© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
ROZHODNUTÍ
Stížnost č. 30741/15
Tobey Josef HAMMOND a Jana HAMMOND
proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 22. září 2015 v senátu ve složení:
Josep Casadevall, předseda,
Angelika Nuβberger,
Boštjan M. Zupančič,
André Potocki,
Helena Jäderblom,
Aleš Pejchal,
Síofra O’Leary, soudci,
a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,
na základě výše uvedené stížnosti podané dne 19. června 2015,
vynesl po projednání následující rozhodnutí:
skutkový stav
Stěžovatelé Tobey Josef Hammond a Jana Hammond jsou občané České republiky, narození po řadě v roce 2010 a 1980, bytem v Jablonci nad Nisou. Před Soudem je zastupuje P. Lang, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory.
A.Okolnosti případu
Skutkové okolnosti případu, tak jak byly předestřeny stěžovateli, lze shrnout následovně.
Stěžovatel se narodil dne 18. května 2010 v České republice z manželství uzavřeného mezi stěžovatelkou a australským státním příslušníkem J. G. H. V listopadu 2010 rodina odcestovala do Austrálie; dle vyjádření stěžovatelky jeli navštívit příbuzné v Austrálii a návštěva měla trvat pouze šest měsíců. Na jaře roku 2011 se rodiče rozešli, aniž bylo soudně rozhodnuto o svěření dítěte do péče, a stěžovatelka, jak podle ní bylo původně zamýšleno, se v červnu 2011 vrátila se stěžovatelem do České republiky.
Dne 15. listopadu 2011 podal J. G. H. u Městského soudu v Brně na základě Haagské úmluvy [o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí] návrh na navrácení stěžovatele do Austrálie. Tvrdil, že souhlasil, aby stěžovatelé odcestovali do České republiky na jeden měsíc s tím, že měli zpáteční letenku na 26. července 2011. Stěžovatelka však nejdříve jejich odjezd odložila na 10. srpna 2011 a nakonec mu sdělila, že se do Austrálie již nevrátí.
Stěžovatelka ve svém vyjádření (jak je shrnul [městský] soud) uvedla, že s navrácením nesouhlasí, a tvrdila, že místem obvyklého bydliště dítěte je Česká republika. Kolizním opatrovníkem dítěte byl městský úřad, který uvedl, že v zájmu dítěte je zůstat v České republice.
[Městský] soud vyslechl rodiče a provedl některé písemné důkazy, mezi kterými byly zprávy opatrovníka dítěte a zpráva vyhotovená v prosinci 2011 australskou mezinárodní sociální službou; v této zprávě se uvádí, že J. G. H. je schopen poskytnout dítěti vhodné prostředí a zajistit jeho potřeby. Soud vzal rovněž do úvahy, že na základě předběžného opatření ze dne 25. ledna 2012 bylo J. G. H. přiznáno široké právo styku s dítětem, kterého pro znovunavázání kontaktu využíval. Závěrem soud poznamenal, že mu v tomto řízení nepřísluší zkoumat, který z rodičů může poskytnout lepší podmínky pro výchovu dítěte, a že jeho navrácení do obvyklého bydliště neznamená jeho odloučení od rodiče, který dítě přemístil.
Rozsudkem ze dne 1. března 2012 městský soud nařídil stěžovatelce, aby stěžovatele navrátila do místa jeho obvyklého bydliště na území Austrálie, a to do 15 dnů od doručení rozsudku. Soud konstatoval, že jelikož se stěžovatelka dne 26. července 2011 do Austrálie nevrátila, stěžovatele protiprávně přemístila z jeho obvyklého bydliště ve smyslu čl. 3 písm. a) a b) Haagské úmluvy. Soud upřesnil, že od listopadu 2010 žila rodina v Austrálii, kde nezletilý získal těžiště svého života. Dle názoru soudu nebylo prokázáno, že by navrácení nezletilého mělo pro něj za následek fyzickou nebo duševní újmu nebo se jinak měl dostat do nesnesitelné situace. Zejména ze zprávy australské mezinárodní sociální služby vyplývá, že dítě má v Austrálii vytvořeny veškeré podmínky pro svůj zdárný vývoj.
Dne 14. března 2012 stěžovatelka podala odvolání, ve kterém zejména napadla závěry soudu týkající se obvyklého bydliště jejího syna a vhodnosti podmínek, ve kterých by v Austrálii žil. Namítala, že městský soud pominul důkazy, jež měly prokázat, že jejich pobyt v Austrálii byl pouze dočasné povahy, a prohlásila, že J. G. H. neprokázal společnou a shodnou vůli rodičů přemístit obvyklé bydliště jejich dítěte do Austrálie.
Stěžovatelka zároveň odvolacímu soudu navrhla, aby odložil předběžnou vykonatelnost napadeného rozsudku a aby v této souvislosti vzal do úvahy následující skutečnosti: zdravotní stav dítěte, které trpí adenovirovou infekcí a problémy ORL a dne 6. dubna 2012 by mělo být operováno; riziko škodlivých následků, které navrácení do Austrálie může představovat pro fyzické a psychické zdraví dítěte, kterému ještě nejsou ani dva roky, nemluví anglicky a je na stěžovatelku silně vázáno (za tímto účelem předložila výsledky psychiatrického vyšetření ze dne 7. března 2012); agresivní povahu otce, která se projevuje psychickým terorem a fyzickými útoky; skutečnost, že právo styku přiznané otci se pravidelně realizuje a nejsou mu kladeny žádné překážky.
Krajský státní zástupce, za jehož účasti řízení probíhalo, ve svém vyjádření doručeném krajskému soudu dne 13. dubna 2012 sdělil, že je nezbytné zabývat se otázkou, kde se skutečně nachází obvyklé bydliště nezletilého, a dokazování v tomto směru doplnit; návrh na odložení předběžné vykonatelnosti rozsudku proto považoval za oprávněný.
Dne 11. dubna 2012 J. G. H. podal u městského soudu na základě vyneseného rozsudku návrh na nařízení výkonu rozhodnutí.
Dne 12. dubna 2012 Krajský soud v Brně zamítl návrh stěžovatelky na odložení předběžné vykonatelnosti napadeného rozsudku. Dle názoru soudu z obsahu spisu nevyplývají žádné mimořádné skutečnosti nasvědčující tomu, že odvolání je opodstatněné a že rozsudek bude zrušen.
Dne 21. dubna 2012 se stěžovatelka vrátila se stěžovatelem do Austrálie, jelikož se obávala nuceného navrácení dítěte. Dle jejího vyjádření byla ihned po příletu na letišti od syna odloučena na základě předběžného opatření přijatého australskými orgány na žádost J. G. H., který tvrdil, že se o syna náležitě nestará. Stěžovatel byl svěřen do péče sestry J. G. H. Ta jí ve styku se synem bránila, stěžovatelka nemohla dítěti ani předat jeho věci. J. G. H. jí umožnil setkat se s dítětem až dne 25. dubna 2012 pod jeho dohledem. Nadto jí zamezil přístup do jejich bývalého bytu, který byl městským soudem označen jako místo obvyklého bydliště dítěte.
Dne 7. května 2012 předložil kolizní opatrovník dítěte krajskému soudu zprávu, ve které soud informoval o sdělení stěžovatelky ohledně jejich návratu do Austrálie. S poukazem na toto vyjádření se opatrovník domníval, že se dítě ocitlo v nesnesitelné situaci, bylo pravděpodobně traumatizováno a jeho další vývoj je ohrožen. Mimo jiné upřesnil, že dne 30. dubna 2012 australský soud zrušil předběžné opatření a dítě bylo přechodně svěřeno do péče stěžovatelky.
Krajský soud v Brně po jednání konaném dne 15. května 2012, kterého se stěžovatelé nezúčastnili, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Poukázal na skutečnost, že v projednávané věci bylo třeba se soustředit na vyřešení otázky obvyklého bydliště nezletilého, a nebylo tudíž potřeba provádět důkazy ohledně stavu po přemístění dítěte. Krajský soud dále s ohledem na to, že stěžovatelka rozsudek respektovala a navrátila dítě do Austrálie, považoval za nadbytečné zabývat se též jeho zdravotním stavem. Po doplnění dokazování a s tím, že je zapotřebí dostatečné míry kontinuity dítěte v určité zemi, dospěl soud k závěru, že obvyklé bydliště stěžovatele je v Austrálii a že stěžovatelka dítě protiprávně zadržovala v České republice. Krajský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky čl. 13 písm. a) a b) Haagské úmluvy pro zamítnutí návrhu na navrácení nezletilého, zejména z toho důvodu, že se matce nepodařilo v řízení prokázat, že by otec právo péče o dítě v době před přemístěním nebo zadržením skutečně nevykonával. Došlo-li již k navrácení nezletilého, nebyl podle odvolacího soudu důvod vázat dítěte na poskytnutí přiměřených záruk nebo využít jiných ochranných opatření, jako jsou zrcadlová rozhodnutí (mirror orders) či rozhodnutí zajišťující bezpečné útočiště (safe harbour orders).
Dne 20. srpna 2012 stěžovatelé podali ústavní stížnost, v níž poukazovali na své právo na soudní ochranu, na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě, na respektování rodinného života a na nejlepší zájem dítěte. Dle jejich názoru odvolací soud nahrazoval roli soudu prvního stupně, když provedl většinu důkazů, věc byla rozhodnuta v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, soudy nepostupovaly dostatečně rychle, nezabývaly se předloženými důkazy a upozorněními a nevyhodnotily řádně podmínky navrácení dítěte a nutnost poskytnutí přiměřených záruk. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. prosince 2000 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 474/2007 ze dne 20. června 2007 stěžovatelé mimo jiné namítali, že se soudy řádně nezabývaly otázkou, zda stěžovatel nebude v případě navrácení vystaven riziku nesnesitelné situace ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, a za pomoci australských orgánů dostatečně neprověřily poměry v bydlišti otce. Navíc soudy nejenže neprovedly důkaz psychodiagnostickým testem k určení následků navrácení dítěte do jiného výchovného prostředí, ale soud prvního stupně vůbec nevzal do úvahy důkazy, které zpochybňovaly věrohodnost J. G. H., a odvolací soud od tohoto testu upustil, protože stěžovatelé již pobývali v Austrálii.
Ústavní soud usnesením ze dne 16. prosince 2014, doručeným právnímu zástupci stěžovatelů dne 5. ledna 2015, ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud konstatoval, že soudy věc řádně posoudily, jejich rozhodnutí byla logicky a srozumitelně odůvodněna a jejich závěry nelze považovat za svévolné. Ústavní soud připomněl, že smyslem řízení stanoveného Haagskou úmluvou je neprodleně zajistit návrat protiprávně přemístěného dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Dále konstatoval, že soudy v projednávané věci zaujaly přijatelný výklad pojmu „obvyklé bydliště“ a vycházely přitom ze všech dostupných informačních zdrojů. Rovněž doplnil, že soudy věnovaly přiměřenou pozornost otázce, zda návrat nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště pro něj může mít za následek fyzickou nebo duševní újmu nebo se může dostat do nesnesitelné situace. Jejich závěr o tom, že takové nebezpečí nehrozí, neboť nezletilý by v Austrálii pobýval za stejných životních podmínek jako před svým přemístěním, byl obhajitelný a nebyl stižen takovou extrémní vadou, která by musela být napravena Ústavním soudem. Konečně pak Ústavní soud vyslovil názor, že ani skutečnost, že se soudy nezabývaly možností chránit práva nezletilého poskytnutím přiměřených záruk, nepředstavuje zásah do jeho ústavních práv; jednalo se pouze o možnost, které soudy mohly využít v závislosti na konkrétních okolnostech případu, které měly prokázat. Jelikož se stěžovatelé vrátili do Austrálie, řízení o navrácení pozbylo smysl a jejich odvolání mohlo být odmítnuto jako bezpředmětné.
Mezitím dne 13. srpna 2012 příslušný australský soud rozhodl, že výkon rodičovské odpovědnosti přísluší oběma rodičům stěžovatele s tím, že tento má žít většinu času se stěžovatelkou, s výjimkou těch dnů, kdy se má uskutečnit právo styku J. G. H., a že stěžovatelka nemá právo přemístit dítě natrvalo do České republiky dříve než dne 5. ledna 2016.
B.Příslušné vnitrostátní právo a praxe
1.Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění platném do 31. prosince 2013)
Ustanovení § 193a–193e upravovala zákonný rámec řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí s cílem zajistit, aby toto řízení probíhalo účinně a ve lhůtách stanovených Haagskou úmluvou.
2.Rozhodnutí soudů vyššího stupně citovaná stěžovateli
Ústavní soud ve svém nálezu č. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. prosince 2000 mimo jiné uvádí:
„(...) nikoli zájem rodičů, ale ochrana práv nezletilé a ohledy na její zdárný vývoj (...) vyžadují, aby skutečnosti, které až dosud ve vztahu k jejímu návratu do domácnosti otce byly opomenuty, byly co nejspolehlivěji zjištěny (...). Jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná, ale nadto také ochrana ústavní (...), je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným právním posouzením; z hlediska aplikace [Haagské] Úmluvy (jejího článku 13) to znamená, že jak eliminující důvody návratu dítěte do místa bydliště otce (článku 3 Úmluvy) musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co nejúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichž by bylo lze usoudit na skutečný postoj otce nezletilé k jejímu současnému pobytu v České republice (...).“
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 474/2007 ze dne 20. června 2007 doplnil, že pokud má dojít k vyloučení veškerého rizika ve smyslu článku 13 Haagské úmluvy, je zejména zapotřebí určit, které osoby a jakým způsobem by v obvyklém bydlišti dítěte zajišťovaly péči o něj, ale též to, jaké jsou vzájemné vztahy a vazby těchto osob a dítěte, případně širší rodiny. Pokud jeden z rodičů, zejména pak ten, který se doposud podílel z větší části na péči o dítě, namítá, že dítěti hrozí újma, jsou soudy povinny se takovým tvrzením zabývat a prověřit je. Musí vyhodnotit i ty důkazy, které nebyly předloženy stranami, např. psychodiagnostický test, jaký dopad bude mít navrácení dítěte bez matky do výchovného prostředí otce.
C.Příslušné mezinárodní právo
Podstatné z příslušných textů je uvedeno v rozsudku X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 34–42).
námitky
S poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatelé napadají délku a spravedlivost řízení. Poukazují na to, že jelikož většina důkazů byla prováděna pouze před odvolacím soudem, stěžovatelé neměli možnost bránit se osobně. Mimo jiné namítají, že soudy nevzaly v potaz jejich upozornění týkající se J. G. H., bez ohledu na článek 13 Haagské úmluvy náležitě neposoudily podmínky, do jakých se dítě bude vracet v případě navrácení, a neposkytly odpovídající záruky, když nařídily jeho návrat. Nebyla konečně respektována rovnost stran, jelikož stěžovateli nebyl ustanoven opatrovník z řad advokátů a názor jeho kolizního opatrovníka nebyl vzat do úvahy.
Na poli článku 8 stěžovatelé namítají, že bylo porušeno jejich právo na respektování soukromého a rodinného života. Dle jejich názoru soudy nerozhodly v nejlepším zájmu dítěte, nepřijaly opatření směřující ke sjednocení rodiny a neposkytly záruky proti neoprávněnému jednání J. G. H. po jejich návratu.
Právní posouzení
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé namítají, že vnitrostátní soudy nařídily navrácení stěžovatele do Austrálie, aniž dostatečně zvážily jeho nejlepší zájem a rizika, kterým mohl být v této zemi vystaven, jak stanoví článek 13 Haagské úmluvy. Dovolávají se v tomto ohledu článku 8 Úmluvy, který zní:
„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
Soud úvodem podotýká, že rozhodnutí českých soudů, kterým bylo nařízeno navrácení dítěte do Austrálie, představuje zásah do práv stěžovatelů na respektování jejich rodinného života. Ani před vnitrostátními soudy, ani před Soudem však nebylo rozporováno, že tento zásah měl právní základ, a sice Haagskou úmluvu. Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplývá, že rodičovská odpovědnost příslušela společně oběma rodičům a v projednávané věci neexistovala žádná okolnost umožňující dovodit, že ze strany otce nebyla řádně vykonávána. Navíc s přihlédnutím k okolnostem případu Soud nepovažuje názor českých soudů, podle kterého se obvyklé bydliště stěžovatele nachází v Austrálii a jeho odvoz stěžovatelkou do České republiky představoval „protiprávní přemístění“ ve smyslu článku 3 Haagské úmluvy, za zjevně nesprávný nebo svévolný. Soud zároveň konstatuje, že nařízení navrácení dítěte sledovalo legitimní zájem ochrany práv a svobod stěžovatele a jeho otce.
Soudu tak přísluší určit, zda byl tento zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vykládaného rovněž ve světle Haagské úmluvy. Je tak nezbytné posoudit základní otázku, zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi dotčenými protichůdnými zájmy – zájmy dítěte, vzájemnými zájmy rodičů a zájmy chráněnými veřejným pořádkem – v rámci prostoru pro uvážení, jehož státy v dané oblasti požívají.
Soud v této souvislosti připomíná, že základním aspektem, který je třeba zohlednit, je nejlepší zájem dítěte, který Haagská úmluva spojuje s obnovením původního stavu rozhodnutím o okamžitém navrácení do země obvyklého bydliště, došlo-li k protiprávnímu přemístění; takové navrácení dítěte však nemůže být nařizováno automaticky nebo mechanicky a zamítnutí navrácení někdy může být podloženo objektivními důvody, které jsou v souladu se zájmem dítěte. Při řízení o návrhu na navrácení dítěte podaného na základě Haagské úmluvy, které se odlišuje od řízení o svěření do péče, tak pojem nejlepšího zájmu dítěte musí být posuzován ve světle výjimek upravených touto úmluvou, mezi které patří plynutí času (článek 12), podmínky použití úmluvy [článek 13 písm. a)] a existence „vážného nebezpečí“ [článek 13 písm. b)], stejně tak jako respektování základních zásad dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod (článek 20). Tento úkol přísluší v první řadě dožádaným vnitrostátním orgánům, neboť zejména ty jsou v přímém kontaktu se zúčastněnými. Vnitrostátní soudy za tím účelem mají prostor pro uvážení, který však podléhá evropské kontrole, kdy Soud přezkoumává rozhodnutí vydaná při výkonu této pravomoci z pohledu Úmluvy. V rámci tohoto přezkumu se Soud musí ujistit, že rozhodovací proces před vnitrostátními soudy vedoucí k přijetí sporného opatření byl spravedlivý a zúčastněným bylo umožněno plné uplatnění jejich práv, to vše při respektování nejlepšího zájmu dítěte.
Ve věci X proti Lotyšsku [velký senát] (viz výše, § 106–107) Soud upřesnil, že harmonický výklad Úmluvy a Haagské úmluvy je možný za předpokladu, že jsou splněny dvě podmínky. Zaprvé se příslušný soud musí vážně zabývat skutečnostmi, jež by mohly představovat výjimku z okamžitého navrácení dítěte v souladu s články 12, 13 a 20 Haagské úmluvy, zejména jsou-li tyto skutečnosti některým z účastníků. Vnitrostátní soud tak musí svoje rozhodnutí v tomto ohledu dostatečně odůvodnit, aby Soud přesvědčil, že dané otázky byly skutečně důkladně posouzeny. Zadruhé musí být tyto skutečnosti zkoumány ve světle článku 8 Úmluvy. Soud v důsledku toho rozhodl, že na tomto základě článek 8 Úmluvy ukládá vnitrostátním orgánům zvláštní procesní povinnost: v rámci posuzování návrhu na navrácení dítěte je povinností soudů nejenom posoudit hájitelná tvrzení o „vážném nebezpečí“, které by dítěti při navrácení mohlo hrozit, ale zároveň se v této věci musí specificky vyslovit v rozhodnutí odůvodněném s ohledem na okolnosti případu. Odmítnutí zohlednit námitky proti navrácení, které mohou spadat do působnosti článků 12, 13 a 20 Haagské úmluvy, stejně jako nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, kterým byly tyto námitky zamítnuty, by byly v rozporu s požadavky článku 8 Úmluvy, ale také s předmětem a cílem Haagské úmluvy. Je nezbytné taková tvrzení důkladně posoudit a toto posouzení objasnit v odůvodnění provedeném vnitrostátními soudy, nikoliv však automaticky a stereotypně, ale dostatečně podrobně a s ohledem na výjimky zakotvené v Haagské úmluvě, které je třeba vykládat úzce. Umožní to rovněž zajistit evropskou kontrolu svěřenou Soudu, který však není povolán k tomu, aby nahrazoval vnitrostátní soudy.
Soud upřesňuje, že v projednávané věci je třeba posoudit, zda se příslušné soudy dostatečným způsobem zabývaly důkazy předloženými stěžovateli a jejich námitkami, které mohou spadat do působnosti článku 13 Haagské úmluvy, a zda se s těmito námitkami dostatečně zevrubně vypořádaly u vědomí toho, že výjimky z povinnosti navrácení dítěte upravené tímto ustanovením musí být vykládány úzce.
Soud zaprvé uvádí, že v prvé řadě to byli právě stěžovatelé, kdo měl uvést skutečnosti představující výjimku z povinnosti okamžitého navrácení stěžovatele. Z podkladů poskytnutých Soudu však vyplývá, že stěžovatelka před soudem prvního stupně nic takového neuvedla. Nepředložila mu žádná konkrétní tvrzení, kterými by se soud mohl zabývat a vyslovit se k nim. Za těchto okolností nelze městskému soudu vytknout, že vycházel ze zprávy australské mezinárodní sociální služby, ze které vyplývá, že otec byl schopen zajistit všechny potřeby dítěte, a že nakonec dospěl k názoru, že neexistují okolnosti bránící navrácení ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
Stěžovatelka vyjádřila obavy z možného rizika negativních dopadů na stěžovatele v případě navrácení až v rámci odvolacího řízení, zejména pak v návrhu na odložení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o navrácení dítěte, kdy namítala jeho nízký věk, zdravotní problémy, jazykovou bariéru a agresivní povahu otce. Na podporu některých svých tvrzení předložila krajskému soudu výsledky psychiatrického vyšetření stěžovatele, jehož obsah však není Soudu znám. Za těchto okolností má Soud za to, že projednávaná věc není zcela srovnatelná s věcí X proti Lotyšsku (viz výše, § 114), kdy se konkrétní tvrzení o „vážném nebezpečí“ ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy opíralo o zprávu znalce, který varoval před rizikem psychického traumatu dítěte, bude-li okamžitě odloučeno od své matky. Je rovněž zapotřebí uvést, že stěžovatelka dostatečně nezdůraznila, že otec dítěte se k němu v minulosti choval způsobem ohrožujícím jeho vývoj nebo že existuje reálné nebezpečí, že tak bude činit do budoucna. Naopak potvrdila, že styk otce s dítětem probíhal bez problémů. Dle názoru Soudu tak důvody předestřené stěžovatelkou k ponechání dítěte v České republice nestačily k tomu, aby byla uplatněna některá z výjimek z povinnosti navrácení upravených článkem 13 Haagské úmluvy, zejména s ohledem na to, že tyto výjimky musí být vykládány úzce. Závěr krajského soudu, podle kterého návrh na navrácení nezletilého nebylo možné zamítnout, tudíž nelze označit za svévolný.
Rovněž je třeba poznamenat, že poté, co krajský soud zamítl návrh na odložení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o navrácení dítěte, se stěžovatelé vrátili do Austrálie ještě před tím, než bylo soudem rozhodnuto o jejich odvolání. Jak konstatoval Ústavní soud, řízení o navrácení dítěte, a zejména otázka poskytnutí záruk souvisejících případně s nařízením navrácení, se tak staly bezpředmětné. I když byl krajský soud obeznámen s některými zneklidňujícími skutečnostmi, které se odehrály po navrácení stěžovatelů, nemohl na ně již reagovat. Za tato jednání by ostatně nemohla nést odpovědnost Česká republika podle článku 1 Úmluvy, podle kterého smluvní strany přiznávají chráněná práva a svobody každému, kdo podléhá „jejich jurisdikci“.
Maje na zřeteli cíl Haagské úmluvy, kterým je ochrana dítěte, považovaného za první oběť traumatu způsobeného jeho přemístěním nebo jeho nenavrácením, a pokud možno co nejrychlejší návrat k původnímu stavu, aby nebylo možné právně zhojit od počátku nezákonnou situaci, Soud nemůže v projednávané věci uznat argumentaci stěžovatelů, kteří tvrdí, že vnitrostátní soudy nevzaly do úvahy nejlepší zájem dítěte a podmínky nezbytné k jeho dalšímu správnému vývoji. I za předpokladu, že rozhodnutí soudů mohla být více propracovaná s ohledem na informace, které měly k dispozici, se Soud domnívá, že se dostatečným způsobem vypořádaly s argumentací stěžovatelů a že vyhověly požadavkům na řízení vyplývajícím z článku 8 Úmluvy.
Z toho vyplývá, že tato část stížnosti musí být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost podle čl. 35 odst. 3 a) a 4 Úmluvy odmítnuta.
B.K ostatním tvrzeným porušením
Stěžovatelé vznášejí několik námitek na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
a) K jejich tvrzení, že se soudy nezabývaly upozorněními týkajícími se J. G. H., že bez ohledu na článek 13 Haagské úmluvy důkladně nezkoumaly podmínky navrácení dítěte a nutnost poskytnutí přiměřených záruk, Soud poznamenává, že tato námitka se ve značném rozsahu shoduje s námitkou rozebranou výše v souvislosti s článkem 8 Úmluvy. Není tedy potřeba se jí zvlášť zabývat.
b) Co se týče délky řízení o navrácení dítěte, Soud poznamenává, že stěžovatelé měli k dispozici nejen kompenzační prostředek nápravy podle zákona č. 82/1998 Sb., ale také preventivní prostředek nápravy umožňující řízení urychlit zakotvený v § 174a zákona č. 6/2002 Sb. (viz mutatis mutandis Macready proti České republice, č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22. dubna 2010, § 48–50; Drenk proti České republice, č. 1071/12, rozsudek ze dne 4. září 2014, § 69–70).
Stěžovatelé však nevyužili ani kompenzační, ani preventivní prostředek nápravy a netvrdili, že by tyto prostředky byly ve vztahu k jejich námitce nepřiměřené délky řízení neadekvátní nebo neúčinné.
Z toho vyplývá, že tato část stížnosti musí být podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
c) Stěžovatelé rovněž napadají nespravedlivost řízení, zejména pak skutečnost, že většina důkazů byla provedena pouze před odvolacím soudem na jednání, kterého se nemohli zúčastnit, protože už byli v Austrálii.
Soud poznamenává, že před Ústavním soudem stěžovatelé nenamítali, že nebyli přítomni na jednání odvolacího soudu, ale poukazovali na skutečnost, že odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně tím, že provedl většinu důkazů, čímž podle jejich názoru porušil zásadu dvoustupňového řízení.
Soud nicméně uvádí, že z obsahu spisu nevyplývá, že by právní zástupce stěžovatelky nebyl přítomen na jednání odvolacího soudu a nemohl ji zastupovat. Úmluva navíc nezaručuje právo na dvoustupňové řízení v občanských věcech. Rozhodnutí v projednávané věci byla vynesena v řízení, ve kterém stěžovatelka, zastoupená právním zástupcem, mohla předložit veškeré námitky a využít všech prostředků, které považovala za nezbytné, a stejně tak mohla přednést veškeré argumenty na podporu svého názoru. Nic nesvědčí o tom, že toto řízení nebylo spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta podle čl. 35 odst. 3 a) a 4 Úmluvy.
d) Stěžovatelé konečně namítají nerespektování rovnosti stran, jelikož stěžovateli nebyl ustanoven opatrovník z řad advokátů a názor kolizního opatrovníka nebyl vzat do úvahy.
Soud nejprve poznamenává, že z Úmluvy nevyplývá povinnost jmenovat dotčenému nezletilému za okolností obdobných projednávané věci zvláštního zástupce z úřední povinnosti; stěžovatelé to ostatně před vnitrostátními soudy ani nepožadovali. V projednávané věci vykonával funkci kolizního opatrovníka městský úřad a soudy se jeho zprávami zabývaly. Dle názoru opatrovníka bylo v zájmu stěžovatele zůstat v České republice, avšak skutečnost, že se soudy rozhodly tento názor nerespektovat, samo o sobě neznamená, že spravedlivost řízení nebyla dodržena.
Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a 4 Úmluvy.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.
Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 15. října 2015.
Claudia Westerdiek
Josep Casadevall
tajemnice
předseda
Full & Egal Universal Law Academy