© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 22. září 2015 ve věci č. 30741/15 – Hammond proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v řízení o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí byl dostatečně posouzen jeho nejlepší zájem a řízení vyhovovalo požadavkům vyplývajícím z článku 8 Úmluvy. Tuto část stížnosti proto odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Námitky porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak Soud odmítl zčásti pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel se narodil květnu 2010 v České republice z manželství uzavřeného mezi stěžovatelkou a australským státním příslušníkem. V listopadu téhož roku rodina odcestovala do Austrálie, dle tvrzení stěžovatelky na návštěvu příbuzných na dobu nejdéle šesti měsíců. Rodiče se rozešli a v červnu 2011 stěžovatelka odcestovala se stěžovatelem do České republiky. Otec tvrdil, že souhlasil, aby stěžovatelé odcestovali do České republiky na jeden měsíc. Poté se měli vrátit do Austrálie.
V listopadu 2011 otec podal k Městskému soudu v Brně žádost o navrácení dítěte do Austrálie na základě Haagské úmluvy. V březnu 2012 městský soud nařídil stěžovatelce, aby stěžovatele navrátila do místa jeho obvyklého bydliště na území Austrálie s tím, že od listopadu 2010 rodina žila v Austrálii, kde stěžovatel získal těžiště svého života a kde měl vytvořeny všechny podmínky pro svůj zdárný vývoj. Vycházel přitom ze zprávy australské mezinárodní sociální služby, ze které vyplývalo, že otec byl schopen zajistit všechny potřeby dítěte. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala; zpochybnila existenci obvyklého pobytu dítěte v Austrálii, kde byl jejich pobyt pouze dočasné povahy a nebyla prokázána shodná vůle rodičů přemístit obvyklé bydliště jejich dítěte do Austrálie. Současně napadla vhodnost podmínek, ve kterých by stěžovatel v Austrálii žil a ve smyslu článku 13 Haagské úmluvy upozornila na riziko škodlivých následků, které navrácení do Austrálie mohlo pro fyzické a psychické zdraví dítěte představovat, a to z důvodu nízkého věku dítěte, jeho zdravotních problémů, jazykové bariéry a agresivní povahy otce.
V dubnu 2012 otec podal návrh na nařízení výkonu rozsudku z března 2012. Bezprostředně po podání návrhu se stěžovatelé z obav z nuceného navrácení dítěte vrátili do Austrálie.
V květnu 2012 Krajský soud v Brně rozsudek městského soudu potvrdil. Doplnil dokazování a dospěl k závěru, že s ohledem na dostatečnou délku nepřetržitého pobytu dítěte v Austrálii je obvyklé bydliště dítěte v této zemi. Krajský soud též zohlednil, že stěžovatelka rozsudek městského soudu respektovala a navrátila dítě do Austrálie. Nebylo tudíž nutné zkoumat rizika navrácení dítěte, na která stěžovatelka upozorňovala. Ústavní stížnost stěžovatelů ze srpna 2012 byla v prosinci 2014 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatoval, že soudy přijatelným způsobem vyložily pojem obvyklého bydliště. Nadto řízení o navrácení pozbylo smysl, jelikož stěžovatelé se vrátili do Austrálie.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé předně s odvoláním na článek 8 Úmluvy namítali, že vnitrostátní soudy nařídily navrácení stěžovatele do Austrálie, aniž dostatečně posoudily jeho nejlepší zájem a rizika, kterým mohl být v této zemi vystaven, jak stanoví článek 13 Haagské úmluvy.
Soud především zkoumal, zda vnitrostátní orgány nastolily spravedlivou rovnováhu mezi soupeřícími zájmy dítěte, rodičů a veřejného pořádku. Připomněl, že především je třeba zohlednit nejlepší zájem dítěte, který Haagská úmluva spojuje s obnovením původního stavu rozhodnutím o okamžitém navrácení dítěte do země jeho obvyklého bydliště, došlo-li k protiprávnímu přemístění. Takové řízení se pak odlišuje od řízení o svěření dítěte do péče a pojem nejlepšího zájmu dítěte musí být posuzován ve světle výjimek upravených Haagskou úmluvou. Soud se rovněž musí ujistit, že rozhodovací proces před vnitrostátními soudy byl spravedlivý. V této souvislosti odkázal na rozsudek ve věci X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013), ve kterém dospěl k závěru, že článek 8 Úmluvy ukládá vnitrostátním orgánům zvláštní procesní povinnost, a to zhodnotit v rámci posuzování návrhu na navrácení dítěte hájitelná tvrzení o „vážném nebezpečí“, které by dítěti při navrácení mohlo hrozit, a zároveň specificky své rozhodnutí s ohledem okolnosti na případu odůvodnit s tím, že výjimky z povinnosti navrácení dítěte musí být vykládány úzce.
Ve vztahu k projednávané věci Soud uvedl, že stěžovatelka nepředložila soudu prvního stupně žádná konkrétní tvrzení, na kterých by se zakládala výjimka z povinnosti okamžitého navrácení dítěte. Za těchto okolností nelze soudu vyčítat, že vycházel ze zprávy australské mezinárodní sociální služby a že nakonec dospěl k závěru, že neexistují okolnosti bránící navrácení ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Své obavy stěžovatelka vyjádřila až před odvolacím soudem, obsah psychiatrického vyšetření však Soudu nepředložila. Soud tedy případ odlišil od věci X proti Lotyšsku (cit. výše, § 114), kdy se konkrétní tvrzení o „vážném nebezpečí“ ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy opíralo o zprávu znalce, který varoval před rizikem psychického traumatu dítěte, bude-li okamžitě odloučeno od své matky. Stěžovatelka nadto potvrdila, že styk otce s dítětem probíhal bez problémů; ohrožující způsob chování otce ke stěžovateli se tudíž nepotvrdil. Důvody pro ponechání dítěte v České republice předestřené stěžovatelkou tak nestačily k tomu, aby byla uplatněna některá z výjimek z povinnosti navrácení. Postup odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné návrh na navrácení dítěte zamítnout, tak dle Soudu nebyl svévolný. Současně se stěžovatelé ještě před rozhodnutím odvolacího soudu vrátili do Austrálie. Řízení o navrácení do Austrálie a zejména pak otázka poskytnutí záruk souvisejících případně s nařízením navrácení, se tak staly bezpředmětné. Soud proto uzavřel, že vnitrostátní soudy vyhověly požadavkům na řízení vyplývajícím z článku 8 Úmluvy, a stížnost v této části odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
B.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé dále vznesli několik námitek porušení práva na spravedlivý proces.
K námitce nepřiměřené délky řízení o navrácení dítěte Soud konstatoval, že stěžovatelé měli k dispozici nejen kompenzační prostředek nápravy podle zákona č. 82/1998 Sb., ale také preventivní prostředek nápravy umožňující řízení urychlit zakotvený v § 174a zákona č. 6/2002 Sb. (Macready proti České republice, č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22. dubna 2010, § 48-50). Stěžovatelé však nevyužili ani jeden z nich a netvrdili, že by tyto prostředky byly ve vztahu k jejich námitce nepřiměřené délky řízení neadekvátní nebo neúčinné. Tuto námitku proto Soud odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
K námitce, že většina důkazů byla provedena pouze před odvolacím soudem na jednání, kterého se nemohli zúčastnit, protože už byli v Austrálii, Soud podotkl, že právní zástupce stěžovatelky byl přítomen na jednání odvolacího soudu a mohl ji zastupovat. Rozhodnutí v projednávané věci byla vynesena v řízení, ve kterém stěžovatelka, zastoupená právním zástupcem, mohla předložit veškeré námitky a využít všech prostředků, které považovala za nezbytné, a stejně tak mohla přednést veškeré argumenty na podporu svého názoru. Tuto námitku proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Konečně k námitce, že stěžovateli nebyl ustanoven opatrovník z řad advokátů a názor kolizního opatrovníka nebyl vzat do úvahy, Soud uvedl, že z Úmluvy nevyplývá povinnost jmenovat dotčenému nezletilému za okolností obdobných projednávané věci zvláštního zástupce z úřední povinnosti; stěžovatelé to ostatně před vnitrostátními soudy ani nepožadovali. V projednávané věci vykonával funkci kolizního opatrovníka městský úřad a soudy se jeho zprávami zabývaly. Dle názoru opatrovníka bylo v zájmu stěžovatele zůstat v České republice, avšak skutečnost, že se soudy rozhodly tento názor nerespektovat, sama o sobě neznamená nedodržení spravedlivosti řízení. I tuto námitku proto Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy