STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PAOLA MENGOZZIHO
přednesené dne 4. října 2018 ( 1 )
Věc C‑322/17
Eugen Bogatu
proti
Minister for Social Protection
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Vrchní soud, Irsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Rodinné dávky požadované státním příslušníkem členského státu, který přišel o zaměstnání a jehož rodinní příslušníci mají bydliště v jiném členském státě, než je členský stát jeho zaměstnání – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 68 – Pravidla přednosti v případě souběhu – Pojem ‚zaměstnání‘ “
1.
Eugen Bogatu je rumunský státní příslušník usazený od roku 2003 v Irsku. Poté, co v únoru 2009 přišel o zaměstnání, pobíral určité sociální dávky. Zejména v období od 25. května 2010 do 4. ledna 2013 pobíral nepříspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (jobseeker’s allowance). V lednu 2015 mu byla zamítnuta žádost o rodinné dávky na jeho děti, které měly bydliště v Rumunsku, za období, v němž pobíral zmíněnou dávku v nezaměstnanosti, s odůvodněním, že E. Bogatua nelze podle Minister for Social Protection (ministr pro sociální ochranu, dále jen „ministr“) považovat za zaměstnanou osobu ve smyslu článku 67 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení ( 2 ). Eugen Bogatu následně takový výklad rozsahu působnosti pojmu „zaměstnání“ zpochybnil ve své žalobě k High Court (Vrchní soud, Irsko).
2.
Vzhledem k tomu, že ze spisu podle všeho plyne, že děti E. Bogatua mají nárok na rodinné dávky i podle rumunských právních předpisů, otázka určení rozsahu působnosti pojmu „zaměstnání“ vyvstává spíše z hlediska uplatňování pravidel přednosti v případě souběhu nároků na rodinné dávky podle článku 68 nařízení č. 883/2004.
3.
Pokud se nemýlím, jde o první případ, kdy je Soudní dvůr žádán, aby rozhodl o výkladu uvedeného ustanovení. Odpověď Soudního dvora nebude nevýznamná, neboť s ohledem na fungování pravidel přednosti bude mít nutně dopad, pokud jde o vyplácení rodinných dávek, na vymezení rozsahu přednostní příslušnosti státu zaměstnání na jedné straně a státu bydliště rodinných příslušníků dotyčné osoby na straně druhé.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení č. 1408/71
4.
Nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění nařízení (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (dále jen „nařízení č. 1408/71“) ( 3 ) bylo zrušeno s účinností k 1. květnu 2010.
5.
Článek 1 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, zejména stanovil:
„a)
‚zaměstnanou osobou‘ [se] […] rozumí každá osoba, která:
i)
je pojištěna na základě povinného nebo volitelného pokračujícího pojištění pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajícím odvětvím systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby […]“
6.
Článek 73 téhož nařízení, nadepsaný „Zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, jejichž rodinní příslušníci mají bydliště v jiném členském státě, než je příslušný stát“, zněl následovně:
„Zaměstnaná osoba […] podléhající právním předpisům členského státu má nárok pro své rodinné příslušníky, kteří mají bydliště v jiném členském státě, na rodinné dávky stanovené právními předpisy prvního členského státu, jako by měli bydliště na jeho území […]“
7.
Článek 76 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Pravidla přednosti v případě souběhu nároku na rodinné dávky podle právních předpisů příslušného státu a podle právních předpisů členského státu bydliště rodinných příslušníků“, ve svém prvním odstavci stanovoval:
„Pokud jsou po stejnou dobu pro stejného rodinného příslušníka a z důvodu výkonu povolání rodinné dávky stanoveny právními předpisy členského státu, na jehož území mají rodinní příslušníci bydliště, pozastavuje se nárok na rodinné dávky náležející v souladu s právními předpisy jiného členského státu, případně podle článků 73 nebo 74, do výše stanovené právními předpisy prvního členského státu.“
2. Nařízení č. 883/2004
8.
Článek 1 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„a)
‚zaměstnáním‘ [se] rozumí každá činnost nebo obdobná situace, která je za takovou považována pro účely právních předpisů sociálního zabezpečení členského státu, v němž taková činnost nebo obdobná situace existuje;
[…]“
9.
Článek 2 odst. 1 uvedeného nařízení, nadepsaný „Osobní oblast působnosti“, stanoví:
„Toto nařízení se vztahuje na státní příslušníky členského státu […], jakož i na jejich rodinné příslušníky […]“
10.
Podle článku 11 téhož nařízení, nadepsaného „Obecná pravidla“, platí:
„1. Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.
2. U osob pobírajících peněžité dávky z důvodu nebo v důsledku jejich zaměstnání […] se pro účely této hlavy má za to, že uvedenou činnost vykonávají […]
3. S výhradou článků 12 až 16 se:
a)
na zaměstnance […] v členském státě vztahují právní předpisy tohoto členského státu;
[…]
e)
na jinou osobu, na kterou se nepoužijí písmena a) až d)[,] vztahují právní předpisy členského státu bydliště, aniž jsou dotčena ostatní ustanovení tohoto nařízení, která jí zaručují dávky podle právních předpisů jednoho nebo více členských států.“
11.
Článek 67 zmíněného nařízení, nadepsaný „Rodinní příslušníci bydlící v jiném členském státě“, stanoví:
„Osoba má nárok na rodinné dávky v souladu s právními předpisy příslušného členského státu, včetně dávek pro rodinné příslušníky, kteří bydlí v jiném členském státě […]“
12.
Článek 68 nařízení, nadepsaný „Pravidla přednosti v případě souběhu“, ve svém prvním odstavci stanoví:
„Jsou-li během stejné doby poskytovány stejným rodinným příslušníkům rodinné dávky podle právních předpisů více než jednoho členského státu, použijí se tato pravidla přednosti:
a)
u dávek poskytovaných více než jedním členským státem z různých důvodů platí toto pořadí přednosti: na prvním místě jsou nároky přiznané z důvodu zaměstnání […], na druhém místě jsou nároky přiznané z důvodu pobírání důchodu, a nakonec nároky přiznané z důvodu místa bydliště;
b)
u dávek poskytovaných více než jedním členským státem ze stejného důvodu je stanoveno pořadí přednosti na základě těchto pomocných kritérií:
[…]
iii)
v případě nároků poskytovaných z důvodu bydliště: místo bydliště dětí.
[…]“
II. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
13.
Eugen Bogatu je rumunský státní příslušník usazený od roku 2003 v Irsku. Je otcem dvou dětí, které mají bydliště v Rumunsku.
14.
Eugen Bogatu byl v Irsku zaměstnán v období od 26. května 2003 do 13. února 2009, kdy přišel o práci. Od té doby postupně pobíral v období od 20. února 2009 do 24. března 2010 příspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (jobseeker’s benefit), poté v období od 25. března 2010 do 4. ledna 2013 nepříspěvkovou dávku v nezaměstnanosti (jobseeker’s allowance) a nakonec v období od 15. ledna 2013 do 30. ledna 2015 dávku v nemoci (illness benefit).
15.
Dne 27. ledna 2009 požádal o přiznání rodinných dávek. Dopisem ze dne 12. ledna 2011 sdělil ministr E. Bogatuovi, že jeho žádosti vyhověl, nicméně mu odmítl přiznat rodinné dávky za část období, na které se vztahovala jeho žádost, a sice za období od 1. dubna 2010 do 31. ledna 2013 (dále jen „posuzované období“). Současně uvedl, že důvodem jeho zamítavého rozhodnutí, které se týkalo posledně zmíněného období, byla skutečnost, že E. Bogatu nesplňoval žádnou z alternativních podmínek, které jsou nezbytné pro přiznání nároku na rodinné dávky pro jeho děti s bydlištěm v Rumunsku, neboť již nebyl v Irsku zaměstnán ani nepobíral příspěvkovou dávku od ministerstva.
16.
Ve svém odvolání, které E. Bogatu podal k High Court (Vrchní soud), nezpochybňuje skutkové okolnosti, na nichž bylo rozhodnutí ministra založeno. Naproti tomu namítá, že rozhodnutí, kterým mu ministr zamítl poskytnout za posuzované období rodinné dávky, vychází z nesprávného výkladu unijního práva.
17.
V tomto ohledu poukazuje na to, že období, za které byla jeho žádost zamítnuta, spadá v části od 1. dubna do 30. dubna 2010 do působnosti nařízení č. 1408/71 a v části od 1. května 2010 do 31. ledna 2013 do působnosti nařízení č. 883/2004. Kromě toho E. Bogatu uvádí argument, podle kterého z článku 73 nařízení č. 1408/71 vykládaného ve spojení s čl. 1 písm. a) bodu i) uvedeného nařízení vyplývá, že každá osoba, která je pojištěna v rámci systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby v některém členském státě, má nárok na rodinné dávky pro rodinné příslušníky, kteří mají bydliště v jiném členském státě, jako kdyby měli bydliště v prvním členském státě. Dodává, že s ohledem na rozsudky Soudního dvora ve věcech Dodl a Oberhollenzer (rozsudek ze dne 7. června 2005, C‑543/03, EU:C:2005:364), a Borger (rozsudek ze dne 10. března 2011, C‑516/09, EU:C:2011:136), vyplývá uvedený nárok z pouhé skutečnosti, že je dotyčná osoba pojištěna, a tudíž trvá i v případě, že v době podání své žádosti o rodinné dávky již tato osoba není zaměstnanou osobou ani v tomto okamžiku nepobírá dávky ze svého pojištění.
18.
Vzhledem k tomu, že článek 67 nařízení č. 883/2004 odpovídá článku 73 nařízení č. 1408/71, musí být vykládán stejným způsobem.
19.
Ministr naproti tomu tvrdí, že pro účely výkladu článku 67 nařízení č. 883/2004 je nutné vzít v úvahu čl. 11 odst. 2 téhož nařízení, jemuž neodpovídá žádné srovnatelné ustanovení v nařízení č. 1408/71.
20.
Za těchto podmínek se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Vyžaduje nařízení č. 883/2004 a zejména článek 67, ve spojení s čl. 11 odst. 2 pro vznik nároku na takové ‚rodinné dávky‘, jako jsou dávky definované v čl. 1 písm. z) uvedeného nařízení, aby byla osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná v příslušném členském státě nebo aby jí byly poskytovány peněžité dávky?
2)
Musí být odkaz na ‚peněžité dávky‘ v čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004 vykládán v tom smyslu, že se vztahuje pouze na období, v němž jsou navrhovateli skutečně vypláceny peněžité dávky, nebo se jím rozumí jakékoli období, v němž je navrhovatel pojištěn proti budoucím rizikům (v souvislosti s nimiž by pobíral peněžité dávky), bez ohledu na to, zda měl o vyplácení uvedené dávky požádáno v době podání žádosti o rodinné dávky?“
21.
K uvedeným otázkám podali písemná vyjádření E. Bogatu, ministr, vláda Spojeného království a Evropská komise. Tyto zúčastněné strany rovněž přednesly svá ústní vyjádření na jednání konaném dne 6. června 2018.
III. Právní analýza
A. K předběžným otázkám
1. Úvodní poznámky
22.
Nejprve podotýkám, že se předběžné otázky položené předkládajícím soudem netýkají výkladu příslušných ustanovení nařízení č. 1408/71, která se vztahují na rodinné dávky v prvním měsíci posuzovaného období, tj. v období od 1. do 30. dubna 2010 ( 4 ), ale výkladu příslušných ustanovení nařízení č. 883/2004, která se použijí v období od 1. května 2010 do 31. ledna 2013.
23.
Dále je třeba poukázat na to, že žádost předkládajícího soudu se omezuje na výklad článku 67 nařízení č. 883/2004, který zaručuje každému nárok pobírat od členského státu, v němž je pojištěn, rodinné dávky pro rodinné příslušníky s bydlištěm v jiném členském státě, ve spojení s čl. 11 odst. 2 téhož nařízení, který se týká pojmu „zaměstnání“. Důvodem je skutečnost, že E. Bogatu ve věci v původním řízení tvrdil, že má nárok na to, aby mu irský stát vyplácel rodinné dávky z toho důvodu, že má být považován za zaměstnance.
24.
Ze spisu v projednávané věci naproti tomu vyplývá, že rodinní příslušníci, na které E. Bogatu žádal o uvedené rodinné dávky, a sice jeho dvě děti, mají nárok na jejich vyplácení i podle rumunské právní úpravy, podle níž jsou takové dávky vypláceny všem dětem mladším 18 let, které legálně pobývají v Rumunsku, jak se tomu zdá být v projednávané věci.
25.
Za těchto podmínek souhlasím s vyjádřením ministra, vlády Spojeného království a Komise, podle nichž je třeba rozšířit předmět výkladu požadovaného předkládajícím soudem.
26.
Přesněji řečeno, jelikož došlo k situaci, kdy stejní rodinní příslušníci mají v zásadě za stejné období nárok na vyplácení dotčených dávek podle právních předpisů více než jednoho členského státu, domnívám se, že bude nezbytné, aby Soudní dvůr zohlednil ve své odpovědi předkládajícímu soudu článek 68 nařízení č. 883/2004 ( 5 ), který stanoví kritéria pro určení členského státu, který je k vyplácení rodinných dávek přednostně příslušný.
27.
Připomínám, že uvedené ustanovení upravuje soubor pravidel přednosti pro případ souběhu nároků na rodinné dávky v několika členských státech, pro jejichž použití je třeba posoudit, zda se jich osoba, která na ně má nárok, může dovolávat v různých členských státech „ze stejného důvodu“ (tj. z důvodu „zaměstnání“, „pobírání důchodu“ nebo „bydliště“) nebo „z různých důvodů“. Odpověď na tuto otázku umožňuje určit stát, který je přednostně příslušný pro vyplácení rodinných dávek dotčené osobě.
28.
Otázka, zda je státem povinným k vyplácení takových dávek ve prospěch E. Bogatua Irsko nebo Rumunsko, tak v projednávané věci závisí na určení důvodu, na jehož základě má zmíněný navrhovatel nárok na vyplácení rodinných dávek irským státem, a zejména na stanovení rozsahu působnosti výrazu „nároky přiznané z důvodu zaměstnání“ uvedeného v čl. 68 odst. 1 nařízení č. 883/2004.
29.
S ohledem na tyto úvahy mám podobně jako Komise za to, že by obě předběžné otázky položené High Court (Vrchní soud) měly být chápány tak, že se týkají výkladu výrazu „z důvodu zaměstnání“ v rámci uplatňování pravidel přednosti stanovených v článku 68 nařízení č. 883/2004.
30.
V důsledku toho je na místě obě otázky přeformulovat. Zmíněnými otázkami se předkládající soud v podstatě táže, zda má být čl. 68 odst. 1 nařízení č. 883/2004 vykládán za účelem určení členského státu přednostně příslušného k vyplácení uvedených dávek v tom smyslu, že osoba, která poté, co byla zaměstnána v hostitelském členském státě, už pouze pobírá od uvedeného státu nepříspěvkové dávky, ale stále zůstává pojištěna v rámci jeho systému sociálního zabezpečení, má na základě takového postavení nárok na výplatu rodinných dávek.
31.
Vzhledem k tomu, že odpověď na tuto otázku závisí, jak jsem uvedl výše, na vymezení rozsahu působnosti výrazu „z důvodu zaměstnání“ uvedeného v článku 68 nařízení č. 883/2004, pokusím se v tomto stanovisku určit prvky, na nichž je založen správný výklad uvedeného pojmu.
32.
Za tímto účelem nejprve odmítnu argument předložený ministrem, Spojeným královstvím a Komisí, podle něhož by měl být dotčený pojem uvedený v článku 68 nařízení č. 883/2004 vykládán ve světle čl. 11 odst. 2 téhož nařízení (oddíl a). Následně se budu zabývat tím, zda za situace, kdy tak uvedený pojem vykládán být nemá, má být vykládán v souladu s vnitrostátními právními předpisy, které upravují podmínky pro vznik nároku na rodinné dávky (oddíl b). Závěrem se poté, co vysvětlím, že s ohledem na článek 68 nařízení č. 883/2004 nelze přijmout argument E. Bogatua, podle něhož by mohl být pojem „zaměstnaná osoba“ vycházející z judikatury k nařízení č. 1408/71 použit i v kontextu nařízení č. 883/2004, pokusím navrhnout výklad výrazu „z důvodu zaměstnání“, který zajistí uplatňování pravidel přednosti stanovených v článku 68 nařízení č. 883/2004 v souladu s vůlí unijního normotvůrce (oddíl c).
2. Výklad výrazu „nároky přiznané z důvodu zaměstnání“
a) Článek 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004
33.
Jak jsem uvedl výše, všichni zúčastnění, s výjimkou navrhovatele v původním řízení, tvrdí, že důvod, na jehož základě má E. Bogatu nárok na pobírání rodinných dávek v Irsku, musí být pro účely uplatnění pravidel přednosti uvedených v článku 68 nařízení č. 883/2004 stanoven podle obecných pravidel, které upravují určování použitelných právních předpisů a které jsou uvedeny v článku 11 téhož nařízení, a to zejména podle odstavce 2 uvedeného ustanovení.
34.
V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 11 nařízení č. 883/2004, který představuje „základní kámen“ hlavy II ( 6 ), umožňuje určit, které vnitrostátní právní předpisy se použijí na osoby spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení, zejména na základě rozlišování mezi zaměstnanci ( 7 ), na které se vztahují právní předpisy členského státu zaměstnání, a ekonomicky neaktivními osobami, na něž se vztahují právní předpisy členského státu bydliště ( 8 ). Z článku 11 odst. 2 uvedeného ustanovení v této souvislosti jasně vyplývá, že pojem „zaměstnání“ má být chápán v širokém smyslu, neboť na pobírání peněžité dávky „z důvodu nebo v důsledku zaměstnání“ je nahlíženo stejně jako na výkon zaměstnání jako takový.
35.
Komise ve svém písemném vyjádření tvrdila, že článek 11 se v rámci systému zavedeného nařízením č. 883/2004 použije vždy, když je zapotřebí určit, které vnitrostátní právní předpisy sociálního zabezpečení se při souběhu právních předpisu dvou států na dotčenou osobu vztahují, což má určovat článek 68 nařízení č. 883/2004. Jinými slovy, teprve v návaznosti na použití zásad stanovených v článku 11 lze s ohledem na článek 68 nařízení č. 883/2004 určit, na základě jakého důvodu má E. Bogatu nárok na poskytnutí rodinných dávek v Irsku.
36.
Podle Komise je tedy třeba nejprve ověřit, zda může být E. Bogatu považován v posuzovaném období za „zaměstnance“ ve smyslu zmíněného článku 11, a to zejména s ohledem na rozšíření uvedeného pojmu v odstavci 2 téhož článku. V tomto ohledu se Komise, podobně jako ministr a jako Spojené království, domnívá, že E. Bogatu nemohl být považován za zaměstnance ve smyslu článku 11 nařízení č. 883/2004, jelikož dávky, které E. Bogatu během posuzovaného období pobíral, měly nepříspěvkovou povahu, a nebyly tudíž vypláceny „z důvodu nebo v důsledku“ zaměstnání, které předtím vykonával. Pokud by určujícím kritériem, na jehož základě by měl E. Bogatu nárok na rodinné dávky v Irsku, nebyl statut „zaměstnance“, vyplývá z toho podle Komise, že by tímto kritériem mohlo být pouze kritérium bydliště.
37.
S tímto argumentem nesouhlasím.
38.
Domnívám se totiž, že se dotčený argument zakládá na nesprávném posouzení systematiky nařízení č. 883/2004. Předně bych rád v tomto ohledu uvedl, že nezpochybňuji zásadní úlohu, kterou má v rámci uvedeného nařízení při stanovení použitelných vnitrostátních právních předpisů článek 11. Podle mého názoru však ze zmíněné systematiky vyplývá, že oblast působnosti uvedeného ustanovení by měla být vnímána mnohem úžeji, než jak ji pojala Komise. Nařízení totiž zjevně rozlišuje mezi kolizními normami obecné povahy („Určení použitelných právních předpisů“), které jsou obsaženy v hlavě II, a zvláštními kolizními normami, které jsou uvedeny v hlavě III („Zvláštní ustanovení o různých druzích dávek“) ( 9 ). Z uvedeného rozlišení lze podle mého názoru usuzovat na to, že v případě, že na se posuzovanou situaci vztahuje některá ze zvláštních kolizních norem, článek 11 se nepoužije ( 10 ), a to podle zásady lex specialis derogat legi generali ( 11 ).
39.
Vzhledem k tomu, že se případ E. Bogatua ve věci v původním řízení zjevně řídí zvláštními kolizními normami, tj. ustanoveními v oblasti rodinných dávek (články 67 a 68 nařízení č. 883/2004), budou předmětem mého výkladu, jehož cílem je určit právní předpisy, které se na uvedenou situaci použijí, pouze tato ustanovení.
40.
Každopádně čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004, z něhož všichni zúčastnění s výjimkou E. Bogatua za účelem výkladu výrazu „z důvodu zaměstnání“ vycházejí, sám stanoví, že se použije pouze „pro účely této hlavy“. S ohledem na jasné znění uvedeného textu, se mi zdá nepochybné, že čl. 11 odst. 2 nelze využít při výkladu ustanovení obsažených v jiných hlavách než v hlavě II nařízení. Uvedené pravidlo tak v žádném případě nemůže ovlivnit výklad článku 68 nařízení č. 883/2004, neboť zmíněný článek se nachází v hlavě III uvedeného nařízení ( 12 ).
41.
S ohledem na výše uvedené úvahy jsem toho názoru, že by Soudní dvůr měl ve svém rozsudku odmítnout argument uváděný všemi zúčastněnými stranami s výjimkou E. Bogatua, podle něhož má být výraz „z důvodu zaměstnání“, obsažený v článku 68 nařízení č. 883/2004, chápán ve světle článku 11 téhož nařízení, zejména odstavce 2 uvedeného ustanovení.
b) Právní předpisy členských států týkající se nároků na rodinné dávky
42.
Ačkoli to žádná ze zúčastněných stran neuvedla, mám v této fázi nicméně za to, že je důležité zjistit, zda z výrazu „z důvodu zaměstnání“ nelze usuzovat spíše na odkaz na vnitrostátní právní předpisy, kterými se řídí nárok na pobírání rodinných dávek.
43.
Na první pohled by se mohlo zdát, že je takový výklad v souladu se zásadami, z nichž v této oblasti vychází unijní právní předpisy a podle nichž je cílem unijních pravidel zavedení systému koordinace vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení ( 13 ), zatímco úprava podmínek, kterými se řídí nárok na pobírání dávek sociálního zabezpečení, je v pravomoci členských států ( 14 ). Výraz „z důvodu zaměstnání“ totiž může být chápán tak, že ponechává členským státům pravomoc určit „důvod“, na jehož základě bude mít dotyčná osoba nárok na rodinné dávky (zaměstnání, pobírání důchodu, nebo bydliště), zatímco unijní právo stanoví na základě kritérií obsažených v tomtéž ustanovení pouze to, které právní předpisy se v případě souběhu nároků na takové dávky použijí.
44.
Pro odmítnutí uvedeného výkladu však podle mého názoru hovoří dva důvody.
45.
Zaprvé ze samotného doslovného znění čl. 68 odst. 1 nařízení č. 883/2004 vyplývá, že uvedené ustanovení neobsahuje žádný výslovný odkaz na právní předpisy členských států.
46.
Zadruhé důsledky, které by měl uvedený výklad na ochranu občanů, kteří využívají svého práva na volný pohyb, se zdají být poněkud problematické.
47.
To jasně vyplývá z použití takového výkladu na situaci, která je předmětem projednávané věci.
48.
Je proto nezbytné prověřit důvod, kterým irské právní předpisy na jedné straně a rumunské právní předpisy na straně druhé podmiňují vznik nároku na rodinné dávky pro děti E. Bogatua.
49.
Jak jsem již uvedl výše a jak vyplývá ze spisu, rumunské právní předpisy přiznávají uvedený nárok všem dětem do věku 18 let za podmínky, že legálně pobývají v Rumunsku. Prvně posuzované vnitrostátní právní předpisy tedy podmiňují vznik uvedeného nároku bydlištěm.
50.
Pokud jde o irské právní předpisy, z oddílu 220 odst. 3 kapitoly IV Social Welfare Consolidation Act z roku 2005 (konsolidované znění zákona o sociálním zabezpečení z roku 2005) vyplývá, že pro účely získání nároku na rodinné dávky, musí mít osoba, která o takové dávky žádá, v době podání žádosti své obvyklé bydliště v irském státě ( 15 ). Důvod, kterým podmiňují vznik dotčeného nároku právní předpisy druhého státu, je tedy rovněž bydliště.
51.
Situace, která je předmětem projednávané věci, tak spadá do působnosti čl. 68 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004, neboť rodinné dávky na děti E. Bogatua jsou Irskem i Rumunskem vypláceny ze stejného důvodu. Použitelnými právními předpisy by tak byly předpisy podle místa bydliště dětí s tím, že členským státem přednostně příslušným k vyplácení rodinných dávek ve prospěch E. Bogatua by bylo Rumunsko.
52.
Pokud by výše rodinných dávek stanovených irskými právními předpisy přesáhla částku zaručenou rumunskými právními předpisy, což není nepravděpodobné, bylo by Irsko v souladu s čl. 68 odst. 2 nařízení č. 883/2004 v zásadě povinno doplatit rozdíl poskytnutím vyrovnávacího doplatku. Jelikož se však v projednávané věci jedná o nárok na rodinné dávky, který je založený výhradně na místě bydliště, irský stát nemá podle poslední věty uvedeného čl. 68 odst. 2 povinnost tento doplatek poskytnout. V důsledku toho by E. Bogatu pobíral pouze částku rodinných dávek, kterou stanoví rumunské právní předpisy a která bude pravděpodobně nižší.
53.
S ohledem na značný počet vnitrostátních právních předpisů, které přiznávají nárok na rodinné dávky na základě bydliště ( 16 ), může tentýž následek nastat v široké škále případů.
54.
To podle mého názoru není v souladu s logikou článku 68 nařízení č. 883/2004, jak vyplývá z přípravných prací na uvedeném nařízení.
55.
Nemohu opomenout, že během řízení vedoucího k revizi nařízení č. 1408/71 upravila Rada znění článku 68 nařízení č. 883/2004, které navrhla Komise a které umožňovalo migrujícím státním příslušníkům získat, v případě jakéhokoli souběhu nároků na takovéto dávky, nejvyšší částku ( 17 ), a nahradila ho stávajícím zněním ( 18 ). Je však třeba konstatovat, jak to ostatně činí Komise ve svém sdělení ke společnému postoji Rady, že změny, které Rada provedla, se týkají pouze rozdělení odpovědnosti za uvedenou platbu mezi dotčené členské státy a nemohou narušit zásadu stanovenou v návrhu Komise, podle níž má příjemce zaručeno, že mu bude poskytnuta dávka v nejvyšší možné výši ( 19 ).
56.
Podle mého názoru musí být za těchto podmínek poslední věta čl. 68 odst. 2 nařízení č. 883/2004 vykládána jako výjimka z uvedené zásady, což znamená, že vyrovnávací doplatek by neměl být migrujícím osobám poskytován jen ve zbytkových případech. Jak jsem již přitom uvedl dříve, pokud by byl výraz „z důvodu zaměstnání“ vnímán jako odkaz na vnitrostátní právní předpisy, byly by podmínky pro použití poslední věty čl. 68 odst. 2 splněny ve značném počtu případů, takže situace, na které se uvedené ustanovení vztahuje, by ztrácely zbytkovou povahu.
57.
V tomto ohledu je ostatně zapotřebí zdůraznit, aniž bych předjímal posouzení situace E. Bogatua, že by se takový výklad uvedeného ustanovení vztahoval i na situaci osob, které jsou v hostitelském členském státě zaměstnané. Jak podrobně rozvedu v oddílu c) tohoto stanoviska, není takovýto důsledek přijatelný.
58.
Výše uvedené okolnosti potvrzují to, co jsem již uvedl, tedy že nelze přijmout výklad, že výraz „z důvodu zaměstnání“ uvedený v čl. 68 odst. 2 odkazuje na právní předpisy členských států, jimiž se řídí nárok na rodinné dávky.
c) Navrhovaný výklad
59.
S ohledem na mé závěry v oddílech a) a b) mám za to, že je nezbytné navrhnout odlišný výklad výrazu „z důvodu zaměstnání“. Předtím, než tak učiním, je třeba odmítnout tvrzení předložené E. Bogatuem v jeho písemném vyjádření.
60.
Jak jsem již uvedl, E. Bogatu na rozdíl od ostatních zúčastněných tvrdí, že důvod, který zakládá jeho nárok na pobírání rodinných dávek v Irsku má být určen na základě judikatury k nařízení č. 1408/71, zejména té, která článek 73 uvedeného nařízení vykládala v tom smyslu, že přiznává nárok na rodinné dávky pro rodinné příslušníky, kteří mají bydliště na území jiného členského státu, než je stát „zaměstnance“.
61.
V této souvislosti poukazuje E. Bogatu na to, že Soudní dvůr stanovil, že pojem „zaměstnanec“ má být chápán v tom smyslu, že zahrnuje každou osobu, která spadá do působnosti nařízení č. 1408/71, jak je definována v jeho čl. 1 písm. a), tedy že zahrnuje osoby pojištěné v systému sociálního zabezpečení členského státu, nezávisle na existenci pracovního poměru.
62.
E. Bogatu má za to, že oblast působnosti nařízení č. 1408/71 odpovídá oblasti působnosti nařízení č. 883/2004 a dovozuje, že nárok na rodinné dávky podle článku 67 posledně zmíněného nařízení má být považován za nárok, který přísluší všem státním příslušníkům členského státu, kteří jsou pojištěni v rámci systému sociálního zabezpečení v jiném členském státě, a to i v případě, že jejich pracovní poměr v druhém členském státě skončil.
63.
Za těchto okolností se E. Bogatu domnívá, že má nárok na poskytnutí rodinných dávek za uvedené období, z důvodu skutečnosti, že během posuzovaného období byl i nadále pojištěn pro účely některých dávek, jako jsou dávky v nemoci.
64.
V tomto ohledu předně podotýkám, že E. Bogatu ve své argumentaci odkazuje na výklad článku 67 nařízení č. 883/2004. V souvislosti s přeformulováním předběžných otázek, které v tomto stanovisku navrhuji, je však zřejmé, že výklad navržený E. Bogatuem musí být posuzován z hlediska článku 68, a nikoli článku 67 nařízení č. 883/2004.
65.
Takové posouzení podle mého názoru vyžaduje, aby bylo nejprve ověřeno, zda může být judikatura týkající se nařízení č. 1408/71, kterou E. Bogatu ve svém písemném vyjádření hojně cituje, relevantní i v kontextu nařízení č. 883/2004.
66.
Za tímto účelem považuji za nezbytné rozvést některé úvodní úvahy týkající se dosahu revize pravidel pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení, k níž došlo přijetím nařízení č. 883/2004.
67.
Z bodu 3 odůvodnění nařízení č. 883/2004 vyplývá, že jeho cílem je nahradit pravidla koordinace upravená v nařízení č. 1408/71, která se stala složitými a rozsáhlými s ohledem na řadu změn a aktualizací, které byly provedeny s cílem zohlednit vývoj na úrovni Evropské unie a změny vnitrostátních právních předpisů, a to prostřednictvím jejich zjednodušení ( 20 ) a modernizace ( 21 ).
68.
V této souvislosti se nejdůležitější změna ve srovnání s předchozím nařízením nepochybně týkala rozsahu osobní působnosti uvedených pravidel.
69.
Připomínám, že článek 2 nařízení č. 1408/71 („Osobní působnost“) jednoznačně stanovil, že se uvedené nařízení vztahovalo na zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné ( 22 ). Jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění nařízení, důvodem je skutečnost, že volný pohyb osob se tehdy omezoval pouze na zaměstnané osoby v rámci volného pohybu pracovníků a osoby samostatně výdělečně činné v rámci svobody usazování a v rámci volného pohybu služeb. Aby se za těchto podmínek zabránilo tomu, že rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy, pokud jde o definici pracovního poměru, povedou k omezení jeho osobní působnost, rozšířilo nařízení č. 1408/71 definice pojmů „zaměstnaná osoba“ a „osoba samostatně výdělečně činná“ tak, že zahrnovaly všechny osoby pojištěné v rámci systému sociálního zabezpečení členského státu pro zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné ( 23 ).
70.
Nařízení č. 883/2004 rozšířilo zmíněnou osobní oblast působnosti v návaznosti na postupné rozvíjení práva na volný pohyb a volný pobyt v rámci Unie, k němuž došlo v souvislosti se zavedením evropského občanství. Přesněji řečeno, uvedená změna byla provedena nahrazením pojmů „zaměstnané osoby“ a „osoby samostatně výdělečně činné“ pojmem „státní příslušníci členského státu“ v čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení („Osobní oblast působnosti“). Z toho lze usuzovat na to, že se systém koordinace revidovaný nařízením č. 883/2004, vztahuje také na osoby, které nejsou v pravém slova smyslu součástí „ekonomicky aktivní populace“, nezávisle na rizicích, proti kterým jsou pojištěny ( 24 ).
71.
Vzhledem k tomu, že se nařízení č. 883/2004 napříště použije na všechny státní příslušníky členských států, mám za to, že extenzivní výklad pojmu „zaměstnání“ v rámci uvedeného nařízení už není odůvodněn způsobem, jak tomu bylo v případě pojmu „zaměstnaná osoba“ v rámci nařízení č. 1408/71.
72.
Pojem „zaměstnání“ je totiž ve spojení s jinými pojmy použit v řadě ustanovení nového nařízení za tím účelem, aby bylo možné odlišit právní režim, který se vztahuje na výdělečně činné osoby, od režimu, kterým se řídí situace ekonomicky neaktivních osob.
73.
Pokud by byl výraz „z důvodu zaměstnání“, jak je uveden v článku 68 nařízení č. 883/2004, vykládán stejným způsobem jako pojem „zaměstnaná osoba“ v rámci nařízení č. 1408/71, tedy v tom smyslu, že vyžaduje pouze to, aby byla dotyčná osoba pojištěna v systému sociálního zabezpečení některého z členských států pro zaměstnané osoby, ztratilo by význam rozlišování mezi režimy vztahující se na výdělečně činné osoby a na ekonomicky neaktivní osoby, které se mi jeví pro uplatnění článku 68 nařízení č. 883/2004 zásadní.
74.
S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, se domnívám, že pro správný výklad výrazu „z důvodu zaměstnání“ je nezbytné zaujmout jiný přístup, který bude mít oporu v pojmech použitých v článku 68 nařízení č. 883/2004.
75.
Aby bylo možné určit, který členský stát je k vyplácení rodinných dávek dotyčné osobě přednostně příslušný, odkazuje článek 68 nařízení č. 883/2004 na tři pojmy, a sice „zaměstnání“, „pobírání důchodu“ a „bydliště“, jejichž kombinace vede k různým výsledkům podle toho, zda jsou rodinné dávky poskytovány „z různých důvodů“ nebo „ze stejného důvodu“.
76.
V případě, že je nárok na rodinné dávky založen na odlišných důvodech, rozděluje dotčené ustanovení uvedené pojmy podle pořadí přednosti, a to na prvním místě zaměstnání, poté vyplácení důchodu a na posledním místě bydliště. V důsledku toho je členským státem přednostně příslušným pro výplatu rodinných dávek stát zaměstnání, zatímco stát, v němž je pobírán důchod, je přednostně příslušný pouze v případě souběhu tohoto důvodu s důvodem bydliště.
77.
Jediným přijatelným důvodem pro zavedení takového pořadí přednosti je přitom podle mého názoru ten, podle něhož představuje výkon zaměstnání vyšší stupeň vazby k uvedenému členskému státu než pobírání důchodu nebo bydliště, vycházejíc přitom z významnějšího přínosu pro hospodářský život dotčeného členského státu. Obdobně stupeň vazby spojený s pobíráním penze má větší význam než stupeň vazby související s bydlištěm.
78.
Uvedený závěr není zpochybněn skutečností, že v případě, že jsou rodinné dávky poskytovány ze stejného důvodu, stanoví čl. 68 odst. 1 nařízení č. 883/2004, že přednostně příslušný je členský stát místa bydliště dětí. Jestliže se totiž důvody a v důsledku toho určující kritéria neliší, může být místo bydliště dětí řádně pokládáno za nejvyšší stupeň vazby.
79.
Má-li být zachován užitečný účinek hierarchického uspořádání pojmů zaměstnání, pobírání důchodu a bydliště uvedených v článku 68 nařízení č. 883/2004, jakož i úloha určujících kritérií, kterou uvedené pojmy v kontextu zmíněného článku plní, je podle mého názoru třeba odkázat při výkladu výrazu „z důvodu“, na definice uvedené v článku 1 nařízení č. 883/2004 ( 25 ).
80.
Zejména, pokud jde o pojem „zaměstnání“, který je předmětem předběžné otázky podané High Court (Vrchní soud) ve znění, které jsem přeformuloval, rozumí se jím „každá činnost nebo obdobná situace, která je za takovou považována pro účely právních předpisů sociálního zabezpečení členského státu, v němž taková činnost nebo obdobná situace existuje“ ( 26 ).
81.
Z toho vyplývá, že je to výkon zaměstnání nebo existence takovéto obdobné situace, na jejichž základě lze označit členský stát zaměstnání jako členský stát primárně příslušný k vyplácení rodinných dávek.
82.
Předkládajícím soudu přísluší, aby ověřil, zda taková vazba existuje ve věci v původním řízení.
83.
Konkrétně bude muset předkládající soud určit, zda má být E. Bogatu považován pro účely všech irských právních předpisů sociálního zabezpečení v posuzovaném období za zaměstnanou osobu nebo za osobu, která se nachází v obdobné situaci. Pokud ano, je povinen rozhodnout, že Irsko je primárně příslušným státem pro vyplácení rodinných dávek navrhovateli v původním řízení, což znamená, že E. Bogatu má, na rozdíl od toho, co uvedl ministr v odpovědi na jeho žádost, nárok na vyplacení rodinných dávek za posuzované období.
84.
V rámci takovéhoto posouzení může být okolnost, že E. Bogatu byl během sledovaného období i nadále v Irsku pojištěn, relevantní za předpokladu, že bude v jejím důsledku považován za osobu, která vykonává „zaměstnání“ nebo se nachází v obdobné situaci ve smyslu čl. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004.
IV. Závěry
85.
S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky High Court (Vrchní soud, Irsko), ve znění přeformulovaném v tomto stanovisku takto:
„Článek 68 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení musí být vykládán v tom smyslu, že osoba, která poté, co byla v hostitelském členském státě zaměstnána, pobírá od uvedeného státu pouze nepříspěvkové dávky, ale stále zůstává pojištěna v systému sociálního zabezpečení tohoto státu, má pro účely určení státu, který je přednostně příslušný k vyplácení uvedených dávek, na základě takového postavení nárok na rodinné dávky za předpokladu, že její situace spadá pod pojem ‚zaměstnání‘ nebo ‚obdobná situace‘, jak jsou definovány v čl. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004. Je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda tomu tak je.“
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Úř. Věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72.
( 3 ) – Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3.
( 4 ) – Připomínám, že nařízení č. 883/2004 vstoupilo v účinnost dne 1. května 2010.
( 5 ) – V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury může Soudní dvůr při zkoumání otázek, které jsou mu předloženy na základě čl. 267 SFEU, zohlednit i normy, na které předkládající soud neodkázal, pokud je to nezbytné k zajištění užitečnosti poskytnuté odpovědi. V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2016, Balogh (C‑25/15, EU:C:2016:423, bod 28 a citovaná judikatura).
( 6 ) – Ve své judikatuře k nařízení 1408/71, jehož systematika byla shodná s nařízením č. 883/2004, Soudní dvůr opakovaně objasnil, že ustanovení hlavy II posledně uvedeného nařízení, představují úplný a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je nejen zabránit současnému použití více vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které z toho mohou vyplývat, ale zároveň zabránit tomu, aby byly osoby, které spadají do působnosti uvedeného nařízení, zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních přepisů, které by se na ně vztahovaly. Viz zejména rozsudky ze dne 12. června 1986, Ten Holder (302/84, EU:C:1986:242, bod 21); ze dne 11. června 1998, Kuusijärvi (C‑275/96, EU:C:1998:279, bod 28), jakož i ze dne 13. září 2017, X (C‑570/15, EU:C:2017:674, bod 14).
( 7 ) – Článek 11 odst. 3 písm. a).
( 8 ) – Článek 11 odst. 3 písm. e).
( 9 ) – V tomto smyslu viz bod 17 („[…] je vhodné určit jako použitelné právní předpisy zpravidla právní předpisy toho členského státu, v němž je dotyčná osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná“) a bod 18 („[v]e zvláštních situacích, které odůvodňují jiná kritéria použitelnosti, je nutné postupovat odchylně od uvedeného obecného pravidla“) odůvodnění nařízení č. 883/2004.
( 10 ) – Naproti tomu článek 11 lze podle mého názoru použít zejména u dávek ve stáří. Vzhledem k tomu, že ustanovení upravující uvedené dávky, tj. články 50 až 60 nařízení č. 883/2004, neuvádí žádné zvláštní kritérium použitelnosti odchylné od obecných konfliktních norem, určí se právní předpisy použitelné na jakoukoli posuzovanou situaci podle článku 11.
( 11 ) – V tomto smyslu viz zejména stanovisko generální advokáta N. Jääskinena k věci van Delft a další (C‑345/09, EU:C:2010:438, bod 45). Podle generálního advokáta uvedené spojení mezi hlavou II a hlavou III nařízení č. 1408/71 jednoznačně vyplývá z rozsudků ze dne 27. května 1982, Aubin (227/81, EU:C:1982:209, bod 11), a ze dne 11. listopadu 2004, Adanez-Vega (C‑372/02, EU:C:2004:705).
( 12 ) – Argument ministra, podle něhož se použití čl. 11 odst. 2 nařízení č. 883/2004 k výkladu výrazu „z důvodu zaměstnání“ uvedeného v článku 68 téhož nařízení opírá o výklad tohoto výrazu provedený správní komisí pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení v rozhodnutí č. F1 ze dne 12. června 2009 (Úř. věst. 2010, C 106, s. 11), nemůže uvedený závěr zpochybnit. Stačí totiž konstatovat, že Soudní dvůr již v rozsudku Van der Vecht (19/67, EU:C:1967:49, s. 457) rozhodl, že zněním nařízení „není dotčena pravomoc příslušných soudů posuzovat platnost a obsah ustanovení nařízení, ve vztahu k nimž mají rozhodnutí [zmíněné komise] váhu pouhého stanoviska“ (kurziva doplněna autorem stanoviska). Z toho vyplývá, že dané rozhodnutí není právně závazné a Soudní dvůr se jím tudíž nemusí řídit.
( 13 ) – Viz rozsudek ze dne 1. února 2017, Tolley (C‑430/15, EU:C:2017:74, bod 57).
( 14 ) – Viz rozsudek ze dne 3. března 2011, Tomaszewska (C‑440/09, EU:C:2011:114, bod 24 a citovaná judikatura).
( 15 ) – Irská právní úprava kromě toho vyžaduje, aby dítě, na které jsou dávky žádány a které musí být mladší 16 let, mělo své obvyklé bydliště na území státu [oddíl 219 odst. 1 písm. c) zákona o sociální ochraně] a obvykle žilo ve společné domácnosti s osobou, která podala žádost o rodinné dávky (oddíl 220 odst. 1 uvedeného zákona). Jak nicméně uvádí předkládající soud, tyto podmínky se pro svou neslučitelnost s článkem 67 nařízení č. 883/2004 nepoužijí.
( 16 ) – V tomto ohledu viz souhrn vnitrostátních právních předpisů v oblasti rodinných dávek sestavený Evropskou komisí, který je dostupný na následující internetové adrese:
( 17 ) – Viz Návrh nařízení Rady (ES) o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, předložený Komisí Radě dne 21. prosince 1998, COM(1998) 779 final, článek 53, který zní: „[p]okud jsou rodinné dávky […] poskytovány během stejného období stejnému rodinnému příslušníkovi několika členskými státy, podle jejich právních předpisů nebo podle tohoto nařízení, poskytuje dávku v plné výši příslušný orgán toho členského státu, jehož právní předpisy stanoví nejvyšší dávku. Je zajímavé, že toto kritérium bylo použito v konečné verzi pravidel přednosti, ale pouze jako podpůrné kritérium v případě, kdy nárok na dotčené rodinné dávky vzniká z důvodu zaměstnání. Viz čl. 68 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 883/2004.
( 18 ) – Viz Společný postoj (ES) č. 18/2004 ze dne 26. června 2004 přijatý Radou v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy o založení Evropského společenství k přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, C 79 E, s. 15).
( 19 ) – Sdělení Komise Evropskému parlamentu podle čl. 251 odst. 2 druhého pododstavce Smlouvy o ES týkající se společného postoje Rady k přijetí nařízení Evropského Parlamentu a Rady o koordinaci systémů sociálního zabezpečení COM(2004) 44 final, s. 11
( 20 ) – V tomto ohledu viz návrh nařízení Rady (ES) o koordinaci systémů sociálního zabezpečení předložený Komisí Radě dne 21. prosince 1998, COM(1998) 779 final, s. 2, v části, v níž se uvádí: „[…] klíčovou myšlenkou revize pravidel koordinace, jak byla upravena v nařízení č. 1408/71, byla snaha učinit právní předpisy jednodušší a snáze použitelné – přesněji řečeno nejednalo o přetvoření systému, který ostatně více než 25 let poměrně dobře fungoval. Cílem bylo spíše jeho zjednodušení“.
( 21 ) – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Spojené království v. Rada (C‑656/11, EU:C:2014:97, body 61 až 66).
( 22 ) – Pro úplnost poznamenávám, že podle článku 2 se nařízení č. 1408/71 vztahovalo rovněž na „studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo kteří jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich“.
( 23 ) – Viz bod 3 odůvodnění nařízení č. 1408/71.
( 24 ) – Za tímto účelem používá nařízení č. 883/2004 vedle článku 42 ES (nyní článek 48 SFEU), druhý právní základ, tj. článek 308 ES (nyní článek 352 SFEU). Viz bod 2 odůvodnění nařízení č. 883/2004.
( 25 ) – Pokud jde o pojmy „vyplácení důchodu“ a „bydliště“, které nejsou předmětem tohoto posouzení, pod prvním pojmem „se rozumí nejen důchody, ale také paušální dávky, které mohou být vyplaceny místo důchodů a náhrady příspěvků a – s výhradou hlavy III – zvýšení z důvodů revalorizace nebo dodatkové dávky“ [čl. 1 písm. w)], zatímco druhý pojem zahrnuje „obvyklé bydliště“ [ čl. 1 písm. j)].
( 26 ) – Článek 1 písm. a) nařízení č. 883/2004.