICHALA BOBKA
přednesené dne 26. července 2017 ( 1 )
Věc C‑270/17 PPU
Openbaar Ministerie
v.
Tadas Tupikas
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Evropský zatýkací rozkaz – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon – Rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody – Pojem ‚soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘ – Odvolací řízení“
I. Úvod
1.
Na Tadase Tupikase, litevského státního příslušníka, se vztahuje evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“), který vydal litevský soud. Tento soud žádá o předání T. Tupikase, jenž je v současnosti vazebně zadržován v Nizozemsku, za účelem výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců.
2.
Tento trest byl uložen soudem prvního stupně v Litvě, jehož jednání se T. Tupikas zúčastnil osobně. T. Tupikas podal proti uvedenému rozsudku odvolání. Informace uvedené v EZR neumožňují zjistit, zda se T. Tupikas osobně zúčastnil řízení ve druhém stupni. Odvolání bylo zamítnuto.
3.
EZR byl vydán na základě rozsudku vyneseného v prvním stupni. V EZR je uvedeno, že se vyžádaná osoba osobně zúčastnila jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí.
4.
Podle vnitrostátní právní úpravy, kterou se provádí článek 4a rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen „rámcové rozhodnutí“) ( 2 ), jsou příslušné nizozemské orgány povinny odmítnout výkon EZR, pokud se vyžádána osoba osobně nezúčastnila „jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ( 3 ), ledaže by nastal jeden z případů, jež jsou uvedeny v použitelných vnitrostátních ustanoveních.
5.
Vzhledem k tomu, že předkládající soud nedisponuje informacemi o tom, zda se T. Tupikas zúčastnil odvolacího řízení osobně, táže se, zda se výše uvedený pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, vztahuje i na odvolací řízení, v němž byla věc meritorně přezkoumána a ve kterém bylo potvrzeno odsouzení, o němž rozhodl soud prvního stupně, k jehož výkonu EZR směřuje.
6.
Podstatou otázky předkládajícího soudu je tedy to, zda musí být respektování práv na obhajobu dotčené osoby posouzeno s ohledem na oba stupně trestního řízení, nebo zda stačí, když se tento soud ujistí o tom, že tato práva byla respektována v prvním stupni.
II. Právní rámec
A. EÚLP
7.
V článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 4 ) (dále jen „EÚLP“) se stanoví:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. […]“
B. Unijní právo
1. Listina
8.
Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) stanoví:
„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.
Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.
[…]“
9.
Podle čl. 48 odst. 2 listiny je „každému obviněnému zaručeno respektování práv na obhajobu“.
2. Rámcové rozhodnutí
10.
V článku 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí je EZR definován jako „soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody“.
11.
V odstavci 2 uvedeného článku se stanoví, že „[č]lenské státy vykonají [EZR] na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí“.
12.
V odstavci 3 uvedeného článku se stanoví, že uvedeným rámcovým rozhodnutím „není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“
13.
Článek 4a uvedeného rámcového rozhodnutí byl zaveden rámcovým rozhodnutím 2009/299 s cílem upřesnit důvody, pro které je možné odmítnout vydání EZR, pokud se dotčená osoba nezúčastnila soudního jednání, jež vůči ní bylo vedeno, osobně:
„1. Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:
a)
byla včas
i)
osobně předvolána, a tudíž informována o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
ii)
informována, že rozhodnutí může být vyneseno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
nebo
b)
věděla o plánovaném jednání soudu a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a tímto zástupcem byla skutečně na jednání soudu obhajována
nebo
c)
poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci [přezkoumání věci samé] včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí, [přičemž dotčená osoba má právo se těchto příslušných řízení zúčastnit]:
i)
výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne,
nebo
ii)
nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě
nebo
d)
neobdržela osobně toto rozhodnutí, avšak:
i)
toto rozhodnutí jí bude osobně doručeno neprodleně po jejím předání a bude výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci [přezkoumání věci samé] včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí, [přičemž dotčená osoba má právo se těchto příslušných řízení zúčastnit,]
a
ii)
bude informován o lhůtě, ve které musí podat návrh na obnovení řízení nebo odvolání, jak stanoví příslušný evropský zatýkací rozkaz.
2. Pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán […] za podmínek uvedených v odst. 1 písm. d) a dotyčná osoba předtím neobdržela žádné úřední informace o tom, že je proti ní vedeno trestní řízení, může tato osoba poté, co byla o obsahu evropského zatýkacího rozkazu informována, požádat, aby kopii rozsudku obdržela ještě před svým předáním. […] nelze to považovat za formální doručení rozsudku, ani za počátek lhůty pro podání návrhu na obnovení řízení nebo odvolání.
3. Pokud je osoba předávána za podmínek uvedených v odst. 1 písm. d) a tato osoba podala návrh na obnovení řízení nebo odvolání, přezkoumá se zadržení osoby čekající na obnovení řízení nebo odvolací řízení podle práva vydávajícího členského státu z úřední povinnosti, nebo na žádost dotyčné osoby, a to až do ukončení příslušného řízení. […]“
14.
V článku 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí se stanoví, že EZR musí obsahovat tyto údaje:
„[…]
c)
údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti článků 1 a 2;
d)
povahu a právní kvalifikaci trestného činu […]
[…]
f)
uložený trest, existuje-li pravomocný rozsudek, nebo stanovené trestní sazby pro daný trestný čin podle práva vystavujícího členského státu;
[…]“
15.
Článek 15 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Rozhodnutí o předání“, stanoví:
„1. Vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí.
2. Považuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující členský stát, za nedostatečné pro to, aby mohl rozhodnout o předání, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací […]
[…]“
16.
V písm. d) přílohy („Evropský zatýkací rozkaz“) rámcového rozhodnutí, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, se stanoví:
C. Nizozemské právo
17.
Overleveringswet (zákon o předávání osob) ze dne 29. dubna 2004 (Stb. 2004, č. 195, dále jen „OLW“) se provádí rámcové rozhodnutí do nizozemského práva. V článku 12 uvedeného zákona se stanoví, že „předání se odmítne, pokud je účelem evropského zatýkacího rozkazu zajistit výkon rozsudku vydaného na jednání, kterého se obžalovaný nezúčastnil osobně, a pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že v souladu s procesními požadavky vystavujícího členského státu“ nastala některá ze čtyř situací uvedených v témže ustanovení. Tyto situace jsou popsány v písmenech a) až d) článku 12 OLW a odpovídají písmenům a) až d) článku 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí.
18.
Písmeno D přílohy 2 OLW, nadepsané „Vzor evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 2 odst. 2 OLW“, odpovídá písmeni d) přílohy rámcového rozhodnutí.
III. Skutkové okolnosti, původní řízení a předběžné otázky
19.
Dne 22. února 2017 podal officier van justitie bij de rechtbank (státní zástupce při soudu) předkládajícímu soudu návrh na výkon EZR, který vydal Klaipėdos apygardos teismas (krajský soud v Klaipėdě, Litva) dne 14. února 2017.
20.
Tento EZR zní na zatčení a předání T. Tupikase, litevského státního příslušníka, za účelem výkonu trestu odnětí svobody v Litvě v délce trvání jednoho roku a čtyř měsíců.
21.
V EZR je zmíněn vykonatelný odsuzující rozsudek, který vydal dne 26. srpna 2016 Klaipėdos apylinkės teismas (obvodní soud v Klaipedě, Litva) a který se týká dvou trestných činů. V EZR je upřesněno, že T. Tupikas podal proti uvedenému rozsudku odvolání, přičemž Klaipėdos apygardos teismas (krajský soud v Klaipėdě) toto odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 8. prosince 2016.
22.
T. Tupikas se řízení v prvním stupni zúčastnil osobně.
23.
V EZR nejsou uvedeny informace o odvolacím řízení a zejména v něm není uvedeno, zda se dotčená osoba zúčastnila jednání soudu tohoto stupně osobně ani zda byly splněny podmínky, které jsou stanoveny v některém z písmen a) až d) čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, pokud se uvedeného jednání dotčená osoba osobně nezúčastnila.
24.
Předkládající soud se táže, zda se v takovém případě použije rámcové rozhodnutí výlučně na řízení v prvním stupni, nebo zda se použije i na odvolací řízení.
25.
Za těchto okolností se Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Představuje odvolací řízení,
–
v němž byla věc meritorně přezkoumána a
–
v němž bylo vydáno (nové) rozhodnutí o odsouzení dotčené osoby nebo bylo potvrzeno odsouzení, které bylo vyneseno v řízení v prvním stupni,
–
přičemž účelem EZR je výkon tohoto rozhodnutí o odsouzení,
‚soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí […]?“
III. K naléhavému řízení před Soudním dvorem
26.
Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.
27.
Předkládající soud na podporu své žádosti uvedl, že se předložená otázka týká výkladu rámcového rozhodnutí, které spadá do oblasti upravené v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU. Předkládající soud rovněž uvedl, že dotčená osoba je v Nizozemsku zadržována před rozhodnutím o jejím předání. Naléhavá odpověď Soudního dvora tedy přímo a rozhodujícím způsobem ovlivňuje délku zadržení dotčené osoby.
28.
Pátý senát Soudního dvora se dne 8. června 2017 rozhodl této žádosti vyhovět.
29.
Písemná vyjádření předložilo Openbaar Ministerie (státní zastupitelství, Nizozemsko), navrhovatel v původním řízení, T. Tupikas, odpůrce v původním řízení, nizozemská vláda a Evropská komise. Státní zastupitelství, T. Tupikas, nizozemská, irská a litevská vláda a Evropská komise přednesli svá ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 11. července 2017.
IV. Analýza
30.
Tato analýza má následující strukturu. Nejprve vyjasním přesný předmět projednávané věci (A). Následně provedu analýzu předběžné otázky tak, jak byla výslovně položena (B). Výsledky této analýzy poté aplikuji na projednávanou věc, abych zkoumal rovněž povahu důvodů pro fakultativní odmítnutí, které vyplývají z článku 4a rámcového rozhodnutí, přičemž toto odmítnutí se na základě vnitrostátní právní úpravy, kterou se provádí rámcové rozhodnutí, stalo obligatorním.
A. Úvodní poznámky
31.
Právo na účinnou právní ochranu je zakotveno v článku 47 Listiny a práva na obhajobu a právo na spravedlivý proces jsou zakotvena v čl. 48 odst. 2 Listiny.
32.
Podle vysvětlení k Listině mají tato ustanovení stejný smysl a stejný rozsah jako článek 6 EÚLP, který zaručuje právo na účinný výkon práv na obhajobu. To nebrání unijnímu právu, aby podle čl. 52 odst. 3 Listiny poskytovalo širší ochranu ( 5 ).
33.
Jinak řečeno, mezi standardy ochrany, jež jsou stanoveny na jedné straně v EÚLP, a standardy, které na straně druhé existují v unijním právu, musí existovat minimální rovnocennost. V projednávané věci tento zájem vyplývá mimo jiné z odůvodnění ( 6 ) a čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí ( 7 ), jakož i z odůvodnění ( 8 ) a čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2009/299.
34.
Jak se připomíná v bodě 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299, v právu na spravedlivý proces je obsaženo právo obviněné osoby osobně se účastnit soudního jednání ( 9 ). Toto právo není však právem absolutním a „obviněný se jej za určitých podmínek může z vlastní svobodné vůle, a to výslovně či mlčky, ovšem jednoznačně, vzdát“ ( 10 ).
35.
Stran odvolacího řízení judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) potvrzuje, že podle článku 6 EÚLP není v trestních věcech vyžadováno řízení ve druhém stupni ( 11 ).
36.
Nicméně pokud je odvolací řízení stanoveno, musí dodržovat záruky, které vyplývají z článku 6 EÚLP, přičemž způsob použití článku 6 EÚLP ( 12 ) se odvíjí od konkrétních okolností dotčeného odvolacího řízení ( 13 ).
37.
Pokud jsou tak stanoveny dva stupně trestního řízení, nelze ze skutečnosti, že dotčená osoba mohla uplatnit svá práva na obhajobu v prvním stupni, dovozovat, že záruky podle článku 6 EÚLP byly plně dodrženy ( 14 ).
38.
Po připomenutí těchto skutečností je třeba zdůraznit, že se projednávaná věc netýká přímo existence práva na odvolání. Je nesporné, že T. Tupikasovi byla možnost podat odvolání poskytnuta a že jí i využil. Jádrem předběžné otázky vznesené v projednávané věci je vzájemné uznávání v rámci fungování rámcového rozhodnutí v případě uplatnění důvodu pro fakultativní odmítnutí, jenž je stanoven v článku 4a uvedeného rámcového rozhodnutí. Konkrétně jde o výklad pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, který je uveden v první větě tohoto ustanovení.
39.
Soudní dvůr musí mít při výkladu pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí,“ na paměti a respektovat tyto záruky, které vyplývají ze základních práv. Zdůrazňuji však skutečnost, že předmětem této analýzy není stanovení práva na podání odvolání jakožto práva, které vyplývá z unijního práva.
B. Kotázce položené předkládajícím soudem
40.
Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda v případě provádění přezkumu respektování procesních práv dotčené osoby v rámci „soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, jímž byla odsouzena a na základě kterého byl vydán EZR, musí zohlednit řízení v prvním stupni nebo řízení odvolací. Předkládající soud má za to, že pokud je třeba zohlednit pouze řízení v prvním stupni, bude přikročeno k výkonu EZR, jelikož se T. Tupikas tohoto řízení zúčastnil osobně. Pokud je třeba naopak zohlednit odvolací řízení, soud bude muset zkoumat okolnosti tohoto odvolacího řízení u příslušného litevského orgánu. O tomto odvolacím řízení totiž nejsou k dispozici žádné informace s výjimkou skutečnosti, že T. Tupikas podal odvolání a že odvolací řízení vedlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
41.
Předkládající soud má na základě judikatury ESLP a systematického výkladu rámcového rozhodnutí [zejména s ohledem na znění čl. 4a odst. 1 písm. c) a d) uvedeného rámcového rozhodnutí] za to, že pokud bylo v odvolacím řízení provedeno meritorní přezkoumání věci (zahrnující otázku viny nebo trestu), vztahuje se na něj pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. O takový případ by se naopak nejednalo, pokud by odvolací soud rozhodoval pouze o právních otázkách, jak je tomu v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.
42.
T. Tupikas se v zásadě ztotožňuje s odpovědí na předběžnou otázku, kterou navrhuje předkládající soud. Poukazuje však na význam, který je třeba přikládat respektování práv na obhajobu, včetně v odvolacím řízení, je-li takové řízení stanoveno.
43.
Státní zastupitelství poukazuje na nejednotnost postupů stran vykonatelného rozsudku, který vystavující justiční orgány vyžadují jakožto základ pro EZR: může se jednat o rozsudek vydaný v řízení v prvním stupni, rozsudek vydaný v odvolacím řízení nebo o oba z nich. Právě tato volba vystavujícího orgánu je tudíž rozhodující pro konkrétní vymezení pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. Státní zastupitelství má za to, že tento pojem může zahrnovat odvolací řízení, v němž byla nově přezkoumána otázka viny. Nesplňuje-li řízení v prvním stupni podmínky podle článku 4a rámcového rozhodnutí, avšak odvolací řízení je splňuje, lze pak předání povolit.
44.
Nizozemská vláda má za to, že takové odvolací řízení, jako je řízení uvedené v předběžné otázce, nespadá pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. Nizozemská vláda má za to, že vykonávající justiční orgán musí přezkoumat vykonatelný rozsudek, který předložil vystavující orgán. Vykonávajícímu orgánu nepřísluší, aby ověřoval předchozí trestní řízení, neboť by jinak zpochybnil zásadu vzájemného uznávání. V projednávané věci se musí vykonávající justiční orgán omezit na ověření rozsudku, na jehož základě byl vydán EZR. Nemůže tudíž zkoumat odvolací řízení.
45.
Irská vláda na jednání navrhla, že na předběžnou otázku je třeba dát zápornou odpovědět, jelikož za projednávaných okolností je relevantní pouze rozsudek, který byl vydán v řízení v prvním stupni. Tato vláda založila svůj postoj zejména na znění čl. 4a odst. 1 písm. c) a d) rámcového rozhodnutí a čl. 5 odst. 1 ve znění před změnou zavedenou rámcovým nařízením 2009/299.
46.
Litevská vláda se na jednání přikláněla k širokému výkladu pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. Tato vláda má za to, že kontrola prováděná podle článku 4a rámcového rozhodnutí se nemůže omezit pouze na rozsudek vydaný v řízení v prvním stupni, pokud byly skutečnosti věci přezkoumány v následném rozhodnutí, které bylo vydáno soudem vyššího stupně.
47.
Komise tvrdí, že odvolací řízení dotčené ve sporu v původním řízení spadá pod pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. To vyplývá z nezbytnosti zajistit dodržování procesních práv, je-li stanoveno odvolací řízení. Komise mimoto odkazuje na ustanovení směrnice (EU) 2016/343 ( 15 ), kterou se harmonizují záruky, pokud jde o právo být přítomen při řízení před soudem. Komise má za to, že v případě odvolacího řízení, ve kterém byla dotčená osoba pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, by měla být dána možnost, aby se na takové řízení vztahoval přezkum důvodu pro odmítnutí stanoveného v článku 4a rámcového rozhodnutí.
48.
Po tomto uvedení postojů zúčastněných se budu dále zabývat tím, co je třeba rozumět pojmem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 první věty rámcového rozhodnutí. Za tímto účelem se budu nejprve zabývat pojmem „vykonatelný rozsudek“ (1) a následně dopady odvolacího řízení v případě, že bylo podáno odvolání (2).
1. Pojem vykonatelný rozsudek
49.
Z článku 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí, jakož i z části b) bodu 2 jeho přílohy vyplývá, že vystavující justiční orgán musí uvést údaj o „vykonatelném rozsudku“, který je základem EZR.
50.
Mám za to, že se jedná o rozsudek, jehož vykonatelnost umožňuje, aby bylo podle vnitrostátního práva přikročeno k výkonu trestu odnětí svobody.
51.
Čím konkrétně je takový rozsudek, lze vymezit podle dvou proměnných.
52.
První proměnná odkazuje, jak v podstatě uvádí státní zastupitelství a nizozemská vláda, na organizaci vedení trestního řízení v rámci dotčeného členského státu. V této souvislosti je třeba položit si otázku, zda použitelné procesní právo skýtá možnost odvolacího řízení, v jehož průběhu je věc přezkoumána v plném rozsahu, což zahrnuje i přezkoumání viny nebo uloženého trestu ( 16 ).
53.
Druhou proměnnou jsou okolnosti konkrétního případu. Je třeba posoudit, zda bylo podáno odvolání a jaký byl jeho účinek ve vztahu k rozsudku, který byl vydán v řízení v prvním stupni. Pokud bylo odvolání podáno, použitelné vnitrostátní právo určí, zda je vykonatelným titulem rozsudek vydaný v prvním stupni, nebo zda je jím rozsudek vydaný v odvolacím řízení.
54.
Vzhledem k výše uvedeným úvahám mám za to, že vykonatelným rozsudkem pro účely aplikace čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí je rozsudek, který příslušným orgánům umožní na základě vnitrostátního použitelného práva zajistit výkon trestu odnětí svobody, který byl dotčené osobě uložen. Co je v konkrétním případě takovým rozsudkem, se bude odvíjet od procesní úpravy členského státu a od jejího využití dotčenou osobou (nebo vůči ní).
2. Odvolání podané proti rozsudku
55.
Pojem „vykonatelný rozsudek“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozlišení je třeba odlišit od pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu první věty čl. 4a odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí.
56.
Posledně uvedený pojem, jak Komise zdůraznila na jednání, zahrnuje veškeré fáze trestního řízení, ve kterém soud věc meritorně přezkoumal, tj. přezkoumal buď otázku viny, nebo otázku trestu.
57.
S ohledem na strukturu a systematiku formuláře EZR mám nicméně za to, že vystavující justiční orgán musí uvést informace o fázi řízení, která bezprostředně umožnila, aby se rozhodnutí o odsouzení stalo vykonatelným. Vykonávajícímu justičnímu orgánu proto přísluší, aby se ujistil, že byly dodrženy podmínky podle článku 4a rámcového rozhodnutí pouze ve vztahu k této poslední fázi řízení, ve které bylo projednáno meritum věci ve výše uvedeném smyslu.
58.
Je třeba připomenout, že podle článku 1 rámcového rozhodnutí 2009/299 má zákaz odsouzení v nepřítomnosti za cíl chránit účinnost práv na obhajobu dotčené osoby.
59.
Stěžejními prvky takového přezkumu jsou: i) skutečnost, že dotčená osoba věděla o jednání a ii) skutečnost, že dotčená osoba měla možnost účinně se obhajovat a uplatnit veškeré argumenty ve svůj prospěch, pokud jde o meritum věci, tj. otázku viny nebo trestu.
60.
Ve vztahu k tomuto druhému aspektu je zcela zásadní, aby dotčená osoba měla možnost plně uplatnit svá práva v poslední fázi trestního řízení, ve kterém je vydán vykonatelný rozsudek. V praxi se může jednat o i) řízení v prvním stupni, pokud daný procesní systém neskýtá možnost odvolání stran meritorních otázek v plném rozsahu nebo pokud taková možnost podání odvolání existuje, avšak odvolání podáno nebylo, nebo ii) řízení ve druhém stupni, pokud odvolání bylo podáno a použitelné právo umožňuje přezkum meritorních otázek v plném rozsahu ( 17 ).
61.
Vykonávající justiční orgán proto ověřuje podle podmínek stanovených v článku 4a rámcového rozhodnutí okolnosti řízení, kterého se dotčená osoba nezúčastnila osobně, ve vztahu k části řízení, která bezprostředně předcházela vykonatelnému rozsudku.
62.
V případě, že se jedná o odvolací řízení, v němž jsou přezkoumávány veškeré meritorní otázky, z předchozích úvah vyplývá, že pokud se dotčená osoba nezúčastnila osobně řízení v prvním stupni, avšak zúčastnila se osobně odvolacího řízení, je třeba konstatovat, že se dotčená osoba osobně zúčastnila soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, ve smyslu článku 4a rámcového rozhodnutí. V případě opačného scénáře, v němž se dotčená osoba zúčastnila řízení v prvním stupni osobně, avšak nezúčastnila se odvolacího řízení, lze výkon EZR odmítnout, pokud vykonávající justiční orgán dospěje k závěru, že v daném konkrétním případě nebyla dodržena procesní práva dotčené osoby, pokud se nejedná o některý z případů stanovených v písm. a) až d) článku 4a rámcového rozhodnutí.
63.
V takové situaci je relevantní hypotéza uvedená v čl. 4a odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí: dotčená osoba neobdržela toto rozhodnutí osobně, avšak bude výslovně informována o svém právu „na odvolání, které umožňuj[e] opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci [přezkoumání věci samé], včetně nových důkazů, a které [může] vést ke změně původního rozhodnutí, [přičemž dotčená osoba má právo se těchto příslušných řízení účastnit]“.
64.
V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit význam zásady vzájemné důvěry ( 18 ). Mechanismus justiční spolupráce, který rámcové rozhodnutí zakotvuje, by nebyl funkční, pokud by se vykonávající justiční orgán musel zabývat pracným přezkumem, aby ověřil, zda bylo zaručeno, že procesní práva dotčené osoby byla dodržena v průběhu všech předcházejících fází řízení. Mám za to, že potřeba zachování funkčnosti tohoto systému vyžaduje, aby se kontrola respektování práv na obhajobu vztahovala pouze na poslední fázi, která bezprostředně předcházela okamžiku vykonatelnosti trestu odnětí svobody. Na fáze, které posledně uvedené fázi řízení předchází, se vztahuje zásada vzájemné důvěry. To znamená, že vykonávající justiční orgán musí důvěřovat v možnosti, které skýtá soudní systém členského státu vystavujícího justičního orgánu k nápravě možných předchozích procesních vad.
65.
S ohledem na výše uvedené mám za to, že odvolací řízení, během něhož byly přezkoumány otázky viny nebo trestu, je „soudním jednáním, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 první věty rámcového rozhodnutí. Právě tato fáze řízení je určující pro vykonatelnost rozhodnutí o odsouzení, které je základem pro EZR. Vykonávající justiční orgán, který hodlá uplatnit některý z důvodů pro fakultativní odmítnutí, jež jsou stanoveny v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí, se tudíž musí stran této fáze řízení ujistit o tom, že byla dodržena procesní práva dotčené osoby.
C. Projednávaná věc a povaha důvodů pro fakultativní odmítnutí podle čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí
66.
V předkládacím rozhodnutí je uvedeno, že T. Tupikas byl v řízení v prvním stupni odsouzen na základě rozsudku, který vydal dne 26. srpna 2016 Klaipėdos apylinkės teismas (obvodní soud v Klaipedě). Předkládací rozhodnutí rovněž uvádí, že T. Tupikas podal proti uvedenému rozsudku odvolání, přičemž rozhodnutím ze dne 8. prosince 2016 Klaipėdos apygardos teismas (krajský soud v Klaipėdě) toto odvolání zamítl. V EZR nejsou uvedeny další informace o okolnostech průběhu odvolacího řízení. Předkládající soud uvádí, že mu není známo, zda se T. Tupikas jednání v tomto stupni zúčastnil osobně a zda – pokud by tomu tak nebylo – byla splněna některá z podmínek uvedených v písm. a) až d) čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí.
67.
Ze všech dostupných informací (jež přísluší ověřit předkládajícímu soudu) vyplývá, že T. Tupikas se osobně zúčastnil řízení v prvním stupni. Skutečnost, že T. Tupikas podal odvolání, prokazuje, že musel být informován o existenci rozhodnutí, které bylo vydáno v prvním stupni.
68.
Předkládající soud uvádí, že postrádá informace o odvolacím řízení, zejména o tom, zda se uvedeného řízení T. Tupikas zúčastnil osobně.
69.
Ze skutečností, které uvedl předkládající soud, lze usuzovat na to, že T. Tupikas musel vědět o existenci odvolacího řízení, neboť sám podal návrh na jeho zahájení. Je jistě pravda, že skutečnost, že o něm věděl, sama o sobě nezaručuje, že byl T. Tupikas řádně předvolán na plánované nebo plánovaná jednání v souvislosti s tímto řízením. Rozhodnutí o otázce, zda byla za těchto skutkových okolností dodržena jeho procesní práva, však přísluší vykonávajícímu justičnímu orgánu. Pokud posledně uvedený orgán uplatňuje důvody pro fakultativní odmítnutí výkonu EZR, které jsou stanoveny v článku 4a rámcového rozhodnutí, má povinnost za tímto účelem požádat o poskytnutí potřebných doplňujících informací podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí.
70.
Tyto konkrétní okolnosti skutkového stavu mě přivádějí k tomu, abych se zabýval otázkou, která je základem projednávané věci, a sice problematickým provedením článku 4a rámcového rozhodnutí do vnitrostátního práva.
71.
Zaprvé připomínám, že logika článku 4a rámcového rozhodnutí je následující.
72.
Podle obecného pravidla, které vyplývá z čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí, platí, že členské státy mají povinnost vykonat EZR „na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí“.
73.
Článek 4a odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí zavedl možnost odmítnout vykonat EZR, pokud se dotčená osoba nezúčastnila soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, osobně. Tato možnost odmítnout vykonat EZR musí vycházet z přezkumu konkrétních okolností jednotlivého případu vykonávajícím justičním orgánem.
74.
Možnost odmítnout výkon zaniká, pokud vykonávající justiční orgán shledá, že případ v projednávané věci odpovídá některé ze situací uvedených v písm. a) až d) čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí. V případě takového scénáře je odmítnutí vykonat EZR vyloučeno a povinnost předat dotčenou osobu se znovu stává pravidlem.
75.
Poukazuji tedy zadruhé na to, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava uvedená v předkládacím rozhodnutí (a sice článek 12 OLW) převrací logiku rámcového rozhodnutí, neboť z „možnosti odmítnout výkon, vyjma případu, že platí některé z písm. a) až d)“, činí „povinnost odmítnout výkon, ledaže se uplatní některé z písm. a) až d)“.
76.
Zatřetí tímto způsobem provedení článku 4a rámcového rozhodnutí byl výčet čtyř výjimek z možnosti odmítnout výkon EZR, pokud se dotčená osoba nezúčastnila osobně řízení, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, změněn na taxativní výčet situací, přičemž pokud se dotčená osoba nezúčastnila řízení osobně, může vykonávající orgán vykonat EZR výlučně za těchto situací.
77.
Mám za to, že toto provedení brání vykonávajícím justičním orgánům v tom, aby v dané věci zvážily veškeré skutkové okolnosti s cílem ověřit dodržení procesních práv dotčených osob. Na základě analogického použití závěru, který Soudní dvůr přijal k otázce důvodu fakultativního odmítnutí podle čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí, mám za to, že vykonávající justiční orgán musí mít rovněž v projednávaném kontextu určitou posuzovací pravomoc, pokud jde o otázku, zda je třeba odmítnout výkon EZR či nikoliv ( 19 ).
78.
Mám tudíž za to, že článek 12 OLW představuje nesprávné provedení článku 4a rámcového rozhodnutí.
79.
Obtíže vyplývající z takto rigidního provedení jsou v projednávané věci zcela očividné. Vnitrostátní soud nemůže zohlednit veškeré konkrétní skutkové okolnosti, které jsou spjaty s individuální situací T. Tupikase. S výhradou ověření předkládajícím soudem se zdá, že tuto situaci zřejmě nelze zařadit do žádné z kategorií, jež jsou stanoveny v článku 4a rámcového rozhodnutí. Dotčená osoba však věděla o rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení v prvním stupni a podala odvolání (tudíž o tomto řízení věděla). Pokud navíc taková osoba byla řádně zastupována, je obtížné pochopit, v čem by mělo spočívat porušení jejího práva na obhajobu.
80.
Takový skutkový stav nicméně nespadá pod žádnou z hypotéz stanovených v písm. a) až d) čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí. Přitom, pokud se trvá na taxativním výčtu podmínek, které vedou k závěru, že práva na obhajobu dotčené osoby (která se řízení osobně nezúčastnila) byla dodržena, může to vést k situaci, ve které by osoba, která podala odvolání, avšak nezúčastnila se tohoto řízení ve druhém stupni (jelikož obhajobu jejích práv vykonával zmocněný obhájce), mohla vždy podle vnitrostátní právní úpravy dosáhnout odmítnutí výkonu EZR, pokud by se na její případ nevztahovala žádná z výjimek stanovených v článku 4a rámcového rozhodnutí.
81.
Jak již Soudní dvůr připomněl ve věci Dworzecki stran případu, který je stanoven v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí, situace uvedené v článku 4a uvedeného rámcového rozhodnutí představují „povinné výjimky z důvodu pro fakultativní odmítnutí uznání“. Jinak řečeno, z logiky tohoto ustanovení vyplývá, že vedle situací výslovně stanovených v písm. a) až d) čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí mohu nastat i jiné situace, na jejichž základě se bude vykonávající justiční orgán moci ujistit, že procesní práva dotčené osoby byla dodržena ( 20 ).
82.
Na závěr opětovně zdůrazňuji, že rámcové rozhodnutí je založeno na zásadě vzájemného uznávání a na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy ( 21 ). Instituty vzájemného uznávání a vzájemné důvěry nicméně nemohou zastínit význam, který přikládá obecně unijní právo a konkrétně rámcové rozhodnutí dodržování základních práv, jimiž jsou v projednávané věci práva procesní ( 22 ).
83.
Článek 4a rámcového rozhodnutí svědčí o rovnováze, kterou unijní normotvůrce dosáhl mezi účinností předávání osob v evropském prostoru práva na straně jedné a rozsahem kontroly náležející vykonávajícímu justičnímu orgánu na straně druhé. Pokud je tento orgán přesvědčen o tom, že základní práva byla případně při zohlednění jednání dotčené osoby dodržena, neměla by mu vnitrostátní právní úprava bránit v tom, aby splnil jemu uloženou povinnost vykonat EZR podle čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí.
VI. Závěry
84.
S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterodamu, Nizozemsko) následovně:
„Pojem ‚soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘, ve smyslu čl. 4a odst. 1 první věty rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že odkazuje rovněž na poslední stupeň trestního řízení, v jehož rámci byl v daném případě proveden meritorní přezkum věci, tj. viny nebo uloženého trestu, a na jehož základě se stalo rozhodnutí o odsouzení vykonatelným.
V této souvislosti je na vykonávajícím justičním orgánu, aby rozhodl o tom, zda uplatní důvody, pro které lze odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu výše uvedeného ustanovení, přičemž tento orgán musí mít možnost posoudit respektování práva na obhajobu dotčené osoby ve světle veškerých skutkových okolností, jež jsou mu známy.“
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34. Toto rámcové rozhodnutí bylo změněno rámcovým rozhodnutím Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24).
( 3 ) – Kurziva provedena autorem stanoviska.
( 4 ) – Podepsána dne 4. listopadu 1950.
( 5 ) – Stran čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí, viz mé stanovisko ve věci Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:333, bod 74).
( 6 ) – Viz bod 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí, podle kterého uvedené rámcové rozhodnutí „ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 [SEU], které jsou vyjádřeny i v Listině […]“.
( 7 ) – Viz rovněž rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 37).
( 8 ) – Viz body 1, 4 a 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299.
( 9 ) – Viz rovněž ESLP, 12. února 1985, Colozza v. Itálie, CE:ECHR:1985:0212JUD000902480, bod 27; 23. listopadu 1993, Poitrimol v. Francie, CE:ECHR:1993:1123JUD001403288, bod 35.
( 10 ) – Viz bod 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299. Viz ESLP, 9. června 2009, Strzalkowski v. Polsko, CE:ECHR:2009:0609JUD003150902, body 40 až 42, a 1. března 2006, Sejdovic v. Itálie, CE:ECHR:2006:0301JUD005658100, bod 82. Viz rovněž rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 49). V jiných souvislostech viz rovněž rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka (C‑327/10, EU:C:2011:745, body 50 až 53); rozsudek ze dne 15. března 2012, G (C‑292/10, EU:C:2012:142, bod 48 a násl.), a rozsudek ze dne 6. září 2012, Trade Agency (C‑619/10, EU:C:2012:531, bod 55).
( 11 ) – ESLP, 18. února 2009, Andrejewa v. Lotyšsko, CE:ECHR:2009:0218JUD005570700, bod 97. Požadavek dvoustupňového trestního řízení je zakotven v článku 2 protokolu 7 k EÚLP, podepsaného ve Štrasburku dne 22. listopadu 1984. Tento protokol ovšem dosud nebyl ratifikován všemi členskými státy. V této souvislosti viz rovněž stanovisko generálního advokáta P. Cruz Villalóna ve věci Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2012:340, body 71 až 74).
( 12 ) – ESLP, 26. října 2000, Kudla v. Polsko, CE:ECHR:2000:1026JUD00302109, bod 122; 14. února 2017, Hokkeling v. Nizozemsko, CE:ECHR:2017:0214JUD003074912, body 56 a 58; 18. února 2009, Andrejewa v. Lotyšsko, CE:ECHR:2009:0218JUD005570700, bod 97. Stran řízení o opravném kasačním prostředku viz rovněž ESLP, 17. ledna 1970, Delcourt v. Belgie, CE:ECHR:1970:0117JUD000268965, bod 25.
( 13 ) – Podle ESLP je třeba s ohledem na otázky, o nichž musí rozhodnout odvolací soud, a jejich význam pro navrhovatele v odvolacím řízení zejména zohlednit úlohu odvolacího soudu, jakož i způsob, jakým byla chráněna práva na obhajobu. ESLP, 18. října 2006, Hermi v. Itálie, ECLI:CE:ECHR:2006:1018JUD001811402, bod 62; 21. července 2009, Seliwiak v. Polsko, ECLI:CE:ECHR:2009:0721JUD000381804, body 54 až 64; 9. června 2009, Sobolewski v. Polsko, ECLI:CE:ECHR:2009:0609JUD001984707, body 33 až 44; 9. června 2009, Strzalkowski v. Polsko, CE:ECHR:2009:0609JUD003150902, body 39 až 55; 21. září 1993, Kremzow v. Rakousko, ECLI:CE:ECHR:1993:0921JUD001235086, bod 67; 26. července 2002, Meftah v. Francie, ECLI:CE:ECHR:2002:0726JUD003291196, bod 41; 25. dubna 2013, Zahirović v. Chorvatsko, ECLI:CE:ECHR:2013:0425JUD005859011, body 54 až 57.
( 14 ) – V tomto smyslu viz ESLP, 14. února 2017, Hokkeling v. Nizozemsko, CE:ECHR:2017:0214JUD003074912, body 57 a 58.
( 15 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1).
( 16 ) – ESLP upřesnil, že „ ‚odsouzením‘ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) EÚLP je třeba rozumět […] jak výrok o vině v návaznosti na zákonné prokázání spáchání trestného činu […], tak i uložení trestu nebo jiného opatření spojeného s odnětím osobní svobody […]“ (ESLP, 21. října 2013, Del Rio Prada v. Španělsko, CE:ECHR:2013:1021JUD004275009, bod 123). ESLP v rozsudku Kremzow v. Rakousko konstatoval, že ze spravedlivého procesu lze dovozovat právo navrhovatele účastnit se jednání v rámci odvolacího řízení, neboť toto řízení může mít významné dopady na výši trestu, který má být uložen (ESLP, 21. září 1993, Kremzow v. Rakousko, CE:ECHR:1993:0921JUD001235086, bod 67).
( 17 ) – Doplňuji, že následná řízení, která jsou řízeními o „mimořádných opravných prostředcích“, jako je řízení o kasačním opravném prostředku nebo řízení před ústavním soudem, jsou v zásadě z definice soudního jednání, ve kterém bylo vydáno vykonatelné rozhodnutí, vyloučena. Je tomu tak proto, že jejich případné zahájení v zásadě neumožňuje přezkum meritorních otázek v plném rozsahu ani nedochází k odkladu okamžiku, od kterého dochází k odnětí osobní svobody dotčené osoby z důvodu výkonu uloženého trestu. Tyto fáze musí nicméně vždy respektovat požadavky podle článku 6 EÚLP (ESLP, 18. října 2006, Hermi v. Itálie, ECLI:CE:ECHR:2006:1018JUD001811402, body 60 a 61. Viz rovněž ESLP, 20. března 2009, Gorou v. Řecko, ECLI:CE:ECHR:2009:0320JUD001268603, bod 41, a 2. června 2016, Papaioannou v. Řecko, ECLI:CE:ECHR:2016:0602JUD001888015, bod 45).
( 18 ) – Rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, body 62 a 63).
( 19 ) – Rozsudek ze dne 29. června 2017, Popławski (C‑579/15, EU:C:2017:503, body 21 až 23). Viz rovněž rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, body 50 až 52).
( 20 ) – „Vykonávající justiční orgán v každém případě – a to i poté, co shledá, že dotčená situace pod ně nespadá – může zohlednit i jiné okolnosti, na jejichž základě bude moci prověřit, že při předání dotyčné osoby nedojde k porušení jejího práva na obhajobu“ (rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 50).
( 21 ) – Rozsudek ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, EU:C:2016:385, body 31 až 33 a citovaná judikatura).
( 22 ) – Například rozsudek ze dne 16. července 2015, Lanigan (C‑237/15 PPU, EU:C:2015:474, bod 53 a citovaná judikatura).
Full & Egal Universal Law Academy