Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 31. května 2022 ve věci č. 32185/20 – H proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost stěžovatelky narozené stejnopohlavnímu páru ve Spojeném království skrze náhradní mateřství na porušení jejího práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy. Soud shledal, že do širokého prostoru státu pro uvážení spadá rozhodnutí, že dárci gamet nejsou automaticky uznáni jako právní rodiče i rozhodnutí, že dohody o náhradním mateřství, ač legální, nejsou vymahatelné, přičemž pro uznání rodičovství se uplatní stejné zásady jako v případě uznání náhradního mateřství v zahraničí.
I. Skutkové okolnosti
Stejnopohlavní pár A a B uzavřel ve Spojeném království dohodu o náhradním mateřství s C a jejím manželem D. Pro početí stěžovatelky H byly použity sperma A a B a gamety anonymní dárkyně. Později test DNA prokázal, že A je biologickým otcem stěžovatelky.
Dle § 35 a 38 zákona o lidském oplodnění a embryologii jsou rodiči náhradní matka a její manžel, tj. C a D, kteří byli zapsáni do rodného listu stěžovatelky. Pokud se dítě narodí prostřednictvím náhradního mateřství z gamet zamýšleného rodiče/zamýšlených rodičů, tito mohou žádat o vydání rodičovského příkazu, aby se stali zákonnými rodiči, avšak s tou podmínkou, že oba náhradní rodiče s vydáním rodičovského příkazu souhlasí. V kladném případě jsou do rodného listu dítěte zapsáni zamýšlení rodiče jako zákonní rodiče. Jelikož C a D s vydáním rodičovského příkazu nesouhlasili, A a B o jeho vydání nežádali. Po neshodách A a B s C a D soudy přiznaly rodičovskou odpovědnost všem čtyřem, ale stěžovatelku svěřily do péče zamýšleným rodičům A a B. Ta měla jejich jména a A a B měli právo činit všechna rodičovská rozhodnutí. C a D měli právo na kontakt se stěžovatelkou.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítá, že zápis D, a nikoli A (biologického otce), jako jejího otce do rodného listu porušil její právo na respektování soukromého života plynoucí z článku 8 Úmluvy.
Soud připomněl, že v jiných skutkově podobných případech týkajících se uznání vztahu mezi rodičem a dítětem narozeným prostřednictvím náhradního mateřství zaujal holistický přístup a zohlednil nejen situaci v době narození dítěte nebo dokonce v době projednávání stížnosti, ale také to, zda existovala možnost následného právního uznání (viz např. Valdís Fjölnisdóttir a ostatní proti Islandu, č. 71552/17, rozsudek ze dne 18. května 2021, § 74). V dané věci však stěžovatelka pouze namítala, že podle § 35 a 38 zákona o lidském oplodnění a embryologii byl v jejím rodném listě zapsán D, a nikoli A.
V souvislosti s dohodami o náhradním mateřství Soud již dříve uznal, že odmítnutí právního uznání rodinných vazeb mezi zamýšlenými rodiči a dítětem je způsobilé představovat zásah do práva dítěte na respektování jeho rodinného a soukromého života (Mennesson proti Francii, č. 65192/11, rozsudek ze dne 26. června 2014, § 48–49 a Labassee proti Francii, č. 65941/11, rozsudek ze dne 26. června 2014, § 50–51). Je tomu tak proto, že respektování soukromého života vyžaduje, aby každý měl možnost zakotvit podrobnosti o své identitě jakožto jednotlivce. Nebylo by v zájmu dítěte zbavit ho právního vztahu, pokud byla zjištěna biologická realita tohoto vztahu a dotčené dítě a rodič požadují jeho plné uznání (Mennesson proti Francii, cit. výše, § 100). Nadto v závislosti na právu dotčeného smluvního státu může neuznání právního vztahu mezi rodičem a dítětem znamenat určité praktické a materiální nevýhody týkající se státního občanství a dědických práv (tamtéž, § 97–98).
V dané věci však stěžovatelka nebyla zcela zbavena právního vztahu s A. Poté, co A a B podali žalobu, jim byla přiznána rodičovská odpovědnost společně s C a D, ale bylo také vydáno rozhodnutí o úpravě poměrů k dítěti, v jehož důsledku stěžovatelka žije s A a B; má jejich jména a A a B mají zákonné právo činit veškerá rodičovská rozhodnutí. Tato věc je tedy odlišná od uvedených rozsudků proti Francii, kdy zamýšlení rodiče neměli k dítěti žádný právní vztah. Stěžovatelka nadto nebyla zbavena možnosti zjistit údaje o své identitě od A a B. Má také omezený kontakt se svou biologickou matkou a její rodinou a nepředložila důkazy, že by pociťovala praktické nebo materiální nevýhody v důsledku aplikace zákona o lidském oplodnění a embryologii, přičemž dopad na její dědická práva lze zvrátit prostřednictvím závěti. Pokud tedy došlo k zásahu, byť velmi omezenému, do práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého života, může vyplývat pouze z určité právní nejistoty spočívající v automatickém uznání D, a nikoli A, jako jejího otce v rodném listě.
Uznání D za právního otce stěžovatelky mělo základ v § 35 a 38 zákona o lidském oplodnění a embryologii a sledovalo právní jistotu ohledně toho, koho zákon považuje za rodiče. Zákon zajistil, aby dohody o náhradním mateřství, byť zákonné, nebyly vymahatelné ve vnitrostátním právu. Mezi smluvními státy stále neexistuje shoda, pokud jde o uznávání dohod o náhradním mateřství. Podle srovnávacího právního průzkumu provedeného v roce 2019 byla ujednání o náhradním mateřství povolena v devíti ze čtyřiceti tří smluvních států, které na průzkum odpověděly, v dalších deseti se zdála být tolerována a ve zbývajících dvaceti čtyřech smluvních státech byla výslovně nebo implicitně zakázána (viz Posudek týkající se právního uznání rodičovského vztahu mezi dítětem narozeným v zahraničí skrze náhradní mateřství a zamýšlenou matkou, č. P16-2018-001, posudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2019). Napadené opatření tudíž sledovalo legitimní cíl, konkrétně ochranu práv a svobod druhých.
Pokud jde o nezbytnost a přiměřenost napadené právní úpravy, Soud uvedl, že § 35 a 38 zákona o lidském oplodnění a embryologii se vztahují spíše na případy asistované reprodukce než na dohody o náhradním mateřství jako takové. V této otázce nemá Soud k dispozici žádné důkazy o praxi v jiných smluvních státech a rozhodně žádné, které by mohly podpořit tvrzení stěžovatelky, že existuje „nezpochybnitelný mezinárodní konsensus“ ve prospěch uznání biologického otce v rodném listě. Ve skutečnosti ustanovení podobné § 35 a 38 uvedeného zákona zjevně existuje na Islandu (viz Valdís Fjölnisdóttir a ostatní proti Islandu, cit. výše, § 27). Dle Soudu musí být státům v zásadě přiznán široký prostor pro uvážení, pokud jde o aspekty, které vyvolávají citlivé morální a etické otázky, o nichž neexistuje shoda na evropské úrovni (S. S. H. a další proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 95–118, Mennesson proti Francii, cit. výše, § 78–79).
V případech asistované reprodukce se na početí dítěte může podílet řada různých osob, které tak mají nárok na rodičovství. V projednávané věci bylo takových osob pět: A, B, C, D a dárkyně vajíčka. Zatímco otcovství A se od té doby stalo biologickou i praktickou skutečností, v okamžiku narození stěžovatelky tomu tak nebylo. Zdá se, že otcovství A bylo určeno až nějakou dobu po narození stěžovatelky, neboť C otěhotněla s použitím spermatu A i B. V důsledku toho, i když nic nenasvědčovalo tomu, že by D byl jejím biologickým otcem, v okamžiku jejího narození nebylo a nemohlo být známo, zda je jejím biologickým otcem A nebo B. Navíc na rozdíl od případů, které Soud posuzoval dříve, A, B, C a D spadali do pravomoci žalovaného státu a vznesli konkurenční nároky na to, že jsou „rodiči“ stěžovatelky, v důsledku čehož musel věc vyřešit soud. Zatímco ve výše uvedených rozsudcích proti Francii měly stížnosti stěžovatelů širší rozsah; jelikož se týkaly jejich nemožnosti dosáhnout ve Francii uznání právního vztahu mezi rodičem a dítětem, který byl zákonně založen v zahraničí v důsledku dohody o náhradním mateřství, neomezovaly se na situaci existující v okamžiku narození, nebo krátce po něm. V době, kdy děti přicestovaly do Francie, bylo zřejmé, že jejich zamýšlení rodiče (z nichž jeden byl biologickým otcem) jsou jedinými osobami, které mají a chtějí vykonávat rodičovskou odpovědnost.
Vzhledem k potenciální značné nejistotě ohledně rodičovství dítěte narozeného cestou asistované reprodukce, kterou potvrzují skutkové okolnosti projednávané věci, spadalo podle názoru Soudu rozhodnutí žalovaného státu vytvořit jasné pravidlo upravující rodičovství v případech asistované reprodukce od okamžiku narození dítěte do širokého prostoru pro uvážení, který má stát při rozhodování o takových otázkách.
Ve Spojeném království se zákonodárce rozhodl přiznat rodičovství gestační matce a jejímu manželovi. Tato volba byla zřejmě ovlivněna jednak potřebou zabránit tomu, aby dárci gamet byli uznáni za zákonné rodiče v okamžiku narození, jednak snahou zabránit vymahatelnosti dohod o náhradním mateřství, aby se nepodporovalo odebírání dětí jejich gestačním matkám proti vůli matek. Vláda se totiž výslovně postavila proti navrhovanému pozměňovacímu návrhu, který by umožnil, aby se zamýšlený otec stal právoplatným otcem v okamžiku narození, neboť by to zpochybnilo její postoj, že dohody o náhradním mateřství nejsou vymahatelné. V důsledku toho nejsou v případě, že gestační matka je náhradní matkou, zamýšlení rodiče automaticky uznáni za zákonné rodiče dítěte, a to ani v případě, že zamýšlený otec je biologickým otcem. Soud ostatně doposud nerozhodl, že zamýšlení rodiče musí být okamžitě a automaticky uznáni jako takoví ze zákona. Naopak uznal, že nejlepší zájem dítěte může zahrnovat i jiné základní složky než právní uznání zamýšlených rodičů, jako je ochrana před riziky zneužití, která s sebou dohody o náhradním mateřství nesou (viz Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 202–203). Ve skutečnosti, pokud jde o vztah dítěte se zamýšleným otcem, podle judikatury Soudu, která se týká především náhradních mateřských dohod v zahraničí, v případě, že se dítě narodí prostřednictvím náhradního mateřství a zamýšlený otec je zároveň biologickým otcem, článek 8 Úmluvy vyžaduje pouze to, aby vnitrostátní právo poskytovalo možnost uznání právního vztahu mezi ním a dítětem (viz Posudek týkající se právního uznání rodičovského vztahu mezi dítětem narozeným v zahraničí skrze náhradní mateřství a zamýšlenou matkou, cit. výše, § 35 a odkazy v něm uvedené). Například ve věci Mennesson Soud uznal, že jiné formální prostředky uznání rodičovství mohou splňovat článek 8 Úmluvy (§ 100). Vzhledem k riziku zneužití a dalším obavám vyplývajícím z počtu osob, které mohou mít nárok na právní rodičovství, není podle názoru Soudu důvod přijmout odlišný přístup v případech, kdy se dítě narodilo náhradní matce v žalovaném státě. Případy, na které se stěžovatelka odvolává (Phinikaridou proti Kypru, č. 23890/02, rozsudek ze dne 20. prosince 2007, § 55; Shofman proti Rusku, č. 74826/01, rozsudek ze dne 24. listopadu 2005, § 44–46; Novotný proti České republice, č. 16314/13, rozsudek ze dne 7. června 2018, § 43–58; Jäggi proti Švýcarsku, č. 58757/00, rozsudek ze dne 13. července 2006, § 37; Godelli proti Itálii, č. 33783/09, rozsudek ze dne 25. září 2012, § 50, 52, 57 a 58; a Boljević proti Srbsku, č. 47443/14, rozsudek ze dne 16. června 2020, § 55) neposkytují žádnou podporu pro její tvrzení, že článek 8 Úmluvy vyžaduje existenci normativní domněnky ve prospěch uznání biologického otce v rodném listě. Věci Phinikaridou, Shofman a Novotný se týkaly lhůt pro zpochybnění otcovství, a nikoli původního zápisu do rodného listu, a věci Jäggi, Godelli a Boljević se týkaly stížností dětí, kterým byl odepřen přístup k informacím nezbytným k tomu, aby bylo možné s jistotou určit jejich rodiče. V projednávané věci přitom stěžovatelka nekritizuje existující mechanismus pro získání právního uznání zamýšleného rodiče prostřednictvím vydání rodičovského příkazu, ani nebyla ponechána v situaci nejistoty ohledně svých rodičů.
Soud proto dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.