© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 1. února 2011 ve věci č. 15400/04 – Hykel proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stížnost opírající se o právo na spravedlivý proces a vlastnické právo a vyvěrající z neúspěšné žaloby stěžovatele na určení vlastnictví je nepřijatelná zčásti pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost.
(i) Okolnosti případu
V roce 1965 bylo manželům S. na základě vládního nařízení o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi v socialistickém sektoru za účelem zajištění provozu místního letiště zkonfiskováno několik pozemků ve prospěch Svazarmu. V roce 1983 stěžovatel dva z těchto pozemků koupil od dcer manželů S. Následně byl stěžovatel zapsán jako vlastník těchto pozemků do evidence nemovitostí a posléze i do katastru nemovitostí. Vlastnické právo stěžovatele v roce 1993 potvrdil okresní pozemkový úřad.
V letech 1995-1996 probíhala mezi stěžovatelem a leteckým klubem, právním nástupcem Svazarmu, jednání o prodeji či pronájmu daných pozemků, avšak bez úspěchu, jelikož letecký klub na základě nových informací usoudil, že pozemky jsou ve vlastnictví státu, a podal žalobu na určení vlastnického práva. Soudy mu daly zapravdu, když dospěly k závěru, že stěžovatel není vlastníkem předmětných pozemků. Dcery manželů S. totiž na něj nemohly převést vlastnické právo k pozemkům, poněvadž v rozhodném okamžiku nebyly jejich vlastníky ony, nýbrž stát.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud konstatoval, že z okolností případu je zřejmé, že stěžovatel nebyl vlastníkem daných pozemků, jelikož ty již v roce 1965 nabyl stát. Stěžovatel neměl ani „legitimní očekávání“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, protože žádné konečné rozhodnutí vnitrostátních orgánů mu vlastnické právo nepřiznávalo. Oznámení pozemkového úřadu za takové rozhodnutí podle Soudu považovat nelze. Všechny vnitrostátní soudy, které se věcí zabývaly, dospěly shodně k závěru, že stěžovatel není vlastníkem daných pozemků. Podle názoru Soudu nic nenasvědčuje tomu, že by jejich závěry byly svévolné či v rozporu s vnitrostátním právem. Soud dále poznamenal, že stěžovatelovo vlastnické právo sice bylo zapsáno v katastru nemovitostí, avšak vzhledem k tomu, že zápis má pouze deklaratorní povahu, ani on nemohl založit legitimní očekávání stěžovatele. Stěžovatel rovněž v rozporu se svým tvrzením neplatil z daných pozemků daň z nemovitostí, a finanční úřad ho proto za vlastníka pozemků nepovažoval. Stěžovatel tedy neměl žádné vlastnické právo a článek 1 Protokolu č. 1 není na jeho případ použitelný.
Stejně tak se na jeho případ nevztahuje ani článek 14 Úmluvy, neboť tento článek nemá samostatnou použitelnost, ale uplatní se pouze za předpokladu, že daná námitka spadá do působnosti jiného článku Úmluvy, což v daném případě nenastalo. I námitka porušení zákazu diskriminace je proto nepřijatelná pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.
K námitce nespravedlivosti řízení o určení vlastnického práva Soud uvedl, že rozhodnutí soudů byla dostatečně odůvodněna a nevykazují známky svévole. Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, měl možnost uplatnit své argumenty, navrhovat důkazy a vyjádřit se k provedeným důkazům. Námitka porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy je proto zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy