USNESENÍ TRIBUNÁLU (osmého senátu)
30. dubna 2019 ( *1 )
„Žaloba na neplatnost – EZZF a EZFRV – Prováděcí rozhodnutí Komise – Oznámení adresátovi – Zveřejnění rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie – Lhůta pro podání žaloby – Počátek běhu lhůty – Opožděné podání – Nepřípustnost“
Ve věci T‑530/18,
Rumunsko, zastoupené C.-R. Canţărem, E. Gane, C.-M. Florescu a O.-C. Ichim, jako zmocněnci,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené J. Aquilina a L. Radu Bouyon, jako zmocněnkyněmi,
žalované,
jejímž předmětem je návrh založený na článku 263 SFEU znějící na částečné zrušení prováděcího rozhodnutí Komise (EU) 2018/873 ze dne 13. června 2018, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2018, L 152, s. 29), a to v rozsahu, v němž z financování vylučuje některé výdaje vynaložené Rumunskem,
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení A. M. Collins, předseda, M. Kančeva (zpravodajka) a G. De Baere, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutečnosti předcházející sporu
1
Dne 13. června 2018 přijala Evropská komise prováděcí rozhodnutí (EU) 2018/873, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2018, L 152, s. 29, dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím provedla Komise u Rumunska finanční opravu v celkové výši 90133370,64 eura zejména u podopatření 1a ve vztahu k opatřením, na něž se vztahuje integrovaný administrativní a kontrolní systém (IACS) v rámci „Rozvoje venkova, EZFRV“ pro rozpočtové roky 2015 a 2016, a u podopatření 3a, 5a, 3b a 4b ve vztahu k opatřením nevztahujícím se na plochu v rámci „Rozvoje venkova, EZFRV, osa 2“ pro rozpočtový rok 2014.
2
Článek 1 napadeného rozhodnutí stanoví:
„Částky uvedené v příloze vztahující se na výdaje vynaložené schválenými platebními agenturami členských států, které byly vykázány v rámci EZZF nebo EZFRV, jsou vyloučeny z financování Unií.“
3
Článek 2 napadeného rozhodnutí mimo jiné stanoví:
„Toto rozhodnutí je určeno […] Rumunsku.“
4
Dne 14. června 2018 bylo napadené rozhodnutí oznámeno Stálému zastoupení Rumunska u Evropské unie, pod číslem C(2018) 3826.
5
Dne 15. června 2018 bylo napadené rozhodnutí zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
6
Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. září 2018 podalo Rumunsko projednávanou žalobu.
7
Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. října 2018 uplatnila Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
8
Dne 26. listopadu 2018 předložilo Rumunsko své vyjádření k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí.
9
Organizačním procesním opatřením ze dne 24. ledna 2019 požádal Tribunál Komisi o informace týkající se případných rozdílů mezi oznámeným a zveřejněným zněním napadeného rozhodnutí.
10
Dopisem ze dne 4. února 2019 vyhověla Komise výzvě Tribunálu a poskytla mu požadované informace.
11
Rumunsko v žalobě navrhuje, aby Tribunál:
–
částečně zrušil napadené rozhodnutí:
–
pokud jde o celé podopatření 1a (částka 13184846,61 eura za rozpočtové roky 2015 a 2016);
–
pokud jde o celá podopatření 3a, 5a, 3b a 4b (částka 45532000,96 eura za rozpočtové roky 2014, 2015 a 2016), a podpůrně částečně za období před 19. zářím 2015 (částka 21315857,50 eura);
–
uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
12
V rámci námitky nepřípustnosti Komise navrhuje, aby Tribunál:
–
prohlásil žalobu za nepřípustnou a odmítl ji;
–
uložil Rumunsku náhradu nákladů řízení.
13
Ve vyjádření k námitce nepřípustnosti Rumunsko opakuje svá návrhová žádání a rovněž navrhuje, aby Tribunál prohlásil žalobu za přípustnou.
Právní otázky
14
Článek 130 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že požaduje-li to žalovaný, může Tribunál vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou.
15
Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě považuje Tribunál věc za dostatečně objasněnou na základě písemností obsažených v soudním spise, rozhodne bez pokračování v řízení.
16
Na podporu námitky nepřípustnosti Komise tvrdí, že žaloba, která byla podána dne 7. září 2018, je opožděná. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo oznámeno Stálému zastoupení Rumunska dne 14. června 2018, uplynula lhůta pro podání žaloby dne 24. srpna 2018.
17
Ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti Rumunsko tvrdí, že žaloba je přípustná.
18
Rumunsko zaprvé tvrdí, že článek 263 šestý pododstavec SFEU nelze vykládat v tom smyslu, že počátkem běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby na neplatnost aktu Evropské unie je automaticky a obecně okamžik vstupu v platnost nebo nabytí právních účinků tohoto aktu, jelikož takovému závěru brání článek 297 SFEU.
19
Zadruhé Rumunsko uvádí, že okamžikem počátku běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby na neplatnost aktu, který musí být oznámen, jenž je však podle dlouhodobé ustálené praxe zavedené autorem aktu zároveň zveřejňován v Úředním věstníku, musí být vždy zveřejnění tohoto aktu.
20
Zatřetí má Rumunsko za to, že toto řešení je nezbytné tím spíše za konkrétních okolností, za kterých bylo napadené rozhodnutí oznámeno rumunským orgánům a zveřejněno. V projednávaném případě je právní nejistota vyvolaná skutečností, že napadené rozhodnutí bylo nejen oznámeno, ale i zveřejněno, zvýrazněno rozdíly mezi textem, který Komise sdělila Stálému zastoupení Rumunska dne 14. června 2018, a zněním zveřejněným v Úředním věstníku ze dne 15. června 2018, které dokládají, že oznámený text je přinejmenším neúplný.
21
Na závěr Rumunsko poznamenává, že jelikož je oznámené znění neúplné, došlo k porušení řádného oznamovacího procesu. Okamžik, od kterého se s dostatečnou jasností a přesností dozvědělo obsah napadeného rozhodnutí, jakož i důvody, na nichž spočívá, je ve skutečnosti okamžik úplného zveřejnění. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby začala tedy běžet od data zveřejnění napadeného rozhodnutí v Úředním věstníku, tedy dne 15. června 2018, a měla být prodloužena o čtrnáct dnů upravených v článku 59 jednacího řádu a o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti podle článku 60 tohoto řádu.
22
V této souvislosti je třeba připomenout, že podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloba na neplatnost podána „ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení napadeného aktu, ode dne jeho oznámení žalobci nebo ode dne, kdy se o něm žalobce dozvěděl“.
23
V souladu s článkem 60 jednacího řádu se procesní lhůty prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti.
24
Podle ustálené judikatury mají lhůty pro podání žalob podle článku 263 SFEU kogentní povahu a účastníci řízení ani soud s nimi nemohou disponovat (rozsudek ze dne 23. ledna 1997, Coen, C‑246/95, EU:C:1997:33, bod 21; usnesení ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 22, a ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑551/15, nezveřejněné, EU:T:2016:238, bod 22).
25
Cílem právní úpravy Unie v oblasti lhůt pro podání žalob je vyhovění požadavku právní jistoty a nutnosti zabránění jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Internationale Fruchtimport Gesellschaft Weichert v. Komise, C‑73/10 P, EU:C:2010:684, bod 52; ze dne 18. prosince 2012, Německo v. Komise, T‑205/11, nezveřejněné, EU:T:2012:704, bod 40, a ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 23).
26
Dále je třeba připomenout, že ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU je oznámení úkon, jímž autor takového individuálního aktu, jako je rozhodnutí přijaté podle čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU, oznamuje tento akt osobám, jimž je určen, a umožňuje jim tak seznámit se s jeho obsahem, jakož i důvody, na nichž spočívá (usnesení ze dne 2. října 2014, Page Protective Services v. SEAE, C‑501/13 P, nezveřejněné, EU:C:2014:2259, bod 30; ze dne 18. prosince 2012, Maďarsko v. Komise, T‑320/11, nezveřejněné, EU:T:2012:705, bod 19 a citovaná judikatura, a ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 24).
27
Kromě toho podle čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU, se na rozdíl od aktů, které musí být vyhlášeny v Úředním věstníku, rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, komu jsou určena, oznamují těm, jimž jsou určeny, a nabývají účinku tímto oznámením (rozsudek ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑337/16 P, EU:C:2017:381, bod 35; usnesení ze dne 18. prosince 2012, Maďarsko v. Komise, T‑320/11, nezveřejněné, EU:T:2012:705, bod 20, a ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 25).
28
Ze znění článku 263 šestého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 297 odst. 2 třetím pododstavcem SFEU vyplývá, že co se týče žalob na neplatnost, okamžik, který je nutno zohlednit pro stanovení počátku běhu lhůty pro podání žaloby, je okamžik zveřejnění, pokud toto zveřejnění, které je podmínkou pro vstup aktu v platnost, je stanoveno v této Smlouvě, a okamžik oznámení v ostatních případech uvedených v čl. 297 odst. 2 třetím pododstavci SFEU, mezi nimiž se nachází i případ rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, komu jsou určena (rozsudek ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑337/16 P, EU:C:2017:381, bod 36).
29
Soudní dvůr potvrdil tento výklad čl. 263 šestého pododstavce SFEU, když konstatoval, že co se týče aktu, ve kterém je uvedeno, komu je určen, je závazné pouze znění oznámené posledně uvedeným, i kdyby byl tento akt rovněž zveřejněn v Úředním věstníku (rozsudky ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, EU:C:1966:41, s. 491, a ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑337/16 P, EU:C:2017:381, bod 37).
30
V projednávaném případě přitom napadené rozhodnutí, jak vyplývá z jeho článku 2, označuje výslovně jako svého adresáta Rumunsko a bylo oznámeno Stálému zastoupení Rumunska dne 14. června 2018. Rumunsko ostatně nepopírá, že je mu napadené rozhodnutí určeno, ani že mu bylo oznámeno dne 14. června 2018.
31
Napadené rozhodnutí jakožto individuální akt, jehož adresátem je Rumunsko, se proto na základě čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU stalo pro Rumunsko účinným jeho oznámením, k němuž došlo dne 14. června 2018. Na základě tohoto oznámení se Rumunsko mohlo seznámit s obsahem uvedeného rozhodnutí, jakož i s důvody, na nichž spočívá.
32
Je proto třeba dospět k závěru, že lhůta pro podání žaloby proti napadenému rozhodnutí začala běžet od jeho oznámení Stálému zastoupení Rumunska, a nikoli od jeho zveřejnění v Úředním věstníku.
33
Kromě toho nelze v projednávaném případě použít článek 59 jednacího řádu, jelikož tento se uplatňuje pouze v případě, že lhůta pro podání žaloby proti aktu některého orgánu začíná běžet od zveřejnění tohoto aktu v Úředním věstníku.
34
Tento závěr nelze vyvrátit argumenty Rumunska.
35
Rumunsko tvrdí, že počátek běhu lhůty k podání žaloby připadá v projednávaném případě na okamžik zveřejnění napadeného rozhodnutí v Úředním věstníku, a nikoli na okamžik jeho oznámení. Vyplývá to zaprvé z absence vzájemného vztahu mezi kritériem počátku běhu lhůty k podání žaloby na zrušení aktu orgánu a okamžikem vstupu tohoto aktu v platnost, zadruhé z atypické situace vyvolané ustálenou praxí Komise zveřejňovat taková rozhodnutí a zároveň je oznamovat jejich adresátům a zatřetí z rozdílů mezi oznámeným a zveřejněným zněním uvedeného rozhodnutí.
36
Rumunsko v první řadě tvrdí, že z judikatury vyplývá, že okamžik vstupu v platnost nebo vyvolání právních účinků není automaticky a vždy počátkem běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby na neplatnost a že k využití práva na podání žaloby je relevantní funkce spočívající v účinném informování o obsahu unijního aktu. Z absence vzájemného vztahu mezi počátkem běhu lhůty k podání žaloby na zrušení aktu unijního orgánu a okamžikem vstupu tohoto aktu v platnost vyplývá, že počátkem běhu lhůty k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, byť již vstoupilo v platnost a nabylo účinky ve vztahu k Rumunsku, by mohlo být jeho následné zveřejnění v Úředním věstníku.
37
V tomto ohledu je třeba podotknout, že argumenty Rumunska spočívají na záměně mezi podmínkami přípustnosti žaloby na neplatnost uvedenými v článku 263 SFEU a podmínkami platnosti aktu napadeného takovou žalobou (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 11. prosince 2006, MMT v. Komise, T‑392/05, nezveřejněné, EU:T:2006:382, bod 33). Tyto argumenty nemohou proto zpochybnit relevanci oznámení napadeného rozhodnutí jakožto počátku běhu lhůty k podání žaloby.
38
Argumenty Rumunska se navíc nejeví být relevantními, jelikož tento stát cituje několik případů judikatury, v nichž sice zveřejnění představovalo počátek běhu lhůty k podání žaloby, avšak pouze z toho důvodu, že dotčený akt nebyl oznámen žalující straně. V projednávaném případě bylo přitom napadené rozhodnutí Rumunsku, jakožto jeho adresátovi, náležitě oznámeno a právě toto oznámení pro něj představuje počátek běhu lhůty k podání žaloby.
39
Pokud jde tedy o tvrzení Rumunska, podle něhož Soudní dvůr v rozsudku ze dne 10. března 1998, Německo v. Rada (C‑122/95, EU:C:1998:94, bod 35), uvedl, že počátkem běhu lhůty k podání žaloby proti unijnímu aktu je okamžik zveřejnění aktu, ačkoli zveřejnění není relevantní pro vstup tohoto aktu v platnost, postačí připomenout, že v uvedené věci bylo napadeným aktem nařízení přijaté v návaznosti na mezinárodní smlouvu uzavřenou Evropskou unií, tedy akt s obecnou působností určený všem členským státům, jehož zveřejnění v Úředním věstníku představovalo počátek běhu lhůty k podání žaloby a který nebyl oznámen (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. července 2012, ICO Satellite v. Komise, T‑350/09, nezveřejněné, EU:T:2012:341, bod 36). V tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že kritérium data seznámení se s aktem, jakožto okamžik počátku běhu lhůty k podání žaloby má subsidiární povahu ve vztahu ke kritériím zveřejnění nebo oznámení aktu. Z toho nijak nevyplývá, že kritérium oznámení má subsidiární povahu ve vztahu ke kritériu zveřejnění.
40
Stejně tak pokud jde o s tím související tvrzení, že Tribunál určil v usnesení ze dne 21. listopadu 2005, Tramarin v. Komise (T‑426/04, EU:T:2005:405, bod 49), že „pokud jde o akty, které se podle ustálené praxe dotyčného orgánu zveřejňují […], lhůta k podání žaloby počíná běžet od data zveřejnění“, postačí uvést, že v uvedené věci nebyl adresátem rozhodnutí, které bylo oznámeno, žalobce, ale zúčastněná třetí strana. V projednávaném případě bylo přitom sporné rozhodnutí řádně oznámeno Rumunsku jako svému adresátovi.
41
Kromě toho, co se týče odkazu na rozsudek ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada (C‑478/11 P à C‑482/11 P, EU:C:2013:258, body 58 a 59), postačí uvést, že Soudní dvůr rozhodl, že čl. 263 šestý pododstavec SFEU by se neuplatňoval soudržně, kdyby byl ve vztahu k osobám a subjektům, jejichž jména jsou uvedena v seznamech obsažených v přílohách aktů přijatých na základě ustanovení upravujících společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, výchozím bodem pro výpočet lhůty pro podání žaloby na neplatnost den zveřejnění dotčeného aktu, a nikoli den, kdy jim byl akt sdělen. Z toho podle Soudního dvora vyplývalo, že ačkoli vstup v platnost takových aktů, jako jsou sporné akty, nastává jejich zveřejněním, začíná lhůta pro podání žaloby na neplatnost proti těmto aktům plynout na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU pro jednotlivé uvedené osoby a subjekty ode dne, kdy jim byly uvedené akty povinně sděleny. Z uvedeného rozsudku zjevně vyplývá, že kritérium oznámení nebo individuálního sdělení je třeba použít jako počátek běhu lhůty k podání žaloby, a to i přesto, že kritérium zveřejnění určuje vstup dotčeného aktu v platnost. Tato judikatura nemůže tedy v žádném případě podpořit tvrzení Rumunska, že počátek běhu lhůty pro podání žaloby je zveřejnění; právě naopak, jednoznačně toto odmítá i v případě, kdy zveřejnění bylo určujícím pro vstup v platnost dotčeného aktu a nabytí jeho právních účinků.
42
Zadruhé Rumunsko namítá, že existuje dlouhodobá ustálená praxe Komise spočívající ve zveřejňování v Úředním věstníku jejích rozhodnutí, kterými se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), a v jejich současném oznamování osobám, jimž jsou určeny. V takové atypické situaci, kdy je individuální akt rovněž zveřejněn, může být způsobem, jímž se adresáti seznamují s obsahem aktu, jakož i s důvody, na nichž spočívá, takže jim umožňuje využití jejich práva na podání žaloby ve lhůtě dvou měsíců upravené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, podle tohoto státu zveřejnění, a nikoli oznámení. Pokud byl tedy adresát seznámen s aktem dvěma způsoby, v daném případě zveřejněním a oznámením, zásada právní jistoty a právo na účinnou soudní ochranu vyžadují, aby počátkem běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby na neplatnost bylo datum zveřejnění aktu, a nikoli datum jeho oznámení.
43
V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že v rozsudku ze dne 15. září 1998, BP Chemicals v. Komise (T‑11/95, EU:T:1998:199, body 48 až 51), Tribunál uvedl, že existuje ustálená praxe Komise zveřejňovat taková rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí dotčená ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, tedy rozhodnutí ve věci státních podpor, a měl za to, že žalobce může legitimně očekávat, že sporné rozhodnutí bude zveřejněno v Úředním věstníku. Tribunál sice dospěl k závěru, že lhůta k podání žaloby proti dotyčnému rozhodnutí začíná běžet od tohoto zveřejnění, avšak upřesnil, že je tomu tak tehdy a pouze v případě, že sporné rozhodnutí nebylo předtím oznámeno žalobci. Z uvedeného rozsudku tedy vyplývá, že i za předpokladu, že existuje ustálená praxe Komise zveřejňovat taková rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí dotčená v projednávaném případě, kterými se z financování z unijních zemědělských fondů vylučují některé výdaje, je třeba pro účely určení počátku lhůty k podání žaloby zohlednit oznámení uvedeného rozhodnutí členským státům, které jsou jeho adresáty, a nikoli jeho zveřejnění v Úředním věstníku, pokud k němu došlo později (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 23. listopadu 2015, Slovinsko v. Komise, T‑118/15, nezveřejněné, EU:T:2015:912, body 27 a 28, a ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, body 35 a 36). V projednávané věci je přitom nesporné, že napadené rozhodnutí bylo Rumunsku oznámeno před jeho zveřejněním.
44
Dále Rumunsko nemůže úspěšně tvrdit, že Komise vzhledem k okolnostem vyvolala u adresátů legitimní očekávání, že pokaždé, kdy přijímá taková rozhodnutí, jako je napadené rozhodnutí, dojde ke zveřejnění v Úředním věstníku a že budou následovat důsledky, které obvykle vyplývají ze zveřejnění aktů, u nichž unijní právní úprava stanoví povinnost zveřejnění. Nepředkládá totiž žádnou skutečnost, která by umožnila tvrdit, že jí Komise poskytla v tomto ohledu konkrétní ujištění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, Kahla Thüringen Porzellan v. Komise, C‑537/08 P, EU:C:2010:769, bod 63 a citovaná judikatura; usnesení ze dne 23. listopadu 2015, Slovinsko v. Komise, T‑118/15, nezveřejněné, EU:T:2015:912, bod 28, a ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 37).
45
Co se týče tvrzení, že takový výklad článku 263 SFEU je v rozporu se zásadou právní jistoty a právem na účinnou soudní ochranu, postačí připomenout, že podle ustálené judikatury je tento výklad plně v souladu s účelem lhůt pro podání námitek a žaloby, které mají za cíl zachování právní jistoty tím, že zamezují neomezenému zpochybňování unijních aktů majících právní účinky (rozsudky ze dne 7. července 1971, Müllers v. CES, 79/70, EU:C:1971:79, bod 18; ze dne 17. února 1972, Richez-Parise/v. Komise, 40/71, EU:C:1972:9, bod 6, a ze dne 12. července 1984, Moussis v. Komise, 227/83, EU:C:1984:276, bod 12), a reagují na nezbytnost zabránění jakékoli diskriminaci nebo jakémukoli svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti (rozsudky ze dne 4. února 1987, Cladakis v. Komise, 276/85, EU:C:1987:57, bod 11; ze dne 29. června 2000, Politi v. ETF, C‑154/99 P, EU:C:2000:354, bod 15, a ze dne 5. března 2008, Combescot v. Komise, T‑414/06 P, EU:T:2008:58, bod 43).
46
Pokud jde navíc o s tím spojené tvrzení, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 39), uvedl, že není-li znění určitého ustanovení jasné, je třeba zohlednit kontext, do něhož toto ustanovení zapadá, jakož i cíle, které toto ustanovení sleduje, postačí připomenout, že je nesporné, že formulace článku 263 SFEU vykládaného samostatně či ve spojení s článkem 297 SFEU nevede k žádným pochybnostem (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 23. listopadu 2015, Slovinsko v. Komise, T‑118/15, nezveřejněné, EU:T:2015:912, bod 31, a ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 33).
47
Ve výsledku je nutné konstatovat, že právní jistotu a účinnou soudní ochranu zaručuje právě přijetí jediného kritéria oznámení jako počátku běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost proti aktům označujícím své adresáty, na rozdíl od takového hybridního řešení, které hájí Rumunsko, podle něhož musí adresát aktu, který mu byl náležitě oznámen, ověřit ještě jeho případné zveřejnění v Úředním věstníku, které je nejisté, poněvadž není povinné.
48
Zatřetí Rumunsko tvrdí, že lhůta pro podání žaloby má začít běžet od úplného, a nikoli neúplného zveřejnění napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru vyplývá z rozdílů, které existují mezi zněním napadeného rozhodnutí oznámeného dne 14. června 2018 a zněním zveřejněným dne 15. června 2018, že oznámení Stálému zastoupení Rumunska bylo neúplné a neumožnilo mu seznámit se s obsahem aktu. V této souvislosti odkazuje nejprve na rozdíly v ustanoveních, která se týkají jiných členských států. Poté v případě ustanovení týkajících se Rumunska tvrdí, že v rozpočtových bodech 6701 a 6711 jsou informace uvedené v pátém sloupci u opatření „Certifikace“ týkající se rozpočtových let 2015 a 2014 neúplné ve srovnání s důvody „Nejpravděpodobnější chyba v souboru EZFRV bez IACS“ a „Nejpravděpodobnější chyba v souboru EZZF [EZFRV] IACS“, neboť oznámená verze uvádí pouze nejednoznačně „Částka“ („sumă“ v rumunštině). Podle tvrzení Rumunska se tyto rozdíly dotýkají podstatných aspektů, jako jsou opatření, důvody a druh opravy, a mají přímý dopad na rozhodnutí podat žalobu na neplatnost a na způsob jejího vypracování. Kromě toho tento stát poznamenává, že některé rozdíly se týkají použití výrazu „Odhadovaná částka“, který je zpochybněn v žalobě.
49
V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je rozhodnutí řádně doručeno v okamžiku, kdy je sděleno adresátovi a kdy se tento může s tímto rozhodnutím seznámit. Ohledně této poslední podmínky Soudní dvůr uvedl, že je tato podmínka splněna, pokud se adresát mohl seznámit s obsahem tohoto rozhodnutí, jakož i s důvody, na nichž je založeno (viz rozsudky ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑337/16 P, EU:C:2017:381, body 47 a 48, a ze dne 21. března 2019, Eco-Bat Technologies a další v. Komise. C‑312/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:235, body 25 a 26).
50
Z toho vyplývá, že pochybení ryze formální povahy nebo opomenutí, které – byť nemá ryze formální povahu – nebrání adresátovi oznámeného rozhodnutí seznámit se s obsahem a jeho důvody, nemá dopad na použití lhůty pro podání žaloby upravené v článku 263 šestém pododstavci SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. května 2017, Portugalsko v. Komise, C‑337/16 P, EU:C:2017:381, body 48 až 50, a ze dne 21. března 2019, Eco-Bat Technologies a další v. Komise. C‑312/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:235, bod 27).
51
V projednávaném případě je třeba nejprve odmítnout tvrzenou existenci případných rozdílů v ustanoveních, která se vztahují na jiné členské státy, jelikož je každopádně bezvýznamná a postrádá relevanci pro žalobu Rumunska (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 42).
52
V případě ustanovení týkajících se Rumunska je třeba zajisté uvést, jak to podobně činí Komise ve své odpovědi na dotaz Tribunálu, že existují drobné rozdíly mezi oznámenou a zveřejněnou verzí pátého sloupce tabulky obsažené v příloze napadeného rozhodnutí. Ve verzi oznámené Stálému zastoupení Rumunska se z důvodu problémů, k nimž došlo při tisku tabulky obsažené v příloze napadeného rozhodnutí, nevyskytovalo slovo „estimată“ (odhadovaná) použité u druhu opravy „sumă estimată“ (odhadovaná částka), neboť přesahovalo rámec kolonek tabulky u některých rozpočtových bodů, v nichž bylo obsaženo pouze slovo „sumă“ (částka). Tento problém se následně ve verzi zveřejněné v Úředním věstníku nevyskytl.
53
Je však nutné konstatovat, že tento problém související s tiskem nemůže narušit pochopení informací obsažených v příloze. Je totiž třeba podotknout, že v tomto pátém sloupci lze uvést pouze čtyři druhy oprav, a to zaprvé „jednorázovou“ v případě oprav, u nichž lze identifikovat nezpůsobilé částky („punctuală“ nebo „calculată“ v rumunštině), zadruhé „paušální“ v případě paušálních oprav („rată forfetară“ v rumunštině), zatřetí „odhadovanou částku“ u oprav extrapolovaných na základě známé částky („sumă estimată“ v rumunštině) a začtvrté „extrapolovanou“ v případě oprav extrapolovaných na základě známé procentní částky („extrapolate“ v rumunštině). Vzhledem k tomu, že tři druhy oprav mají v rumunštině zcela odlišný název slova „sumă“ (částka), může posledně uvedená zcela zřejmě a jednoznačně odpovídat pouze druhu opravy „sumă estimată“ (odhadovaná částka).
54
Komise upřesňuje, že Rumunsko navíc obdrželo dotyčné tabulky rovněž elektronickou poštou od jejího generálního sekretariátu dne 15. června 2018. V tomto případě stačilo k objasnění těchto rozdílů i pouhé přečtení přílohy zaslané elektronickou poštou.
55
Pokud Rumunsko zpochybňuje použití výrazu „sumă estimată“ (odhadovaná částka), je třeba navíc uvést, podobně jak uvádí Komise ve své odpovědi na otázku Tribunálu, že dvě opravy byly skutečně chybně zařazeny jakožto „sumă estimată“ (odhadovaná částka) namísto „rată forfetară“ (paušální).
56
Je však nutno konstatovat, že tato chyba se vyskytla zároveň v textu oznámeném Komisí Stálému zastoupení Rumunska dne 14. června 2018 a v textu zveřejněném v Úředním věstníku dne 15. června 2018, takže Rumunsko nemůže tvrdit, že mu taková chyba bránila v podání své žaloby v předepsané lhůtě.
57
Komise navíc upřesňuje, že k této drobné redakční chybě nedošlo ani v rámci správního řízení, ani v souhrnné zprávě (Summary Report), která obsahuje důvody napadeného rozhodnutí. V tomto případě nemohlo dojít k žádné záměně, pokud jde o povahu opravy.
58
Je proto třeba dospět k závěru, že takové drobné rozdíly mezi oznámeným a zveřejněným textem, které vyplývají z problému souvisejícího s vytištěním tabulky ve formátu Excel, která je obsažena v příloze napadeného rozhodnutí, jakož i drobná redakční chyba u obou těchto textů, nejsou s to zabránit Rumunsku, aby se s dostatečnou jasností a přesností seznámilo s obsahem tohoto rozhodnutí, pochopilo důvody, na kterých spočívá, a podalo proti němu žalobu v předepsané lhůtě (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. dubna 2016, Portugalsko v. Komise, T‑550/15, nezveřejněné, EU:T:2016:237, bod 43).
59
Musí být proto potvrzen závěr uvedený výše v bodě 32, podle něhož lhůta pro podání žaloby proti napadenému rozhodnutí začala běžet od jeho oznámení Stálému zastoupení Rumunska, a nikoli od jeho zveřejnění v Úředním věstníku.
60
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy a v souladu s články 58 a 60 jednacího řádu uplynula lhůta pro podání žaloby, včetně lhůty z důvodu vzdálenosti, dne 24. srpna 2018 o půlnoci.
61
Rumunsko přitom žalobu podalo až dne 7. září 2018.
62
Z toho vyplývá, že žaloba byla zjevně podána po uplynutí předepsané lhůty, takže je opožděná.
63
Rumunsko kromě toho neprokázalo, ba ani neuplatnilo omluvitelný omyl ani existenci náhody nebo vyšší moci, které by umožnily odchýlit se od předepsané lhůty na základě čl. 45 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na řízení před Tribunálem na základě článku 53 uvedeného statutu.
64
Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že tato žaloba musí být v plném rozsahu prohlášena za nepřípustnou.
K nákladům řízení
65
Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
66
Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Rumunsko nemělo ve věci úspěch, je důvodné mu uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhoduje takto:
1)
Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2)
Rumunsko ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
V Lucemburku dne 30. dubna 2019.
Vedoucí soudní kanceláře
E. Coulon
Předseda
A. M. Collins
( *1 ) – Jednací jazyk: rumunština.