Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 1. června 2023 ve věci č. 25775/15 – Konečný proti České republice
Výbor páté sekce Soudu jednomyslně pro absenci podstatné újmy odmítl námitku na porušení zásady kontradiktornosti řízení chráněné čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož stanovisko státního zastupitelství k dovolání, které Nejvyšší soud opomněl poslat stěžovateli, neobsahovalo nové skutečnosti způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Jako zjevně neopodstatněnou dále výbor odmítl námitku porušení zásady rovnosti zbraní spočívající v tom, že podle názoru stěžovatele soudy přikládaly větší váhu výpovědím poškozeného a očitých svědků než svědectvím obhajoby potvrzujícím jeho alibi.
I. Skutkové okolnosti
Rozsudkem Městského soudu v Brně z května 2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinů výtržnictví a ublížení na zdraví ve stádiu pokusu. Trestných činů se dopustil fyzickým napadením ve večerních hodinách u Brněnské přehrady. Odsouzení stěžovatele bylo založeno na výsledku rekognice a výpovědích poškozeného a dalších dvou očitých svědků. Obhajoba tvrdila, že skutek nemohl spáchat stěžovatel, protože se v den útoku nacházel na rodinné oslavě v místě vzdáleném téměř 100 km, kterou měl opustit jen pár desítek minut před okamžikem, kdy se útok odehrál. Soud prvního stupně odmítl návrh obhajoby na výslech svědků z řad příbuzných a přátel stěžovatele, protože nemohli vypovídat k incidentu jako takovému, ale pouze k událostem, které ho časově předcházely. Krajský soud v Brně odsuzující rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání zamítl. Před rozhodnutím si však vyžádal stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k věci, které však nepřeposlal stěžovateli k vyjádření. V odůvodnění rozhodnutí bylo na stanovisko odkazováno jen obecně a okrajově. Stěžovatel i tento postup napadl ústavní stížností. Ústavní soud konstatoval, že stanovisko neobsahovalo žádné nové informace. Stěžovatel navíc nevysvětlil, jak by býval pozměnil svou obhajobu, kdyby měl příležitost na stanovisko reagovat. Ve způsobu, jakým obecné soudy rozhodovaly o přípustnosti důkazů a jak je hodnotily, Ústavní soud nespatřoval porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní stížnost proto usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že řízení nebylo spravedlivé, jelikož neměl možnost seznámit se a vyjádřit k podání Nejvyššího státního zastupitelství, a že soud prvního stupně v rozporu se zásadou rovnosti zbraní vycházel z důkazů obžaloby, aniž by předvolal a vyslechl svědky, kteří mohli potvrdit jeho verzi událostí.
a) K porušení kontradiktornosti řízení
Soud úvodem připomněl, že již v minulosti prohlásil za nepřijatelné na základě čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy z důvodu absence podstatné újmy některé stížnosti nastolující tutéž otázku (viz např. Holub proti České republice, č. 24880/05, rozhodnutí ze dne 14. prosince 2010, Hanzl a Špadrna proti České republice, č. 30073/06, rozhodnutí ze dne 15. ledna 2013, Kiliç a ostatní proti Turecku, č. 33162/10, rozhodnutí ze dne 3. prosince 2013). V projednávané věci bylo nesporné, že stěžovatel nedostal příležitost vyjádřit se ke stanovisku státního zastupitelství k jím podanému dovolání. Na rozdíl od jiných případů, v nichž česká vláda neúspěšně namítala absenci podstatné újmy (viz BENet Praha, spol. s r. o. proti České republice, č. 33908/04, rozsudek ze dne 24. února 2011, § 135, 3A.CZ s. r. o. proti České republice, č. 21835/06, rozsudek ze dne 10. února 2011, § 34 a Janyr proti České republice, č. 42937/08, rozsudek ze dne 31. října 2013, § 49-53), došlo k opomenutí přeposlat vyjádření stěžovateli před Nejvyšším soudem, ne tedy před soudem, který se na vnitrostátní úrovni věcí zabýval jako poslední. Na tento nedostatek proto stěžovatel mohl upozornit Ústavní soud, jehož praxe se pod vlivem judikatury Soudu již změnila. Tak také učinil. Ústavní soud nicméně shledal, že předmětné vyjádření neobsahovalo žádnou novou skutečnost, o které by stěžovatel nevěděl a která by mohla ovlivnit Nejvyšší soud při rozhodování o zamítnutí dovolání. Ostatně, jak ve vnitrostátním řízení, tak před Soudem se stěžovatel omezil na abstraktní konstatování, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno, protože mu nebylo stanovisko doručeno. Neupřesnil však, jaké argumenty by býval uplatnil v reakci na tato vyjádření, pokud by je obdržel. Netvrdil, že by uvedl nové skutkové okolnosti či významné právní argumenty způsobilé zvrátit výsledek řízení v jeho prospěch. Za daných okolností nelze proto Soud přisvědčil tezi, že stěžovateli byla nedoručením předmětného vyjádření způsobena podstatná újma na právech ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, pročež tuto námitku prohlásil za nepřijatelnou.
b) K porušení zásady rovnosti zbraní
Obecné zásady týkající se výslechu svědků ve prospěch obhajoby Soud shrnul ve věci Murtazaliyeva proti Rusku (č. 36658/05, rozsudek velkého senátu ze dne 18. prosince 2018, § 139–168).
Podstatou námitky stěžovatele bylo, že vnitrostátní soudy přikládaly větší váhu výpovědím poškozeného a očitých svědků než svědectvím navrhovaným obhajobou. Soudu však nepřísluší vyjadřovat se k tomu, jestli provedené důkazy postačovaly k odsouzení stěžovatele, a nahrazovat tak vnitrostátní soudy v otázce hodnocení důkazů (tamtéž, § 149). Soud navíc souhlasil s vládou, že obhajoba dostatečně nevysvětlila, proč byl výslech dalších svědků – rodičů, příbuzných a přátel – zásadní a jak by mohl přispět k odlišnému výsledku řízení. S ohledem na tyto obecné zásady a absenci svévole ve způsobu, jakým byly svědecké výpovědi posuzovány vnitrostátními soudy, Soud prohlásil tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.