© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 21. března 2006 ve věci č. 64660/01 – Janata proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost týkající se spravedlivosti soudního řízení, jejímž základem byla kritika chybného postupu českých soudů, kvůli němuž rozsudek, ze kterého následné soudní řízení vedené stěžovatelem vycházelo, nenabyl právní moci.
(i) Okolnosti případu
Předtím, než se v roce 1993 stal stěžovatel vlastníkem nájemního bytu, vydal Obvodní soud pro Prahu 1 v roce 1990 rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o ukončení nájmu předmětného bytu ze strany pana X a paní Z a o povinnosti vlastníka bytu poskytnout jim byt náhradní.
Stěžovatel se v únoru 1994 obrátil na obvodní soud se žalobou, aby dosáhl toho, že vyklizení jeho bytu nebude podmíněno poskytnutím bytu náhradního. Obvodní soud v červnu 1995 žalobu zamítl s tím, že ani nové skutečnosti neodůvodňují změnu původního rozsudku. Městský soud v Praze však byl jiného názoru, rozsudek v srpnu 1996 zrušil a věc vrátil k novému řízení za účelem doplnění dokazování. Obvodní soud v červnu 1997 znovu dospěl k zamítavému rozhodnutí.
Městský soud v lednu 1998 rozsudek sice potvrdil, avšak ze zcela jiných důvodů: podle jeho zjištění původní rozsudek z roku 1990 nenabyl nikdy právní moci, protože stěžovatelova manželka paní Y nebyla účastnicí řízení, ačkoli jí byl rozsudek v březnu 1992 (omylem) doručen. Původní rozsudek navíc nebyl platně opraven v tom smyslu, aby se paní Y účastnicí řízení stala.
Nejvyšší soud v lednu 2000 zamítl stěžovatelovo dovolání, následná ústavní stížnost byla odmítnuta v srpnu 2000.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel poukazoval na nespravedlivost řízení a na nemožnost dosáhnout přezkumu své věci soudem.
Soud konstatoval, že se stěžovatel domáhá přezkumu výsledku řízení před domácími soudy. V tomto ohledu však není úkolem Soudu napravovat veškeré skutkové nebo právní omyly, jichž se domácí soudy mohly dopustit; dokazování se navíc primárně řídí vnitrostátními právními předpisy. V souladu se stanoviskem vlády Soud poznamenal, že stěžovatel byl po celou dobu řízení právně zastoupen a mohl v řízení řádně uplatňovat své argumenty.
Jedním ze základních aspektů právního státu je podle Soudu i princip právní jistoty, z něhož vyplývá zásada věci rozsouzené, tedy právní moci (konečnosti) soudních rozsudků. Konečné rozsudky lze přezkoumávat jen za specifických okolností podstatné a nevyhnutelné povahy. Soud se nedomnívá, že by právní závěry českých soudů o tom, že původní rozsudek nenabyl právní moci, byly v rozporu s občanským soudním řádem a logikou, když se původní rozsudek netýkal stejných účastníků.
Navíc stěžovatel mohl kdykoli podat novou žalobu, aby dosáhl rozhodnutí o zrušení nájmu bytu a jeho vyklizení bez určité formy náhrady.
Stížnost na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tedy byla zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy