© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 13. listopadu 2014 ve věci č. 978/09 a 992/09 – H. a J. proti Nizozemsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl o nepřijatelnosti dvou stížností namítajících zejména porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) v důsledku toho, že prohlášení učiněná stěžovateli v azylovém řízení byla následně proti nim využita v trestním řízení.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelé H. a J. pracovali v letech 1979 až 1982 na vysokých místech v bezpečnostním aparátu v Afghánistánu. Po pádu komunistického režimu oba požádali v Nizozemsku o azyl, pan H. v roce v roce 1992, pan J. v roce 1996. Při výsleších před imigračními úřady byli uvědomeni o významu svých výpovědí a o nutnosti sdělit úplnou pravdu; zároveň jim tyto úřady slíbily, že zachovají důvěrnost jejich výpovědí. Z prohlášení stěžovatelů vyšlo najevo, že zastávali vysoké pozice v rámci státní tajné služby, oba však popřeli, že by se byli dopustili mučení nebo by za něj nesli odpovědnost. Žádost o azyl pana H. byla zamítnuta, žádosti pana J. bylo nejdříve vyhověno, v roce 2000 mu ale byl status uprchlíka odebrán. Obě tato rozhodnutí se opírala o článek 1F Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků, který vylučuje dopad úmluvy na osoby, u nichž jsou vážné důvody se domnívat, že se dopustily válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Žádný ze stěžovatelů nebyl z Nizozemska vyhoštěn.
V roce 2000 předalo ministerstvo spravedlnosti azylová rozhodnutí státnímu zastupitelství ke zvážení, zda by neměli být stěžovatelé stíháni. I na základě vyjádření podaných v průběhu řízení o udělení azylu byli oba následně odsouzeni pro účast na mučení či porušení zákonů a obyčejů války k trestu odnětí svobody v délce trvání 12, resp. 9 let.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy, že byli odsouzeni na základě sebeobviňujících prohlášení učiněných v rámci řízení o udělení azylu pod nátlakem a po přislíbení důvěrnosti řízení.
Soud úvodem zdůraznil, že Úmluva ponechává na smluvních stranách, jaké jednání, které nepředstavuje běžný výkon práv v ní zakotvených, označí za trestné (Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a další, rozsudek ze dne 8. června 1976, § 81). Navíc v některých případech vyplývá povinnost stíhat určité jednání přímo z mezinárodního práva. Právo nevypovídat a ochrana proti sebeobviňování tvoří součást zásad spravedlivého procesu v rámci článku 6 Úmluvy a mají za cíl chránit obviněného před nátlakem a před použitím důkazů získaných prostřednictvím nátlaku (Saunders proti Spojenému království, č. 19187/91, rozsudek ze dne 17. prosince 1996, § 68). Judikatura Soudu týkající se uvedených zásad ale na projednávané případy nedopadá.
Soud zaprvé poukázal na to, že jak Afghánistán, tak Nizozemsko jsou smluvní strany Ženevské úmluvy IV z roku 1949 a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jež státy zavazují stíhat akty mučení. Bylo proto nejenom právem, ale dokonce povinností Nizozemska stíhat stěžovatele za akty mučení, kterých se mohli dopustit mimo jeho území.
Soud dále zdůraznil, že stěžovatelé vstoupili na území Nizozemska dobrovolně a bylo na nich, aby prokázali, že splňují podmínky pro získání azylu. Nelze proto hodnotit jako nepřiměřené, že po nich byla vyžadována pravdivá výpověď, ani nelze tvrdit, že jejich výpovědi v azylovém řízení byly získány pod nátlakem.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, že jim imigrační úřady slíbily zachování důvěrnosti řízení, Soud uvedl, že azylové řízení by ani nemohlo fungovat bez ujištění, že sdělené informace se nedostanou subjektům, před nimiž hledají žadatelé ochranu. Praxe důvěrnosti v rámci azylového řízení by ale neměla sloužit jako ochrana osob odpovědných za trestné jednání. Soud proto nemůže dospět k závěru, že by článek 6 Úmluvy bránil předání výpovědí státnímu zastupitelství, jež by mohlo tyto informace využít v rámci svých pravomocí.
Soud konečně konstatoval, že spravedlivost trestního řízení u stěžovatelů nebyla narušena tím, že v tomto řízení byly využity výpovědi stěžovatelů učiněné v azylovém řízení, už z toho důvodu, že stěžovatelé se nikdy nepřiznali ke spáchání jakýchkoliv trestných činů.
Námitky porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy