© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 6. listopadu 2018 ve věci č. 76202/16 – F. J. M. proti Spojenému království
Senát první sekce Soudu jednomyslně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost namítající porušení článku 8 Úmluvy zakotvujícího právo na soukromý a rodinný život, v níž stěžovatelka jakožto zranitelná osoba namítala nezvážení přiměřenosti příkazu k vystěhování z jejího obydlí soudem v situaci, kdy si byt nárokoval soukromý vlastník z důvodu nesplácení hypotéky.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka je zranitelnou osobou, trpí psychickými problémy a poruchami chování. Z těchto důvodů v minulosti dvakrát přišla o nájemní bydlení zajištěné státní správou. V roce 2005 její rodiče pořídili nemovitost s osmiletou hypotékou. Stěžovatelce v něm zajistili možnost nájmu na dobu určitou. Stěžovatelka požádala o příspěvek na bydlení k pokrytí nájemného.
Rodiče stěžovatelky se v roce 2008 dostali do prodlení se splácením hypotéky, a finanční společnost proto pověřila správce k zabavení bytu. Vzhledem k malému nedoplatku správce nejprve nepodnikl žádné kroky k ukončení nájmu. Jelikož ale dluh přetrvával, v roce 2012 správce na základě příkazu k zadržení majetku zaslal stěžovatelce výzvu k vystěhování s dvouměsíční lhůtou.
Stěžovatelka příkaz napadla před soudy. Její psychiatr se v řízení vyjádřil, že pokud dojde k vystěhování stěžovatelky, bude mít velký problém s hledáním náhradního bydlení a může se pravděpodobně stát i bezdomovkyní. Navíc by stres ze stěhování mohl poškodit její duševní zdraví, způsobit sklony k sebepoškozování či sebevraždě nebo ublížení druhým.
Soudy nicméně nenašly prostor, jak jejímu vystěhování zabránit, vzhledem k tomu, že šlo o smluvní vztah mezi soukromými osobami. Zdůraznily, že neexistuje ustálená praxe Soudu, že by se měla v takovém případě zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého života stěžovatelky podle článku 8 Úmluvy v poměru k majetkovým právům pronajímatele a jeho případné finanční ztrátě.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
a)Obecné zásady
Soud připomněl, že zatímco prostor pro uvážení států je užší, jde-li o zásah do zásadního práva jednotlivce (Connors proti Spojenému království, č. 66746/01, rozsudek ze dne 27. května 2004, § 82), v případě otázek spojených s uplatněním sociálních či hospodářských politik je naopak široký (Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, rozsudek ze dne 25. září 1996, § 75 in fine). Soud v takových případech zasáhne až tehdy, je-li vnitrostátní posouzení veřejného zájmu ze strany zákonodárce založeno na zjevně nerozumných základech (Immobiliare Saffi proti Itálii, č. 22774/93, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 49).
Toto pravidlo Soud ovšem formuloval ve vztahu k vlastnickému právu chráněnému článkem 1 Protokolu č. 1, zatímco projednávaná věc se týká článku 8 Úmluvy, který zahrnuje klíčová práva týkající se identity jednotlivce, jeho sebeurčení, vztahů s ostatními nebo i zajištění jeho místa v komunitě (Gillow proti Spojenému království, č. 9063/80, rozsudek ze dne 24. listopadu 1986, § 55). Prostor pro uvážení se proto u posuzování těchto případů bude lišit podle kontextu, přičemž zvláštní důraz je kladen na rozsah narušení osobní sféry stěžovatele (Hatton a ostatní proti Spojenému království, č. 36022/97, rozsudek velkého senátu ze dne 24. listopadu 1986, § 103 a 123).
Procesní záruky jednotlivce jsou podle Soudu zvláště důležité při určení, zda stát při stanovení regulačního rámce nepřekročil svůj prostor pro uvážení. Soud zejména zkoumá, zda byl rozhodovací proces vedoucí k zásahu spravedlivý a poskytoval náležitou ochranu zájmům jednotlivce stanoveným článkem 8 Úmluvy (Chapman proti Spojenému království, č. 27238/95, rozsudek velkého senátu ze dne 18. ledna 2001, § 92).
Soud zároveň zdůraznil, že ztráta bydlení je nejcitelnějším zásahem do práva na respektování obydlí. Jednotlivec ohrožený takovým zásahem by proto měl mít možnost, aby o přiměřenosti zásahu rozhodl nezávislý soud podle zásad stanovených článkem 8 Úmluvy, a to i v případech, kdy podle vnitrostátního práva jeho právo na bydlení zaniklo. Tato zásada se primárně uplatní v případech sociálního nebo státem provozovaného bydlení (např. Stanková proti Slovensku, č. 7205/02, rozsudek ze dne 9. října 2007), ale také u soudem nařízeného prodeje majetku k uspokojení věřitelů (Zehentner proti Rakousku, č. 20082/02, 16. července 2009) nebo zbourání majetku postaveného bez příslušného povolení (Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15, rozsudek ze dne 21. dubna 2016, § 54).
Soud ovšem odlišil výše uvedené situace od případů, kdy stěžovatelé dobrovolně použili svá obydlí k zajištění krytí úvěru od soukromých osob nebo společností. Ve věci Vrzić proti Chorvatsku soukromá společnost na základě exekučního titulu nemovitosti prodala a nechala soudem nařídit vystěhování (č. 43777/13, rozsudek ze dne 12. července 2016). Ačkoliv v tomto sporu nezhodnotil přiměřenost opatření nezávislý soud, Soud neshledal porušení článku 8 Úmluvy.
b)Použití uvedených zásad na projednávanou věc
Podle Soudu bylo v projednávané věci třeba vážit dotčené zájmy soukromých osob proti zájmům stěžovatelky. Majetkové nároky soukromých osob odlišuje od veřejných zájmů především skutečnost, že obě strany majetkového vztahu dobrovolně uzavřely smluvní vztah, který je předem vymezen právní úpravou včetně jejich práv chráněných Úmluvou. Pokud by v takových případech mohly vnitrostátní soudy narušit tuto rovnováhu, stanovenou právními předpisy, byla by Úmluva přímo vykonatelná mezi soukromými osobami tak, že by měnila smluvní práva a povinnosti, k nimž se dobrovolně zavázaly.
Také v tomto případě šlo o smluvní vztah mezi soukromými osobami, který se řídí vnitrostátní právní úpravou zakotvující rovnováhu mezi právy obou stran, tedy článkem 8 Úmluvy u stěžovatelky a článkem 1 Protokolu č. 1 u vlastníků. Vzhledem k zásadám smluvní jistoty a konzistence při uplatňování práva by v takových případech mělo navrhované posouzení přiměřenosti soudem ještě před nařízením vystěhování zcela nepředvídatelné a potenciálně velmi škodlivé účinky na soukromý nájemní sektor. Britský zákonodárce navíc umožnil, aby soud v případech, kdy by obecná povinnost vyklidit byt do dvou týdnů způsobila výjimečné strádání, tuto lhůtu prodloužil až na šest týdnů.
Přestože tedy Soud vzal na vědomí konkrétní situaci stěžovatelky, neshledal důvody pro závěr, že by v projednávané věci či obdobných případech vyvážení práv zakotvených v Úmluvě nemohl provést již zákonodárce a že by vnitrostátní soudy měly mít podle článku 8 Úmluvy pravomoc předem prověřit přiměřenost příkazu k vystěhování, pokud jde o situaci, v níž soukromý vlastník nárokuje svoje vlastnictví na základě smluvního vztahu uzavřeného s povinnou osobou. Stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy