© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
VELKÝ SENÁT
ROZHODNUTÍ O PŘIJATELNOSTI
stížnosti č. 39794/98
podané Peterem GRATZINGEREM a Evou GRATZINGEROVOU proti České republice
Evropský soud pro lidská práva, zasedající dne 10. července 2002 ve velkém senátu ve složení:
L. Wildhaber, předseda,
C. L. Rozakis,
J.-P. Costa,
G. Ress,
Sir Nicolas Bratza,
L. Loucaides,
P. Kūris,
I. Cabral Barreto,
F. Tulkens,
V. Strážnická,
K. Jungwiert,
M. Fischbach,
B. Zupančič,
J. Hedigan,
H. S. Greve,
K. Traja,
S. Pavlovschi, soudci,
a P. J. Mahoney, tajemník,
na základě výše uvedené stížnosti podané Evropské komisi pro lidská práva dne 16. ledna 1998,
se zřetelem k čl. 5 odst. 2 Protokolu č. 11 k Úmluvě, kterým byla na Soud přenesena příslušnost pro posouzení stížnosti,
se zřetelem k rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2001, kterým se senát třetí sekce, jemuž byla věc původně přidělena, vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu (článek 30 Úmluvy),
se zřetelem ke stanovisku žalované vlády a stanovisku předloženému stěžovateli jako odpověď,
se zřetelem k ústním vyjádřením účastníků při jednání konaném dne 29. května 2002,
a po poradě konané ve dnech 29. května a 10. července 2002, vynesl toto rozhodnutí:
SKUTKOVÝ STAV
1. Stěžovatelé, Peter Gratzinger a Eva Gratzingerová, narozeni v roce 1949, bytem v San Rafaelu (Kalifornie, Spojené státy americké), jsou americkými občany. Při jednání dne 29. května 2002 byli zastoupeni D. Satrapovou, advokátkou zapsanou u České advokátní komory, které asistovali poradci D. Novotný a L. Urbanová. Žalovanou vládu zastupoval V. Schorm, zmocněnec, jemuž asistovala poradkyně E. Vachovcová.
A. Skutkové okolnosti případu
2. Skutkové okolnosti případu, tak jak byla předestřeny účastníky řízení, lze shrnout následovně.
3. V roce 1978 stěžovatelé nabyli na základě kupní smlouvy nemovitosti, a to rodinný dům se stavební parcelou a zahradu. V červenci 1982 vycestovali jako turisté do Švýcarska, odkud se již nevrátili. Nejprve se usadili v Itálii a poté ve Spojených státech amerických, kde získali v dubnu 1989 americké státní občanství, čímž na základě Úmluvy o naturalizaci z roku 1928[1] uzavřené mezi bývalou Československou republikou a Spojenými státy americkými automaticky pozbyli československého státního občanství.
4. Rozsudkem ze dne 8. března 1983 Okresní soud v Liberci odsoudil stěžovatele v nepřítomnosti pro trestný čin opuštění republiky k dvouletému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. V říjnu 1983 stát prodal manželům C. nemovitosti zabavené stěžovatelům. Podle stěžovatelů proběhl prodej v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, když byla kupní cena nižší než cena stanovená znaleckým posudkem. Dle jejich názoru nabyvatelé, kterými v tomto případě byli komunističtí funkcionáři, byli bývalým režimem zvýhodněni.
5. Dne 12. září 1990 tentýž soud podle § 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil ex tunc odsuzující rozsudek vynesený nad stěžovateli, jakož i veškerá navazující rozhodnutí.
6. Nálezem ze dne 12. července 1994 Ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu na území České republiky pro osoby oprávněné žádat restituci, která byla obsažena v § 3 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.[2] Ústavní soud rovněž stanovil novou lhůtu pro uplatnění nároku na restituci oprávněnými osobami, která končila dne 1. května 1995.
7. Dne 1. listopadu 1994 předložili stěžovatelé podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích manželům C. výzvu k uzavření dohody o vydání věci. Dne 9. listopadu 1994 manželé C. oznámili, že této výzvě nevyhoví.
8. Dne 10. ledna 1995 proto stěžovatelé podali k Okresnímu soudu v Liberci občanskoprávní žalobu na vydání věci.
9. Rozsudkem ze dne 30. září 1996 okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů s tím, že nesplňovali jednu z podmínek zákona o mimosoudních rehabilitacích, a sice podmínku českého státního občanství, a nebyli tudíž oprávněni domáhat se vydání předmětných věcí. Soud rovněž uvedl, že nebylo dokázáno, že by manželé C. nabyli věci na základě protiprávního zvýhodnění.
10. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku odvolání, v němž zejména uvedli, že byli soudně rehabilitováni a že tím bylo obnoveno jejich vlastnické právo, neboť rehabilitační rozsudek zrušil ex tunc rozhodnutí o propadnutí majetku.
11. Rozsudkem ze dne 13. února 1997 Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž zejména poukázal na to, že podmínka českého státního občanství, kterou oprávněným osobám ukládá zákon o mimosoudních rehabilitacích, není v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soud shledal, že není důvod k přerušení odvolacího řízení a k postoupení věci Ústavnímu soudu, aby rozhodl o ústavnosti uvedené podmínky.
12. Dne 22. dubna 1997 stěžovatelé podali ústavní stížnost, v níž tvrdili, že došlo k porušení článků 1, 2, 11, 12 a 14 Listiny a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvedli, že čl. 11 odst. 2 Listiny, který stanoví, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví českých státních občanů, se na ně nevztahuje, jelikož odsuzující soudní rozhodnutí i všechna navazující rozhodnutí byla zrušena ex tunc. Proto se domnívali, že nikdy nepřestali být vlastníky, což vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, podle něhož zákon o mimosoudních rehabilitacích stanoví pouze postup pro uplatnění nároku oprávněnými osobami. Stěžovatelé se domáhali, aby Ústavní soud mimo jiné zrušil podmínku českého státního občanství obsaženou v § 3 odst. 1 a § 19 odst. 1 téhož zákona.
13. Dne 22. května 1997 Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
14. Dne 23. května 1997 soudce zpravodaj odmítl návrh stěžovatelů na zrušení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích s tím, že Ústavní soud již řešil otázku ústavnosti podmínky českého státního občanství týkající se oprávněných osob (věc sp. zn. Pl. ÚS 33/96). Podotkl však, že stěžovatelé měli možnost se připojit k této věci jako vedlejší účastníci podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
15. Dne 4. června 1997 plénum Ústavního soudu konalo za přítomnosti stěžovatelů jako vedlejších účastníků veřejné jednání ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96, na jehož závěr byl odmítnut návrh M. D., státního občana Spojených států amerických, na zrušení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž soud zejména poukázal na to, že podle čl. 11 odst. 2 Listiny „zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice“. Článek 11 odst. 2 Listiny je proto zvláštním ustanovením ve vztahu k ústavní zásadě rovnosti subjektů, co se týče nabývání a ochrany vlastnického práva, a poskytuje tedy zákonodárci určitý prostor pro uvážení pro omezení okruhu oprávněných osob podle restitučních předpisů.
16. Dne 10. června 1997 stěžovatelé upřesnili Ústavnímu soudu svůj návrh na zrušení § 19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
17. Dne 13. srpna 1997 soudce zpravodaj Ústavního soudu tento návrh odmítl zejména s poukazem na to, že se Ústavní soud vyjádřil k právním následkům zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku ve svém nálezu ze dne 11. března 1997 sp. zn. Pl. ÚS 4/94, v němž upozornil na skutečnost, že rozhodnutí o soudní rehabilitaci nezakládá obnovení vlastnického práva k zabaveným nemovitostem. Poznamenal, že ohledně úpravy podmínek k uplatnění restitučních nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci a způsobu náhrady a rozsahu těchto nároků odkazuje § 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci na zvláštní zákon, a to na zákon o mimosoudních rehabilitacích.
18. Dne 2. září 1997 soudce zpravodaj Ústavního soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu ze dne 12. února 1997 jako zjevně neopodstatněnou.
B. Příslušné vnitrostátní právo
Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.)
19. Článek 11 odst. 1 a 2 mimo jiné stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
20. Článek 42 odst. 1 stanoví, že pokud Listina používá pojmu „občan“, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.
Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci
21. Podle § 1 je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, a zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění.
22. Podle § 2 se pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí, která odporují těmto zásadám, vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, zrušují k datu, kdy byla vydána. Rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu.
23. Podle § 23 odst. 2 zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
24. Podle § 1 se zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (rozhodné období) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů a Všeobecnou deklarací lidských práv. Zákon též upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.
25. Podle § 2 zmírnění následků majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady.
26. Ve smyslu § 3 odst. 1 je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.
27. Podle § 4 jsou osobami povinnými vydat zabavený majetek stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží. Podle odstavce 2 jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
28. Podle § 8 odst. 5 v případech uvedených v odstavcích 1 až 4 náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle § 13 zákona, pokud jí nebyla věc vydána.
29. Ustanovení § 13 odst. 1 stanoví mimo jiné, že finanční náhrada se oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat. Odstavec 3 stanoví, že písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci
30. Podle § 19 odst. 1 jsou oprávněnými osobami osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1.
31. Podle § 20 odst. 1 jsou povinnými osobami právnické osoby podle § 4 odst. 1 zákona, fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění odsuzujícím soudním rozhodnutím proti původním vlastníkům, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky.
Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými ze dne 16. července 1928 (vstoupila v platnost dne 14. listopadu 1929)
32. Článek I mimo jiné stanoví, že o příslušnících Spojených států, kteří byli anebo budou naturalizováni na československém území, se bude mít ve Spojených státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalizováni na území Spojených států, se bude mít v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států. Slovem „příslušník“ ve smyslu, v jakém je ho použito v této úmluvě, se označuje osoba, která je příslušníkem Spojených států nebo Československa podle tam platných zákonů.
33. Podle článku II příslušníci jednoho z obou smluvních států, naturalizovaní podle ustanovení článku I., nebudou při svém návratu na území země, jejímiž byli dříve příslušníky, stíháni ani trestáni.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (ve znění účinném v době, kdy došlo k okolnostem, jež jsou předmětem stížnosti)
34. Podle § 35 odst. 2 je návrh nepřípustný i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná; podal-li jej oprávněný navrhovatel, má právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník.
35. Podle § 43 odst. 1 písm. f) soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
36. Podle § 78 odst. 1, který zůstal účinný beze změn, jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí.
C. Judikatura týkající se restitucí
Nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. ze dne 12. července 1994, vykonatelný dne 1. listopadu 1994
37. Tímto nálezem Ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu na území České republiky, kterou žadatelům o restituci ukládal § 3 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud shledal, že tato podmínka je mimo jiné v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Soud rovněž stanovil novou lhůtu pro podání restitučních žalob oprávněnými osobami, a sice do 1. května 1995.
Nález prvního senátu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93 ze dne 2. února 1995
38. V tomto nálezu Ústavní soud shledal, že byla-li odsuzující soudní rozhodnutí, jakož i další navazující rozhodnutí o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, zrušena na základě zákona o soudní rehabilitaci, rehabilitovaná osoba neztratila své vlastnické právo, neboť rozhodnutí o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci byla zrušena ex tunc. Skutečnost, že podle § 23 odst. 2 uvedeného zákona musí rehabilitovaná osoba nárok uplatnit podle § 19 a 20 zákona o mimosoudních rehabilitacích, se nijak nedotýká jejího postavení jakožto vlastníka. Zákon o mimosoudních rehabilitacích upravuje pouze postup, jak dosáhnout restituce.
Nález druhého senátu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 173/95 ze dne 11. července 1996
39. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že soudní rozhodnutí vydaná podle zákona o soudní rehabilitaci, jimiž byla zrušena rozhodnutí o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jsou pro rehabilitované osoby titulem k uplatnění práva žádat o zápis do katastru nemovitostí. Ústavní soud rovněž shledal, že takový zápis se nemůže dotýkat vzniku, změny nebo zániku práva, ale že zakládá nuda proprietas (holé vlastnictví).
Nález prvního senátu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 130/96 ze dne 3. prosince 1996
40. V tomto nálezu Ústavní soud shledal, že soudy a správní orgány jednající o restitucích podle zákona o mimosoudních rehabilitacích měly pečlivě prošetřit případy, kdy odsuzující soudní rozhodnutí a rozhodnutí o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci byla podle zákona o soudní rehabilitaci zrušena a kdy oprávněná osoba neztratila své vlastnické právo, neboť předmětná rozhodnutí byla zrušena ex tunc.
Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 ze dne 11. března 1997 a nález čtvrtého senátu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 20/97 ze dne 28. dubna 1997
41. V těchto rozhodnutích Ústavní soud přehodnotil svoji dosavadní judikaturu; rozhodl, že soudní rozhodnutí vydaná podle zákona o soudní rehabilitaci, jimiž byla zrušena rozhodnutí o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, nejsou pro oprávněné osoby titulem, který by je opravňoval domáhat se provedení zápisu do katastru nemovitostí. Tato rozhodnutí neobnovují bývalé vlastnické právo, neboť § 23 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci odkazuje, pokud jde o podmínky uplatnění nároků, na zákon o mimosoudních rehabilitacích.
Nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. června 1997
42. V tomto nálezu Ústavní soud podotkl, že podle čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod „zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice“ (podle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občany České republiky a o území České republiky). Článek 11 odst. 2 Listiny je proto zvláštním ustanovením ve vztahu k zásadě rovnosti subjektů, co se týče nabývání a ochrany vlastnického práva. Zákonodárci tak poskytuje určitý prostor pro omezení okruhu oprávněných osob podle restitučních předpisů.
Nález prvního senátu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 67/97 ze dne 29. října 1997
43. V tomto nálezu Ústavní soud navázal na svoji dřívější judikaturu, když shledal, že zákon o soudní rehabilitaci a zákon o mimosoudních rehabilitacích fungují jako spojité nádoby. Přestože první z těchto zákonů ve svém § 2 odst. 1 in fine stanoví, že odsuzující soudní rozhodnutí, jakož i navazující rozhodnutí, byla zrušena ex tunc a že oprávněná osoba se nacházela ve stejné situaci, jakoby své vlastnické právo vůbec neztratila, nebyla tato osoba oprávněna ve smyslu § 23 odst. 2 tohoto zákona k získání svého majetku cestou žaloby na vydání. Zvláštní zákon, v tomto případě zákon o mimosoudních rehabilitacích, stanovil restituční řízení a rozsah restitucí.
Nález prvního senátu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 346/96 ze dne 30. června 1998
44. V tomto nálezu Ústavní soud potvrdil svoji judikaturu, podle níž byla na základě § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci všechna odsuzující soudní rozhodnutí, jakož i všechna navazující rozhodnutí, zrušena z moci úřední s účinkem ex tunc. Účelem tohoto zákona bylo přezkoumání případů protiprávně odsouzených osob, ale také náprava krutostí při používání represe a zajištění sociální rehabilitace, přiměřeného odškodnění a návratu protiprávně odsouzených osob do jejich původního bydliště. Ustanovení § 2 odst. 1 je zvláštním ustanovením, ale bere v úvahu použití dalších restitučních zákonů, a sice zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
D. Mezinárodní dokumenty a judikatura
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
45. Podle článku 26 jsou si všichni před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
Názor Výboru OSN pro lidská práva č. 516/1992 ze dne 19. července 1995 na oznámení podané Alinou Šimůnkovou a ostatními proti České republice, názor č. 586/1994 ze dne 23. července 1996 na oznámení podané Josefem Frankem Adamem proti České republice a názor č. 747/1997 ze dne 2. listopadu 2001 na oznámení podané Karlem Des Fours Walderode proti České republice
46. Tato oznámení byla předložena několika osobami, které opustily bývalou Československou [socialistickou] republiku z politických důvodů v letech 1968 až 1987 a jejichž majetek byl následkem toho zabaven komunistickou vládou. Stěžovateli byli polský občan žijící v Kanadě, americký občan žijící ve Švýcarsku a český občan žijící ve Švýcarsku (oznámení č. 516/1992), australský občan žijící v Austrálii (oznámení č. 586/1994) a český a rakouský občan žijící v České republice (oznámení č. 747/1997). Výbor dospěl k závěru, že podmínky trvalého pobytu na území České republiky (podmínka, která již byla v okamžiku vydání rozhodnutí Výboru zrušena) a českého státního občanství, které jsou stanoveny pro žadatele o restituci, jsou neodůvodněné a že skutečnost, že stěžovatelé se nemohou domoci restituce svého majetku nebo finanční náhrady, je porušením článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
PŘEDMĚT STÍŽNOSTI
47. Stěžovatelé namítají, že jim byla znemožněna restituce jejich bývalého majetku z toho důvodu, že již nemají české státní občanství, přestože rozhodnutí o zabavení jejich majetku bylo zrušeno ex tunc. V tomto ohledu poukazují na článek 8 Úmluvy, na článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a na zásadu zákazu diskriminace ve smyslu článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
48. S poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy rovněž namítají, že soudce zpravodaj Ústavního soudu odmítl jejich ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, aniž se ve věci konalo veřejné jednání, kterého by se mohli účastnit.
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
A. Článek 1 Protokolu č. 1 a článek 14 Úmluvy
49. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že jim byla znemožněna restituce jejich majetku. Zpochybňují slučitelnost § 3 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích s Úmluvou, když zmíněný zákon žadatelům o restituci ukládá podmínku českého státního občanství. V tomto ohledu také poukazují na článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který zakazuje jakoukoli diskriminaci.
50. Soud předně poznamenává, že má pravomoc uplatňovat toliko Evropskou úmluvu o lidských právech, nikoli jiné mezinárodní úmluvy. Přesto může Soud při výkladu ustanovení Úmluvy čerpat z ustanovení jiných mezinárodních právních instrumentů. V projednávané případě stěžovatelé odkazují na článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Soud se domnívá, že ačkoli nemůže přezkoumat námitku stěžovatelů ve světle tohoto ustanovení, jeví se být vhodné provést přezkoumání na základě článku 14 Úmluvy, jelikož obě zmíněná ustanovení zakazují diskriminaci.
51. Zatímco však článek 26 zmíněného Paktu může být uplatňován nezávisle a zaručuje zároveň rovnost osob před zákonem, článek 14 Úmluvy lze použít pouze ve spojení s dalším článkem Úmluvy nebo některého z jejích protokolů. Soud se nicméně domnívá, že tyto rozdílnosti nebrání tomu, aby ty části stížnosti, které se týkají diskriminace namítané stěžovateli, byly přezkoumány ve světle článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
52. Článek 1 Protokolu č. 1 stanoví:
„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“
53. Článek 14 Úmluvy zní:
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
54. Je třeba poznamenat, že ve své původní stížnosti stěžovatelé namítali s poukazem na článek 8 Úmluvy, že došlo k porušení jejich práva na respektování obydlí, které souvisí s těmi částmi stížnosti, jež se zakládají na článku 1 Protokolu č. 1 a článku 14 Úmluvy. V den konání ústního jednání Soudu však oznámili, že již na této části stížnosti netrvají.
55. Soud tedy není povolán tuto námitku zkoumat.
1. Argumenty účastníků řízení
a) Vláda
56. Žalovaná vláda v prvé řadě vznáší námitku neslučitelnosti ratione materiae s Úmluvou, co se týče námitek založených na článku 1 Protokolu č. 1 a článku 14 Úmluvy.
57. Co se týče použitelnosti článku 1 Protokolu č. 1, vláda nespatřuje žádný důvod, pro který by se měl Soud odchýlit od dosavadní ustálené judikatury orgánů Úmluvy (zejména Brežný a Brežný proti Slovensku, č. 21131/93, rozhodnutí Komise ze dne 4. března 1996, [...]; Malhous proti České republice, č. 33071/96, rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. prosince 2000; Brumărescu proti Rumunsku, č. 28342/95, rozsudek velkého senátu [ze dne 28. října 1999]; a Zwierzyński proti Polsku, č. 34049/96, rozsudek [ze dne 19. června 2001]). Vláda uvádí, že i když byla na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, odsuzující rozhodnutí proti stěžovatelům a rozhodnutí o trestu propadnutí majetku zrušena ex tunc, stěžovatelé nikdy neměli dostatečně konkrétní legitimní očekávání, co se týče restituce jejich majetku, a nikdy nezískali práva spojená s výkonem vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jelikož nemohli tyto nemovitosti užívat ani s nimi nakládat. Vláda tvrdí, že vlastnické právo stěžovatelů nebylo automaticky obnoveno na základě zákona o soudní rehabilitaci, a to ani ve formě holého vlastnictví, a připomíná, že předmětný majetek zůstává ve vlastnictví fyzických osob, které jej nabyly za komunistického režimu. Stěžovatelé totiž nebyli opětovně zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci a žádný orgán je nikdy za takové nepovažoval.
58. Vláda rovněž připomíná, že zákon o soudní rehabilitaci v § 23 odst. 2 stanovil, že bude přijat zvláštní zákon, který „upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků“, přičemž tímto zvláštním zákonem je zákon o mimosoudních rehabilitacích. Vláda zdůrazňuje, že znění § 23 zákona o soudní rehabilitaci je natolik neurčité a obecné, že neumožňuje dovodit, jaké nároky mají vyplývat z pozdějšího zákona ani jaká bude jejich forma a jejich rozsah. Z tohoto důvodu nelze dle názoru vlády považovat natolik nekonkrétní nárok za „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Stěžovatelé mohli nanejvýš „chovat jistou naději“, ale vzhledem k právní úpravě, která hovoří v jejich neprospěch, neměli legitimní očekávání, že se tato naděje skutečně konkretizuje do podoby vydání jejich bývalého majetku.
59. Vláda připouští, že některé osamocené nálezy Ústavního soudu mohly vzbudit dojem, že by vlastnické právo ke kdysi zabavenému majetku mohlo být zapsáno do katastru nemovitostí, aniž bylo třeba dodržet postup podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V praxi se to však nedělo z důvodu existence jiných právních norem, k nimž bylo také třeba přihlédnout. K obnovení vlastnického práva bývalých vlastníků, kteří byli nedávno rehabilitováni, tedy mohlo dojít pouze v případě, že splňovali podmínky obsažené v zákoně o mimosoudních rehabilitacích.
60. Pro případ, že Soud rozhodne, že stížnost je přijatelná, vláda prohlašuje, že zásah do práva vlastníků byl vyžadován obecným zájmem a nebyl zjevně nepřiměřený účelu právní úpravy o restitucích, kterým je nalezení kompromisu mezi zájmy těch, kteří utrpěli křivdy za totalitní minulosti, zájmy těch, kteří nabyli svůj majetek často v dobré víře, a konečně zájmy státu, jemuž by hrozilo zadlužení, pokud by musel napravovat omyly, k nimž došlo v minulosti. Vláda tudíž podpůrně uvádí, že i kdyby podmínka státního občanství a případně i další podmínky nutné k tomu, aby se stěžovatelé úspěšně domohli vydání majetku, měly za následek zbavení stěžovatelů jejich vlastnického práva, jedná se přesto o podmínky, které spadají do rámce prostoru pro uvážení jednotlivých států podle článku 1 Protokolu č. 1.
61. Co se týče článku 14 Úmluvy, vláda je toho názoru, že nelze uvažovat o jeho použitelnosti mimo rámec článku 1 Protokolu č. 1, stejně tak jako ve výše uvedené věci Brežný a Brežný proti Slovensku. Pokud by však Soud považoval stížnost za slučitelnou ratione materiae s tímto posledně uvedeným ustanovením, vláda se domnívá, že podmínka státního občanství obsažená v zákoně o mimosoudních rehabilitacích je podmínkou objektivní a představuje smysluplné kritérium pro rozlišení mezi jednotlivými žadateli o restituci, neboť samotná myšlenka restituce směřovala ke zmírnění některým křivd způsobených za komunistického režimu a k vrácení majetku těm, kteří by o něj pečovali co nejlépe. Co se týče zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, který neobsahuje žádnou podmínku státního občanství, vláda uvádí, že je třeba jej chápat jako výsledek snah směřujících k uskutečnění hospodářské transformace, jejíž dosah byl velmi omezený.
b) Stěžovatelé
62. Stěžovatelé odporují názoru vlády o nepřijatelnosti jejich stížnosti. Co se týče otázky použitelnosti článku 1 Protokolu č. 1, stěžovatelé uvádějí, že po jejich soudní rehabilitaci a po zrušení rozhodnutí o trestu propadnutí majetku ex tunc došlo k obnovení jejich vlastnického práva. Podle nich zákon o mimosoudních rehabilitacích mohl upravovat pouze postup pro uplatnění nároku na to, co bylo de facto jejich vlastnictvím, a poskytoval jim právní titul, na jehož základě byly české soudy povinny zabezpečit nerušený výkon jejich vlastnického práva. Dále uvádějí, že rozhodnutí o trestu propadnutí věci a o propadnutí majetku byla prohlášena za neplatná od počátku a že stát se mimo jiné zavázal stanovit podmínky pro uplatnění nároků, které z toho vyplývaly a chránit vlastnictví rehabilitovaných osob vůči námitkám vydržení. Ústavní soud navíc shledal, že se v těchto případech jedná o holé vlastnictví a že se zákon o mimosoudních rehabilitacích týká pouze převodu vlastnictví, a nikoli vlastnictví jako takového.
63. Stěžovatelé se domnívají, že jejich situace je podobná situaci ve věci Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii ([č. 17849/91], rozsudek ze dne 20. listopadu 1995, [...]), kde Soud rozhodl, že pohledávky z náhrady škody vzniklé v okamžiku vzniku škody „se považují za majetkovou hodnotu“, a mají tedy charakter „majetku“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 (§ 31). Uvádějí, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí o zrušení podmínky trvalého pobytu shledal, že platné právní nároky vznikly v návaznosti na rehabilitace v roce 1990. Pro případ, že by Soud dospěl k závěru, že stěžovatelům nesvědčí právo na respektování majetku, stěžovatelé uvádějí, že měli alespoň legitimní očekávání, a to ještě silnější, než měli stěžovatelé ve věci Pine Valley Developments Ltd a ostatní proti Irsku ([č. 12742/87], rozsudek ze dne 29. listopadu 1991, [...]), kde Soud vyslovil, že legitimní očekávání, pokud šlo o možnost realizace zamyšlené výstavby, musí být pro účely článku 1 Protokolu č. 1 považováno za „součást dotčeného majetku“ (§ 51). Stěžovatelé se ve své argumentaci opírají mimo jiné o zásady mezinárodního práva včleněné do článku 1 Protokolu č. 1, který obsahuje povinnost nahradit cizincům škodu v případě vyvlastnění (Lithgow a ostatní proti Spojenému království, [č. 9006/80 a další], rozsudek ze dne 8. července 1986, [...], § 117).
64. Skutečnost, že české soudy stěžovatelům odepřely ochranu výkonu jejich vlastnického práva, by tedy představovalo porušení tohoto práva ve smyslu Úmluvy. Stěžovatelé uvádějí, že žalovaná vláda nedokázala tento zásah ospravedlnit žádným důvodem vyplývajícím z obecného zájmu a že není dána žádná výjimečná okolnost, která by mohla odůvodnit nedostatek náhrady. Stěžovatelé znovu odkazují na výše uvedený rozsudek ve věci Lithgow, kde Soud podotkl, že „mohou k rozlišování mezi státními občany a cizinci v oblasti náhrady škody vést dobré důvody. Co se týče vnitrostátní právní úpravy, jsou cizinci zranitelnější než státní občané; na rozdíl od státních občanů cizinci obvykle nemají žádnou možnost volit či jinak určit tvůrce právní úpravy a nemají ani možnost se k navrhované právní úpravě vyjadřovat. Má-li se navíc vyvlastnění dít vždy ve veřejném zájmu, mohou se pro státní občany a pro cizince uplatnit odlišné faktory a lze oprávněně požadovat, aby státní občané přinesli v obecném zájmu větší oběť než cizinci“ (§ 116).
65. Stěžovatelé jsou toho názoru, že je třeba odlišit jejich věc od věci Brežný a Brežný proti Slovensku, neboť vzhledem ke skutečnosti, že nejsou státními občany ve vztahu ke státu, který porušil jejich práva – zatímco u bratrů Brežných tomu bylo naopak –, náleží jim rozsáhlejší ochrana jejich vlastnického práva než státním občanům. Navíc byli ve svém legitimním očekávání podpořeni názorem Ústavního soudu, jenž v několika obdobných případech uznal existenci vlastnického práva. Proto se stěžovatelé nedomáhají práva na restituci, jež Úmluva nezaručuje, ale žádají ochranu vlastnického práva ke svému majetku.
66. Stěžovatelé rovněž obhajují použitelnost článku 14 Úmluvy. Dle jejich názoru, pokud se České republika rozhodla umožnit rehabilitovaným osobám restituci jejich bývalého majetku, nemohla vyloučit cizince s ohledem na judikaturu Soudu (viz Darby proti Švédsku, [č. 11581/85], rozsudek ze dne 23. října 1990, [...], § 34, a Gaygusuz proti Rakousku, [č. 17371/90], rozsudek ze dne 16. září 1996, [...], § 40-41). Vzhledem k tomu, že jejich případ je totožný s případem pana Gaygusuze (viz výše uvedená věc), stěžovatelé se domnívají, že se nacházejí v obdobné situaci jako čeští státní občané, co se týče restituce jejich majetku a výkonu vlastnického práva. Dle jejich názoru neexistuje žádné rozumné důvody pro vyloučení cizinců z práva na respektování jejich majetku. S ohledem na podmínku českého státního občanství obsaženou v zákoně o mimosoudních rehabilitacích a s ohledem na vnitrostátní právní úpravu týkající se nabývání českého státního občanství stěžovatelé uvádějí, že restituce majetku je omezena na osoby, které vždy měly české státní občanství a že se omezení vztahuje na specifickou skupinu rehabilitovaných osob, a sice těch, které nenabyly české státní občanství, a těch, které je nabyli až po uplynutí restitučních lhůt například podle zákona č. 193/1999 Sb., o [státním občanství některých bývalých československých státních občanů].
67. Stěžovatelé se domnívají, že Soud by měl dospět k témuž závěru jako Výbor OSN pro lidská práva, jenž v několika svých názorech uvedl, že podmínka českého státního občanství uložená žadatelům o restituci je neodůvodněná a že odepření restituce majetku nebo nepřiznání finanční náhrady z důvodu státního občanství je porušením článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Hodnocení Soudu
68. Soud se domnívá, že je nejprve nutné se vyslovit k použitelnosti článku 1 Protokolu č. 1 na daný případ, neboť článek 14 Úmluvy pouze doplňuje ostatní normativní ustanovení Úmluvy a protokolů a nemůže existovat samostatně, neboť se uplatňuje jen při užívání práv a svobod zaručených Úmluvou, a lze jej použít, pouze pokud skutkový stav sporu spadá do rámce alespoň jednoho dalšího ustanovení (viz zejména Karlheinz Schmidt proti Německu, [č. 13580/88], rozsudek ze dne 18. července 1994, [...], § 22, a výše uvedený rozsudek Gaygusuz proti Rakousku, [...], § 36).
69. V souvislosti s tím Soud připomíná ustálenou judikaturu orgánů Úmluvy, podle níž může „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 představovat buď „existující majetek“ (viz Van der Mussele proti Belgii, [č. 8919/80], rozsudek [pléna] ze dne 23. listopadu 1983, [...], § 48; výše uvedené rozhodnutí Brežný a Brežný proti Slovensku; Malhous proti České republice, č. 33071/96, rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. prosince 2000), anebo majetkové hodnoty včetně pohledávek, u nichž může stěžovatel tvrdit, že má alespoň „legitimní očekávání“, že dojde k jejich realizaci (viz například výše uvedený rozsudek Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii a Ouzounis a ostatní proti Řecku, č. 49144/99, rozsudek ze dne 18. dubna 2002, § 24). Naproti tomu nelze považovat za „majetek“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 pouhou naději, že se obnoví již dávno zaniklé vlastnické právo anebo podmíněná pohledávka, která zanikla v důsledku nesplnění dané podmínky.
70. V daném případě se stěžovatelé rozhodli podat k soudu restituční žalobu až v roce 1995 poté, co Ústavní soud zrušil podmínku trvalého pobytu obsaženou v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, přičemž si byli vědomi, že nesplňovali podmínku českého státního občanství, která zůstala v platnosti; dle jejich tvrzení si právě v tomto okamžiku uvědomili, že jsou obětí diskriminace.
71. Žaloba se tak netýkala „existujícího majetku“ a stěžovatelé neměli postavení vlastníků, ale byli pouze žadateli – osobami uplatňujícími nárok, stejně jako stěžovatelé ve výše uvedené věci Brežný a Brežný proti Slovensku. Ačkoli byli v roce 1990 soudně rehabilitováni, jejich bývalý majetek byl stále v držení fyzických osob, které jej nabyly za komunistického režimu, přičemž jejich vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Stěžovatelé takto zůstávali zbaveni svého vlastnického práva.
72. Co se týče otázky, zda stěžovatelé měli alespoň „legitimní očekávání“, že o jejich jakékoli současné a vymahatelné pohledávce bude rozhodnuto v jejich prospěch, Soud poznamenává, že v okamžiku podání jejich restituční žaloby poskytoval zákon o mimosoudních rehabilitacích možnost domáhat se vydání majetku pouze osobám soudně rehabilitovaným s českým státním občanstvím. Jelikož si stěžovatelé byli vědomi, že jsou vyloučeni jak z restituce majetku, tak z možnosti získat podpůrně náhradu škody a že jim zákon o mimosoudních rehabilitacích neposkytuje žádnou možnost získat jejich bývalé vlastnické právo zpět, zůstala jim jediná možnost, jak ve sporu uspět, a sice dosáhnout zrušení zákonného ustanovení ukládajícího podmínku státního občanství jako neústavního.
73. Naději, že platný zákon bude změněn ve prospěch stěžovatelů, však nelze považovat za formu legitimního očekávání ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Podle Soudu existuje rozdíl mezi pouhou nadějí na restituci, ač pochopitelnou, a legitimním očekáváním, které musí být konkrétnější a musí se zakládat na zákonném ustanovení nebo na právním aktu, jakým je soudní rozhodnutí (viz výše uvedený rozsudek Pressos Compania Naviera S. A. a ostatní proti Belgii, § 31).
74. Soud na základě toho dovozuje, že stěžovatelé neprokázali, že mají pohledávku, která je natolik podložená, aby mohla být vymahatelná, a že se tedy nemohou dovolávat „majetku“ tak, jak jej chápe článek 1 Protokolu č. 1. V důsledku tohoto ani rozsudky vnitrostátních soudů, ani použití zákona o mimosoudních rehabilitacích ve věci stěžovatelů nepředstavují zásah do užívání jejich majetku a skutková podstata případu stojí mimo dosah článku 1 Protokolu č. 1.
75. Z toho vyplývá, že námitka založená na článku 1 Protokolu č. 1 je neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu čl. 35 odst. 3 a je třeba ji odmítnout podle čl. 35 odst. 4.
76. Vzhledem k nesamostatnému charakteru článku 14 Úmluvy a k závěru o nepoužitelnosti článku 1 Protokolu č. 1 se Soud domnívá, že článek 14 Úmluvy nelze na daný případ použít.
77. Z toho vyplývá, že námitka založená na článku 1 Protokolu č. 1 ve spojení s článkem 14 je rovněž neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu čl. 35 odst. 3 a je třeba ji odmítnout podle čl. 35 odst. 4.
B. Článek 6 odst. 1 Úmluvy
78. Stěžovatelé rovněž namítají, že Ústavní soud porušil jejich právo na spravedlivý a veřejný proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná část zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla (...) spravedlivě, veřejně (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (...)“
1. Stanoviska účastníků řízení
a) Vláda
79. Vláda považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. Připomíná, že podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je úlohou soudce zpravodaje připravit věc tak, aby mohla být projednána v senátu nebo v plénu, ledaže je dán důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti. V tomto ohledu musí soudce zpravodaj nejprve zjistit, zda je návrh přípustný; v daném případě byl návrh stěžovatelů kvalifikován jako neopodstatněný. Vláda v této souvislosti připomíná ustálenou judikaturu orgánů Úmluvy, podle níž mají státy možnost upravit podávání opravných prostředků k nejvyšším soudním instancím způsobem, který se jim jeví vhodný, a stanovit rozsah přezkumné pravomoci svěřené těmto instancím.
b) Stěžovatelé
80. Stěžovatelé se naopak domnívají, že odmítnutí jejich ústavní stížnosti soudcem zpravodajem bez konání veřejného jednání je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Namítají, že jiný návrh, totožný s jejich ústavní stížností, podaný později poslanci českého parlamentu, předmětem přezkumu ve věci samé byl.
2. Hodnocení Soudu
81. Soud předně připomíná, že veřejnost soudního jednání je základní zásadou zakotvenou v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Veřejnost chrání občany před tajnou výkonem spravedlnosti unikajícím kontrole veřejnosti; je rovněž jedním z prostředků přispívajících k zachování důvěry v soudní systém. Tato zásada dodává soudnictví na transparentnosti a napomáhá tak k dosažení účelu čl. 6 odst. 1, kterým je spravedlivý proces, jehož zabezpečení je jedním ze zásad každé demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy (viz například Diennet proti Francii, [č. 18160/91], rozsudek ze dne 26. září 1995, [...], § 33; Malhous proti České republice, č. 33071/96, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 55). Úlohou Soudu je zejména zjistit, zda za daných okolností zvláštnosti vnitrostátního řízení vnímaného jako celek opravňují k vyloučení zásady veřejného projednání (viz například Helmers proti Švédsku, [č. 11826/85], rozsudek [pléna] ze dne 29. října 1991, [...], § 31-32).
82. V projednávané věci Soud poznamenává, že veřejné jednání se konalo na prvním a druhém stupni před soudy, které projednávaly jak skutkovou, tak právní stránku věci stěžovatelů. Je pravd, že řízení před Ústavním soudem proběhlo bez veřejného jednání. Toto řízení se však omezuje na zkoumání otázek ústavnosti a nezahrnuje posuzování skutkových okolností, ale pouze právních otázek. Proto bylo nekonání veřejného jednání v řízení před Ústavním soudem podle názoru Soudu v dostatečné míře kompenzováno veřejnými jednáními, která se konala v rozhodujícím stádiu řízení, kdy se rozhodovalo o odůvodněnosti restitučních nároků stěžovatelů (viz Constantinescu proti Rumunsku, č. 28871/95, [rozsudek ze dne 27. června 2000], § 53, [...]).
83. Je pravdou, že ústavní stížnosti stěžovatelů zkoumal soudce zpravodaj, a nikoli senát Ústavního soudu. V této souvislosti je vhodné připomenout, že vnitrostátní orgány musejí taktéž brát v úvahu požadavky na efektivitu a hospodárnost, které by nemohly být dodrženy, pokud by systematicky byla konána ústní jednání v tomto typu řízení (viz například Schuler-Zgraggen proti Švýcarsku, [č. 14518/89], rozsudek ze dne 24. června 1993, [...], § 58 in fine, a Hesse-Anger a Anger proti Německu, č. 45835/99, rozhodnutí [ze dne 17. května 2001], [...]).
84. Co se týče argumentů stěžovatelů o spravedlivosti řízení, která je zaručena čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Soud nezjistil žádný náznak porušení práv a svobod zakotvených v Úmluvě nebo v jejích protokolech. Úmluva ve svém článku 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, což však neznamená, že by upravovala přípustnost důkazů nebo jejich posouzení, což je oblast, která se především řídí vnitrostátním právem a spadá do pravomoci vnitrostátních soudů (viz Schenk proti Švýcarsku, [č. 10862/84], rozsudek ze dne 12. července 1988, [...], § 45-46; García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu [ze dne 21. ledna 1999], § 28, [...]).
85. Ve světle těchto skutečností Soud neshledal při zkoumání argumentů stěžovatelů žádné tvrzení, které by mohlo vést k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
86. Z toho vyplývá, že tuto námitku je třeba odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
Z těchto důvodů Soud většinou hlasů
prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.
Paul Mahoney
Luzius Wildhaber
tajemník
předseda
[1]1. Úmluva (viz § 32 a 33 níže) byla podepsána dne 16. července 1928 a vstoupila v platnost dne 14. listopadu 1929. Byla vyhlášena pod č. 169/1929 Sb. Dne 24. září 1997 ministr zahraničních věcí České republiky oznámil ukončení platnosti této úmluvy k 20. srpnu 1997.
[2]2. Nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94, zveřejněný pod č. 164/1994 Sb.
Full & Egal Universal Law Academy