© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 25. září 2008 ve věci č. 28465/06 – Kabešová a Ondráček proti České republice
Senát páté sekce Soudu jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou stížnost matky a nevlastního bratra nezletilého dítěte na porušení práva na rodinný život, na přiměřenou délku řízení a na účinný prostředek nápravy.
(i) Skutkové okolnosti případu
Stížnost podali matka a nevlastní bratr nezletilé L., narozené v roce 1990. V roce 1998 bylo zahájeno rozvodové řízení rodičů nezletilé, které skončilo v roce 2007 vydáním rozsudku o rozvodu. Na začátku rozvodového řízení pečovali rodiče o nezletilou střídavě; tuto formu péče pro dobu po rozvodu stanovil původně i obvodní soud. Konflikty mezi rodiči se však postupně vyhrotily do takové míry, že na návrh kolizního opatrovníka byla nezletilá předběžným opatřením obvodního soudu v roce 2001 umístěna na léčebný pobyt na dětskou psychiatrii, následně do dětského diagnostického ústavu a nakonec do dětského domova. Odtud byla v roce 2002 předběžným opatřením soudu propuštěna do péče otce. V roce 2003 rozhodl obvodní soud o svěření nezletilé pro dobu po rozvodu otci, a to s poukazem na preferenci samotné nezletilé, lepší výchovné schopnosti otce i na skutečnost, že dívka u otce žila a jejich pouto mezitím zesílilo. Matka tento rozsudek neúspěšně napadla odvoláním a poté se obrátila na Ústavní soud. Ten v roce 2005 konstatoval jistá minulá pochybení úřadů, jež vůči stěžovatelce nepostupovaly vhodně, i zařízení, do jehož péče byla dívka v roce 2001 svěřena a které bránilo matce v kontaktech s dcerou, aniž by to však mohlo mít vliv na správnost rozsudku, a stížnost odmítl.
V letech 2001 až 2007 se obvodní soud zabýval řadou návrhů na vydání předběžného opatření a na výkon rozhodnutí, kdy se oba stěžovatelé domáhali styku s nezletilou a jeho realizace. V letech 2002 až 2007 docházelo k asistovaným setkáním stěžovatelů s nezletilou, která však většinou vyjadřovala přání se s matkou nebo s bratrem nestýkat. Opatrovník nezletilé vyvíjel značnou aktivitu, která však k vyřešení konfliktní situace nevedla.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé v prvé řadě na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy kritizovali délku řízení o rozvodu a o poměrech nezletilé před rozvodem a po něm. Soud tu však akceptoval námitky vlády, zejména stran nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, kdy se stěžovatelé neobrátili na soud se svým nárokem na přiměřené zadostiučinění.
Stěžovatelé dále poukazovali na porušení svého práva na respektování soukromého a rodinného života dle článku 8 Úmluvy, a to především v důsledku toho, že vnitrostátní orgány se nedostatečně angažovaly při zajištění výkonu práva stěžovatelů na styk s nezletilou. Vláda tu mimo jiné namítala, že není dán rodinný život mezi stěžovatelem a nezletilou jakož jeho nevlastní sestrou, a stěžovatel proto není v postavení oběti porušení článku 8 Úmluvy. Podle Soudu se však dané ustanovení může vztahovat i na potenciální vztahy, které by se bývaly mohly rozvinout, např. mezi biologickým otcem a nemanželským dítětem (Nylund proti Finsku, č. 27110/95, rozhodnutí ze dne 29. června 1999). Zároveň je nutné zohlednit, že české soudy přiznaly stěžovateli právo na styk s nezletilou, čímž akceptovaly, že mezi nimi existuje rodinné pouto zasluhující soudní ochranu.
V meritu Soud připomněl, že z pozitivního závazku státu v rámci článku 8 může vyplývat i povinnost přijmout opatření ve vztazích mezi jednotlivci, včetně vhodných opatření k zabezpečení styku mezi rodičem a dítětem. Státní orgány tu musí brát ohled na zájmy, práva a svobody všech dotčených osob a zejména na nejlepší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá nezbytná opatření, která od nich bylo možné v okolnostech případu rozumně očekávat (Voleský proti České republice, č. 63627/00, rozsudek ze dne 29. června 2004, § 118-119).
Co se týče projednávaného případu, Soud poznamenal, že právo stěžovatelů na asistovaná setkání s dcerou bylo uznáno předběžnými opatřeními z roku 2002 a tato úprava setrvala v platnosti až do vydání rozsudku o rozvodu v roce 2007. Nicméně už v době přijetí těchto předběžných opatření – a ne až v důsledku prodlení s jejich výkonem ze strany vnitrostátních orgánů – se ukázalo, že si dívka nepřeje se s matkou a nevlastním bratrem stýkat. Za této situace považovaly české orgány za nutné přistoupit k terapii a psychologické asistenci a uskutečnila se řada setkání stěžovatelů s nezletilou za přítomnosti odborníků, aniž by však vedla k normalizaci vztahů. Dítě nakonec bylo nároky na součinnost při řešení daného stavu přetíženo a podle znalců se dostalo do stavu, kdy nemělo jinou možnost než se ztotožnit s pozicí rodiče, s nímž žilo. Za těchto okolností nelze vyčítat vnitrostátním soudům, že nikdy nenařídily nucené předání nezletilé. S ohledem na nejlepší zájem dítěte by tu donucovací opatření mohla být kontraproduktivní. Soud připomněl, že pozitivní závazky státu vyplývající z Úmluvy neznějí na výsledek, ale pouze na prostředky. Veřejné orgány nejsou všemocné, zejména pokud jsou v oblasti rodinného života konfrontovány s rodiči neschopnými překonat svou nevraživost a opomíjejícími zájmy vlastního dítěte. Soud uzavřel, že v projednávaném případě nedošlo k porušení pozitivních závazků státu ani k překročení prostoru pro uvážení ve smyslu článku 8 Úmluvy. Tuto část stížnosti proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Jelikož tedy stěžovatelé nevznesli hájitelné tvrzení porušení článku 8 Úmluvy, Soudu nezbylo než označit za zjevně neopodstatněnou i jejich námitku o porušení práva na účinný vnitrostátní prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy