© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 6. ledna 2015 ve věci č. 415/07 – Klausecker proti Německu
Senát páté sekce Soudu dospěl většinou hlasů k závěru, že stížnost, v níž bylo namítáno, že stěžovatel se nemohl v rozporu s právem na přístup k soudu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy před vnitrostátními soudy účinně bránit proti rozhodnutí Evropského patentového úřadu o jeho nepřijetí na pozici patentového úředníka, jelikož tato mezinárodní organizace požívala v řízení před německými soudy jurisdikční imunitu, je nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel, který v 18 letech přišel při nehodě o levou ruku, levé oko, části prstů pravé ruky a utrpěl zranění levého ucha, a byl tak uznán osobou se závažným tělesným postižením, se v roce 2005 ucházel o zaměstnání u Evropského patentového úřadu („EPO“) v Mnichově, orgánu Evropské patentové organizace založené Evropskou patentovou úmluvou. Po úspěšném složení zkoušek prokazujících jeho technické a jazykové znalosti byl pozván k lékařské prohlídce, během níž byl uznán jako zdravotně způsobilý vykonávat pozici patentového úředníka. Přesto však nebyl do zaměstnání přijat pro nesplnění zdravotních požadavků, neboť dle vyšetřujícího lékaře existovalo vyšší riziko pracovní absence z důvodu nemocí a pravděpodobná předčasná pracovní nezpůsobilost. Stěžovatel se neúspěšně snažil dosáhnout nápravy u prezidenta Evropského patentového úřadu podáním „interního odvolání“ dle služebního řádu EPO. Dle názoru stěžovatele byl závěr vyplývající ze zdravotní prohlídky nedostatečný k prokázání skutečnosti, že v budoucnu nebude splňovat fyzické požadavky kladené na výkon dané pracovní pozice, přičemž namítal diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. Prezident EPO odmítl interní odvolání pro nepřípustnost, jelikož jej mohou podávat jen zaměstnanci Evropského patentového úřadu proti rozhodnutím zaměstnavatele. Stěžovatel však zaměstnancem EPO nebyl.
Na konci roku 2005 se stěžovatel obrátil přímo na Spolkový ústavní soud, přičemž tvrdil, že Evropský patentový úřad požívá jurisdikční imunity a jeho rozhodnutí jsou tak vyloučena z pravomoci vnitrostátních soudů. Namítal přitom porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu jakožto nedílné součásti práva na spravedlivý proces, neboť neměl před vnitrostátními soudy žádnou možnost obrany proti nepřijetí do zaměstnání v Evropském patentovém úřadu. Spolkový ústavní soud však stížnost shledal nepřípustnou s odůvodněním, že EPO jakožto mezinárodní organizace skutečně při výkonu svých činností požívá jurisdikčních imunit před německými soudy. Na druhou stranu však upozornil, že Spolkovému ústavnímu soudu přísluší pravomoc přezkoumávat ústavnost všech „aktů orgánů veřejné moci“, kterýžto pojem zahrnuje také akty nadnárodních orgánů jako je EPO. Rozhodnutí prezidenta EPO v pracovně právních záležitostech jsou však toliko interními akty orgánu mezinárodní organizace bez jakýchkoli vnějších účinků, a proto je nelze považovat za akty přezkoumatelné v rámci ústavního soudnictví.
V únoru 2006 se stěžovatel obrátil i na Správní soud Mezinárodní organizace práce („MOP“), jako vrcholný orgán rozhodující spory mezi Evropským patentovým úřadem a jeho zaměstnanci, kde namítal, že byl diskriminován na základě svého zdravotního postižení a že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V červnu 2007 Správní soud jeho stížnost odmítl. Potvrdil, že má značně omezenou pravomoc, pod níž nespadají spory mezi EPO a osobami, které nejsou ve vztahu k dané mezinárodní organizaci v pracovně právním vztahu jako stěžovatel. Dále Správní soud konstatoval, že nemá ani pravomoc nařídit EPO, aby se v konkrétních případech vzdal své jurisdikční imunity.
Evropský patentový úřad následně v srpnu 2007 ustoupil a souhlasil s předložením sporu rozhodčímu soudu. V tomto ohledu též zaslal stěžovateli návrh rozhodčí smlouvy. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil, jelikož dle jeho názoru smlouva porušovala článek 6 Úmluvy, zejména co se týče práva na veřejné projednání věci, a tak Evropský patentový úřad znovu vyzval, aby se vzdal své imunity za účelem předložení věci německým soudům. EPO však stál za svým názorem, že se nemůže vzdát své imunity, kterou Evropské patentové organizaci přiznaly přímo členské státy. Slíbil však, že přezkoumá nové návrhy stěžovatele na obsah rozhodčí smlouvy a že je připraven předložit věc rozhodčímu soudu, který by rozhodoval podle stejných pravidel, jako kdyby byl stěžovatel zaměstnancem EPO. Stěžovatel na poslední dopis EPO již dále nereagoval.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
V řízení před Soudem stěžovatel namítal, že mu byl odepřen přístup k soudům, zejména pak ve vztahu ke Spolkovému ústavnímu soudu, kde by se mohl bránit diskriminaci z důvodu svého zdravotního postižení v rozporu s článkem 6 a 13 Úmluvy. Porušení článku 6 spatřoval také v postupu Evropského patentového úřadu, který se odmítl vzdát své jurisdikční imunity, jakož i v postupu, jakým bylo vyřízeno jeho „interní“ odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí do zaměstnání. Dle názoru stěžovatele pak řízení o odvolání v rámci EPO, jakož i řízení před Správním soudem MOP, nesplňovalo požadavek nezávislosti ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
a) K postupu vnitrostátních soudů
K námitce vlády se Soud nejdříve zabýval otázkou, zda se v daném případě, kdy stěžovatel usiloval o přijetí do „mezinárodní civilní služby“, jednalo o „občanské právo“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto ohledu Soud zopakoval, že Úmluva ani její protokoly nezaručují právo na přijetí do civilní služby. To však neznamená, že civilní zaměstnanci nejsou chráněni Úmluvou ani v jiných směrech (Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku, č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 19. dubna 2007, § 57). V projednávané věci se dle Soudu stěžovatel nedomáhal práva na přijetí do služby, nýbrž namítal porušení svého práva nebýt diskriminován z důvodu zdravotního stavu. Současně v projednávaném případě není stěžovatel civilním zaměstnancem žalovaného státu ani úředníkem Evropského patentového úřadu. Vyloučení z jurisdikce německých soudů pak není vázáno na postavení stěžovatele, ale na postavení Evropské patentové organizace, která jako mezinárodní organizace požívá jurisdikční imunitu, kterou není možné chápat jako hmotné právo, ale spíše jako procesní prostředek bránící tomu, aby stěžovatelé zahájily proti organizaci řízení před vnitrostátními soudy (Fogarty proti Spojenému království, č. 37112/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001, § 26). Soud nakonec nepovažoval za nezbytné rozhodnout, zda se čl. 6 odst. 1 Úmluvy uplatní či nikoliv a přistoupil rovnou k projednání věci samé s předpokladem, že tomu tak je, a to z následujících důvodů.
Soud zdůraznil, že právo na přístup k soudu není absolutní a může proto podléhat určitým omezením. Tato však nesmějí omezit právo na přístup k soudu způsobem, že by byla dotčena samotná podstata daného práva. Omezení pak musejí sledovat legitimní cíl a být vzhledem k tomuto legitimnímu cíli přiměřená (Waite a Kennedy proti Německu, č. 26083/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 1999, § 59). Soud dále připomněl, že pokud státy za účelem užší spolupráce zakládají a vstupují do mezinárodních organizací, na něž přenášejí výkon některých pravomocí a v jejichž prospěch poskytují jurisdikční imunity, bylo by v rozporu se smyslem a účelem Úmluvy, pokud by se tím mohly zbavit své odpovědnosti za dodržování práv plynoucích z Úmluvy, kterážto je určena k tomu, aby zaručovala práva praktická a účinná, nikoliv práva teoretická a iluzorní (Airey proti Irsku, č. 6289/73, rozsudek ze dne 9. října 1979, § 24). Z pohledu Soudu je tak pro určení, , zda vyloučením činnosti Evropské patentové organizace z pravomoci vnitrostátních soudů je v souladu s Úmluvou, rozhodující,, zda stěžovatel měl k dispozici přiměřené alternativní prostředky obrany práv zaručených Úmluvou (Waite and Kennedy proti Německu, cit. výše, § 68)
V daném případě Soud shledal, že udělení jurisdikční imunity EPO, v jehož důsledku došlo k omezení práva stěžovatele na přístup k vnitrostátním soudům, sledovalo legitimní cíl spočívající v zajištění řádného fungování této mezinárodní organizace. Co se týče přiměřenosti daného omezení, Soud konstatoval, že rozhodnutí EPO o nepřijetí stěžovatele do pracovního poměru nebylo meritorně projednáno v rámci institutu „interního odvolání“ ani Správním soudem v rámci MOP. Tím bylo zasaženo do samotné podstaty práva na přístup k soudu a je tedy otázkou, zda byl stěžovateli dostupný jiný alternativní prostředek obrany práv zaručených Úmluvou. S ohledem na následující úvahy tomu tak dle Soudu bylo.
Dle rozhodnutí Správního soudu MOP přetrvávalo ohledně přezkumu rozhodnutí přijatých v rámci EPO právní vakuum, a tudíž bylo doporučeno překlenout jej buď tím, že by se EPO v konkrétních případech bylo ochotné vzdát své jurisdikční imunity, nebo tím, že by byla věc předložena k projednání rozhodčím soudu. V návaznosti na tato zjištění vyjádřilo EPO svou ochotu postoupit věc stěžovatele rozhodčímu orgánu. Stěžovateli tak byla předložena rozhodčí smlouva, dle níž měli rozhodci spor rozhodnout na základě pravidel, podle kterých by rozhodoval Správní soud MOP, pokud by věc spadala do jeho působnosti. Takový přístup považoval Soud za dostatečný, neboť měl za to, že je přiměřené, aby spor byl posuzován dle pravidel, podle kterých by se postupovalo i v případě sporu mezi Evropským patentovým úřadem a jeho zaměstnancem. Nadto uvedená pravidla pamatují také na zákaz diskriminace. Samotný fakt, že ústní jednání před rozhodčím soudem není veřejné, dle Soudu neznamená, že by bylo ve světle čl. 6 odst. 1 Úmluvy zjevně nedostatečnou alternativou soudnímu rozhodování. S ohledem na uvedené okolnosti Soud konstatoval, že omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu bylo v projednávaném případě přiměřené, když tento měl k dispozici alternativní prostředek projednání věci v podobě rozhodčího řízení. Jeho stížnost byla proto v této části odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
b) K řízení před orgány Evropského patentového úřadu a Správním soudem Mezinárodní organizace práce
Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jednání těchto mezinárodních organizací a jejich orgánů spadají do jurisdikce žalovaného státu ve smyslu článku 1 Úmluvy. Úvodem podotkl, že skutečnost, že mezinárodní organizace má své sídlo na území státu, dle Soudu ještě bez dalšího nepostačuje k tomu, aby bylo její jednání tomuto státu přičitatelné. Mezinárodní organizace je totiž subjektem s právní osobností odlišnou od státu, v němž má své sídlo. Státu by však mohlo být přičitatelné jednání mezinárodní organizace, pokud by v konkrétním případě do interních záležitostí jako je např. pracovně právní spor se zaměstnancem organizace přímo či nepřímo zasahoval. Pokud tomu tak nebylo, nezbývalo by než prohlásit stížnost za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů ratione personae, neboť mezinárodní organizace nejsou smluvními stranami Úmluvy. Podle rozhodovací praxe Soudu je pak na pracovně právní spory zaměstnanců mezinárodních organizací třeba použít obecné pravidlo, dle něhož státy zůstávají odpovědné za jednání či opomenutí mezinárodních organizací, jejichž jsou členy a na které přenesly některé své svrchované pravomoci (Bosphorus proti Irsku, č. 45036/98, rozsudek velkého senátu ze dne 30 June 2005, § 155-156) Je-li však v rámci dané mezinárodní organizace poskytována lidským právům a svobodám ochrana na ekvivalentní úrovni jako je zaručena Úmluvou, uplatní se vyvratitelná domněnka, že se stát skrze jednání či opomenutí této organizace, které je mu přičitatelné, neodchýlil od standardů vyžadovaných Úmluvou. K vyvrácení této domněnky pak v konkrétním případě postačí, pokud se ukáže, že ochrana práv zaručených Úmluvou byla v konkrétním případě zjevně nedostatečná (Cooperatieve Producentenorganisatie van de Nederlandse Kokkelvisserij U.A. proti Nizozemsku, č. 13645/05, rozhodnutí ze dne 20. ledna 2009).
Ve vztahu k projednávané věci pak Soud seznal, že co se týče řízení před orgány EPO a Správním soudem MOP, německé orgány přímo ani nepřímo do řízení nezasahovaly. S ohledem na členství státu v těchto mezinárodních organizacích je tedy na místě zkoumat, zda ochrana poskytnutá stěžovateli v rámci pracovně právního sporu vedeného před orgány těchto organizací skýtala ekvivalentní záruky, jako jsou ty plynoucí z Úmluvy. Odpovědnost státu by tedy bylo možné dovodit toliko tehdy, pokud by ochrana lidských práv v rámci těchto organizací byla zjevně nedostatečná. Jestliže Soud dospěl k závěru, že rozhodčí řízení bylo dostatečnou ochranou práv stěžovatele, měl za prokázané, že v daném případě nebyla ochrana jeho práv zjevně nedostatečná, a proto jeho stížnost i v této části shledal nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
Full & Egal Universal Law Academy