© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 4. listopadu 2003 ve věci č. 52110/99 – Hadžiu proti České republice
Soud jednomyslně prohlásil stížnost, v níž bylo namítáno porušení článku 3 Úmluvy, k němuž mělo dojít z důvodu zbití dozorcem ve věznici, spoutáním v soudní síni a neposkytnutím potřebné lékařské péče, za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl dne 28. srpna 1998 zadržen a vzat do vazby pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže a porušování domovní svobody. Dne 24. srpna 1999 se konalo jednání před Okresním soudem v Teplicích; stěžovatel měl po celou dobu jednání na rukou pouta.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. září 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 1999 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou pro spáchání trestného činu loupeže v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal, že byl ve věznici zbit dozorci a poukazoval též na skutečnost, že byl během soudního jednání nucen po dobu tří hodin stát s pouty na rukou. Konečně namítal, že mu nebyla poskytnuta adekvátní lékařská péče.
Vláda předložila Soudu vyjádření všech osob zúčastněných na eskortě, která dokládala, že proti stěžovateli nebylo použito fyzické násilí. Rovněž uvedla, že dle dostupných informací se stěžovatel odmítl nechat předvést k chirurgickému vyšetření a současně ani nepodepsal odmítací revers, a to před svědky. S poukazem na lékařskou zprávu ze dne 14. ledna 2000 vláda uvedla, že stěžovateli byla poskytnuta dostatečná lékařské péče a že to byl sám stěžovatel, kdo odmítl podstoupit doporučená vyšetření. Věrohodnost stěžovatelových tvrzení zpochybňovaly výpovědi 25 stěžovatelových spoluvězňů předložené na základě požadavku Soudu a vztahující se k chování stěžovatele ve vazbě. Z výpovědi stěžovatelova advokáta, který ho zastupoval po celou dobu soudního řízení, vyplývá, že stěžovatel měl konflikty pouze s jedním členem vězeňské služby. Stěžovatel se svému právnímu zástupci zmínil, že s ním bylo špatně zacházeno v místnosti, kde v budově soudu čekal na předvedení k výslechu. V podstatě nikdo ale nedosvědčil, že by byl svědkem násilí na osobě stěžovatele a že by spatřil na stěžovateli stopy po násilí.
Soud shledal, že stěžovateli byla během uvěznění poskytnuta soustavná lékařská péče. Zdravotní stav stěžovatele nemůže být dle Soudu přičítán jeho uvěznění, ale následkům dřívější nehody; jeho zdravotní stav se během uvěznění závažně nezhoršil.
Ohledně tvrzeného zbití dozorci Soud uvedl, že kromě tvrzení stěžovatele žádný důkaz předložený Soudu neprokázal existenci násilných činů, které měly být na něm údajně spáchány.
Pokud jde o nošení pout, Soud poznamenal, že toto opatření běžně není v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jestliže je spojeno se zatýkáním nebo zákonnou vazbou a není spojeno s užitím síly a je za daných okolností nutné (srov. zejm. Raninen proti Finsku, č. 20972/92, rozsudek ze dne 16. prosince 1997). V projednávané věci Soud uznal, že s ohledem na předchozí agresivitu stěžovatele vůči eskortě bylo použití pout odůvodněné. Stěžovatel ani jeho právní zástupce ostatně během jednání před vnitrostátními soudy proti spoutání stěžovatele nebrojili.
Soud s poukazem na svou ustálenou judikaturu uvedl, že k závěru o porušení článku 3 Úmluvy je nezbytné, aby bylo prokázáno „nad rozumnou pochybnost“, že k namítanému jednání skutečně došlo. V projednávané věci Soud nepovažoval za prokázané, že by byl stěžovatel podroben špatnému zacházení, které by dosahovalo takového stupně závažnosti, jež by vedlo k závěru o porušení článku 3 Úmluvy. Stížnost proto prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy