Prozatímní vydání
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 29. července 2019(1)
Věc C‑360/18
Cargill Deutschland GmbH
proti
Hauptzollamt Krefeld
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Finanzgericht Düsseldorf (finanční soud Düsseldorf, Německo)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Zemědělství – Společná organizace trhů v odvětví cukru – Dávky z výroby – Vrácení chybně zaplacených částek – Výklad nařízení (EU) č. 1360/2013 – Vnitrostátní právní úprava promlčení – Zásada efektivity“
1. Touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se Finanzgericht (finanční soud Düsseldorf, Německo) dotazuje, zda má být podle nařízení Rady (EU) č. 1360/2013(2) vrácení dávek z výroby v odvětví cukru provedeno v souladu s vnitrostátními právními předpisy (ve světle zásad rovnocennosti a efektivity), a zejména, zda podléhá promlčecí době stanovené ve vnitrostátních právních předpisech. Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi společností Cargill Deutschland GmbH (dále jen „Cargill Deutschland”), výrobcem izoglukózy, a příslušnými vnitrostátními orgány. Cargill Deutschland požaduje vrácení dávek z cukru, které uhradila na základě právních předpisů, jež byly Soudním dvorem později prohlášeny za neplatné. Příslušné orgány tvrdí, že nároky společnosti Cargill Deutschland jsou promlčené podle vnitrostátních právních předpisů, které upravují promlčecí lhůtu pro takové případy.
Unijní právo
Společná organizace trhů v odvětví cukru
2. V rozhodné době(3) patřila mezi základní znaky společné organizace trhů v odvětví cukru pravidla týkající se cen, výrobních kvót a obchodu se třetími zeměmi. Systém byl samofinancovaný. Podpora ze strany Společenství spočívala v té době v minimální ceně cukrové řepy, kterou platili výrobci cukru zemědělským producentům ve Společenství, a v intervenční ceně cukru, za kterou intervenční agentury nakupovaly veškerý cukr, který jim nabízeli výrobci ve Společenství. Dávky z výroby byly výrobcům cukru účtovány za účelem pokrytí nákladů na finanční podporu pro výrobu cukru, jenž byl rozdělen do různých kategorií(4). Cílem dávek z výroby bylo zejména zohlednit náklady Společenství na vývozní náhrady, což jsou platby prováděné za určitých okolností výrobcům cukru k vyrovnání světových cen cukru v případě, že světové ceny cukru byly obecně nižší než podporovaná cena ve Společenství. Uplatňovaná zásada spočívala v tom, že by si toto výrobní odvětví mělo samo financovat ztráty způsobené odbytem přebytečné produkce(5).
Judikatura
3. Ve věci Jülich I(6) zpochybnilo několik výrobců cukru legalitu určitých aspektů způsobu výpočtu dávek z výroby cukru. Tvrdili, že způsob výpočtu používaný Komisí vedl k tomu, že platili více, než byly jejich náklady na odbyt přebytečné produkce ve Společenství. Soudnímu dvoru byla položena otázka, zda byl způsob výpočtu používaný Komisí platný. Soudní dvůr rozhodl ve prospěch výrobců cukru. Prohlásil nařízení Komise (ES) č. 1762/2003(7) a nařízení Komise (ES) č. 1775/2004 za neplatná(8).
4. Dne 29. září 2011 vydal Tribunál rozsudek ve věci Polsko v. Komise(9), v němž uvedl, že pro odstupňovaný koeficient doplňkové dávky v odvětví cukru neexistoval vhodný právní základ, a zrušil článek 2 nařízení Komise (ES) č. 1686/2005(10).
5. Ve věci Jülich II(11) se Soudní dvůr znovu zabýval otázkami vztahujícími se k výpočtu dávek z výroby cukru. Základní otázka se tentokrát týkala nejistoty ohledně „celkové výše náhrad“ v daném případě. Nejistota spočívala v tom, že vývozní náhrady, do kterých mělo spadat určité množství cukru obsaženého ve vyvážených zpracovaných produktech, nebyly ani nárokovány, ani uhrazeny. V nařízeních, která stanovila dávky z výroby pro hospodářské roky 2003 až 2006, Komise zahrnula tato množství do „exportovatelného přebytku“, ale nikoliv do „závazků v oblasti vývozu, které musí být splněny“. O platnosti takového výpočtu Soudní dvůr v roce 2008 ve věci Jülich I rozhodl, že v obou případech mají být zohledněny všechny vyvážené objemy bez ohledu na to, zda byly skutečně zaplaceny náhrady, a že sporná nařízení jsou z tohoto důvodu neplatná. Nicméně nerozhodl o tom, zda „celková výše náhrad“ měla také zahrnovat veškeré náhrady, které by mohly být přiznány, bez ohledu na skutečnost, zda byly zaplaceny či nikoliv, nebo pouze skutečně zaplacené náhrady(12).
6. Aby Komise vyhověla rozhodnutím vydaným Soudním dvorem, přijala v roce 2009 nové nařízení opravující ta nařízení, která byla prohlášena za neplatná(13). Ve svých nových výpočtech zahrnula Komise do „celkové výše náhrady“ všechny náhrady, které mohly být přiznány, bez ohledu na to, zda byly zaplaceny. Přepočítané dávky se mírně lišily od dávek, které byly stanoveny původně, ale byly vyšší než v případě, že by byly do „celkové výše náhrad“ zahrnuty pouze skutečně zaplacené náhrady. To bylo zpochybněno několika výrobci cukru. Ve věci Jülich II prohlásil Soudní dvůr nařízení č. 1193/2009 za neplatné, když uvedl, že pro účely výpočtu předpokládané průměrné ztráty z tuny výrobku bylo třeba čl. 15 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1260/2001 vykládat tak, že celková částka náhrad zahrnuje pouze celkovou částku skutečně zaplacených vývozních náhrad.
7. V reakci na to přijala Rada nařízení č. 1360/2013(14).
Nařízení č. 1360/2013
8. Body 1 až 10 stanoví základ, podle něhož se vypočítávaly dávky za předmětné hospodářské roky a podle něhož byla rozhodnutími Soudního dvora příslušná dřívější nařízení Komise (která stanovovala dané dávky) prohlášena za neplatná. Bod 11 zní: „Proto by měly být stanoveny dávky v odvětví cukru ve vhodné výši. Pro vývozy vymezené v souladu s čl. 6 odst. 5 nařízení Komise (ES) č. 314/2002 by ‚průměrná ztráta‘ ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. d) [nařízení č. 1260/2001] měla být vypočtena vydělením skutečně vyplacených náhrad vyvezeným množstvím, ať již byla náhrada vyplacena či nikoli. […]“ Body odůvodnění potvrzují, že opravené dávky by se měly použít zpětně na předmětné hospodářské roky, tedy od data, kdy byly dávky prohlášeny za neplatné(15). Bod 23 uvádí, že „v zájmu právní jistoty a zajištění rovného zacházení s dotčenými provozovateli v jednotlivých členských státech je třeba stanovit společné datum, od něhož by se dávky určené tímto nařízením měly stanovit ve smyslu čl. 2 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000[(16)]. Lhůta vymezená tímto datem by se nicméně neměla použít v případech, kdy jsou členské státy podle svých vnitrostátních právních předpisů povinny dotčeným provozovatelům částku uhradit po uvedeném dni“.
9. Podle článku 1 se výrobní dávky v odvětví cukru pro hospodářské roky 2001/02, 2002/03, 2003/04, 2004/05 a 2005/06 stanovují podle bodu 1 přílohy(17). Koeficienty pro výpočet doplňkové dávky pro hospodářské roky 2001/02 a 2004/05 jsou stanoveny v bodě 2 přílohy. A částky, jež jsou povinni zaplatit výrobci cukru prodejcům cukrové řepy z důvodu dávek A nebo B za předmětné hospodářské roky, jsou stanoveny v bodě 3 přílohy.
10. Článek 2 stanoví, že „dnem stanovení dávek podle tohoto nařízení uveden[ým] v čl. 2 odst. 2 druhém pododstavci nařízení (ES, Euratom) č. 1150/2000 je nejpozději 30. září 2014 s výjimkou případů, kdy členské státy tuto lhůtu nemohou dodržet vzhledem k použití vnitrostátních právních předpisů upravujících vracení částek nepatřičně uhrazených hospodářskými subjekty“.
11. Článek 3 obsahuje seznam dat, kdy vstupuje nařízení č. 1360/2013 v platnost ve vztahu k předmětným hospodářským rokům. Ustanovení čl. 1 odst. 1 se použije od:
– „16. října 2002 pro hospodářský rok 2001/02,
– 8. října 2003 pro hospodářský rok 2002/03,
– 15. října 2004 pro hospodářský rok 2003/04,
– 18. října 2005 pro hospodářský rok 2004/05 a
– 23. února 2007 pro hospodářský rok 2005/06.“
Ustanovení čl. 1 odst. 2 se použije od:
– „16. října 2002 pro hospodářský rok 2001/02 a
– 18. října 2005 pro hospodářský rok 2004/05.“
Nařízení Rady (EU) 2018/264
12. Nařízení Rady (EU) 2018/264(18) se tohoto řízení jako takové netýká. Předkládající soud ho nicméně uvádí v předkládacím rozhodnutí. Ve věci Raffinerie Tirlemontoise(19) prohlásil Soudní dvůr nařízení Komise (ES) č. 2267/2000(20) a nařízení Komise (ES) č. 1993/2001(21) za neplatná. Cíle nařízení 2018/264 zahrnují dosažení souladu s daným rozsudkem Soudního dvora a stanovení doplňkové dávky za hospodářský rok 1999/2000 a dávky z výroby za hospodářský rok 2000/2001 na odpovídající úrovni(22).
13. Článek 2 odst. 2 stanoví, že „rozdíl mezi dávkami stanovenými v nařízeních (ES) č. 2267/2000 a (ES) č. 1993/2001 a dávkami uvedenými v článku 1 tohoto nařízení se uhradí těm hospodářským subjektům, které dávky za hospodářské roky 1999/2000 a 2000/2001 zaplatily, a to na základě jejich řádně odůvodněné žádosti“.
Použitelné vnitrostátní právní předpisy
14. Ustanovení § 12 odst. 1 Gesetz zur Durchführung der Gemainsamen Marktorganisationen und der Direktzahlungen (zákon, kterým se provádí společná organizace trhů a přímé platby, dále jen „MOG“) stanoví, že ustanovení daňového řádu se obdobně použijí na dávky určené k organizaci trhu, pokud není tímto zákonem nebo právním předpisem přijatým na základě tohoto zákona přijata odlišná právní úprava.
15. Ustanovení § 169 odst. 1 a 2 Abgabenordnung (německý daňový řád, „AO“) stanoví, že „vyměření daně, jakož i její zrušení nebo změna již nejsou přípustné, pokud uplynula lhůta stanovená pro vyměření daně. […] Lhůta pro vyměření daně činí: 1. jeden rok pro spotřební daně a vrácení spotřebních daní, 2. čtyři roky pro daně a vrácení daní, mimo daně a vrácení daně ve smyslu bodu 1 a mimo dovozní a vývozní clo podle čl. 5 bodů 20 a 21 celního kodexu Unie […]“
16. Ustanovení § 170 odst. 1 AO stanoví, že lhůta pro vyměření daně začíná plynout uplynutím kalendářního roku, ve kterém daň vnikla.
17. Podle § 172 odst. 1 AO ve spojení s § 172 odst. 1 písm. d) AO platí, že pokud není daňový výměr vydán předběžně nebo s výhradou pozdější kontroly, může být zrušen nebo změněn, pouze pokud to jinak připouští zákon.
18. Podle § 175 odst. 1 AO se daňový výměr zruší nebo změní, pokud nastane skutečnost, která má daňové důsledky do minulosti.
Skutkový stav, řízení a předběžná otázka
19. Hauptzollamt Krefeld („příslušné orgány“) vydal v souvislosti se závazky společnosti Cargill Deutschland za výrobu izoglukózy následující rozhodnutí o stanovení dávky: i) rozhodnutí ze dne 23. října 2002 za hospodářský rok 2001/2002 zahrnující konečnou dávku z výroby ve výši 832 677,71 eura a doplňkovou dávku ve výši 69 270,46 eura; ii) rozhodnutí ze dne 20. října 2003 za hospodářský rok 2002/2003 zahrnující konečnou dávku z výroby ve výši 525 236,03 eura; iii) rozhodnutí ze dne 30. března 2004 za hospodářský rok 2003/2004 na splátky za dávku z výroby ve výši 115 084,15 eura; a iv) rozhodnutí ze dne 18. října 2005 za hospodářský rok 2004/2005 zahrnující konečnou dávku z výroby ve výši 778 800,52 eura a doplňkovou dávku ve výši 124 101,86 eura(23). Společnost Cargill Deutschland tato rozhodnutí („původní rozhodnutí“) nenapadla.
20. Společnost Cargill Deutschland po přijetí nařízení č. 1360/2013 požádala Hauptzollamt Krefeld o nový výměr za předmětné hospodářské roky a o vrácení příslušných částek, které za příslušné hospodářské roky přeplatila. Hauptzollamt Krefeld tuto žádost odmítl rozhodnutím ze dne 18. dubna 2016. Podle Hauptzollamt Krefeld bylo totiž zrušení, změna nebo oprava pravomocných rozhodnutí možná jen během lhůty pro stanovení dávky na základě § 169 odst. 2 první věty bodu 2 AO. Tato lhůta však pro předmětné hospodářské roky uplynula.
21. Společnost Cargill Deutschland zahájila u předkládajícího soudu řízení, v němž se domáhá vrácení dávek, které podle jejího názoru přeplatila v důsledku výpočtů založených na právní úpravě, jež byla následně prohlášena za neplatnou a opravena nařízením č. 1360/2013. Podle Cargill Deutschland plyne její nárok na vrácení z unijního práva a vnitrostátních právních předpisů.
22. Hauptzollamt Krefeld naopak navrhuje, aby byla žaloba Cargill Deutschland zamítnuta. Uvádí, že ustanovení o promlčení v rámci obecného daňového práva se uplatní s přihlédnutím k obecným zásadám unijního práva – rovnocennosti a efektivity.
23. Předkládající soud se domnívá, že podle vnitrostátních právních předpisů nemá Cargill Deutschland nárok na vrácení dávek uhrazených za předmětné hospodářské roky, neboť s přihlédnutím k datu jednotlivých rozhodnutí o stanovení dávek jsou tyto nároky promlčené.
24. K běhu promlčecí lhůty v souladu s vnitrostátními právními předpisy uvádí předkládající soud, že podle § 12 odst. 1 MOG ve spojení s § 169 odst. 2 první větou bodem 2 AO platí pro stanovení lhůta 4 let.
25. Předkládající soud uvádí, že změny ve výpočtu dávek zavedené nařízením č. 1360/2013 se zpětným účinkem nevedou v rámci vnitrostátního práva k uplatnění postupu podle § 175 odst. 1 bodu 2 AO.
26. Předkládající soud se pozastavuje nad tím, zda v případě, kdy jsou rozhodnutí o stanovení dávek konečná v souladu s vnitrostátními právními předpisy, brání tato okolnost vrácení přeplatku na dávkách, vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 2 nařízení 2018/264 umožňuje vrácení dávek za hospodářské roky 1999/2000 a 2000/2001 na základě řádně odůvodněné žádosti. Předkládající soud se táže, zda má takový výklad čl. 2 odst. 2 nařízení 2018/264 vliv na vrácení dávek podle nařízení č. 1360/2013.
27. Předkládající soud tedy předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je třeba vrátit dávky z výroby v odvětví cukru, u nichž je třeba podle [nařízení (EU) č. 1360/2013] provést jiné výpočty, než jsou výpočty prováděné v minulosti, s přihlédnutím k zásadám rovnocennosti a efektivity podle vnitrostátních právních předpisů zejména s použitím promlčení upraveného ve vnitrostátních právních předpisech?“
28. Písemná vyjádření předložila společnost Cargill Deutschland, belgická vláda a Evropská komise. Tito zúčastnění se ústně vyjádřili na jednání, které se konalo dne 2. května 2019. Hauptzollamt Krefeld (jenž nepředložil písemné vyjádření) se také zúčastnil jednání u Soudního dvora a přednesl ústní vyjádření.
Posouzení předběžné otázky
29. Předkládající soud se v podstatě dotazuje, zda je Cargill Deutschland nadále povinna platit dávky z výroby cukru vypočítané na základě unijních právních předpisů, které byly Soudním dvorem následně prohlášeny za neplatné, a zda vnitrostátní právní předpisy upravující promlčení brání novým výpočtům podle nařízení č. 1360/2013, které zakládají právo na vrácení té části zaplacených dávek, která v souladu s právem být zaplacena neměla.
Úvodní poznámky
30. Je nesporné, že situace týkající se společnosti Cargill Deutschland spadá do působnosti nařízení č. 1360/2013 a že společnost Cargill Deutschland v zásadě má právo na vrácení (v závislosti na účincích vnitrostátního procesního práva, zejména pravidel týkajících se promlčecí doby).
31. Cargill Deutschland uvádí, že její právo na vrácení přeplatku na dávkách je potvrzeno v čl. 2 odst. 2 nařízení č. 2018/264. Předkládající soud se tedy táže, zda by toto ustanovení mělo být zohledněno při výkladu nařízení č. 1360/2013. Souhlasím s Komisí v tom, že znění nařízení č. 2018/264 není relevantní. Zaprvé, předmětné hospodářské roky v tomto případě nezahrnují roky 1999/2000 a 2000/2001, tj. ony dva hospodářské roky, na které se nařízení č. 2018/264 vztahuje. Zadruhé, nařízení č. 1360/2013 je třeba vykládat s odkazem na jeho znění, cíle a kontext.
Nařízení č. 1360/2013
32. Cargill Deutschland uvádí, že má právo na vrácení přeplatku na dávkách za předmětné hospodářské roky podle nařízení č. 1360/2013. Toto právo je odvozeno z rozsudků Soudního dvora a článků 264 a 267 SFEU, které je třeba vykládat ve světle čl. 4 odst. 3 SEU a článku 291 SFEU.
33. Hauptzollamt Krefeld naopak uvádí, že nařízení č. 1360/2013 nepřiznává výrobcům cukru přímé právo na vrácení. K uplatnění nároku podle tohoto nařízení musí výrobci cukru vycházet z vnitrostátních procesních pravidel.
34. Belgická vláda uvádí, že odpověď na předloženou otázku má být kladná. Promlčecí doba může začít běžet až dnem, kdy byla nařízení, která představují právní základ přeplatků na dávkách, zrušena či prohlášena za neplatná.
35. Komise uvádí, že podle ustálené judikatury platí, že v případě, kdy neexistují použitelné harmonizované unijní právní předpisy, se musí vrácení řídit vnitrostátními procesními předpisy.
36. Poskytuje nařízení č. 1360/2013 samo o sobě hospodářským subjektům právo na vrácení přeplatku na dávkách za předmětné hospodářské roky, nebo taková práva vyplývají z vnitrostátních procesních předpisů a opatření?
37. Mám za to, že práva na vrácení přeplatku na dávkách za předmětné hospodářské roky jsou nepochybně odvozena z unijních právních předpisů. Tato práva logicky vyplývají z rozhodnutí Soudního dvora prohlašující právní úpravu, na základě které byly dávky placeny, za neplatnou(24). Nařízení č. 1360/2013 samo o sobě nepřiznává práva hospodářským subjektům. Spíše opravuje, a to se zpětným účinkem, chyby při výpočtu dávek z výroby za předmětné hospodářské roky a stanoví nové výše u těchto dávek, což hospodářským subjektům a příslušným orgánům členských států umožňuje stanovit výše přeplatků podle starého systému(25).
38. Článek 1 nařízení č. 1360/2013 uvádí v platnost (nové, opravené) dávky z výroby pro předmětné hospodářské roky a odkazuje na bod 1 přílohy tohoto nařízení. Tento bod pak obsahuje tabulku, ve které je pro každý hospodářský rok stanovena dávka z výroby v odvětví cukru (vyjádřená v eurech za tunu příslušného výrobku)(26).
39. V souladu s článkem 2 je dnem stanovení(27) dávek podle nařízení č. 1360/2013 nejpozději 30. září 2014. Z článku 2 vyplývá, že systém sdíleného řízení se použije na dávky z výroby cukru(28). Výrobci nepředkládají žádosti Komisi. Žádosti jsou naopak předkládány příslušným vnitrostátním orgánům podle vnitrostátních opatření.
40. Článek 3 stanoví pravidla pro zpětné použití nařízení č. 1360/2013. Stanoví data, od kterých se uplatní dávky z výroby a koeficient pro výpočet doplňkové dávky ve vztahu k předmětnému hospodářskému roku(29).
41. Cílem nařízení č. 1360/2013 je opravit chybně vypočítané a uložené dávky podle nařízení Komise, která byla následně prohlášena za neplatná(30). Nezbytným cílem tohoto opatření je tedy zajistit, aby byl systém dávek z cukru samofinancován, spíše než aby vytvářel přebytky(31). Bod 11 odůvodnění nařízení č. 1360/2013 stanoví, že dávky z výroby cukru by měly být stanoveny ve vhodné výši(32).
42. Nařízení č. 1360/2013 nestanoví žádné postupy ani opatření, které by členské státy měly uplatňovat, aby splnily povinnost vrátit hospodářským subjektům přeplatky na dávkách z výroby cukru za předmětné hospodářské roky. Uvedené nařízení je aktem s obecnou působností, který je závazný v celém rozsahu a přímo použitelný ve všech členských státech v souladu s článkem 288 SFEU. Takové mezery by byly překvapivé, pokud by bylo skutečně záměrem, aby se tyto otázky řídily přímo nařízením č. 1360/2013.
43. Postupy, kterými příslušné vnitrostátní orgány revidují posouzení a vrací částky, které byly přeplaceny, spadají zcela do působnosti vnitrostátních procesních předpisů. Na tato pravidla se přirozeně vztahují obecné zásady unijního práva, tj. zásady rovnocennosti (procesní podmínky nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení stanovených pro ochranu práv vyplývajících z vnitrostátního právního řádu) a efektivity (tato pravidla nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem)(33). Je však důležité mít na paměti, že základním cílem nařízení č. 1360/2013 je stanovení pravidel k provedení mnoha rozsudků Soudního dvora.
44. Ačkoli je zjevné, že hospodářské subjekty odvozují své právo na vrácení přeplatků na dávkách z unijního práva, nesouhlasím se společností Cargill Deutschland, jelikož se domnívám, že nařízení č. 1360/2013 samo o sobě nestanoví opatření nebo procesní pravidla, která výrobcům cukru umožňují požadovat vrácení přeplatků na dávkách.
Promlčecí lhůta
45. Jsou vnitrostátní pravidla upravující promlčení předmětných nároků v původním řízení v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity?
46. Cargill Deutschland tvrdí, že ustanovení upravující promlčecí lhůty jsou klíčovou součástí práva na vrácení podle nařízení č. 1360/2013 a měla by být vykládána autonomně. Tato ustanovení nemají nic společného s vnitrostátními procesními pravidly. Zde promlčecí lhůta začala běžet v okamžiku, kdy nařízení č. 1360/2013 vstoupilo v platnost, tj. dne 20. prosince 2013. Cargill Deutschland uvádí, že při výkladu tohoto nařízení má Soudní dvůr použít vhodné analogie s pravidly pro vrácení uvedenými v článku 236 celního kodexu(34).
47. Hauptzollamt Krefeld trvá na tom, že vnitrostátní právní předpisy jsou v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity, a dodává, že je nezbytné uplatnit promlčecí lhůtu. Lhůty pro podávání žádostí jsou nezbytné v zájmu právní jistoty.
48. Belgie tvrdí, že žádosti o vrácení se řídí vnitrostátními procesními pravidly, s výhradou zásad rovnocennosti a efektivity. Na jednání Belgie uvedla, že její vnitrostátní opatření nejsou stejná jako v Německu. V Belgii vzniká nárok na vrácení z důvodu neoprávněné platby ke dni provedení platby nebo ke dni, kdy se dotyčný dozvěděl o tom, že předmětná platba byla skutečně „neoprávněná“. Promlčecí lhůta činí 10 let od tohoto data. Pokud by hospodářské subjekty přišly o právo na vrácení, bylo by to v rozporu se zásadou efektivity.
49. Komise tvrdí, že nařízení č. 1360/2013 neobsahuje ustanovení o vracení přeplatků na dávkách z výroby, o promlčecích lhůtách ani o případných úrocích z prodlení. Z toho vyplývá, že na vše se vztahují vnitrostátní procesní právní předpisy.
50. Předně podotýkám, že nesouhlasím s tvrzením společnosti Cargill Deutschland, že článek 236 celního kodexu zde poskytuje vhodnou analogii. Jak jsem již uvedla, podle mého názoru neobsahuje nařízení č. 1360/2013 jako takové pravidla, která by hospodářským subjektům umožňovala uplatňovat nárok na vrácení přeplatků na dávkách cukru(35). Naproti tomu znění celního kodexu použitelné v době předmětných hospodářských roků stanovilo zvláštní pravidla (v hlavě VII) pro „celní dluh“, v nichž byla obsažena ustanovení o „lhůtách a postupech pro cla“, jakož i pravidla pro „vrácení a prominutí cla“ (v kapitole 5, která obsahovala článek 236). To vše tvořilo součást konkrétního systému opatření přijatého na unijní úrovni.
51. Jelikož se unijní normotvůrce rozhodl ponechat podrobná pravidla pro vybírání a vracení dávek z cukru v rukou členských států, není možné použít žádnou vhodnou analogii s harmonizovanými opatřeními podle celního kodexu.
52. Předkládající soud v předkládacím rozhodnutí uvádí, že Hauptzollamt Krefeld provedl výpočet a vydal původní rozhodnutí za předmětné hospodářské roky a tato rozhodnutí nebyla napadena. Rozhodnutím ze dne 18. dubna 2016 odmítl Hauptzollamt Krefeld žádost společnosti Cargill Deutschland (ze dne 13. února 2014) o vydání nových rozhodnutí v souladu s nařízením č. 1360/2013 a o vrácení přeplatků, k nimž došlo na základě původních rozhodnutí. Společnost Cargill Deutschland nemá podle příslušných vnitrostátních pravidel nárok na vrácení, neboť její nárok je promlčen podle předpisů upravujících promlčení takových nároků. Na posouzení a změny v posouzení dávek z výroby cukru se použije čtyřletá promlčecí doba. Pokud jde o poslední předmětné hospodářské roky (2004/2005), začala lhůta běžet nejpozději 31. prosince 2006. Žádost společnosti Cargill Deutschland o nové posouzení a o vrácení ze dne 13. února 2014 tedy nemůže být úspěšná. To platí tím spíše, pokud jde o předchozí předmětné hospodářské roky.
53. Předkládající soud rovněž zastává názor, že vnitrostátní procesní pravidla jsou v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.
54. Nejsem přesvědčena o tom, že by byl názor předkládajícího soudu správný.
55. Soudní dvůr již v roce 1970 uznal, že pravidla upravující promlčecí dobu v řízení musí být stanovena předem a musí splňovat požadavky právní jistoty(36). Existují kogentní důvody procesní logiky, podle kterých by ustanovení upravující promlčecí dobu měla obsahovat soubor pravidel stanovující délku promlčecí doby, datum, od kterého začíná její běh, a skutečnosti, které mají vliv na přerušení nebo zastavení běhu promlčecí doby. Při vytváření takového souboru musí být vzaty v úvahu zájmy příslušných orgánů členských států a zájmy hospodářských subjektů, spolu s dohlížecí úlohou Komise při ochraně finančních zájmů Unie.
56. Podle ustálené judikatury platí, že v případě neexistence unijní právní úpravy přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Stát tedy musí poskytnout náhradu za důsledky způsobené škody v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost za škodu, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity)(37).
57. Aby bylo možné stanovit, zda byla v původním řízení dodržena zásada rovnocennosti, je třeba, aby předkládající soud, který je jako jediný přímo seznámen s procesními podmínkami řízení v dané oblasti, posoudil jak předmět, tak základní prvky údajně obdobných řízení vnitrostátní povahy. Každý případ, v němž vyvstává otázka, zda je vnitrostátní procesní ustanovení, kterým se řídí nárok podle unijního práva, méně příznivé než ustanovení o obdobných vnitrostátních řízeních, musí být analyzován s přihlédnutím k místu tohoto ustanovení v řízení jako celku, k jeho průběhu a k jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních soudních orgánů(38).
58. Zásada rovnocennosti vychází z obecné zásady zákazu diskriminace. V tomto ohledu není jasné, zda k obdobným vnitrostátním řízení dochází, či docházet může. Skutkový základ sporu v původním řízení je složitý a komplexní a vzniklá situace je velice specifická. Tato řízení mají pevný základ v unijním právu. Výpočet dávek z cukru vedl k významnému množství soudních sporů na úrovni Unie a k rozhodnutím unijních soudů, která prohlásila příslušné právní předpisy za neplatné(39). Původní pokusy normotvůrce o nápravu byly neúspěšné, jak je uvedeno v bodech 1 až 22 odůvodnění nařízení č. 1360/2013. Za takových okolností by bylo překvapivé, kdyby byly zjištěny skutečně srovnatelné vnitrostátní situace. Skutečnost, že nařízení č. 1360/2013 má zpětnou účinnost, nepostačuje sama o sobě k tomu, aby bylo možné považovat za rovnocenné vnitrostátní akty týkající se fiskálních (daňových) opatření, jež mají taktéž zpětnou účinnost.
59. Pravidla stanovující přiměřené žalobní lhůty pod sankcí prekluze vyhovují v zásadě požadavku efektivity v tom rozsahu, v jakém představují uplatnění základní zásady právní jistoty. Takové lhůty však nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem(40).
60. Ve vztahu k uplatňování vnitrostátních pravidel upravujících promlčení je z postoje předkládajícího soudu zřejmé, že společnost Cargill Deutschland nemohla podat žádost o vrácení ve stanovené promlčecí době(41). Tato doba totiž uplynula ještě před tím, než nařízení č. 1360/2013 vstoupilo dne 20. prosince 2013 v platnost a tedy před tím, než unijní normotvůrce specifikoval dávky z výroby, koeficienty potřebné pro výpočet doplňkové dávky a částky, které měli výrobci cukru platit prodejcům cukrové řepy, a to podle článku 1 a přílohy uvedeného nařízení. Bylo by tedy prakticky nemožné, aby hospodářské subjekty, jako je Cargill Deutschland, vyčíslily výši přeplatků na dávkách a požadovaly vrácení. Takové nároky byly promlčeny ještě před tím, než nařízení č. 1360/2013 vstoupilo v platnost.
61. Hauptzollamt Krefeld (na jednání) argumentoval tím, že obezřetný hospodářský subjekt by mohl zpochybnit původní rozhodnutí, což by bývalo mělo za následek, že by si společnost Cargill Deutschland ponechala otevřenou možnost posouzení věci.
62. To je záležitostí vnitrostátního procesního práva. Je to také otázka obchodní volby a úsudku, který se může u jednotlivých hospodářských subjektů legitimně odlišovat. Nejedná se tu však o otázku unijního práva, která vyvstala v této věci, tj. zda vnitrostátní pravidla v podstatě zbavují hospodářské subjekty, jako je Cargill Deutschland, práva na vrácení.
63. Podle obecné zásady, která je společná právním řádům členských států, totiž musí poškozený projevit přiměřenou snahu omezit rozsah utrpěné škody, jinak mu hrozí, že škodu ponese sám(42). Bylo by však v rozporu se zásadou efektivity, kdyby poškozeným byla uložena povinnost systematicky využívat veškeré právní prostředky, které mají k dispozici, třebaže by tím byly vyvolány nadměrné obtíže nebo by to na nich nemohlo být spravedlivě požadováno.
64. Navíc by výklad předmětných vnitrostátních pravidel podaný předkládajícím soudem zbavil nařízení č. 1360/2013 jeho užitečného účinku. Výslovným cílem tohoto nařízení je umožnit vnitrostátním orgánům naplnění rozsudků unijních soudů týkajících se správného uplatňování režimu, kterým se řídí dávky z výroby cukru. Cílem těchto rozsudků je zajistit, aby byl systém, který je základem těchto dávek, používán správně. Účelem tohoto systému bylo zajistit, aby byl režim samofinancován a aby si tak samotné výrobní odvětví financovalo ztráty, které vznikly v důsledku nadměrné výroby cukru. Pokud by bylo příslušným orgánům umožněno, aby si ponechaly chybně vybrané přeplatky, bylo by to v rozporu s celou filozofií, z níž tento systém vychází.
65. Z důvodu, že promlčecí doba pro vrácení přeplatků na dávkách není stanovena unijním normotvůrcem, je počátek jejího běhu záležitostí vnitrostátního právního řádu a nutně se bude v jednotlivých členských státech lišit(43). Aplikace vnitrostátních procesních pravidel je jednoznačně věcí vnitrostátních soudů.
66. Pokud však hospodářské subjekty nemohly před vstupem nařízení č. 1360/2013 v platnost vyčíslit částku jakéhokoliv nároku na vrácení přeplatků na dávkách, vnitrostátní pravidla, která stanoví, že příslušná promlčecí doba uplyne dříve, než uvedené nařízení nabylo účinku, v praxi znemožňuje těmto hospodářským subjektům požadovat vrácení dávek z cukru zaplacených chybně na základě právních předpisů, které Soudní dvůr prohlásil za neplatné.
Závěry
67. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Finanzgericht Düsseldorf (finanční soud Düsseldorf, Německo) následovně:
„V případech, kdy byly dávky z výroby cukru zaplaceny chybně, jsou vnitrostátní pravidla upravující promlčení, která zbavují hospodářské subjekty možnosti požadovat vrácení dávek nově vypočítaných podle nařízení Rady (EU) č. 1360/2013 ze dne 2. prosince 2013, kterým se stanoví dávky z výroby v odvětví cukru pro hospodářské roky 2001/02, 2002/03, 2003/04, 2004/05 a 2005/06, koeficient nezbytný k výpočtu doplňkové dávky pro hospodářské roky 2001/02 a 2004/05 a částky, jež mají hradit výrobci cukru prodejcům cukrové řepy z důvodu rozdílu mezi maximální dávkou a dávkou, jež má být účtována za hospodářské roky 2002/03, 2003/04 a 2005/06, nepřípustná, pokud jejich použití takové nároky prakticky znemožňuje.“
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Nařízení ze dne 2. prosince 2013, kterým se stanoví dávky z výroby v odvětví cukru pro hospodářské roky 2001/02, 2002/03, 2003/04, 2004/05 a 2005/06, koeficient nezbytný k výpočtu doplňkové dávky pro hospodářské roky 2001/02 a 2004/05 a částky, jež mají hradit výrobci cukru prodejcům cukrové řepy z důvodu rozdílu mezi maximální dávkou a dávkou, jež má být účtována za hospodářské roky 2002/03, 2003/04 a 2005/06 (Úř. věst. 2013, L 343, s. 2).
3 Platební výměry k dávkám cukru, k nimž se nárok na vrácení vztahuje, byly vydány mezi říjnem 2002 a říjnem 2005 (viz bod 19 níže).
4 Cukr byl rozdělen do tří kategorií. Během každého hospodářského roku probíhala výroba cukru A a B podle kvót odpovídajících (v zásadě) poptávce na vnitřním trhu a vývozům přebytků cukru, za něž náležely vývozní náhrady. Cukr C se vyráběl mimo tyto kvóty, nemohl být volně uváděn na trh Společenství a byl vyvážen bez finanční podpory.
5 Body 11 až 15 nařízení Rady (ES) č. 1260/2001 ze dne 19. června 2001 o společné organizaci trhů v odvětví cukru (Úř. věst. 2001, L 178, s. 1). Toto nařízení bylo několikrát zrušeno a nahrazeno. Trhy s cukrem se nyní řídí nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (Úř. věst. 2013, L 347, p. 671; Zvl. vyd. 03/33, s. 17).
6 Rozsudek ze dne 8. května 2008, Zuckerfabrik Jülich, C‑5/06 a C‑23/06 až C‑36/06, EU:C:2008:260 (dále jen „Jülich I“).
7 Nařízení ze dne 7. října 2003, kterým se pro hospodářský rok 2002/03 stanoví dávky z výroby v odvětví cukru (Úř. věst. 2003, L 254, s. 4).
8 Nařízení ze dne 14. října 2004, kterým se pro hospodářský rok 2003/04 stanoví dávky z výroby v odvětví cukru (Úř. věst. 2004, L 316, s. 4).
9 Rozsudek ze dne 29. září 2011, T-4/06, nezveřejněný, EU:T:2011:546.
10 Nařízení ze dne 14. října 2005, kterým se pro hospodářský rok 2004/05 stanoví částky na dávky z výroby a koeficient pro výpočet doplňkové dávky v odvětví cukru (Úř. věst. 2005, L 271, s. 12).
11 Rozsudek ze dne 27. září 2012, Zuckerfabrik Jülich a další, C‑113/10, C‑147/10 a C‑234/10, EU:C:2012:591 (dále jen „Jülich II“).
12 Soudní dvůr totiž nebyl žádán, aby o této otázce rozhodl, viz k tomu mé stanovisko ve věci Zuckerfabrik Jülich a další, C‑113/10, C‑147/10 a C‑234/10, EU:C:2011:701, bod 82.
13 Nařízení Komise (ES) č. 1193/2009 ze dne 3. listopadu 2009, kterým se opravují nařízení (ES) č. 1762/2003, (ES) č. 1775/2004, (ES) č. 1686/2005 a (ES) č. 164/2007 a kterým se pro hospodářské roky 2002/03, 2003/04, 2004/05 a 2005/06 stanoví částky na dávky z výroby v odvětví cukru (Úř. věst. 2009, L 321, s. 1).
14 Mezitím bylo nařízení č. 1260/2001 zrušeno a nahrazeno. Toto nařízení již tedy nadále neposkytovalo Komisi právní základ pro přijímání právních předpisů opravujících dávky.
15 Body 12 až 22.
16 Nařízení ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 94/728/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. 2000, L 130, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 169).
17 Písmena c) až f) se vztahují k izoglukóze.
18 Nařízení ze dne 19. února 2018, kterým se pro hospodářský rok 1999/2000 stanoví dávky z výroby a koeficient pro výpočet doplňkové dávky v odvětví cukru a kterým se pro hospodářský rok 2000/2001 stanoví dávky z výroby v odvětví cukru (Úř. věst. 2018, L 51, s. 1).
19 Rozsudek ze dne 9. února 2017, C‑585/15, EU:C:2017:105.
20 Nařízení ze dne 12. října 2000, kterým se pro hospodářský rok 1999/2000 stanoví částky na dávky z výroby a koeficient pro výpočet doplňkové dávky v odvětví cukru (Úř. věst. 2000, L 259, s. 29).
21 Nařízení ze dne 11. října 2001, kterým se pro hospodářský rok 2000/01 stanoví dávky z výroby v odvětví cukru (Úř. věst. 2001, L 271, s. 15).
22 Body 1 až 9 odůvodnění.
23 Odkazuji na tyto hospodářské roky společně jako na předmětné hospodářské roky.
24 Viz body 3 až 6 výše.
25 Viz bod 41 níže.
26 Viz bod 9 výše.
27 Den stanovení je definován v druhém pododstavci čl. 2 odst. 2 nařízení č. 1150/2000. Členské státy musí: i) stanovit unijní vlastní zdroje (čl. 2 odst. 2 nařízení č. 1150/2000); ii) připsat je na účet Unie, a pokud to nesplní, tak mají povinnost iii) zaplatit úroky z prodlení. Dávky z výroby jsou součástí unijních vlastních zdrojů. „Stanovení“ vlastních zdrojů znamená, že tyto částky se vezmou do úvahy, spíše než že by došlo k jejich výběru. Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko, C‑392/02, EU:C:2005:683, bod 67.
28 Pokud jde o prostředky v rámci „sdíleného řízení“, svěřila Komise členským státům provádění unijních programů na vnitrostátní úrovni. Příslušné orgány pak rozdělují finanční prostředky příjemcům (v tomto případě hospodářským subjektům v odvětví cukru).
29 Viz bod 11 výše.
30 Body 1 až 10 odůvodnění nařízení č. 1360/2013. Viz také s. 3 důvodové zprávy k COM(2013) 527, návrh Komise na nařízení Rady, ve kterém se uvádí: „Soudní dvůr však rozhodl, že Komise opakovaně pochybila při výpočtu ročních dávek stanovených v dotčeném období podle [nařízení č. 1260/2001]. Soud v posledním případě shledal, že metoda, kterou Komise použila ve svém [nařízení č. 1193/2009] ke stanovení dávek, byla nesprávná, neboť vedla k nadhodnocení nákladů, jež mají být pokryty, a tudíž k nadměrnému výměru dávky pro výrobce cukru. V důsledku neplatnosti [nařízení č. 1193/2009] vynesl Soudní dvůr výrok, podle něhož mají jednotlivci nárok na vrácení částek, které museli neoprávněně uhradit navíc v souvislosti s neplatnými výrobními dávkami, jež během předmětného období vybraly členské státy, jakož i na zaplacení úroků z těchto částek. Rozsudek po právní stránce neupřesnil částku dávek pro hospodářské roky 2002/03, 2003/04, 2004/05, 2005/06. Aby bylo tedy možné tomuto rozsudku dostát, měly by být se zpětnou účinností nahrazeny dávky pro tyto hospodářské roky novými, jež budou vypočteny v souladu se způsobem, jenž Soudní dvůr schválil.“
31 Bod 5 odůvodnění nařízení č. 1360/2013. Viz také bod 2 výše.
32 Viz bod 8 výše.
33 Nedávno byl k těmto obecným zásadám unijního práva zaujat postoj v rozsudku Soudního dvora ze dne 17. května 2018, Specializuotas transportas, C‑531/16, EU:C:2018:324, bod 36.
34 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství ze dne 12. října 1992 (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307). Uvedené nařízení bylo několikrát změněno. Aktuálně upravuje oblast unijních cel nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie. Články 116, 117 a 121 nařízení č. 952/2013 jsou ustanoveními, která odráží článek 236 celního kodexu Společenství.
35 Viz body 42 až 44 výše.
36 Rozsudek ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise, 41/69, EU:C:1970:71, body 19 a 20.
37 Rozsudek ze dne 24. března 2009, Danske Slagterier, C‑445/06, EU:C:2009:178, bod 31 a citovaná judikatura.
38 – Rozsudek ze dne 8. července 2010, Bulicke, C 246/09, EU:C:2010:418, body 28 a 29 a citovaná judikatura.
39 Viz body 3 až 6 výše a poznámka pod čarou 30 výše.
40 Rozsudek ze dne 8. července 2010, Bulicke, C‑246/09, EU:C:2010:418, bod 36 a citovaná judikatura.
41 Viz body 23 až 25 výše.
42 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. března 2009, Danske Slagterier, C‑445/06, EU:C:2009:178, bod 61 a citovaná judikatura.
43 Viz bod 48 výše.