FulLegal · İçtihat Detay

Macaristan 17.01.2019 CS

EUR-Lex - 62017CJ0168 - CS

Avrupa Adalet Divanı

Karar Metni

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)

17. ledna 2019 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření s ohledem na situaci v Libyi – Řetězec smluv určených na zřízení záruky ve prospěch subjektu zařazeného na seznam týkající se zmrazení finančních prostředků – Platba nákladů na základě smluv o protizáruce – Nařízení (EU) č. 204/2011 – Článek 5 – Pojem ‚poskytnutí finančních prostředků subjektu uvedenému v příloze III nařízení č. 204/2011‘ – Článek 12 odst. 1 písm. c) – Pojem ‚nároky v rámci záruky‘ – Pojem ‚osoba nebo subjekt jednající jménem osoby uvedené v čl. 12 odst. 1 písm. a) nebo b)‘ “

Ve věci C‑168/17,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko) ze dne 23. března 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 3. dubna 2017, v řízení

proti

TG,

za přítomnosti:

UF,

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení M. Vilaras (zpravodaj), předseda čtvrtého senátu vykonávající funkci předsedy třetího senátu, J. Malenovský, L. Bay Larsen, M. Safjan a D. Šváby, soudci,

generální advokát: P. Mengozzi,

vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. dubna 2018,

s ohledem na vyjádření předložená:

–

za SH J. Burai-Kovácsem a G. Stankou, ügyvédek, jakož i Á. Mohayem, jogi iroda vezetője,

–

za TG B. Kutasim a Á. Szenczym, ügyvédek, jakož i E. Rosenfeldem, avocat,

–

za UF Z. Völgyesiné Hontvári a A. Szerencsés, ügyvédek,

–

za maďarskou vládu G. Koósem a Z. Fehérem, jako zmocněnci,

–

za německou vládu T. Henzem a D. Klebsem, jako zmocněnci,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi L. Havasem a E. Paasivirtou, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 3. října 2018,

vydává tento

Rozsudek

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu zaprvé článků 5, 9 a čl. 12 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 204/2011 ze dne 2. března 2011 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi (Úř. věst. 2011, L 58, s. 1), zadruhé čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení, ve znění vyplývajícím z nařízení Rady (EU) č. 45/2014 ze dne 20. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 16, s. 1) a zatřetí čl. 17 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2016/44 ze dne 18. ledna 2016 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi a o zrušení nařízení (EU) č. 204/2011 (Úř. věst. 2016, L 12, s. 1).

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi dvěma maďarskými bankami, SH a TG, o němž rozhoduje Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko), jehož předmětem je platba ze strany banky SH bance TG, a to jednak nákladů na záruku vzniklých v rámci bankovní záruky poskytnuté libyjskou bankou, a sice Sahara Bank, libyjskému objednateli, Libyan Housing and Infrastructure Board (Libyjské rada pro bydlení a infrastrukturu, dále jen „HIB“), a jednak nákladů v důsledku protizáruky poskytnuté TG bance Sahara Bank.

Právní rámec

Mezinárodní právo

S ohledem na hrubé a systematické porušování lidských práv páchané v Libyi přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů dne 26. února 2011 na základě čl. 41 kapitoly VII Charty Organizace spojených národů rezoluci 1970 (2011), která stanoví omezující opatření vůči tomuto státu.

Podle bodů 17 a 21 této rezoluce Rada bezpečnosti Organizace spojených národů:

„17. Rozhodla, že všechny členské státy musí bezodkladně zmrazit veškeré finanční prostředky, jiná finanční aktiva a hospodářské zdroje, které se nacházejí na jejich území, které jsou ve vlastnictví nebo pod přímou nebo nepřímou kontrolou osob či subjektů určených v příloze II k tomuto usnesení nebo označených Výborem zřízeným na základě bodu 24 níže, nebo osob či subjektů jednajících jejich jménem nebo na jejich příkaz, nebo subjektů, které jsou v jejich vlastnictví nebo pod jejich kontrolou, a dále rozhodla, že všechny členské státy musí zajistit, že jejich státní příslušníci nebo osoby či subjekty, které se nacházejí na jejich území, neposkytnou osobám či subjektům určených v příloze II tohoto usnesení nebo osobám označeným Výborem žádné finanční prostředky, finanční aktiva nebo hospodářské zdroje;

[…]

21. Rozhodla, že opatření uvedená v bodě 17 výše nebrání určeným osobám nebo subjektům provést platbu vyplývající ze smlouvy, jež byla uzavřena před zapsáním těchto osob nebo subjektů na seznam, za předpokladu, že dotyčné členské státy zajistí, že tuto platbu přímo ani nepřímo neobdrží osoba nebo subjekt uvedené v bodě 17 výše a že tyto členské státy oznámí Výboru svůj záměr provést nebo přijmout takové platby nebo případně povolit za tímto účelem uvolnění finančních prostředků, finančních aktiv a hospodářských zdrojů deset pracovních dní před přijetím příslušného rozhodnutí.“

Unijní právo

Rozhodnutí 2011/137/SZBP

Za účelem provedení rezoluce 1970 (2011) přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2011/137/SZBP ze dne 28. února 2011 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi (Úř. věst. 2011, L 58, s. 53).

Článek 6 odst. 1 a 2 tohoto rozhodnutí stanoví:

„1. Veškeré finanční prostředky, jiná finanční aktiva a hospodářské zdroje, jež jsou vlastněny nebo kontrolovány, a to přímo či nepřímo:

osobami nebo subjekty uvedenými v příloze II rezoluce […] 1970 (2011) a dalšími osobami a subjekty určenými Radou bezpečnosti nebo výborem v souladu s odstavcem 22 rezoluce […] 1970 (2011), nebo osobami a subjekty jednajícími jménem těchto osob nebo na jejich pokyn, nebo subjekty, jež jsou jimi vlastněny nebo kontrolovány, uvedenými v příloze III;

osobami a subjekty, na něž se nevztahuje příloha III, zapojenými do vydávání rozkazů, dozoru nebo jiného způsobu vedení v souvislosti se závažnými porušeními lidských práv v Libyi nebo figurujícími jako spoluúčastníci takovéhoto jednání, včetně zapojení do plánování, velení, vydávání rozkazů nebo vedení útoků nebo včetně spoluúčasti na takovémto jednání, a to v rozporu s mezinárodním právem, včetně leteckých útoků vůči civilnímu obyvatelstvu a zařízení, nebo osobami či subjekty, jež jednají jejich jménem nebo na jejich pokyn, nebo subjekty, jež jsou jimi vlastněny nebo kontrolovány, uvedenými v příloze IV,

se zmrazují.

2. Žádné finanční prostředky, jiná finanční aktiva nebo hospodářské zdroje se nezpřístupní fyzickým či právnickým osobám nebo subjektům uvedeným v odstavci 1, a to přímo ani nepřímo ani v jejich prospěch.“

Podle článku 7 uvedeného rozhodnutí:

„Osobám nebo subjektům uvedeným v přílohách I, II, III nebo IV ani jakékoli jiné osobě nebo subjektu v Libyi, včetně libyjské vlády, ani jakékoli osobě nebo subjektu, která vznese nárok prostřednictvím této osoby nebo subjektu nebo v její či jeho prospěch, se nepřiznají žádné nároky, a to ani kompenzace nebo jiný nárok tohoto druhu, jako je nárok na započtení pohledávek nebo nárok v rámci záruky v souvislosti s jakoukoli smlouvou nebo transakcí, jejíž plnění bylo přímo či nepřímo, zcela či částečně dotčeno z důvodu opatření, o nichž bylo rozhodnuto podle rezoluce RB OSN č. 1970 (2011), včetně opatření Unie nebo kteréhokoli členského státu k provedení příslušných rozhodnutí Rady bezpečnosti nebo opatření stanovených tímto rozhodnutím nebo v souladu nebo spojitosti s nimi.“

Nařízení č. 204/2011

Na základě rozhodnutí 2011/137 přijala Rada nařízení č. 204/2011, které vstoupilo v platnost dne 3. března 2011.

První a druhý bod odůvodnění tohoto nařízení uvádějí:

„(1)

V souladu s rezolucí […] 1970 (2011) […] umožňuje rozhodnutí […] 2011/137 […] zavedení zbrojního embarga, zákaz vývozu vybavení pro vnitřní represi a zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob a subjektů, které se účastnily vážného porušování lidských práv vůči lidem v Libyi, včetně útoků na civilní obyvatelstvo a civilní zařízení v rozporu s mezinárodním právem. Tyto fyzické nebo právnické osoby, subjekty a orgány jsou uvedeny v přílohách uvedeného rozhodnutí.

(2)

Některá z těchto opatření spadají do oblasti působnosti Smlouvy o fungování Evropské unie, a k jejich provádění je tedy nezbytné regulační opatření na úrovni Unie, zejména proto, aby bylo možné zajistit jejich jednotné uplatňování hospodářskými subjekty ve všech členských státech.“

Článek 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

‚finančními prostředky‘ finanční aktiva a hospodářské výhody všeho druhu, mimo jiné:

[…]

úvěry, práva na započtení, záruky, závazky plnění nebo jiné finanční závazky,

vi)

akreditivy, nákladní listy, dodací listy,

[…]

‚zmrazením finančních prostředků‘ zabránění jakémukoli pohybu, převodu, přeměně, použití finančních prostředků, přístupu k nim nebo zacházení s nimi jakýmkoli způsobem, který by vedl k jakékoli změně jejich objemu, výše, umístění, vlastnictví, držby, povahy, určení nebo k jiné změně, která by umožnila použití těchto prostředků, včetně správy portfolia;

‚hospodářskými zdroji‘ se rozumí aktiva všeho druhu, hmotná či nehmotná, movitá či nemovitá, která nejsou finančními prostředky, ale lze je použít k získání finančních prostředků, zboží nebo služeb;

‚zmrazením hospodářských zdrojů‘ zabránění jejich použití k získání finančních prostředků, zboží nebo služeb jakýmkoli způsobem, zejména, ale ne výhradně, prodejem, pronájmem nebo zastavením;

[…]“

Článek 5 téhož nařízení zní:

„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které patří fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům a orgánům uvedeným v příloze II a III nebo které jsou jimi vlastněny, drženy či ovládány.

2. Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje nesmějí být, přímo ani nepřímo, poskytnuty fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům nebo orgánům uvedeným v příloze II a III nebo v jejich prospěch.

3. Zakazuje se vědomá a úmyslná účast na činnostech, jejichž cílem nebo následkem je přímé či nepřímé obcházení opatření uvedených v odstavcích 1 a 2.“

Podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 204/2011:

„Ustanovení čl. 5 odst. 2 se nevztahují na připisování na zmrazené účty:

[…]

plateb splatných podle smluv, dohod nebo závazků, které byly uzavřeny nebo vznikly přede dnem, kdy byly fyzická či právnická osoba, subjekt nebo orgán uvedený v článku 5 určen Výborem pro sankce, Radou bezpečnosti nebo Radou.

pokud jsou takové […] platby zmrazeny podle čl. 5 odst. 1.“

Článek 12 tohoto nařízení stanoví:

„Libyjské vládě, ani jakékoli osobě nebo subjektu, která vznese nárok jejím prostřednictvím či v její prospěch, se nepřiznají žádné nároky, a to ani kompenzace nebo jiný nárok tohoto druhu, jako je nárok na započtení pohledávek nebo nárok v rámci záruky v souvislosti s jakoukoli smlouvou nebo transakcí, jejíž plnění bylo přímo či nepřímo, zcela či částečně dotčeno z důvodu opatření, o nichž bylo rozhodnuto podle rezoluce […] 1970 (2011), včetně opatření Unie nebo kteréhokoli členského státu k provedení příslušných rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN nebo opatření stanovených tímto rozhodnutím nebo v souladu nebo ve spojitosti s nimi.“

Nařízení č. 45/2014

Článek 1 nařízení č. 45/2014 pozměnil článek 12 nařízení č. 204/2011 takto:

„1. Nebude uspokojen žádný nárok vyplývající ze smlouvy nebo operace, jejichž plnění nebo uskutečnění bylo přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně dotčeno opatřeními uloženými tímto nařízením, a to včetně náhrady škody nebo jiných nároků tohoto druhu, jako je nárok na náhradu škody nebo nárok vyplývající ze záruky, zejména nárok na prodloužení doby platnosti nebo vyplacení dluhopisů, záruk nebo příslibu odškodnění v jakékoli formě, zejména finančních záruk nebo příslibů finančního odškodnění, je-li vznesen:

určenými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze II nebo III;

jakýmikoli jinými libyjskými osobami, subjekty či orgány, včetně libyjské vlády;

jakýmikoli osobami, subjekty či orgány jednajícími prostřednictvím nebo jménem osob, subjektů nebo orgánů uvedených v písmeni a) nebo b).

[…]“

Změna článku 12 nařízení č. 204/2011 vstoupila v platnost dne 22. ledna 2014.

Nařízení 2016/44

Podle čl. 17 odst. 1 nařízení 2016/44, které vstoupilo v platnost dne 20. ledna 2016:

„1. Nesmí být uspokojen žádný nárok vyplývající ze smlouvy nebo operace, jejichž plnění nebo uskutečnění bylo přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně dotčeno opatřeními uloženými tímto nařízením, včetně nároků na odškodnění nebo jiných nároků tohoto druhu, jako je nárok na náhradu škody nebo nárok vyplývající ze záruky, zejména nárok na prodloužení doby platnosti nebo vyplacení dluhopisů, záruk nebo příslibu odškodnění v jakékoli formě, zejména finančních záruk nebo příslibů finančního odškodnění, je-li vznesen:

určenými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze II nebo III;

jakýmikoli jinými libyjskými osobami, subjekty či orgány, včetně libyjské vlády;

jakýmikoli osobami, subjekty či orgány jednajícími prostřednictvím nebo jménem osob, subjektů nebo orgánů uvedených v písmeni a) nebo b).“

Skutkový základ sporu v původním řízení a předběžné otázky

Dne 7. července 2009 uzavřely HIB a UF, maďarský stavební podnik, smlouvu o provedení prací, které měla zajistit UF, spočívajících ve výstavbě veřejné infrastruktury v regionu Zawya (Libye). HIB požadovala, aby UF zřídil bankovní záruky, které měla poskytnout libyjská banka k zajištění jednak splnění jeho závazků za přijatou zálohu (záruka za vrácení zaplacené zálohy) a jednak provedení stavebních prací (záruka za řádné provedení).

Sahara Bank souhlasila s poskytnutím záruk požadovaných HIB a požadovala od UF, aby jí poskytl protizáruku, která měla být poskytnuta maďarskou bankou.

Dne 16. října 2009 uzavřely UF a SH, maďarská banka, smlouvu o protizáruce týkající se vrácení zaplacené zálohy a smlouvu o protizáruce týkající se řádného provedení, kterými se SH zavázala vystavit protizáruky ve prospěch jiné maďarské banky, a sice TG, která byla pověřena SH k tomu, aby poskytla bance Sahara Bank protizáruku a akreditiv požadované ze strany Sahara Bank. V důsledku toho vystavila SH ve prospěch TG dne 20. listopadu protizáruku týkající se vrácení zaplacené zálohy ve výši 69499610 libyjských dinárů (LYD) (přibližně 49251000 eur), která měla vypršet dne 14. září 2013, a dne 16. prosince 2009 vystavila protizáruku týkající se řádného provedení ve výši 9266615 LYD (přibližně 6567000 eur), která měla vypršet dne 15. července 2014.

Vzhledem k tomu, že dne 24. listopadu vystavila TG ve prospěch Sahara Bank protizáruku týkající se vrácení zaplacené zálohy, jejíž platnost měla uplynout dne 30. srpna 2013, a dne 17. prosince 2009 vystavila neodvolatelný akreditiv, jehož platnost měla uplynout dne 30. června 2014, vystavila Sahara Bank bankovní záruky požadované HIB.

Jako protiplnění za službu spočívající ve vystavení těchto záruk TG se SH zavázala zaplatit TG, čtvrtletně a předem, provizi ve výši 1,30 % p.a. a proplatit jí náklady a výdaje, které vynaložila Sahara Bank, jakož i její finanční náklady a případné úroky z prodlení.

Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 233/2011 ze dne 10. března 2011, kterým se provádí čl. 16 odst. 2 nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2011, L 64, s. 13), zařadilo název HIB na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení počínaje 11. březnem 2011.

Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 272/2011 ze dne 21. března 2011, kterým se provádí čl. 16 odst. 2 nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2011, L 76, s. 32), zařadilo název Sahara Bank na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení počínaje 22. březnem 2011. Tento název byl vyjmut z tohoto seznamu dne 2. září 2011 na základě prováděcího nařízení Rady (EU) č. 872/2011, ze dne 1. září 2011, kterým se provádí čl. 16 odst. 2 nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2011, L 227, s. 3).

Od 2. září 2011 do 16. července 2013 zaplatila TG bance Sahara Bank náklady, které byla povinna nést v souvislosti se smlouvou o protizáruce, kterou spolu uzavřely.

Dne 29. listopadu 2012 se Sahara Bank pokusila na žádost HIB uplatnit nárok na plnění z protizáruky týkající se vrácení zaplacené zálohy vystavené TG. TG však odmítla jednat s poukazem na protiprávnost požadavku. Konečným rozhodnutím ze dne 22. dubna 2013 Fővárosi Ítélőtábla (regionální odvolací soud Budapešť-hlavní město, Maďarsko) zakázal takovou platbu do té doby, dokud bude název HIB zapsán na seznamu obsaženém v příloze III nařízení č. 204/2011.

Dne 20. prosince 2012 podepsaly SH a TG memorandum o porozumění, v němž konstatovaly, že dokud se na HIB budou vztahovat omezující opatření, nebude uspokojen žádný nárok na zaplacení záruky vrácení zaplacené zálohy. SH v něm uvedla svůj záměr zaplatit náklady protizáruky týkající se vrácení zaplacené zálohy a protizáruky týkající se řádného provedení, které by TG a jejím prostřednictvím i Sahara Bank mohly požadovat, pouze za podmínky, že se na HIB již taková opatření nebudou před vypršením těchto dvou protizáruk vztahovat. SH se zavázala připsat na vkladový účet náklady k tomuto datu dosud nezaplacené a rovněž pozdější náklady s tím, že uvolnění takto připsané částky musí být uskutečněno podle podmínek stanovených ve smlouvě o vkladu uzavřené mezi stranami a depozitní bankou (dále jen „smlouva o vkladu“).

Téhož dne, 20. prosince 2012, uzavřely SH, TG a tato depozitní banka smlouvu o vkladu, na základě které byly částky spojené s protizárukami poskytnutými ze strany SH straně TG uloženy a zmrazeny, stejně jako úroky z nich plynoucí.

Smluvní strany smlouvy o vkladu se dohodly, že uložené částky budou vyplaceny SH v případě, že název HIB nebude vyjmut ze seznamu obsaženého v příloze III nařízení č. 204/2011 před datem vypršení protizáruk vystavených SH. Alternativně ve smlouvě stanovily, že v případě, že název HIB bude vyjmut ze seznamu obsaženého v příloze III nařízení č. 204/2011 před těmito daty, uložené částky budou vyplaceny TG.

Po 20. prosinci 2012 poukázala SH na uvedený vkladový účet částku nákladů, které měly být zaplaceny ve prospěch TG na základě protizáruk, které vystavila posledně uvedená

Protizáruka týkající se vrácení zaplacené zálohy vystavená SH zanikla dne 14. září 2013, aniž došlo ke stažení názvu HIB ze seznamu obsaženého v příloze III nařízení č. 204/2011.

V důsledku změny provedené nařízením č. 45/2014, které vstoupilo v platnost dne 22. ledna 2014, zakazoval čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 204/2011 uspokojit nárok spojený se smlouvou nebo operací, jejichž plnění nebo uskutečnění bylo dotčeno opatřeními uloženými tímto nařízením, byl-li vznesen zejména jakýmikoli jinými libyjskými osobami, subjekty či orgány.

Prováděcím nařízením Rady (EU) č. 74/2014 ze dne 28. ledna 2014, kterým se provádí čl. 16 odst. 2 nařízení č. 204/2011 (Úř. věst. 2014, L 26, s. 1), byl název HIB vyjmut ze seznamu obsaženého v příloze III tohoto uvedeného nařízení, a to s účinností k 29. lednu 2014.

Dne 31. ledna 2014 požádala SH depozitní banku, aby uvolnila v její prospěch uloženou částku z toho důvodu, že jí vystavená protizáruka týkající se vrácení zaplacené zálohy vypršela během doby, kdy byl název HIB zapsán na seznamu obsaženém v příloze III nařízení č. 204/2011. TG odmítla učinit projev vůle, který je nezbytný k uvolnění vkladu, sjednaný ve smlouvě o vkladu z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky takového uvolnění.

SH podala v důsledku toho žalobu k soudu prvního stupně, u něhož se domáhala uvolnění dotčeného vkladu. TG podala vzájemnou žalobu na zaplacení částky 2072321,18 eura představující náklady, které jí podle ní měly být zaplaceny v rámci plnění smluv, které ji vážou se SH, a náklady na protizáruku, které TG zaplatila bance Sahara Bank.

Soud prvního stupně vyhověl návrhu SH, ale uložil jí, aby zaplatila TG částku 1352713,04 eura. Měl totiž za to, že náklady, které měly být zaplaceny na základě smluv o protizáruce uzavřených mezi SH a TG nespadají do působnosti nařízení č. 204/2011, protože se jedná o protiplnění za služby poskytnuté maďarskou právnickou osobou. Naproti tomu měl za to, že náklady na záruku zaplacené TG bance Sahara Bank spadají do působnosti nařízení č. 204/2011, a tudíž se TG nemůže na SH domáhat jejich proplacení.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a vzájemnou žalobu v plném rozsahu zamítl, a to na základě skutečnosti, že strany sporu upravily smlouvou o vkladu ustanovení smluv o protizáruce, pokud jde o nárok na proplacení nákladů, jež jsou s nimi spojeny a zániku tohoto nároku. Z toho vyplývá, že jelikož název HIB nebyl vyjmut ze seznamu obsaženého v příloze III nařízení č. 204/2011 před vypršením protizáruk, neměla TG nárok na zaplacení jednotlivých nákladů. Tento soud dodal, že i kdyby nedošlo k úpravě smluv, TG by neměla nárok na tuto platbu z toho důvodu, že omezující opatření uložená unijní právní úpravou mají závaznou povahu, takže TG by nemohla poskytnout záruku subjektu postiženému těmito opatřeními, a neměla by tedy nárok na náhradu nákladů souvisejících s takovou zárukou. Náklady na záruku zaplacené TG bance Sahara Bank by nepřímo sloužily k plněním ve prospěch HIB spadající do působnosti nařízení č. 204/2011.

TG podala kasační opravný prostředek ke Kúria (Nejvyšší soud) proti rozhodnutí o zamítnutí její vzájemné žaloby. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně vyložil články 5 a 12 nařízení č. 204/2011 z toho důvodu, že působnost článku 5 se vztahuje pouze na subjekty uvedené na seznamu sankcí, na kterém již název Sahara Bank nebyl zapsán, a že se během relevantního období uvedený článek 12 týkal pouze libyjských orgánů. TG uvádí, že náklady na záruku, jež jí náleží, jakož i náklady zaplacené Sahara Bank jsou bankovními náklady nepředstavují záruku a nejsou placeny ve prospěch HIB.

Jak SH, tak UF, vedlejší účastník v původním řízení vystupující na podporu SH, navrhují, aby předkládající soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu, protože podle jejich názoru je významné již to, že mezi subjekty v řetězci smluv uzavřených mezi stranami, byl název jednoho z nich, v tomto případě HIB, zapsán na seznamu obsaženém v příloze III nařízení č. 204/2011.

Předkládající soud rozlišuje záruku, zřízenou za účelem zajištění plnění závazku, a náklady na záruku, které představují protiplnění za poskytnutí služby spočívající v poskytnutí záruky. Podle předkládacího soudu by uvolnění bankovní záruky ve prospěch HIB, kdyby k němu došlo, představovalo platbu zakázanou nařízením č. 204/2011.

Předkládací soud konstatuje, že se vzájemná žaloba TG dělí na dvě části, z nichž jedna spočívá v žádosti o proplacení nákladů na záruku, které TG zaplatila bance Sahara Bank, a druhá souvisí s náklady, jejichž zaplacení měla právo požadovat od SH na základě smluv o protizáruce, které spolu uzavřely.

Předkládající soud má za to, že aby bylo možné odpovědět na tuto otázku, je třeba určit, zda platbu nákladů na záruku lze považovat za nepřímou platbu finančních prostředků nějak související s bankovní zárukou. Kromě toho bude dále zapotřebí určit, zda lze TG považovat, při požadování této platby, za osobu jednající jménem jiné osoby, subjektu či orgánu, na něž se vztahují omezující opatření dle nařízení č. 204/2011. Předkládající soud si rovněž klade otázku ohledně případného použití článku 9 tohoto nařízení, který stanoví výjimky z opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů.

Konstatuje, že je třeba rozhodnout na základě vnitrostátního práva, zda nárok na zaplacení jednotlivých nákladů na záruku vznesený TG, nespadá, zcela nebo zčásti, do působnosti nařízení č. 204/2011. Pokud by musela být platba těchto nákladů kvalifikována jako nepřímá platba ve smyslu tohoto nařízení, aniž se uplatnila výjimka stanovená v článku 9, bylo by třeba tuto vzájemnou žalobu zamítnout.

Předkládající soud má za to, že jednotlivé dotčené smlouvy spolu úzce souvisí, jelikož byly uzavřeny za jediným cílem, kterým je zřízení bankovní záruky ve prospěch HIB, a že nemohou být posuzovány odděleně, jako by se jednalo o zcela samostatné závazky.

Poukazuje na to, že pokud platba nákladů na záruku spadá do oblasti působnosti nařízení, kterým se zavádějí omezující opatření, bude třeba určit, jaký právní předpis se použije, a sice zda nařízení č. 204/2011, které bylo v platnosti ke dni vypršení protizáruky, nebo nařízení č. 2016/44, jež vstoupilo v platnost v době, kdy již bylo rozhodováno o sporu maďarskými soudy, a že vyúčtování těchto nákladů nebylo s konečnou platností provedeno.

Za těchto podmínek se Kúria (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Spadají do působnosti nařízení č. 204/2011 nebo případně do působnosti nařízení 2016/44 níže uvedené závazky týkající se zaplacení nákladů na záruku, vyplývající ze smluv o protizáruce, které byly jakožto součást řetězce smluv uzavřeny za účelem vystavení bankovní záruky ve prospěch [HIB]:

v případě, že je banka, která má sídlo v Evropské unii, povinna zaplatit na základě smlouvy o protizáruce náklady libyjské bance uvedené na seznamu […] v příloze III nařízení č. 204/2011;

v případě, že je banka, která má sídlo v [Evropské] unii, povinna zaplatit na základě smlouvy o protizáruce náklady libyjské bance, která sice není uvedena na seznamu […] v příloze III nařízení č. 204/2011, avšak bankovní záruka je vystavena ve prospěch HIB, který je na [tomto seznamu] uveden;

v případě, že v období následujícím poté, co bylo nařízení č. 204/2011 změněno nařízením č. 45/2014, byly nařízením č. 204/2011 zakázány přímé či nepřímé platby ve prospěch jakéhokoli libyjského subjektu;

v případě, že závazek týkající se zaplacení nákladů na záruku vyplývá ze smluv o protizáruce, které byly jakožto součást řetězce smluv uzavřeny mezi dvěma bankami se sídlem v [Evropské] unii za účelem vystavení bankovní záruky ve prospěch HIB;

v případě, že jsou náklady na záruku vyúčtovány až po uplynutí období, na něž se vztahuje záruka, a sice v soudním řízení probíhajícím poté, co vstoupilo v platnost nařízení 2016/44?

Za předpokladu, že závazek týkající se zaplacení nákladů na záruku, který je uveden [v první otázce v písm. a) a b)] spadá do působnosti nařízení [č. 204/2011], je nutné mít za to, že náklady na záruku zaplacené libyjské bance – která byla rovněž po určitou dobu uvedena na seznamu […] v příloze III – představují pro účely vystavení záruky na proplacení zaplacené zálohy a záruky řádného provedení poskytnuté ve prospěch HIB finanční prostředky přímo či nepřímo poskytnuté ve prospěch právnických osob, subjektů nebo orgánů uvedených v příloze III nařízení č. 204/2011?

Musí se čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 204/2011, v období následujícím poté, co bylo toto nařízení změněno nařízením č. 45/2014 [(první otázka písm. c)], vykládat v tom smyslu, že náklady a výdaje, kterých se domáhá libyjská banka a které na základě smlouvy o protizáruce platí banka se sídlem v [Evropské] unii, mají být přímo či nepřímo považovány za nároky v rámci záruky?

Je nutné považovat banku se sídlem v [Evropské] unii, která je na základě smlouvy o protizáruce, která byla jakožto součást řetězce smluv uzavřena za účelem vystavení bankovní záruky ve prospěch HIB [(první otázka písm. d)], povinna zaplatit náklady na záruku libyjskému subjektu, za osobu nebo subjekt ve smyslu čl. 12 odst. 1 [písm.] c) nařízení č. 204/2011 ve znění nařízení č. 45/2014, tedy osobu nebo subjekt jednající prostřednictvím nebo jménem či ve prospěch osob, subjektů nebo orgánů uvedených [v písmenech] a) nebo b) výše uvedeného čl. 12 odst. 1? Je nutné mít za to, že náklady na záruku, kterých se domáhá výše uvedená banka u jiné banky se sídlem v Evropské unii, mají být přímo nebo nepřímo považovány za nároky v rámci záruky?

Týká se ustanovení o výjimce, které je obsaženo v článku 9 nařízení č. 204/2011, jakékoli platby?

Je-li vyúčtování nákladů na záruku provedeno poté, co vstoupilo v platnost nařízení [2016/44], které sice zrušilo nařízení č. 204/2011 […], avšak obsahuje v podstatě totožná ustanovení [(první otázka, písm. e)], je nařízení 2016/44 použitelné na vyřešení sporu mezi účastnicemi tohoto řízení a musí se čl. 17 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení vykládat v tom smyslu, že náklady a výdaje, kterých se domáhá libyjská banka a které na základě smlouvy o protizáruce platí banka se sídlem v [Evropské] unii mají být přímo nebo nepřímo považovány za nároky v rámci záruky? Je nutné považovat banku se sídlem v [Evropské] unii, která je na základě smlouvy o protizáruce, která byla jakožto součást řetězce smluv uzavřena za účelem vystavení bankovní záruky ve prospěch HIB, povinna zaplatit náklady na záruku libyjskému subjektu, za osobu nebo subjekt ve smyslu čl. 17 odst. 1 [písm.] c) tohoto nařízení, tedy osobu nebo subjekt jednající prostřednictvím nebo jménem či ve prospěch osob, subjektů nebo orgánů uvedených v [písmenech] a) nebo b) výše uvedeného čl. 17 odst. 1? Je nutné mít za to, že náklady na záruku, kterých se domáhá výše uvedená banka u jiné banky se sídlem v Evropské unii, mají být přímo nebo nepřímo považovány za nároky v rámci záruky?“

K předběžným otázkám

Úvodní poznámky

Podle předkládajícího soudu závisí řešení sporu v původním řízení především na posouzení otázky, zda je nařízení č. 204/2011 použitelné na náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv vydaných za účelem protizáruky smlouvy o bankovní záruce, na jejíž příjemce se vztahují omezující opatření na základě tohoto nařízení.

Protínají se zde přitom na několika úrovních různé předběžné otázky, které musí být přeskupeny a přeformulovány, aby bylo možné poskytnout předkládacímu soudu co nejkonkrétnější odpovědi.

Je proto třeba mít za to, že se předkládající soud v podstatě táže na použití v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, zaprvé čl. 5 odst. 2 nařízení č. 204/2011, který zakazuje, aby finanční prostředky nebo hospodářské zdroje byly přímo či nepřímo poskytnuty osobám, jejichž název je uveden na seznamu obsaženém v příloze III tohoto nařízení, zadruhé článku 12 uvedeného nařízení, který zakazuje vyhovět nárokům vyplývajících ze smlouvy nebo operace dotčených opatřeními zavedenými na základě téhož nařízení, zatřetí článku 9 nařízení č. 204/2011, který stanoví výjimky z čl. 5 odst. 2, a začtvrté čl. 17 odst. 1 nařízení 2016/44, který nahradil článek 12 nařízení č. 204/2011.

K článku 5 odst. 2 nařízení č. 204/2011

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 5 odst. 2 nařízení č. 204/2011 vykládán v tom smyslu, že se použije na takovou situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, v níž musí být náklady, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o záruce zaplaceny zaprvé unijní bankou libyjské bance, jejíž název je zařazen na seznam obsaženy v příloze III tohoto nařízení, zadruhé unijní bankou libyjské bance, jejíž název již není zařazen na tento seznam, jestliže je bankovní záruka poskytnutá libyjskou bankou ve prospěch subjektu zařazeného na uvedený seznam, a zatřetí unijní bankou jiné unijní bance.

Na základě čl. 5 odst. 2 nařízení č. 204/2011 nesmějí být žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje, přímo ani nepřímo, poskytnuty fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům nebo orgánům uvedeným v příloze II a III tohoto nařízení nebo v jejich prospěch.

Je třeba uvést, že zákaz poskytnout finanční prostředky nebo hospodářské zdroje osobě zařazené na seznam osob, kterých se týkají omezující opatření, stanovený v uvedeném ustanovení, je formulován obzvláště široce, což dokládá použití výrazů „přímo ani nepřímo“, a zahrnuje v důsledku toho jakékoli jednání, jehož učinění je nezbytné k tomu, aby podle použitelného vnitrostátního práva mohla uvedená osoba skutečně získat možnost plně nakládat s dotyčnými finančními prostředky nebo hospodářskými zdroji (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. října 2007, Möllendorf a Möllendorf-Niehuus, C‑117/06, EU:C:2007:596, body 50 a 51; ze dne 29. června 2010, E a F, C‑550/09, EU:C:2010:382, body 66 a 74, jakož i ze dne 21. prosince 2011, Afrasiabi a další, C‑72/11, EU:C:2011:874, body 39 a 40).

Široké a jednoznačné znění tohoto ustanovení se tak použije na jakékoliv poskytnutí hospodářského zdroje, a tudíž rovněž na jednání, které vyplývá z plnění synallagmatické smlouvy a které bylo dohodnuto výměnou za platbu hospodářského protiplnění (rozsudek ze dne 11. října 2007, Möllendorf a Möllendorf-Niehuus, C‑117/06, EU:C:2007:596, bod 56).

Kromě toho z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „finanční prostředky a hospodářské zdroje“ má široký význam, který zahrnuje aktiva jakékoli povahy bez ohledu na způsob jejich získání (obdobně viz rozsudek ze dne 29. června 2010, E a F, C‑550/09, EU:C:2010:382, bod 69).

Zaprvé předkládající soud uvádí situaci, kdy unijní banka má platit libyjské bance, jejíž název je zapsán na seznamu obsaženém v příloze III nařízení č. 204/2011, náklady, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce.

Jestliže se spor v původním řízení týká úhrady nákladů, které mají být proplaceny na základě smlouvy o protizáruce uzavřené mezi dvěma evropskými bankami, může mít situace uvedená v předchozím bodě vliv na řešení sporu, avšak není vyloučeno, že se zaplacení nákladů protizáruky požadované TG bude týkat rovněž nákladů na záruku vynaložených bankou Sahara Bank v době, kdy byl její název zapsán na seznamu obsaženém v příloze III tohoto nařízení.

V projednávaném případě byla libyjská banka dotčená v původním řízení, a sice Sahara Bank, zařazena na uvedený seznamu od 22. března do 2. září 2011, takže je v tomto ohledu relevantní pouze uvedené nařízení.

Samotná skutečnost, že peněžní částky mají být z jakéhokoli důvodu zaplaceny takové bance, přitom podřizuje tuto operaci působnosti čl. 5 odst. 2 téhož nařízení, jelikož ve smyslu tohoto ustanovení spočívá taková operace v přímém poskytnutí finančních prostředků osobě, jejíž název je zapsán na seznamu obsaženém v příloze III nařízení č. 204/2011.

Kromě toho, jak uvedl generální advokát v bodě 34 jeho stanoviska, skutečnost, že tyto platby jsou součástí transakce, v rámci níž existuje hospodářská rovnováha mezi plněním a protiplněním, a že představují jednání, jímž je naplňována smlouva uzavřená před vstupem nařízení č. 204/2011 v platnost, sama o sobě neumožňuje, jak již Soudní dvůr vyjasnil, aby byla vyloučena z působnosti tohoto nařízení a z působnosti zákazů, které toto nařízení stanoví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. října 2007, Möllendorf a Möllendorf-Niehuus, C‑117/06, EU:C:2007:596, body 49 a 62).

Zadruhé se předkládající soud táže, zda je možné použít nařízení č. 204/2011 na platby týkající se nákladů, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce, provedené unijní bankou ve prospěch libyjské banky poté, co byl název této libyjské banky vyjmut ze seznamu obsaženého v příloze III tohoto nařízení.

Takové platby nemohou představovat přímé poskytování finančních prostředků ve smyslu čl. 5 odst. 2 uvedeného nařízení, jelikož název příjemce těchto finančních prostředků není zapsán na seznamu obsaženém v příloze III ani na seznamu v příloze II téhož nařízení, na který se rovněž vztahuje zákaz uvedený v tomto ustanovení.

Nicméně uvedené platby by mohly představovat nepřímé poskytnutí finančních prostředků ve prospěch osoby, jejíž název je zapsán na seznam obsažený v příloze III nařízení č. 204/2011, v daném případě HIB, která je příjemcem bankovních záruk, které byly důvodem smluv o protizárukách dotčených v původním řízení, jehož název byl na tomto seznamu od 11. března 2011 do 29. ledna 2014, a sice zejména po vyjmutí názvu Sahara Bank z uvedeného seznamu.

Nicméně k tomu, aby bylo možné považovat finanční prostředky za nepřímo poskytnuté osobě, jejíž název je zařazen na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, je nezbytné, aby mohly být této osobě převedeny nebo aby tato osoba měla právo s těmito prostředky nakládat, zejména s ohledem na existenci právních nebo finančních vztahů mezi příjemcem těchto finančních prostředků a takovou osobou.

V projednávaném případě představují náklady, které měla TG zaplatit bance Sahara Bank, protiplnění za bankovní záruky vystavené ve prospěch HIB v kontextu, kdy tyto náklady měla nést maďarská banka, a sice SH. Vzhledem k jejich povaze nemají být tyto náklady převedeny HIB, jelikož ze spisu, který byl předložen Soudnímu dvoru, nijak nevyplývá, že HIB je spojena se Sahara Bank takovými vazbami, jako jsou vazby uvedené v předchozím bodě. Předkládajícímu soudu však přísluší, aby ověřil, zda tomu tak skutečně je.

Konečně platby, které měla unijní banka zaplatit libyjské bance na základě smlouvy o protizáruce lze považovat ve smyslu čl. 5 odst. 2 nařízení č. 204/2011 za platby použité ve prospěch osoby, jejíž název je zařazen na seznam obsažený v příloze III téhož nařízení, pouze pokud na základě smlouvy o bankovní záruce a smluv o protizáruce tyto platby přímo nebo nepřímo umožňují osobě, jíž je bankovní záruka určena a která je zapsána na těchto seznamech, dosáhnout plnění z této záruky.

Tak je tomu zejména v případě, v situaci, kdy právo příjemce bankovní záruky požadovat její realizaci závisí zcela nebo z části na zaplacení nákladů, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce. V tomto ohledu lze platby z titulu těchto nákladů považovat za platby ve prospěch osoby, jejíž název je zařazen na seznam obsažený v příloze III uvedeného nařízení.

Je však na předkládajícím soudu, aby provedl nezbytná ověření za účelem vyloučení, že platby provedené unijní bankou, a sice TG, ve prospěch libyjské banky, v projednávaném případě Sahara Bank, týkající se nákladů, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce, jsou s ohledem na odpovědi uvedené v bodech 64 a 65 tohoto rozsudku používány ve prospěch HIB.

Zatřetí platby provedené unijní bankou ve prospěch jiné unijní banky týkající se nákladů, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce, jejichž jedna část spočívá v proplacení nákladů zaplacených unijní bankou libyjské bance v rámci jiné smlouvy o protizáruce, nespadá v zásadě do působnosti čl. 5 odst. 2 nařízení č. 204/2011, jakožto finanční prostředky přímo poskytované osobě, jejíž název je zařazen na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení.

Pokud jde o nepřímé poskytnutí finančních prostředků takové osobě nebo použití těchto prostředků touto osobou, uplatní se úvahy uvedené v bodech 61 až 66 tohoto rozsudku.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být čl. 5 odst. 2 nařízení č. 204/2011 vykládán v tom smyslu, že:

–

se použije na takovou situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, v níž musí být náklady, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce zaplaceny unijní bankou libyjské bance, jejíž název je zařazen na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, a

–

se v zásadě nepoužije na takovou situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, v níž musí být náklady, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce zaplaceny unijní bankou libyjské bance, jejíž název již není na seznamu obsaženém v příloze III tohoto nařízení, nebo unijní bankou jiné unijní bance, když je bankovní záruka poskytnutá libyjskou bankou ve prospěch subjektu, který je na tomto seznamu, pokud taková platba nevede z důvodu právních nebo finančních vazeb existujících mezi bankou, která je příjemcem těchto plateb a subjektem zařazeným na uvedený seznam, k nepřímému poskytnutí dotčených nákladů ve prospěch tohoto subjektu.

K článku 12 nařízení č. 204/2011

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, musí být článek 12 nařízení č. 204/2011 vykládán v tom smyslu, že se použije jak ve svém původním znění, tak ve znění vyplývajícím z nařízení č. 45/2014, pokud náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce musí být zaplaceny zaprvé zejména unijní bankou libyjské bance zařazené na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, zadruhé unijní bankou bance libyjské, která není na tomto seznamu, pokud bankovní záruka vydaná libyjskou bankou je vystavena ve prospěch subjektu, který je zapsán na uvedeném seznamu, a zatřetí unijní bankou jiné unijní bance.

Článek 12 nařízení č. 204/2011, jak ve svém původním znění, tak ve znění, které vyplývá z nařízení č. 45/2014, v podstatě zakazuje vyhovět nároku vyplývajícímu ze smlouvy nebo operace dotčených opatřeními zavedenými na základě tohoto nařízení.

Je třeba zdůraznit, že zákaz stanovený v uvedeném čl. 12 se zakládá na třech skutečnostech.

Zaprvé plnění smlouvy nebo provedení operace musí být přímo nebo nepřímo, zcela nebo částečně dotčeno opatřeními zavedenými nařízením č. 204/2011. Tedy k tomu, aby se použil článek 12, musí se na smlouvu nebo operaci vztahovat omezující opatření na základě tohoto nařízení.

Zadruhé článek 12 uvedeného nařízení zakazuje uspokojit nárok vyplývající z takové smlouvy nebo operace, například nárok na odškodnění, nárok na náhradu škody nebo nárok vyplývající ze záruky. Článek 12 pokrývá vzhledem ke své obecné a demonstrativní povaze seznamu nároků, které uvádí, o čemž svědčí výraz „včetně“, všechny typy nároků vyplývající ze smlouvy nebo operace.

Zatřetí nároky, které je zakázáno uspokojit, musí být předloženy podle původního znění článku 12 nařízení č. 204/2011 libyjskou vládou nebo osobou nebo subjektem jednajícím prostřednictvím či v její prospěch, a podle jeho verze ve znění nařízení č. 45/2014 zejména jakýmikoli jinými libyjskými osobami, subjekty či orgány neuvedenými v příloze II nebo příloze III nařízení č. 204/2011.

V této souvislosti je třeba dospět k závěru, že placení nákladů, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce prvním poskytovatelem protizáruky poskytovateli záruky nebo druhým poskytovatelem protizáruky prvnímu poskytovateli protizáruky nelze v zásadě vyloučit z působnosti článku 12 nařízení č. 204/2011.

Plnění smlouvy o protizáruce totiž může být dotčeno opatřeními uloženými tímto nařízením, pokud je název příjemce této protizáruky zapsán na seznamu obsaženém v příloze III uvedeného nařízení, jako tomu je v projednávaném případě v situaci Sahara Bank v období od 22. března do 2. září 2011, nebo pokud je název příjemce záruky, který je sám poskytovatelem protizáruky, uveden na tomto seznamu, jako je tomu v projednávaném případě v situaci HIB, v období od 11. března 2011 do 29. ledna 2014.

Dále uplatněný nárok na zaplacení nákladů, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce, představuje nárok „v souvislosti s jakoukoli smlouvou“ nebo nárok „vyplývající ze smlouvy“ ve smyslu článku 12 nařízení č. 204/2011, respektive ve znění vyplývajícím z nařízení č. 45/2014.

Nicméně aby bylo takové uplatnění nároku článkem 12 nařízení č. 204/2011 zakázáno, musí nutně vycházet od některé z osob uvedených v tomto článku.

Jestliže se týká nákladů, které mají být zaplaceny na základě smlouvy, kterou unijní banka poskytuje protizáruku libyjské bance, spadá uplatnění nároku na zaplacení do působnosti článku 12 tohoto nařízení v jeho původním znění za podmínky, že libyjskou banku lze považovat za subjekt jednající jménem libyjské vlády, což je jediná kategorie uváděná v tomto článku, do které taková banka může v projednávaném případě patřit.

V tomto ohledu přísluší předkládajícímu soudu, aby provedl nezbytná ověření za účelem určení, zda lze považovat Sahara Bank jako jednající jménem libyjské vlády.

Pokud jde o čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 204/2011, ve znění vyplývajícím z nařízení č. 45/2014, použije se v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, jelikož libyjská banka, které je poskytnuta protizáruka unijní bankou, je libyjskou osobou, subjektem či orgánem, neuvedeným v příloze II nebo III tohoto nařízení, na které se vztahuje toto ustanovení.

Nicméně je třeba poukázat na to, že podle informací ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že poslední platby provedené TG ve prospěch Sahara Bank na základě smlouvy o protizáruce, kterou jsou vázány, byly uskutečněny dne 16. července 2013, takže posouzení otázky, zda se článek 12 nařízení č. 204/2011 na tyto platby použije, musí být provedeno s ohledem na původní znění tohoto článku.

Jestliže se uplatnění nároku na zaplacení týká nákladů, které mají být zaplaceny na základě smlouvy, jejímž prostřednictvím unijní banka poskytla protizáruku jiné unijní bance, nelze mít naopak za to, že s ohledem na znění článku 12 tohoto nařízení v jeho původním znění má být tato posledně uvedená banka považována za banku, která jedná jménem libyjské vlády. Tyto náklady jsou jí totiž propláceny výlučně na základě smluvních ustanovení, jejichž předmětem je výlučně poskytnout protizáruku k bankovní záruce poskytnuté libyjské bance.

Použití článku 12 uvedeného nařízení, ve znění vycházejícím z nařízení č. 45/2014, je možné, pouze pokud je banka, která požaduje zaplacení nákladů, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce jinou bankou, osobou uvedenou v čl. 12 odst. 1 písm. c) nařízení č. 204/2011, který se týká osoby, subjektu či orgánu jednající jménem osob, subjektů či orgánů uvedených v témže odst. 1 písm. a) nebo b). Je proto nezbytné, aby tato unijní banka jednala buď jménem osoby, jejíž jméno je zapsáno na seznamu obsaženém v příloze III tohoto nařízení, jako je tomu v případě HIB ve věci v původním řízení, nebo jménem libyjské osoby, subjektu nebo orgánu nebo jménem libyjské vlády.

V řetězci smluv, který tvoří bankovní záruka a dvě protizáruky nelze přitom mít v podstatě za to, že pokud unijní bance vznikly náklady, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce, která ji spojuje s jinou unijní bankou, jedná jménem poskytovatele záruky nebo příjemce bankovní záruky. Taková smlouva o protizáruce, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, je totiž smlouvou uzavřenou mezi příkazcem a poskytovatelem protizáruky, kterým se tento zavazuje jednostranně a neodvolatelně zaplatit určenou částku ve prospěch příjemce na jeho první žádost a nebude zkoumán právní vztah, na kterém je tato smlouva založena. Jediným cílem platby nákladů, které mají být zaplaceny příkazcem poskytovateli protizáruky na základě smlouvy o protizáruce je zaplatit mu odměnu za plnění, které poskytl příkazci tím, že vystavil protizáruku. Tím, že poskytovatel protizáruky obdržel tuto platbu, nemůže být považován za jednajícího jménem poskytovatele záruky nebo příjemce takto zaručené bankovní záruky.

Článek 12 nařízení č. 204/2011 musí být proto vykládán v tom smyslu, že:

–

se v jeho původním znění použije, pokud náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce, musí být zaplaceny unijní bankou libyjské bance zařazené na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, jakož i unijní bankou libyjské bance, která není na tomto seznamu, jestliže je bankovní záruka poskytnutá libyjskou bankou ve prospěch subjektu, který je uveden na tomto seznamu, za podmínky, že libyjská banka je považována za subjekt jednající jménem libyjské vlády, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu;

–

se ve znění vycházejícím z nařízení č. 45/2014 nepoužije, když náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce, musí být zaplaceny unijní bankou libyjské bance zařazené na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, jakož i unijní bankou libyjské bance, která není na tomto seznamu, když je bankovní záruka poskytnutá libyjskou bankou ve prospěch subjektu, který je uveden na tomto seznamu, jestliže tyto náklady byly uhrazeny před vstupem uvedeného nařízení v platnost, a

–

jak ve svém původním znění, tak ve znění vyplývajícím z nařízení č. 45/2014 se nepoužije, pokud náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce, musí být zaplaceny unijní bankou jiné unijní bance.

K článku 9 nařízení č. 204/2011

Předkládající soud se v podstatě táže, zda článek 9 nařízení č. 204/2011 musí být vykládán v tom smyslu, že se může vztahovat na placení takových nákladů, jako jsou náklady, které mají být zaplaceny na základě jednotlivých smluv dotčených v původním řízení.

Podle článku 9 se čl. 5 odst. 2 téhož nařízení nepoužije na připisování prostředků na zmrazené účty v případě plateb splatných na základě smluv, dohod nebo závazků, které byly uzavřeny nebo vznikly přede dnem, kdy byla fyzická nebo právnická osoba, subjekt nebo orgán uvedený v tomto článku určen Výborem pro sankce, Radou bezpečnosti nebo Radou, avšak za podmínky, že tyto platby jsou zmrazeny v souladu s čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení.

Ustanovení článku 9 nařízení č. 204/2011 se tak týká pouze plateb provedených ve prospěch osob, jejichž název je na seznamu obsaženém v příloze II nebo III tohoto nařízení.

V projednávaném případě neobdržel příjemce bankovní záruky, a sice HIB, žádnou platbu na základě smlouvy o bankovní záruce, jíž je příjemcem, od okamžiku zápisu jeho názvu na seznam obsažený v příloze III nařízení č. 204/2011. Kromě toho bance poskytující záruku, tj. v projednávaném případě Sahara Bank, byly zaplaceny její náklady na zřízení této záruky bankou poskytující protizáruku, a sice TG, jen za období, kdy její název nebyl zapsán na seznamu obsaženém v této příloze.

Za těchto okolností tedy nelze článek 9 tohoto nařízení použít.

Článek 9 nařízení č. 204/2011 musí být tedy vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na placení takových nákladů, jako jsou náklady, které mají být zaplaceny na základě jednotlivých smluv dotčených v původním řízení.

K článku 17 odst. 1 nařízení 2016/44

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 1 nařízení č. 2016/44 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy je konečné vyúčtování nákladů na protizáruku, které má unijní banka zaplatit jiné unijní bance, provedeno po vstupu tohoto nařízení v platnost.

Nařízení 2016/44 vstoupilo podle jeho článku 26 v platnost dnem následujícím po jeho vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, tedy dne 20. ledna 2016.

Je třeba uvést, že ustanovení čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení v podstatě odpovídají ustanovením čl. 12 odst. 1 nařízení č. 204/2011 ve znění nařízení č. 45/2014.

V projednávaném případě všechny platby TG ve prospěch Sahara Bank byly uskutečněny za platnosti nařízení č. 204/2011 a nelze použít ustanovení nařízení 2016/44.

Naproti tomu platby týkající se nákladů, které měly být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce, která váže SH a TG, spadají do působnosti tohoto nařízení 2016/44, jelikož ke konečnému vyúčtování a následné platbě těchto nákladů k datu vstupu uvedeného nařízení v platnost ještě nedošlo.

Článek 17 odst. 1 nařízení č. 2016/44 musí být proto vykládán v tom smyslu, že se použije na náklady na protizáruku, které má zaplatit unijní banka jiné unijní bance v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy ke konečnému vyúčtování došlo po vstupu tohoto nařízení v platnost.

K nákladům řízení

100

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 5 odst. 2 nařízení Rady (EU) č. 204/2011 ze dne 2. března 2011 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi musí být vykládán v tom smyslu, že:

–

se použije na takovou situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, v níž musí být náklady, které mají být zaplaceny na základě smlouvy o protizáruce zaplaceny bankou Evropské unie libyjské bance, jejíž název je zařazen na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, a

–

Článek 12 nařízení č. 204/2011 musí být vykládán v tomto smyslu:

–

se v jeho původním znění použije, pokud náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce, musí být zaplaceny bankou Evropské unie libyjské bance zařazené na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, jakož i unijní bankou libyjské bance, která není na tomto seznamu, jestliže je bankovní záruka poskytnutá libyjskou bankou ve prospěch subjektu, který je uveden na tomto seznamu, za podmínky, že libyjská banka je považována za subjekt jednající jménem libyjské vlády, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu;

–

se ve znění vycházejícím z nařízení Rady (EU) č. 45/2014 ze dne 20. ledna 2014 nepoužije, když náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce, musí být zaplaceny unijní bankou libyjské bance zařazené na seznam obsažený v příloze III tohoto nařízení, jakož i unijní bankou libyjské bance, která není na tomto seznamu, když je bankovní záruka poskytnutá libyjskou bankou ve prospěch subjektu, který je uveden na tomto seznamu, jestliže tyto náklady byly uhrazeny před vstupem uvedeného nařízení v platnost, a

–

se jak ve svém původním znění, tak ve znění vyplývajícím z nařízení č. 45/2014 nepoužije, pokud náklady, které mají být zaplaceny na základě smluv o protizáruce, musí být zaplaceny unijní bankou jiné unijní bance.

Článek 17 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2016/44 ze dne 18. ledna 2016 o omezujících opatřeních s ohledem na situaci v Libyi a o zrušení nařízení (EU) č. 204/2011 musí být proto vykládán v tom smyslu, že se použije na náklady na protizáruku, které má zaplatit unijní banka jiné unijní bance v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy ke konečnému vyúčtování došlo po vstupu tohoto nařízení v platnost.

Podpisy.

( *1 ) – Jednací jazyk: maďarština.

Full & Egal Universal Law Academy