Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 4. února 2021 ve věci č. 31441/17 – Klub právní podpory, nadace v likvidaci proti České republice
Výbor druhé sekce Soudu rozhodl jednomyslně o odmítnutí stížnosti, v níž stěžovatelka poukazovala na porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když se zřetelem k výši odškodnění, kterého se jí na vnitrostátní úrovni za průtahy dostalo, shledal, že ji nadále nelze považovat za oběť namítaného porušení Úmluvy.
I. Skutkové okolnosti
V červenci 1994 se státní zástupkyně dopustila urážlivého výroku vůči zakládajícím členům stěžovatelky, v čemž tito spatřovali zásah do dobré pověsti stěžovatelky jakožto právnické osoby. Z tohoto důvodu stěžovatelka zahájila řízení na ochranu osobnosti. Odvolací soud věc pětkrát vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť oba soudy zaujímaly protichůdné názory stran otázky právní subjektivity a aktivní legitimace stěžovatelky. Soud prvního stupně nakonec v dubnu 2006 rozhodl, že jednání státní zástupkyně nemohlo zasáhnout do dobré pověsti stěžovatelky, neboť se týkalo pouze osob jejích zakladatelů. Stěžovatelka následně využila všechny dostupné vnitrostátní prostředky nápravy, o posledním z nich bylo rozhodnuto v listopadu 2011.
Vnitrostátní orgány v rámci řízení o odškodnění výslovně uznaly, že nalézací řízení, jež trvalo více než 17 let, bylo nepřiměřeně dlouhé a přiznaly stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši celkem necelých 37 tis. Kč. Vzhledem ke složitosti nastolené právní otázky, obstrukčnímu jednání stěžovatelky a nízkému významu předmětu řízení považovaly výši přiznané nemajetkové újmy za dostatečnou.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka v řízení před Soudem namítala, že nalézací řízení nedostálo požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud nejprve uvedl, že postavení stěžovatelky coby oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy závisí na tom, zda vnitrostátní orgány uznaly, že došlo k porušení jejího práva dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zda poskytnuté zadostiučinění v penězích lze považovat za vhodnou a dostatečnou nápravu. V této souvislosti připomněl, že v některých případech může i nepřiměřená délka řízení působit na straně jeho účastníků pouze minimální či dokonce vůbec žádnou újmu (Nardone proti Itálii, č. 34368/02, rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2004). Rozhodnutí vnitrostátních soudů musí být v každém případě řádně odůvodněna (Apicella proti Itálii, č. 64890/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 93).
V projednávané věci Soud konstatoval, že odůvodnění vnitrostátních soudů považuje za dostatečné, neboť náhrada nemajetkové újmy slouží především k odčinění úzkosti, nepohodlí a nejistoty způsobené porušením práva zaručeného Úmluvou, přičemž její přiznání právnické osobě závisí na okolnostech každého jednotlivého případu. Soud zejména přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka nebyla nikdy zapsána do rejstříku nadací a její veškerá činnost se týkala vedení většího počtu soudních řízení ohledně její právní existence, zrušení a aktivní legitimace, což musí mít nutně vliv na vnímání újmy, kterou mohla pociťovat v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz mutatis mutandis Domira, spol. s r. o. a Meluzínová proti České republice, č. 60702/11 a 59633/12, rozhodnutí ze dne 7. března 2017, § 57; Žirovnický proti České republice, č. 10092/13 a 6 dalších, rozsudek ze dne 8. února 2018, § 117).
Ve světle výše uvedených skutečností proto Soud učinil závěr, že se stěžovatelce na vnitrostátní úrovni dostalo vhodné a postačující výše peněžité náhrady, a proto ji nadále nelze považovat za oběť tvrzeného porušení Úmluvy dle článku 34 Úmluvy. Stížnost proto odmítl pro neslučitelnost ratione personae s Úmluvou.
Full & Egal Universal Law Academy