© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 15. září 2015 ve věci č. 74556/11 – Fuxová proti České republice
Výbor tří soudců páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost, v níž stěžovatelka namítala zejména porušení svého práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, k němuž mělo dojít dočasným svěřením dítěte stěžovatelky do péče kojeneckého ústavu, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
V srpnu 2001 stěžovatelka porodila doma dceru. Dne 17. dubna 2002 Okresní soud v Klatovech vydal předběžné opatření, kterým nařídil svěření dítěte do péče kojeneckého ústavu. Vycházel přitom z návrhu orgánu péče o dítě, podle něhož stěžovatelka dítě nezaregistrovala na matričním úřadě, a dítě tudíž nemělo rodný list, nebylo subjektem zdravotního pojištění a nebylo očkováno. Současně nebylo možné náležitě zjistit rodinnou situaci, jelikož stěžovatelka se vyhýbala kontaktu s orgánem péče o dítě. Usnesení o předběžném opatření obsahovalo poučení o možnosti podat odvolání ke Krajskému soudu v Plzni ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení.
Dne 23. dubna 2002 došlo k výkonu předběžného opatření, dítě bylo převezeno do kojeneckého ústavu; o tři hodiny později se do kojeneckého ústavu dostavila stěžovatelka, která vyjma prvních dvou nocí od té doby pobývala v ústavu s dítětem. Dne 15. května 2002 bylo na základě žádosti kojeneckého ústavu předběžné opatření zrušeno a dne 17. května 2002 bylo dítě z ústavu propuštěno.
Dne 13. května 2002 vydal veřejný ochránce práv zprávu, že předběžné opatření bylo nepřiměřené.
V listopadu 2002 stěžovatelka podala stížnost k Soudu registrovanou pod číslem 40622/02 týkající se uvedených skutkových okolností s námitkou porušení zejména článku 8 Úmluvy. V lednu 2013 byla stížnost Soudem odmítnuta jako nepřijatelná z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy; stěžovatelka nepodala ústavní stížnost.
V lednu 2004 stěžovatelka podala žalobu na ochranu osobnosti proti státu dle § 11 a násl. občanského zákoníku. V souvislosti s předběžným opatřením požadovala omluvu a náhradu nemajetkové újmy. Žaloba byla zamítnuta jak Městským soudem v Praze, tak Vrchním soudem v Praze, a to ve dnech 23. března a 12. září 2006. Vrchní soud uvedl, že v řízení na ochranu osobnosti nelze přezkoumávat postup soudu a věcnou správnost jeho rozhodnutí vydaného v jiné věci, neboť k tomu jsou určeny jiné opravné prostředky.
Dne 6. srpna 2009 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, aniž se zabýval věcí samou. Ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta dne 19. května 2011. Ústavní soud uvedl, že nebude zejména s ohledem na časový odstup od předmětných událostí hodnotit podrobně postup příslušných orgánů, který se obecně nezdál být extrémně nepřiměřený. Dále konstatoval, že dítě bylo od stěžovatelky odděleno pouze na krátkou dobu, příslušné orgány jednaly za účelem ochrany zdraví dítěte, přičemž v dané věci neměly jinou možnost, a současně jméno, které stěžovatelka zvolila pro svou dceru, nemělo žádný vliv na jejich rozhodování.
V roce 2011 po skončení řízení na ochranu osobnosti podala stěžovatelka stížnost k Soudu registrovanou pod číslem 74556/11 týkající se uvedených skutkových okolností s námitkou porušení zejména článku 8 Úmluvy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
a)Stížnost stejná jako stížnost již předtím Soudem projednávaná
Soud předně zkoumal, zda stížnost, o níž rozhoduje, týkající se stejných skutkových okolností jako stížnost č. 40622/02, obsahuje nové důležité informace ve smyslu čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy. K uvedenému dodal, že jeho rozhodnutí o odmítnutí stížnosti č. 40622/02 z ledna 2003 je konečné a nemůže být předmětem přezkumu v rámci řízení o stížnosti, o níž nyní rozhoduje.
Soud si povšiml, že žaloba na ochranu osobnosti byla podána více než jeden a půl roku po předmětné události, a dal zapravdu vládě, která namítala, že relevantními prostředky nápravy proti předběžnému opatření, které bylo žádoucí vyčerpat s ohledem na nutnost okamžitého řešení situace, ve které se stěžovatelka ocitla, bylo odvolání, návrh na zrušení předběžného opatření a případně v závislosti na výsledku ústavní stížnost. Soud s poukazem na judikaturu Ústavního soudu v daném případě uvedl, že žaloba na ochranu osobnosti není primárně určena k nápravě situace stěžovatelky. Jelikož byl zásah způsoben orgánem veřejné moci, a nikoli soukromou osobou, byla takovým prostředkem žaloba na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Soudy rozhodující o žalobě na ochranu osobnosti tak neměly procesní prostor přezkoumat důvody pro vydání předmětného předběžného opatření, což ostatně konstatoval vrchní soud. Stěžovatelka měla vyčerpat především ty prostředky nápravy, které mohly vést k okamžitému zrušení vydaného předběžného opatření a následnému propuštění dítěte z péče kojeneckého ústavu, tedy odvolání, návrh na zrušení předběžného opatření a případně ústavní stížnost. Nadto stěžovatelka přesvědčivě nevysvětlila, proč uvedené prostředky nápravy nevyužila. Soud nepřisvědčil jejímu argumentu, že nebyly způsobilé zajistit jí finanční kompenzaci nemajetkové újmy, která jí měla údajně vzniknout.
Soud zároveň ve světle rozhodnutí Ústavního soudu uvedl, že je obtížné, ne-li nemožné, zajistit zevrubný přezkum předmětných událostí o mnoho let později na základě následně podaného nepřímého prostředku nápravy.
Soud proto dospěl k závěru, že soudní rozhodnutí vydaná v řízení na ochranu osobnosti nepřinesla žádné nové důležité informace ve smyslu čl. 35 odst. 2 písm. b) Úmluvy, které by Soudu nebyly známy již v době, kdy projednával první stížnost stěžovatelky.
b)Stížnost zjevně neopodstatněná
Pokud jde o důvody odmítnutí žaloby na ochranu osobnosti jako takové, Soud předně uvedl, že jeho úlohou není posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily vnitrostátní soudy, pokud se tato pochybení nedotkla práv a svobod chráněných Úmluvou (Garcia Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 28).
Argumenty stěžovatelky byly řádně přezkoumány na dvou stupních soudní soustavy a rovněž Ústavním soudem. Soud v jejich rozhodování neshledal nedostatky, které by vedly k závěru o porušení Úmluvy.
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy