© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 30. září 2003 ve věci č. 54407/00 – Karstová proti České republice
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že stížnost, v níž stěžovatelka argumentovala nejednotností judikatury Ústavního soudu, která se projevila v její neprospěch, a tím dokládala údajné porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a práva na ochranu majetku (článek 1 Protokolu č. 1), je zjevně neopodstatněná.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka v roce 1994 uzavřela se svojí zaměstnankyní dohodu o hmotné odpovědnosti. Po zjištění manka začala stěžovatelka usilovat soudní cestou o realizaci této hmotné odpovědnosti.
Okresní soud však žalobu zamítl s poukazem na absolutní neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti, v níž byla jako zaměstnavatelská strana označena „společnost Karst zastoupená paní Ivanou Karstovou“: podle soudu byla dohoda uzavřena neexistujícím subjektem, nadto se stěžovatelka nedomáhala ani použití obecných ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnance.
Krajský soud v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud, který ústavní stížnost v roce 1999 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť stěžovatelka pouze opakovala své námitky proti závěrům obecných soudů a neunesla důkazní břemeno.
Stěžovatelka ovšem ve stížnosti poukazovala na nález ze dne 12. července 2001, kde Ústavní soud v podobné situaci prohlásil dané použití práva obecným soudem za nadměrný formalismus, když navíc zákoník práce ani zaměstnavatelům nepředepisuje používání obchodního jména a občanský nebo obchodní zákoník se podpůrně nepoužijí; vůle stran byla jasná a soudy způsobily zjevnou nespravedlnost, při jejímž akceptování by nebylo dosaženo cíle občanského soudního řízení a právní ochrany.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud v souladu s ustálenou judikaturou poznamenal, že není jeho úkolem nahrazovat vnitrostátní soudní orgány, jimž v prvé řadě přísluší vykládat vnitrostátní zákonodárství. Soudu také nenáleží řešit skutkové nebo právní omyly vnitrostátních soudů, ledaže v důsledku těchto omylů došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou. Úmluva v článku 6 neupravuje otázky přípustnosti nebo hodnocení důkazů a nezaručuje účastníkům řízení právo na příznivé soudní rozhodnutí.
Stěžovatelka, zastoupená advokátem, měla plnou možnost uplatnit své argumenty před vnitrostátními soudy. Jen z toho, že dva senáty Ústavního soudu v podobných věcech rozhodly odlišně, nelze dovodit, že vnitrostátní řízení nebylo spravedlivé; rozhodnutí Ústavního soudu byla přijata s odstupem dvou let a druhé z nich nemělo žádný dopad na pravomocně skončené soudní řízení vedené stěžovatelkou.
Proto se tato část stížnosti jevila jako zjevně neopodstatněná.
b) K namítanému porušení článku 1 Protokolu č.1
Vnitrostátní soudy nepovažovaly za nutné zkoumat otázku existence vzniklé škody, protože žalobu zamítly z jiných důvodů. Tento jejich závěr ovšem nebyl svévolný, proto ani nelze zpochybnit postup soudů z hlediska práva na ochranu majetku. I tato část stížnosti byla tedy zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy