© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 20. září 2011 ve věci č. 22350/10 – Furtsev proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost, v níž se stěžovatel dovolával zákazu diskriminace ve spojení s vlastnickým právem v souvislosti s podmínkami pro určení výše starobního důchodu, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Dříve, než se v roce 1999 přestěhoval do České republiky, vykonával stěžovatel, ukrajinský státní příslušník, na Ukrajině po dvacet let službu vojáka z povolání. Do roku 2002 byl důchodově zabezpečen ukrajinským nositelem pojištění a poté mu byl přiznán výsluhový příspěvek, který mu byl vyplácen až do roku 2004.
V roce 2003 stěžovatel po několik měsíců pracoval, jinak byl v České republice evidován jako nezaměstnaný. V roce 2005 Vojenský úřad sociálního zabezpečení stěžovateli přiznal starobní důchod ve výši 6 991 Kč, stěžovatel se však proti rozhodnutí odvolal k nadřízenému správnímu orgánu. Když Ministerstvo obrany rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdilo, uplatnil stěžovatel svůj nárok u soudu. Krajský soud v Plzni se však s rozhodnutími správních orgánů ztotožnil a rozsudkem z ledna 2006 žalobu zamítl. Stěžovatel se svým nárokem následně neuspěl ani u Nejvyššího správního soudu, ani u Ústavního soudu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel před Soudem zejména kritizoval diskriminační povahu příslušného ustanovení Správního ujednání k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení z roku 2003 (dále jen „Správní ujednání“), v důsledku jehož uplatnění dosahovaly osoby, které na českém území nepracovaly, vyššího důchodu než stěžovatel, který v České republice pracoval.
Soud předně uznal, že stěžovatel, jenž na českém území dosahoval nižších než průměrných výdělků, byl při výpočtu výše jeho důchodu znevýhodněn oproti osobám, které v České republice nepracovaly vůbec, přičemž s těmito osobami byl ve srovnatelném postavení.
Výpočet výše jeho důchodu vychází z výdělků skutečně dosažených, zatímco výše důchodu u osob, které v České republice nepracovaly, je odvozena z fiktivního průměrného výdělku. Soud nicméně konstatoval legitimitu účelu sporného ustanovení Správního ujednání, které pro určité konkrétní situace plní funkci ochranného ustanovení vůči osobám, jež nemohly pracovat například z důvodu nemoci nebo vysokého věku, a to i přesto, že jednotlivé skupiny osob nejsou rozlišovány v závislosti na důvodech, pro které v České republice nepracovaly. Soud vyhověl námitce vlády, podle které by šetření takových důvodů v každém individuálním případě použití daného ustanovení představovalo pro stát přílišnou administrativní zátěž.
Současně byla podle něj zachována přiměřená rovnováha mezi sledovaným cílem a prostředky použitými k jeho dosažení, když rozdílné zacházení nebylo v případě stěžovatele (s ohledem na rozdíl mezi výší důchodu, kterého by dosáhl v případě použití daného „ochranného ustanovení“, a výší skutečně dosaženého důchodu) zjevně nerozumné. Soud nakonec poznamenal, že výše stěžovatelova důchodu byla vypočítána podle stejných kritérií jako u kohokoli jiného, tedy v závislosti na tom, kolik pojištěnec do systému sociálního zabezpečení přispěl. Jediná odchylka byla způsobena tím, že při sjednávání mezinárodní smluvní úpravy důchodového pojištění s Ukrajinou se česká vláda zavázala vycházet při výpočtu důchodu u osob, které na českém území nikdy nepracovaly, z fiktivní průměrné měsíční mzdy. Pokud by tomu tak nebylo, měly by takové osoby nárok pouze na důchod v minimální výši. V této souvislosti Soud připomněl, že článek 14 Úmluvy nezakazuje smluvnímu státu zacházet s určitými skupinami osob rozdílným způsobem za účelem nápravy „faktických nerovností“ mezi nimi. Stěžovatelovu námitku, že byl v České republice při výpočtu svého důchodu diskriminován, Soud proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy