© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 15. ledna 2013 ve věci č. 30073/06 – Hanzl a Špadrna proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost vznesená na poli článků 6 a 13 Úmluvy na nepřiměřenou délku řízení, absenci prostředku nápravy v tomto ohledu a porušení zásady kontradiktornosti v řízení před Ústavním soudem je nepřijatelná částečně pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a částečně pro neexistenci podstatné újmy utrpěné stěžovateli.
(i) Skutkové okolnosti případu
V dubnu 1994 bylo Obvodním soudem pro Prahu 5 zahájeno řízení o žalobě stěžovatelů na ochranu osobnosti. Ve věci následně rozhodoval Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud a řízení definitivně skončilo v únoru 2005. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud, který v rámci řízení o jejich ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé namítali mj. nepřiměřenou délku předmětného řízení, vyzval k vyjádření městský a vrchní soud. Stanoviska zaslaná těmito soudy však následně Ústavní soud nedal na vědomí stěžovatelům a usnesením z ledna 2006 ústavní stížnost odmítl.
V dubnu 2007 se stěžovatelé obrátili podle zákona č. 82/1998 Sb. na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky výše zmíněného řízení. Žádost byla ministerstvem odmítnuta, nicméně Obvodní soud pro Prahu 5, na nějž se stěžovatelé dle předmětného zákona se svým nárokem následně obrátili, jim rozsudkem z listopadu 2009 přiznal zadostiučinění celkem 25 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. S výší zadostiučinění nicméně stěžovatelé nesouhlasili a poté, co neuspěli v rámci odvolání k Městskému soudu v Praze, podali dovolání k Nejvyššímu soudu. Rozsudkem z března 2012 Nejvyšší soud rozsudky podřízených soudů v rozsahu nepřiznaného zadostiučinění zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V květnu 2012 ministerstvo svůj původní postoj k nároku stěžovatelů přehodnotilo a přiznalo stěžovatelům zadostiučinění celkem 181 400 Kč. Řízení o náhradě škody před vnitrostátními soudy nicméně nadále probíhá.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé především namítali, že v souvislosti s délkou původního občanskoprávního řízení bylo porušeno jejich právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě chráněné článkem 6 Úmluvy. Na poli článku 13 Úmluvy potom kritizovali absenci vnitrostátního prostředku nápravy, prostřednictvím kterého by se nápravy v souvislosti s námitkou nepřiměřené délky řízení mohli domoci nápravy na vnitrostátní úrovni. Namítali rovněž, že Ústavní soud jim v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení chráněnou článkem 6 Úmluvy nezaslal vyjádření dalších účastníků řízení o jejich ústavní stížnosti.
První z námitek stěžovatelů Soud s ohledem na celkovou výši zadostiučinění, které bylo již stěžovatelům na vnitrostátní úrovni přiznáno, a skutečnost, že řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. stále probíhá, posoudil jako předčasnou a pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ji odmítl.
K námitce stěžovatelů na poli článku 13 Úmluvy Soud připomenul, že postup podle výše zmíněného zákona, prostřednictvím kterého stěžovatelé uplatnili své námitky týkající se délky řízení, je v zásadě třeba považovat za účinný a dostupný vnitrostátní prostředek nápravy porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování, zda byl prostředek nápravy účinný v konkrétním případě, přihlíží Soud mj. k výši náhrady, kterou stěžovatelé od státu obdrželi, přičemž zvýšenou pozornost je třeba věnovat rychlosti a celkové délce kompenzačního řízení. Samotná okolnost, že toto řízení v konkrétním případě požadavku rychlosti nevyhovuje, však bez dalšího nevede k závěru, že předmětný prostředek nápravy je neúčinný. Problém by však mohl nastat v situaci, kdyby s ohledem na skutečnost, že kompenzační řízení trvá v projednávaném případě již pět a půl roku, celková výše náhrady přiznané stěžovatelům nebyla adekvátní. Kompenzační řízení nicméně stále probíhá a konečná výše náhrady prozatím není známa. Nelze přitom vyloučit, že soudy při jejím určení k délce samotného kompenzačního řízení přihlédnou, jako tomu bylo například v případě Golha proti České republice (č. 7051/06, rozsudek ze dne 26. května 2011). I námitku vznesenou stěžovateli na poli článku 13 Úmluvy proto Soud odmítl jako nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
Ohledně tvrzeného porušení zásady kontradiktornosti v řízení před Ústavním soudem odkázal Soud na své rozhodnutí ve věci Holub proti České republice (č. 24880/05, rozhodnutí ze dne 14. prosince 2010), kterým prohlásil stížnost za nepřijatelnou pro nedostatek podstatné újmy ve smyslu kritéria nepřijatelnosti vtěleného do článku 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Ani stěžovatelům v projednávaném případě v souvislosti s výkonem jejich procesních práv podstatná újma nevznikla, neboť účastníci řízení před Ústavním soudem ve svých vyjádřeních v zásadě odkazovali na napadená rozhodnutí a nenamítali žádné nové, stěžovatelům neznámé, skutečnosti. Stěžovatelé se navíc omezují toliko na konstatování, že jim nebylo umožněno na předmětná vyjádření reagovat, aniž však jakkoliv specifikují, jaké argumenty (mimo ty, které již uplatnili ve své ústavní stížnosti) hodlali v reakci na daná vyjádření použít. Soud dále podotknul, že na základě jeho kritiky došlo ke změně dřívější praxe Ústavního soudu a projednávaná stížnost tedy nevyvolává důležité otázky výkladu nebo použití Úmluvy. Předmětná věc byla nakonec na vnitrostátní úrovni řádně posouzena, když žalobou stěžovatelů na ochranu osobnosti se zabývaly soudy dvou stupňů, přičemž tyto svá rozhodnutí vždy řádně odůvodnily. Námitku stěžovatelů týkající se spravedlivosti řízení před Ústavním soudem proto Soud rovněž odmítl jako nepřijatelnou.
Full & Egal Universal Law Academy