© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 7. prosince 2010 ve věci č. 43905/04 – Haškovcová a Věříšová proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost namítající porušení majetkových práv, ke kterému mělo dojít tím, že byl stěžovatelkám s odstupem deseti let odebrán bez náhrady majetek několikamilionové hodnoty, který nabyly v souladu s právními předpisy a v dobré víře a který osobními pracemi i vlastními finančními zdroji zhodnotily, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
V říjnu 1992 stěžovatelky nabyly dohodou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích každá 1/16 domu v Praze. Zbývající část nemovitosti nabyl jejich otec. Po jeho smrti v říjnu 1993 stěžovatelky vlastnily každá 1/2 předmětného domu.
V červenci 1994 zrušil Ústavní soud nálezem publikovaným pod č. 164/1994 Sb. podmínku trvalého pobytu pro osoby oprávněné v restituci. Následně v říjnu 1995 strýc stěžovatelek proti nim podal žalobu na vydání 7/16 předmětného domu. V dubnu 2002 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým tento soud žalobě vyhověl a rozhodl, že stěžovatelky jsou povinny svému strýci vydat každá 3/16 předmětné nemovitosti.
Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud v listopadu 2003 odmítl, jelikož napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelky neuspěly ani u Ústavního soudu, který jejich ústavní stížnost v květnu 2004 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud připomněl, že oprávněné osoby nabyly restituovaného majetku s rizikem, že jejich nároky budou následně sníženy o nároky dosud neuspokojených oprávněných osob. Tento postup zákonodárce byl podle Ústavního soudu v souladu s účelem a smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích umožnit všem oprávněným osobám uspokojení restitučních nároků v rozsahu, který jim dle zákona přísluší. Na závěr Ústavní soud poznamenal, že stěžovatelky neuplatnily vůči strýci vzájemný nárok na náhradu rozdílu mezi cenou původní věci vydané jejich otci a cenou této věci, kterou byly nuceny vydat strýci, proto nemohl být předmětem rozhodování příslušných soudů a následně ani soudu Ústavního. Jejich tvrzení o tom, že žalobce na jejich úkor získal určitý majetkový prospěch, je tak pouze hypotetické.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1
Soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že zákon o mimosoudních rehabilitacích měl za cíl pouze zmírnit některé minulé křivdy a stěžovatelkám byla ponechána polovina jejich nemovitostí, byla zachována spravedlivá rovnováha mezi ochranou jejich majetkových práv a veřejným zájmem. Soud připustil, že zákonodárce po zásahu Ústavního soudu nestanovil žádnou lhůtu, ve které se osoby, jež dříve nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, mohly domáhat na ostatních v restituci oprávněných osobách vydání svého podílu, avšak jelikož v daném případě strýc stěžovatelek podal žalobu několik málo měsíců po vydání zrušovacího nálezu Ústavního soudu, nebyly stěžovatelky vystaveny dlouhotrvající nejistotě. Jejich stížnost proto z výše uvedených důvodů a s přihlédnutím k rozsahu prostoru pro volné uvážení, kterého stát v dané oblasti požívá, prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy