© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 27. května 2003 ve věci č. 77532/01 – Harrach proti České republice
Senát druhé sekce Soudu prohlásil stížnost namítající zejména porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1 z různých důvodů za nepřijatelnou. V návaznosti na žádost stěžovatele o znovuotevření řízení Soud stížnost přezkoumal a dne 18. května 2004 své předchozí rozhodnutí jednomyslně potvrdil.
(i) Skutkové okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 1941 ustanoven náhradním dědicem svého bratrance. Předmětný majetek se po smrti bratrance v květnu 1945 stal ležící pozůstalostí (hereditas iacens) a byl v červnu 1945 konfiskován podle prezidentského dekretu č. 12/1945 Sb.
V lednu 1993 požádal stěžovatel, rakouský a český občan, o vydání majetku. Okresní pozemkový úřad v Táboře v roce 1999 rozhodl dvakrát ve prospěch stěžovatele, jeho rozhodnutí však byla vzápětí zrušena Krajskými soudy v Hradci Králové a v Českých Budějovicích. Následně o restitučním nároku rozhodl pozemkový úřad negativně a toto rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem i Ústavním soudem.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) namítal, že soudy nesprávně posoudily jeho restituční nárok, protože se dekret č. 12/1945 Sb. neuplatňoval ex lege, rozhodnutí o konfiskaci nebylo řádně doručeno, konfiskační řízení bylo vedeno proti zemřelé osobě, ležící pozůstalost nemohla být předmětem konfiskace a vdova po zesnulém zůstaviteli nemohla být jeho opatrovnicí v konfiskačním řízení.
Soud v prvé řadě konstatoval, že není jeho úkolem revidovat rozhodnutí národních soudů, které věc řádně posoudily, a to ve veřejném jednání, kde měl stěžovatel plnou možnost uplatnit své argumenty atd. Stížnost byla tedy z tohoto hlediska zjevně neopodstatněná.
Část stížnosti týkající se samotného konfiskačního řízení pak byla neslučitelná s Úmluvou ratione temporis, neboť k událostem došlo dlouho před 18. březnem 1992, kdy Úmluva vešla pro Československo, resp. Českou republiku v platnost.
Na poli článku 1 Protokolu č. 1 (právo na ochranu majetku) poukazoval stěžovatel na fakt, že mu příslušel jak restituční titul, tak dědický titul a přesto mu majetek nebyl vydán.
Soud připomněl, že k použití článku 1 Protokolu č. 1 je třeba, aby stěžovatel prokázal, že mu nějaký majetek, alespoň ve formě legitimního očekávání konkretizace pohledávky, skutečně náležel. To se ovšem stěžovateli prokázat nepodařilo, protože restituční zákony nepřipouštěly, aby mu mohl být vydán majetek, jehož ostatně nikdy nebyl vlastníkem. Stížnostní námitka byla tedy neslučitelná ratione materiae s Úmluvou.
Ve vztahu k tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) ve spojení se článkem 6 odst. 1 Úmluvy Soud konstatoval, že v řízení stěžovatel nebyl viditelně nijak diskriminován a zamítnutí žádosti o vydání věci samo o sobě nepředstavuje diskriminaci. V tomto ohledu byla proto stížnost zjevně neopodstatněná. S ohledem na akcesorické postavení článku 14 Úmluvy a na konstatovanou neslučitelnost námitky na poli článku 1 Protokolu č. 1 pak i tato část stížnosti byla prohlášena za nepřijatelnou.
Full & Egal Universal Law Academy