© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 3. června 2008 ve věci č. 28204/04 – Hýbner proti České republice
Soud prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost opírající se čl. 5 odst. 1 písm. a) a článek 14 Úmluvy, ve které stěžovatel tvrdil, že byl diskriminován z důvodu svého statusu invalidního důchodce a že bylo porušeno jeho právo na svobodu, jelikož byl umístěn do věznice s přísnějším režimem ochrany, než do jaké měl být umístěn podle odsuzujícího rozsudku.
(i) Skutkové okolnosti případu
Stěžovatel od roku 2000 pobírá plný invalidní důchod. V roce 2003 byl za trestný čin podvodu odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců, který si měl odpykat ve věznici s dohledem. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do specializovaného oddělení pro výkon trestu trvale pracovně nezařaditelných odsouzených do věznice s dohledem, které bylo zřízeno ve vazební věznici Brno-Bohunice.
V průběhu roku 2004 se stěžovatel obrátil postupně na Krajské státní zastupitelství v Brně, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Ústavní soud. Jeho stížnost směřující zejména proti způsobu zajištění vnější bezpečnosti, které podle něj neodpovídala věznici s dohledem, a s tím související námitku diskriminace všechny tyto instituce odmítly.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Ve své stížnosti k Soudu stěžovatel namítal, že zejména rozměry okna, skutečnost, že byly zamřížované, existence tzv. „katrů“ oddělující specializované oddělení od ostatních prostor věznice, rozměry a uspořádání vycházkového prostoru, skutečnost, že se na oddělení pohybovali též uniformovaní dozorci, a neodůvodněné omezení možností vycházek a přerušení trestu bylo v rozporu s předpisy upravujícími zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti věznice s dohledem, a představovalo tak zbavení osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Důvodem tohoto zacházení byl podle stěžovatele jeho status invalidního důchodce, čímž došlo též k porušení zákazu diskriminace zakotveného v článku 14 Úmluvy.
a) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy
Soud na úvod odůvodnění svého rozhodnutí na poli článku 5 Úmluvy připomněl, že každé zbavení svobody musí být řádné, tedy v souladu s hmotným i procesním vnitrostátním právem, a že místo realizace zbavení svobody musí odpovídat účelu tohoto opatření. Soud dále konstatoval, že Česká republika se rozhodla odsouzené, kteří jsou trvale nezpůsobilí k výkonu práce, umístit do specializovaných oddělení, aby jim bylo poskytnuto náležité zacházení beroucí v potaz jejich zdravotní handicap. V rozhodné době existovalo pro odsouzené do věznice s dohledem pouze jedno oddělení, a to oddělení ve vazební věznici Brno-Bohunice, a proto do něj byl stěžovatel umístěn.
Soud poznamenal, že skutečnost, že vnější ostraha této vazební věznice byla přísnější, než jaká byla předepsána pro věznice s dohledem, nezabránila stěžovateli, aby mohl požívat jisté míry svobody, kterou odsouzení ve věznicích s dohledem požívají. Stěžovatel mohl pracovat mimo prostory věznice, mohl věznici opustit při příležitosti návštěvy své družky a měl možnost dočasně přerušit výkon trestu. Z dokumentů předložených vládou dále vyplynulo, že ačkoli to stěžovatel popíral, měl možnost opouštět věznici i mimo čas pracovních aktivit. Ohledně mříží na oknech věznice Soud podotkl, že tyto by ve věznici s dohledem podle českých právních předpisů neměly být, nicméně s ohledem na praktické požadavky zabránění útěku vězňů z celé vazební věznice a míry uvážení, které státy v dané oblasti mají, tato skutečnost nemůže zakládat porušení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. Stejně tomu je s občasnou přítomností dozorců na oddělení, kde podle právních předpisů měli být pouze vychovatelé, či s výhledem do vězeňského koridoru se strážní věží. Soud tak dospěl k závěru, že stát nejen vyhověl rozsudku vnitrostátního soudu určujícímu typ věznice, kde měl stěžovatel vykonat trest odnětí svobody, ale též zajistil stěžovateli adekvátní podmínky umožňující splnění účelu trestu a dosažení náležité tělesné i duševní pohody.
b) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy
Na poli článku 14 Úmluvy Soud konstatoval, že i za předpokladu, že se stěžovateli dostalo odlišného zacházení, tak s ohledem na svůj předešlý závěr, že podmínky zbavení svobody byly v souladu s článkem 5 Úmluvy a byly způsobilé mu zajistit náležitou životní pohodu, tyto skutečnosti představují objektivní a rozumné zdůvodnění situace, na kterou stěžovatel poukázal.
c) Závěr
Na základě těchto úvah dospěl Soud k závěru, že stížnost na porušení čl. 5 odst. 1 písm. a) a článku 14 Úmluvy je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy