© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 14. prosince 2010 ve věci č. 24880/05 – Holub proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost na porušení zásady kontradiktornosti v řízení před Ústavním soudem je namístě prohlásit za nepřijatelnou na základě nového kritéria přijatelnosti zavedeného s účinností od 1. června 2010 Protokolem č. 14, které vychází ze zásady de minimis non curat praetor.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel namítal, že jeho ústavní stížnost byla Ústavním soudem v roce 2005 odmítnuta, aniž mu byla zaslána pro informaci a k případnému komentáři vyjádření ostatních účastníků řízení k ústavní stížnosti (konkrétně vyjádření obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena).
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na porušení zásady kontradiktornosti, která je součástí práva na spravedlivé projednání věci ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Soud v minulosti opakovaně (ve vztahu k České republice poprvé ve věci Milatová a ostatní, č. 61811/00, rozsudek ze dne 21. června 2005) dospěl k závěru, že za dané situace má být v zásadě ponecháno na zvážení stěžovatele, zda vyjádření ostatních účastníků řízení vyžadují komentář z jeho strany.
Soud se v rámci zkoumání přijatelnosti stížnosti rozhodl ověřit splnění podmínek pro její zamítnutí na základě nového článku 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, který mu umožňuje prohlásit za nepřijatelnou každou stížnost za situace, kdy „stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání odůvodněnosti stížnosti, přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem“. Soud tedy případ hodnotil ve třech rovinách zmíněných v citovaném ustanovení:
a) Absence podstatné újmy
V prvních rozhodnutích aplikujících nové kritérium přijatelnosti měl Soud tendenci zohledňovat především to, o co stěžovateli šlo v řízení na vnitrostátní úrovni (např. nejde-li o bagatelní majetkový spor), přičemž připouštěl, že i v těchto případech může být řešena nějaká principiální věc, která má pro stěžovatele svůj význam v jiné rovině než čistě finanční.
V projednávané věci se Soud nicméně nezabýval hodnotou předmětu vnitrostátního řízení před obecnými soudy (která nebyla nijak zanedbatelná), ale tím, jakou újmu stěžovatel utrpěl v důsledku namítaného porušení Úmluvy, tedy tím, že nebyl seznámen s vyjádřeními ostatních účastníků řízení k jeho ústavní stížnosti. Soud v tomto ohledu uznal, že – vzhledem k obsahu zaslaných vyjádření, v nichž soudy více či méně odkazovaly na argumentaci obsaženou v jejich rozhodnutích, a vzhledem k tomu, že stěžovatel nezmiňoval žádné argumenty, které hodlal před Ústavním soudem uplatnit v reakci na předmětná vyjádření – nelze mít za to, že by postup Ústavního soudu způsobil stěžovateli podstatnou újmu.
Na okraj je třeba poznamenat, že vláda považovala tyto okolnosti za dostatečný důkaz toho, že stěžovatel neutrpěl újmu žádnou, a tudíž bylo možno jeho stížnost odmítnout také pro zjevnou neopodstatněnost. Soud se nicméně nevydal touto cestou, která by ho přivedla do rozporu s ustálenou judikaturou.
b) Absence zájmu na dalším projednávání případu
U této podmínky vzal Soud v potaz, že podobnými stížnostmi se již v minulosti zabýval (viz rozsudek ve věci Milatová a ostatní proti České republice) a že Ústavní soud v reakci na to poněkud upravil svoji praxi (plénum Ústavního soudu přijalo vnitřní doporučení pro soudce zpravodaje, aby vyjádření účastníků byla zasílána stěžovateli na vědomí s přiměřenou lhůtou k případné replice, obsahují-li nějaké nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, a to i v případě pochybností o tom, zda je skutečně obsahují).
c) Řádné projednání případu vnitrostátním soudem
Soud se vydal cestou výkladu, podle něhož je podmínka projednání případu na vnitrostátní úrovni splněna tím, že předmětem soudního přezkumu se stala věc stěžovatele ve smyslu např. jeho žaloby v civilních věcech nebo obvinění v řízení trestním, tedy nikoli tím (jak se snažila argumentovat vláda), že byla projednána jeho námitka porušení Úmluvy, se kterou se obrátil na Soud. Je zřejmé, že výklad této třetí podmínky ještě není zcela ustálen, o čemž svědčí mimo jiné i příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí ve věci Holub. Důležité však je, že Soud konstatoval splnění této podmínky, neboť ve věci stěžovatele rozhodovaly obecné soudy několika stupňů. Ačkoli postup Ústavního soudu, který byl předmětem stížností k Soudu, pochopitelně žádný vnitrostátní orgán nepřezkoumával, nebrání tato skutečnost použití článku 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy obsahujícího nové kritérium přijatelnosti.
Full & Egal Universal Law Academy