Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 23. května 2023 ve věci č. 30237/18 – Gapoņenko proti Lotyšsku
Senát páté sekce Soudu většinou hlasů odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost aktivisty za práva ruské menšiny v Lotyšsku, který namítal, že v souvislosti s jeho čtyřměsíční vazbou, která mu byla nařízena v rámci trestního stíhání za jeho příspěvky na Facebooku, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 a 3, jakož i článku 10 Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel, aktivista za práva ruské menšiny žijící v Lotyšsku, v období od srpna 2017 do dubna 2018 zveřejnil na Facebooku sérii příspěvků, v nichž se zabýval vztahy mezi Ruskem a Lotyšskem, Ruskem a Západem, a také mezi Lotyšskem a jeho rusky mluvící menšinou. Uvedl v nich kromě jiného, že účelem přítomnosti NATO v Lotyšsku je potlačit případnou vzpouru ruské menšiny, že tato menšina je v Lotyšsku i dalších baltských státech pronásledována, což pro Rusko představuje důvod vojensky zasáhnout, že situace spěje k válce vyprovokované Západem proti Rusku a ruské diaspoře, že lotyšský stát je připraven zřídit pro nespokojené etnické menšiny koncentrační tábory, že Riga se stane druhým Stalingradem a že nastal čas na činy občanské neposlušnosti.
V dubnu 2018 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání za trestný čin proti národní suverenitě a územní integritě a trestný čin podněcování k etnické nenávisti. V rámci tohoto řízení byl stěžovatel zatčen a vzat do vazby. Následně soudce vydal rozhodnutí o vazbě stěžovatele z důvodu obav před pokračováním v trestné činnosti, proti čemuž se stěžovatel neúspěšně odvolal. V červnu 2018 bylo trvání vazby prodlouženo. V srpnu 2018 byl stěžovatel obžalován. Krátce poté soudce rozhodl, že jeho držení ve vazbě už není odůvodněné, a nařídil jeho okamžité propuštění. Celkové trvání vazby bylo čtyři měsíce a tři dny.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 a 3 úmluvy
Stěžovatel namítal, že vnitrostátní orgány při nařízení a prodloužení jeho vazby nevyhodnotily rozumnost podezření ze spáchání trestného činu a neuvedly relevantní a dostatečné důvody.
Soud připomněl, že ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, které je nutno vykládat v souvislosti s odstavcem 3 téhož článku, obsahuje podmínku „důvodného podezření“ pro prvotní vzetí podezřelého do vazby [Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2), č. 14305/17, rozsudek velkého senátu ze dne 22. prosince 2020, § 311–321]. Kromě existence důvodného podezření je nutné už při prvotním vzetí do vazby uvést i další relevantní a dostatečné důvody pro tento postup, jako je např. nebezpečí útěku, riziko maření trestního stíhání či obava z pokračování v trestné činnosti (Buzadji proti Moldavsku, č. 23755/07, rozsudek velkého senátu ze dne 5. července 2016, § 88 a 102).
V projednávané věci Soud předně poukázal na to, že stěžovatel autorství dotčených příspěvků nikdy nepopřel, a jedinou spornou otázkou tak byla jejich právní kvalifikace. Vnitrostátní soud založil existenci „důvodného podezření“ u stěžovatele na početných důkazech, aniž by se přitom dopustil svévole. Dle Soudu v daném případě lze identifikovat dostatečné objektivní prvky, které mohou vést k rozumnému přesvědčení, že stěžovatel předmětné skutky mohl spáchat [Selahattin Demirtaş proti Turecku (č.2), cit. výše, § 322]. Vnitrostátní soud navíc dospěl k závěru, že u stěžovatele existuje obava z pokračování v trestné činnosti, což dle judikatury Soudu patří mezi důvody, o něž se může opírat rozhodnutí o vazbě (Buzadji proti Moldavsku, cit. výše, § 88). Ani v tomto směru Soud neshledal v postupu vnitrostátního soudu známky svévole. Dospěl tedy k závěru, že okolnosti případu nesvědčí o porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
Pokud jde o čl. 5 odst. 3, ve světle povahy předmětných trestných činů, relativně krátkého trváni vazby, jakož i toho, že stěžovatel nikdy nenamítal porušení povinnosti zvláštní pečlivosti na straně vyšetřujících orgánů, dospěl Soud k závěru, že závazek propustit osobu během řízení byl u stěžovatele naplněn (srov. Fenech proti Maltě, č. 19090/20, rozhodnutí ze dne 23. března 2021, § 93–97).
Tuto část stížnosti tudíž Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
B. K tvrzenému porušení článku 10 úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že vazba představovala neoprávněný zásah do jeho svobody projevu, a to zejména co se týče práva na rozšiřování myšlenek a informací.
Z judikatury Soudu plyne, že za jistých okolností se obětí zásahu do svobody projevu mohou stát osoby, které nebyly odsouzeny pravomocným rozsudkem, a to v důsledku tzv. odrazujícího účinku (Sabuncu a ostatní proti Turecku, č. 23199/17, rozsudek ze dne 10. listopadu 2020, § 223). Vzatí do vazby, které je učiněno v souvislosti výkonem svobody projevu a nestojí na důvodném podezření ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c), je porušením článku 10 Úmluvy (tamtéž, § 226 a 230).
V projednávané věci Soud uznal, že vazbou stěžovatele došlo k zásahu do jeho práv podle článku 10. Jelikož však tato vazba byla v souladu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, a to včetně existence důvodného podezření, daný zásah lze hodnotit jako stanoven zákonem a sledující alespoň jeden legitimní cíl ve smyslu čl. 10 odst. 1, jmenovitě předcházení nepokojům a zločinnosti.
Co se týče přiměřenosti zásahu, Soud připomněl, že kritická vyjádření na adresu vlád, jakož ani zveřejnění informací, které podle vedení státu ohrožují národní zájmy, by v zásadě nemělo být stíháno v rámci závažných trestných činů, jakými jsou např. účast na teroristickém uskupení, pokus o rozvrat demokratického řádu či propagace terorismu. I v případě vznesení obvinění z těchto činů má být vzetí do vazby užito pouze jako výjimečný a krajní prostředek. Vazba osoby vyjadřující kritické názory má totiž negativní dopady jak na příslušnou osobu, tak na společnost jako celek, jelikož vytváří již zmíněný odrazující účinek na svobodu projevu tím, že zastrašuje občanskou společnost a umlčuje projevy nesouhlasu, a to i v případě, že daná osoba je později z vazby propuštěna (Mehmet Hasan Altan proti Turecku, č. 13237/17, rozsudek ze dne 20. března 2018, § 210–212).
V projednávané věci se Soud soustředil na okolnosti případu a jeho celkový kontext. Stěžovatel ve svých příspěvcích na Facebooku mluvil kromě jiného o údajně bezprostředně hrozících násilných střetech mezi lotyšským státem a jeho rusky mluvící menšinou, jakož i o mezinárodním ozbrojeném konfliktu eskalujícím do jaderné války mezi členskými státy NATO (včetně Lotyšska) a Ruskem. V této souvislosti nelze přehlédnout, že Lotyšsko sousedí s Ruskem, které v předmětné době již vpadlo na území Gruzie [Gruzie proti Rusku (II), č. 38263/08, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2021, § 36–39] a získalo kontrolu nad částí Ukrajiny (Ukrajina proti Rusku, č. 20958/14 a 38334/18, rozhodnutí velkého senátu ze dne 16. prosince 2020, § 315–349; Ukrajina a Nizozemsko proti Rusku, č. 8019/16 a další, rozhodnutí velkého senátu ze dne 30. listopadu 2022, § 690–697). Vnitrostátní soud přitom odůvodnil vzetí stěžovatele do vazby potřebou zabránit opakování výše zmíněných příspěvků, které dle lotyšského práva mohou prima facie představovat závažné trestné činy, mířící proti klíčovým aspektům ústavního zřízení, nadto šířené v online prostoru, který je přístupný široké veřejnosti (srov. Savva Terentyev proti Rusku, č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018, § 79). Ve světle specifických okolností případu posuzovaných jako celek tento důvod dle Soudu nelze hodnotit jako svévolný či zjevně nerozumný.
Zadruhé Soud označil jako zvláště důležité, že namítané opatření trvalo relativně krátkou dobu (srov. Mehmet Hasan Altan proti Turecku, cit. výše, § 198; Öğreten a Kanaat proti Turecku, č. 42201/17 a 42212/17, rozsudek ze dne 18. května 2021, § 114). Navíc existoval průběžný soudní přezkum důvodů trvání vazby, přičemž stěžovatel byl propuštěn ihned poté, co soudce rozhodl, že jeho vazba už není důvodná.
Vzhledem k výše uvedenému Soud vyhodnotil namítaný zásah jako vyhovující podmínce nezbytnosti v demokratické společnosti, a stížnost tak i v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.