© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 8. července 2008 ve věci č. 33129/04 – Hejkrlíková proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že námitka porušení práva na přístup k Ústavnímu soudu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy je zjevně neopodstatněná. Také všechny další námitky porušení práv a svobod zaručených Úmluvou prohlásil Soud za nepřijatelné a stížnost též částečně vyškrtl ze seznamu pro zpětvzetí.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelce byla v restitučním řízení vydána část domu v Praze, jejímž původním vlastníkem byla babička stěžovatelky a matka Z. T. Vzhledem k tomu, že Z. T. v dané době nesplňoval podmínku trvalého pobytu zakotvenou v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nabyla celý tento podíl stěžovatelka.
Následně však Ústavní soud shledal podmínku trvalého pobytu za protiústavní (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. července 1994 publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994) a otevřel jemu a dalším osobám v obdobném postavení cestu k uplatnění nároku na restituci majetku i v případě, že již byl tento majetek mezitím na základě restitučního zákona vydán jiné oprávněné osobě (nález sp. zn. Pl. ÚS 24/96 ze dne 4. prosince 1996 publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 2/1997).
Z. T. se obrátil se svým nárokem na soudy, které jeho návrhu vyhověly: soud prvního stupně sice žalobu zamítl, ale odvolací soud jeho rozhodnutí změnil a uložil stěžovatelce povinnost vydat Z. T. polovinu části majetku, který stěžovatelka v restituci nabyla (ideální osmina předmětných nemovitostí). Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, následnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka navrhla pouze zrušení rozsudku městského soudu, a nikoli následného rozsudku Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání, svou ústavní stížnost tedy nesměřovala proti poslednímu procesnímu prostředku ochrany práva.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Předmětem stížnosti byla především námitka porušení práva na přístup k soudu vzhledem k postupu Ústavního soudu při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti podané stěžovatelkou a také námitka porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1.
a) Právo na přístup k soudu
Soud připomněl svůj rozsudek ve věci Bulena proti České republice (č. 57567/00, rozsudek ze dne 20. dubna 2004), kde konstatoval porušení práva na přístup k soudu v souvislosti s odmítnutím podané ústavní stížnosti s odůvodněním, že nesměřovala proti poslednímu prostředku ochrany práva, a položil vládě otázku, zda postup Ústavního soudu ve věci stěžovatelky nebyl i zde příliš formalistický, přičemž zároveň upozornil na to, že zákon o Ústavním soudu povinnost směřovat ústavní stížnost proti poslednímu prostředku ochrany práva výslovně neuvádí.
Soud předně konstatoval, že ve věci stěžovatelky není pochyb o tom, že ve své ústavní stížnosti navrhovala pouze zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli (byť v podtextu) také soudu dovolacího. Soud si dále všiml, že Nejvyšší soud rozhodoval ve věci rozsudkem, nezabýval se tedy jen otázkou přípustnosti dovolání, ale rozhodl o něm meritorně. I když to z příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu přímo nevyplývá (§ 72 odst. 1 hovoří jen o pravomocných rozhodnutích), bylo v souladu s obecnými principy práva (zejména principem právní jistoty) třeba napadnout před Ústavním soudem obě rozhodnutí, která byla pro stěžovatelku nepříznivá, tedy jak rozhodnutí odvolacího, tak rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatelka ostatně nijak nezpochybnila argument vlády, že povinnost směřovat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práva jasně vyplývá z praxe Ústavního soudu. Soud připustil, že v judikatuře Ústavního soudu lze nalézt i případy, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, rozhodnutí soudu dovolacího však ponechal v platnosti. Jak ale zdůraznil, nešlo v těchto případech o rozsudky, nýbrž pouze o rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítající podaná dovolání jako nepřípustná (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 501/04). S výjimkou případů svévole není totiž Soud povolán nahrazovat Ústavní soud při výkladu příslušných procesních pravidel ani při úvaze nad tím, jaké rozhodnutí přijmout v rámci petitu vymezeném stěžovatelem v ústavní stížnosti. Podle názoru Soudu nelze článek 6 Úmluvy vykládat tak, že by z něj pro ústavní soudy vyplývala povinnost z úřední povinnosti jít nad rámec toho, co stěžovatel požaduje, neboť takový požadavek by mohl vést až k přílišné volnosti a nedostatku předvídatelnosti (to však neznamená, že tak příslušný soud nemůže učinit, považuje-li to za vhodné).
Soud také připomněl, že stěžovatelka byla – pro řízení před Ústavním soudem povinně – zastoupena advokátem, přičemž nijak neozřejmila, co mu bránilo v tom směřovat ústavní stížnost, navíc podanou až ve lhůtě 60 dnů od rozsudku Nejvyššího soudu, také proti tomuto rozhodnutí. Netvrdila ani, že by takový postup pro ni znamenal nepřiměřenou zátěž.
Za daných okolností tedy podle mínění Soudu neučinila stěžovatelka vše, co od ní bylo rozumné očekávat, aby vyhověla formálním požadavkům kladeným na ústavní stížnost. Sama se tak připravila o přístup k soudu. Námitka porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy je tudíž zjevně neopodstatněná.
b) Právo na pokojné užívání majetku
Ve vztahu k článku 1 Protokolu č. 1 stěžovatelka jednak namítala, že jí obecné soudy uložily povinnost vydat žalobci větší podíl na předmětném domu, než na jaký měl na základě zákona nárok, jednak, že podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nemá nárok na kompenzaci za částky investované v mezidobí do předmětné nemovitosti.
Posledně uvedenou námitku vzala stěžovatelka sama zpět, neboť na vnitrostátní úrovni dosud neskončilo řízení o vydání bezdůvodného obohacení, které stěžovatelka proti Z. T. vede (soudy prvního a druhého stupně její žalobu zamítly, stěžovatelka poté podala dovolání).
Prvně uvedenou námitku Soud prohlásil za nepřijatelnou pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť – jak plyne z výše uvedené argumentace k námitce porušení práva na přístup k soudu – stěžovatelka se sama připravila o možnost meritorního přezkoumání své ústavní stížnosti, což z opačného pohledu znamená, že nedala státním orgánům dostatečnou příležitost napravit údajné porušení Úmluvy, které učinila předmětem své stížnosti k Soudu.
c) Další námitky
Stěžovatelka konečně namítala porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy také kvůli údajné nespravedlivosti řízení spočívající v nesprávném právním posouzení věci a svévolné aplikaci příslušných zákonných ustanovení. Rovněž tato námitka byla Soudem prohlášena za nepřijatelnou pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy.
Soud se konečně nemusel zabývat námitkou porušení práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, neboť ji stěžovatelka vzala zpět podobně jako část námitky porušení článku 1 Protokolu č. 1.
Full & Egal Universal Law Academy