© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 3. června 2008 ve věcech č. 32415/06 a č. 32216/07 –Jedličková a Jedlička proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně za zjevně neopodstatněnou dvojici stížností prarodiče a rodiče nezletilého dítěte, kteří namítali především porušení svého práva na respektování rodinného života v důsledku nedostatečného prosazování soudem určeného styku s dítětem.
(i) Okolnosti případu
Stěžovateli jsou babička z otcovy strany a otec nezletilé K., narozené v roce 1992. Péče o dceru byla v roce 1996 svěřena matce. Rozsudkem Městského soudu v Praze z května 1997 byla schválena dohoda rodičů o styku stěžovatele s dítětem, v jehož rámci se měl uskutečňovat i styk dítěte se stěžovatelkou.
Na konci roku 2002 nezletilá začala do té doby normálně probíhající styk odmítat. Opatrovník po provedeném šetření doporučil, aby matka s dcerou navštívily psychologa a věcí se z popudu stěžovatelů a posléze také matky nezletilé začaly vedle opatrovníka (Městský úřad Říčany) zabývat také soudy. Stěžovatelé požadovali různá opatření (předběžná opatření o styku, výkon rozhodnutí, svěření dítěte do péče ústavu, návrh na určení styku) vůči matce a dítěti, které však soudy většinou zamítly. Znalecký posudek z roku 2004 dospěl k závěru, že především rodiče by měli změnit svůj přístup, a doporučil jim rodinnou terapii. V mezidobí byla plánována nebo se i uskutečnila některá setkání nezletilé se stěžovateli, ta na podzim roku 2007 sama obnovila své styky se stěžovatelkou.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé především namítali porušení práva na rodinný život podle článku 8 Úmluvy, neboť státní orgány údajně nevyvinuly dostatečné úsilí k prosazení rozsudku městského soudu z roku 1997. Dále namítali, že za dané situace v rozporu se článkem 9 Úmluvy nemohou dítěti vštěpovat svoji židovskou kulturu, že jsou v rozporu se článkem 14 Úmluvy diskriminováni a že stěžovatel v rozporu s článkem 13 Úmluvy nemá k dispozici účinný prostředek nápravy.
a) K tvrzenému porušení práva na rodinný život
Vláda s odkazem na rozsudek ve věci Zavřel proti České republice (č. 14044/05, rozsudek ze dne 18. ledna 2007) vznesla námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, konkrétně žádosti o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle novelizovaného zákona č. 82/1998 Sb. Podle Soudu však vláda nepředložila žádné příklady úspěšného uplatnění takového prostředku nápravy, přičemž na poli článku 8 na rozdíl od nepřiměřené délky řízení neexistují abstraktní standardy hodnocení jeho účinnosti; za této situace je podle Soudu nezbytné zhodnotit informace o praktickém fungování takového prostředku nápravy, a je tudíž třeba počkat, jak se praxe vyvine.
V meritu Soud připomněl, že na poli práva na rodinný život mají státní orgány i pozitivní povinnosti, přičemž je namístě zjistit, zda k usnadnění styku přijaly veškerá potřebná opatření, která po nich lze rozumně požadovat. Při tom Soud ověřuje, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi různými zájmy zainteresovaných osob i společnosti.
Soud uvedl, že státní orgány reagovaly poměrně rychle. U nezletilé nebyl zjištěn syndrom odcizeného rodiče nebo vědomá manipulace ze strany matky, takže se rodinná terapie považovala za jediné řešení. Z tohoto důvodu a také s ohledem na přání nezletilé byly většinou zamítány návrhy na výkon rozhodnutí. Opatrovník hledal vhodného terapeuta a došlo i k zorganizování řady setkání za přítomnosti odborníků. Nezletilá se nakonec sama rozhodla opětovně navázat styky se stěžovatelkou. Podle mínění Soudu za výjimečných okolností případu bránil vyšší zájem dítěte, v době rozhodování Soudu šestnáctiletého, státním orgánům jít dál, přičemž by jak donucení, tak oddělené určení styku dítěte se stěžovatelkou mohlo být kontraproduktivní. Navíc i chování stěžovatele přispělo ke zhoršení vztahů s nezletilou. Za daných okolností lze dle Soudu uzavřít, že vnitrostátní orgány byly v lepším postavení při hledání rovnováhy mezi zájmem dítěte na klidném prostředí a zájmy stěžovatelů, a proto k porušení pozitivních povinností vyplývajících z článku 8 Úmluvy nedošlo. Soud proto tuto část stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
b) K ostatním námitkám stěžovatelů
Předně, námitku porušení svobody vyznání považoval Soud za vyřešenou na poli článku 8 Úmluvy. Dále, námitku diskriminace stěžovatelé neuplatnili u Ústavního soudu a rozhodnutí vnitrostátních soudů byla vedena rodinnou situací a chováním rodičů a dítěte, nikoli postavením stěžovatelů. Konečně, námitku stěžovatele o chybějících prostředcích nápravy nelze přijmout s ohledem na absenci hájitelného tvrzení o porušení článku 8 Úmluvy, když byla tato část stížnosti označena za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy