© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 3. dubna 2018 ve věcech č. 46538/11 a 3960/12 – Gulamhussein a Tariq proti Spojenému království
Výbor první sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnosti bývalých státních zaměstnanců, se kterými byl rozvázán pracovní poměr poté, co jim byla odebrána bezpečnostní prověrka, na porušení jejich práva na spravedlivý proces z důvodu nezpřístupnění utajené části důkazního materiálu.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelé byli zaměstnáni na imigračním odboru ministerstva vnitra, první jako administrativní pracovník, druhý na pozici úředníka. Oba disponovali bezpečnostní prověrkou, jež byla pro výkon jejich pracovní pozice nezbytná.
V letech 2005 a 2006 byly bezpečnostní prověrky stěžovatelům odebrány a stěžovatelé byli následně dočasně postaveni mimo službu. Důvodem pro odebrání bezpečnostní prověrky prvnímu stěžovateli mělo být jeho údajné spojení s osobami podezřelými ze zapojení a podpory povstání v Iráku, u druhého stěžovatele pak šlo o příbuzenské vztahy s osobami podezřelými z plánování teroristických útoků a riziko vlivu těchto osob na stěžovatele.
Oba stěžovatelé se poté, co nebyli úspěšní před interním odvolacím orgánem, obrátili na odvolací komisi pro přezkum bezpečnostních prověrek („odvolací komise“).
a)Stěžovatel Gulamhussein
Řízení před odvolací komisí sestávalo z veřejného jednání, při kterém mohl být přítomen i stěžovatel a jeho právní zástupci, a z neveřejného jednání, kde mohl zájmy stěžovatele hájit pouze jmenovaný zvláštní právní zástupce („special advocate“). V roce 2011 přijala odvolací komise stanovisko, ve kterém označila odvolání stěžovatele za nedůvodné s tím, že odebrání bezpečnostní prověrky bylo založené na spolehlivých a správně posouzených informacích. Zároveň doporučila bezpečnostní prověrku stěžovateli znovu neudělit. Na základě stanoviska odvolací komise ukončil ředitel příslušného odboru ministerstva se stěžovatelem pracovní poměr.
Stěžovatel se následně obrátil na pracovní soud; řízení před ním bylo ředmětem jiné stížnosti stěžovatele k Soudu (Kiani a Gulamhussein proti Spojenému království, č. 2428/12 a 18509/13, rozhodnutí ze dne 3. dubna 2018).
b)Stěžovatel Tariq
V roce 2007 stěžovatel podal u pracovního soudu žalobu proti ministerstvu vnitra, v níž namítal diskriminaci na základě rasy a náboženského vyznání. Během řízení byly na návrh ministerstva vnitra použity utajované informace a samotné řízení bylo neveřejné a jménem stěžovatele v něm jednal zvláštní právní zástupce. Proti rozhodnutí pracovního soudu připustit použití utajovaných informací se stěžovatel odvolal k odvolacímu pracovnímu soudu, který rozhodl, že zpřístupnění daných informací stěžovateli je nezbytné, aby stěžovatel mohl udělit pokyny svému zvláštnímu právnímu zástupci. Toto rozhodnutí následně potvrdil obecný odvolací soud. Nejvyšší soud však k dovolání ministerstva vnitra rozhodl, že použití utajených důkazů i vedení neveřejného řízení byly zákonné. V roce 2014 pracovní soud stěžovatelovu žalobu zamítl.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
V řízení před Soudem oba stěžovatelé namítali porušení práva na spravedlivý proces z důvodu použitím utajovaných informací během řízení, které dle jejich názoru narušilo kontradiktornost řízení a rovnost zbraní.
a)Obecné zásady
Soud nejprve zopakoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je ve své občanskoprávní části použitelný jen tehdy, je-li předmětem řízení opravdový a vážný spor o právo uznané vnitrostátními předpisy, přičemž výsledek řízení musí být pro dané právo přímo rozhodující (Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017, § 99). Soud dále připomněl, že právo seznámit se s utajovanými skutečnostmi není Úmluvou zaručeno. Pakliže však odnětí bezpečnostní prověrky znamená, že zaměstnaneckého poměr nemůže pokračovat, spojení mezi rozhodnutím o odebrání prověrky a ztrátou možnosti vykonávat pracovní povinnosti a zaměstnání je více než jen slabé a vzdálené (Regner proti České republice, cit. výše, § 119).
Spory mezi státem a státními zaměstnanci v zásadě spadají do působnosti článku 6 Úmluvy, ledaže jsou ve vnitrostátním právu výslovně vyloučeny ze soudní ochrany a zároveň je toto vyloučení objektivně odůvodněné zájmem státu (Regner proti České republice, cit. výše, § 107).
Soud též připomněl, že právo seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí není absolutní, a může tedy podléhat určitým omezením vyplývajícím z protichůdných zájmů, mezi které patří i ochrana národní bezpečnosti. V takovém případě je však nezbytné, aby byly dodrženy následující vyvažující procesní záruky: (i) nezávislost a nestrannost soudů; (ii) neomezený přístup soudů ke všem relevantním dokumentům včetně těch utajovaných; (iii) pravomoc soudů posoudit důvodnost rozhodnutí o zrušení bezpečnostní prověrky a případně je zrušit, je-li svévolné; (iv) náležité vykonání soudního přezkumu rozhodnutí o zrušení bezpečnostní prověrky; (v) absence svévole či zjevné nepřiměřenosti utajení určitých dokumentů; a (vi) soudy musí poskytnout stěžovateli alespoň zběžné vysvětlení, jaký přezkum vykonaly a jaká je podstata výtek, které byly proti němu vzneseny (Regner proti České republice, cit. výše, § 152, 156 a 159).
b)Použití uvedených zásad na projednávanou věc
V případě prvního stěžovatele se Soud zaměřil na použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné řízení. Ztotožnil se s tvrzením vlády, že zmíněný článek na řízení před odvolací komisí nedopadá: tato komise totiž pouze vydává doporučení, na základě kterého až poté ohledně bezpečnostních prověrek a zaměstnaneckých poměrů rozhodne příslušný ředitel odboru. Článek 6 odst. 1 Úmluvy se tak na řízení před odvolací komisí nevztahuje. Stížnost prvního stěžovatele proto Soud prohlásil za nepřijatelnou.
Ve věci druhého stěžovatele se Soud zabýval otázkou, zda řízení jako celek poskytovalo dostatečné vyvažující procesní záruky toho, že při něm byly použity utajované informace, a stěžovateli tak nebyl zpřístupněn celý důkazní materiál. Soud vyzdvihl, že stěžovatel byl seznámen s podstatou důvodů, pro které mu byla bezpečnostní prověrka odebrána, k utajovaným informacím se mohl vyjádřit jeho zvláštní právní zástupce, soudy, které ve věci rozhodovaly, byly nezávislé a nestranné a měly přístup ke všem dokumentům včetně těch utajovaných, věc řádně a podrobně prozkoumaly během řady jednání a pro vedení neveřejných jednání byly dány náležité důvody.
Soud dále konstatoval, že pravidla použití zvláštního právního zástupce se v předmětné věci mohlo řídit jinými kritérii než na poli čl. 5 odst. 4 Úmluvy (A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009), jelikož v ní nešlo o právo na svobodu. Z judikatury Soudu proto nelze dovodit, že v předmětné věci bylo možné neveřejné jednání a zvláštního zástupce použít jen v případě „naprosté nezbytnosti“ a stěžovatel musel být seznámen s „jádrem“ důvodů, pro něž byl zbaven bezpečnostní prověrky. V této souvislosti Soud též připomněl, že zvláštní právní zástupci představují důležitou procesní záruku (I. R. a G. T. proti Spojenému království, č. 14876/12 a 63339/12, rozhodnutí ze dne 28. ledna 2014). Stěžovatel neuvedl nic, co by tento závěr Soudu mohlo zpochybnit.
S ohledem na výše uvedené Soud shledal, že v předmětném řízení měl stěžovatel k dispozici dostatečné procesní záruky, a jeho stížnost je proto nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy