Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 6. dubna 2023 ve věci č. 20647/21 – Karas proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost otce, kterému byl stanoven asistovaný kontakt s dítětem v rozsahu třikrát ročně na jednu hodinu. Soud zohlednil, že vnitrostátní orgány daly stěžovateli před omezením kontaktu dostatek příležitostí k rozvinutí vztahu s dítětem a prokázání rodičovských schopností, soudy postupovaly v řízení pečlivě a stěžovatel byl do rozhodovacího procesu řádně zapojen.
I. Skutkové okolnosti
Vzhledem k vyhroceným vztahům mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou byl režim kontaktu stěžovatele s dcerou před rozhodnutím ve věci samé opakovaně upravován řadou předběžných opatření.
Poté, co byla dcera nejprve svěřena do střídavé péče obou rodičů, byla v dubnu 2017 svěřena do péče matky a stěžovateli bylo přiznáno právo se s dcerou stýkat dvakrát týdně. Stěžovatel dceru ze styku opakovaně vracel pozdě, přičemž v jednom případě dceru matce nepředal vůbec, což vedlo k nařízení výkonu rozhodnutí o odebrání dítěte stěžovateli a jeho navrácení matce. Okresní soud následně v únoru 2018 styk stěžovatele s dcerou zakázal, neboť shledal, že přístup stěžovatele ohrožuje její zdravý vývoj. Zohlednil přitom též manipulativní chování stěžovatele a jeho falešné obviňování matky, které vedlo k několika policejním zásahům a zbytečným hospitalizacím dcery. V červenci 2018 bylo stěžovateli umožněno se s dcerou vídat jednou týdně pod dohledem sociálního pracovníka, nicméně vzhledem k jeho nevhodnému chování vůči sociálním pracovníkům byl jeho kontakt s dcerou v únoru 2019 opět zakázán.
V mezidobí byl stěžovatel odsouzen za nebezpečné pronásledování matky. Podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení trpěl těžkou formou paranoidní poruchy osobnosti.
V průběhu řízení ve věci samé okresní soud vyslechl oba rodiče a přihlédl k několika znaleckým posudkům. Znalci potvrdili, že navzdory své poruše osobnosti stěžovatel svou dceru miloval a ona k němu rovněž chovala pozitivní city, které však byly spojeny s nepříjemnými citovými prožitky. Podle znaleckého posudku vypracovaného znalcem navrženým stěžovatelem, není styk se stěžovatelem pro dceru prospěšný. Znalec doporučil, aby byl kontakt zakázán nebo probíhal v delších intervalech. Znalec dodal, že o změně rozsahu kontaktu stěžovatele s dcerou by bylo možné uvažovat za předpokladu, že by se stěžovatel podrobil terapii a kriticky nahlédl vlastního chování.
Okresní soud proto svěřil dceru do péče matky. Konstatoval, že stěžovatel má na dceru negativní vliv a přímý styk s ním není v jejím nejlepším zájmu, a omezil proto kontakt stěžovatele na třikrát jednu hodinu ročně pod dohledem sociálního pracovníka. Rozhodnutí potvrdil odvolací i Ústavní soud.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel na poli článků 6 a 8 Úmluvy namítal, že vnitrostátní soudy nepřipustily jím předložené důkazy a zasáhly do jeho rodinného života, neboť mu bylo znemožněno stýkat se s dcerou a podílet se na její výchově.
Soud úvodem konstatoval, že v projednávané věci bude posuzovat, zda byly důvody uvedené k omezení stykových práv stěžovatele relevantní a dostatečné a zda vnitrostátní orgány dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, přičemž je třeba mít na paměti, že zvláštní význam by měl být přikládán nejlepšímu zájmu dítěte (viz např. Sommerfeld proti Německu, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 64; Z. J. proti Litvě, č. 60092/12, rozsudek ze dne 29. dubna 2014, § 96). Soud považoval za rozhodující, zda vnitrostátní orgány učinily všechny nezbytné kroky k usnadnění kontaktu, které lze za konkrétních okolností tohoto případu rozumně požadovat.
Soud přisvědčil námitce vlády, že stěžovatel měl před omezením kontaktu dostatek příležitostí rozvinout svůj vztah s dcerou a prokázat své rodičovské schopnosti – od střídavé péče přes poměrně častý kontakt bez dohledu až po asistovaný kontakt. Zároveň vyzdvihl, že vnitrostátní soudy postupovaly v řízení pečlivě, zohlednily stěžovatelem tvrzený pozitivní vztah dítěte k němu, nepominuly však jeho negativní působení a agresivní chování a upřednostnily nejlepší zájem dítěte. Stěžovatel se s dítětem navíc nadále vídá a do rozhodovacího procesu byl zapojen v míře dostatečné k ochraně svých zájmů. Soud též poznamenal, že obecně je na vnitrostátních orgánech, aby rozhodly, zda jsou znalecké posudky potřebné (viz Strand Lobben proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 223), přičemž v projednávaném případě Soud dostatečně vysvětlil, proč nebylo dalšího znaleckého posudku požadovaného stěžovatelem zapotřebí.
Soud proto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.