© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 25. ledna 2005 č. 35355/02 – Kracík proti České republice
Senát druhé sekce Soudu prohlásil jednomyslně za nepřijatelnou stížnost, která se na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy odvíjela od postupu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel v soudním řízení usiloval o vyklizení družstevního bytu, který měl převodem členských práv získat. Obvodní soud pro Prahu 4 jeho žalobu v květnu 2000 zamítl s tím, že smlouva o převodu nebyla podepsána dosavadním družstevníkem, přestože ten vystavil stěžovateli plnou moc pro jednání s družstvem o převodu členských práv. Městský soud v Praze rozsudek potvrdil a nepřipustil proti svému rozsudku dovolání.
Stěžovatel v únoru 2001 přesto dovolání podal s tvrzením, že otázka formy smlouvy o převodu členských práv je otázkou zásadního právního významu. V současně podané ústavní stížnosti informoval též o podaném dovolání.
Nejvyšší soud v lednu 2002 dovolání sice připustil, avšak zamítl jej jako nedůvodné, ačkoli ve věci samé zaujal odlišný právní názor (forma smlouvy nerozhoduje, je však potřeba ji písemně oznámit družstvu, což se nestalo) a zjistil též procesní pochybení spočívající v tom, že soud žalovanou stranu nevyslechl, což ovšem na výsledek řízení nemělo vliv.
Stěžovatel v březnu 2002 informoval Ústavní soud o rozsudku Nejvyššího soudu a rozšířil ústavní stížnost i proti tomuto rozsudku. V dubnu 2002 Ústavní soud stížnost z února 2001 odmítl pro nevyčerpání procesních prostředků. Dopis z března 2002 se zřejmě ztratil, a proto ho stěžovatelův advokát zaslal Ústavnímu soudu znovu v květnu 2002.
Ústavní soud v září 2003 stížnost z května 2002 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost poté, co prostudoval i předchozí spis a dospěl k závěru, že se Nejvyšší soud se stěžovatelovými námitkami řádně vypořádal.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal především porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jednak tvrdil, že soudní řízení nebylo spravedlivé, když Nejvyšší soud připustil procesní pochybení, ale rozhodnutí podřízených soudů nezrušil, jednak kritizoval Ústavní soud, který jeho stížnost napřed odmítl pro předčasnost a následně označil jeho stížnost z května 2002 za zjevně neopodstatněnou, ačkoli v květnu 2002 stížnost nepodal, a i kdyby tak učinil, bylo by třeba ji odmítnout pro opožděnost, čímž měl Ústavní soud porušit zásadu non bis in idem.
a) K postupu Nejvyššího soudu
Soud připomněl, že výklad národního zákonodárství přísluší v prvé řadě národním soudům a úkolem Soudu není řešit údajné skutkové nebo právní omyly, jichž se národní soudy mohly dopustit, ledaže jimi došlo k porušení práv a svobod chráněných Úmluvou. Právo na spravedlivý proces sice mimo jiné zahrnuje právo účastníků řízení na uplatnění veškerých argumentů, ale nezaručuje jim právo na úspěch ve sporu. Přípustnost a hodnocení důkazů jsou zejména záležitostí vnitrostátních soudů.
Všechna soudní rozhodnutí vydaná ve věci byla řádně odůvodněna, byla vydána na základě sporného řízení, ve kterém měl stěžovatel, zastoupený advokátem, možnost uplatnit veškeré argumenty. Ani závěr Nejvyššího soudu, že zjištěné procesní pochybení nemělo na výsledek řízení vliv, se nezdá být svévolný.
Tato část stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná.
b) K postupu Ústavního soudu
Stížnost se původně týkala námitky, že stěžovateli bylo odepřeno právo na přístup k tomuto soudu. Ústavní soud však vydal ve věci nové rozhodnutí, čímž tvrzený nedostatek odstranil. Je sice pravda, že Ústavní soud vzal za základ podání z května 2002, hodnotil ale celou kauzu i ve světle předchozího spisu, čímž splnil cíl ve skutečnosti sledovaný stěžovatelem, jinak by se dopustil podobného pochybení jako v kauze Vodárenská akciová společnost, a. s. proti České republice (č. 73577/01, rozsudek ze dne 24. února 2004). Ke spokojenosti Soudu se totiž zdá, že Ústavní soud aplikoval své sdělení č. 32/2003 Sb. týkající se posuzování přípustnosti ústavní stížnosti v souběhu s nenárokovým dovoláním.
Nadto, zásada non bis in idem dopadá do oblasti práva trestního, a i kdyby se měla vztahovat na překážku rei iudicatae, nelze si nevšimnout, že Ústavní soud stížnost napřed odmítl z důvodů procesních a poté z důvodů věcných. Nové rozhodnutí navíc neuvrhlo stěžovatele do situace právní nejistoty; ba naopak, toto rozhodnutí znamenalo nápravu, které se stěžovatel původně domáhal ve své stížnosti k Soudu.
I tato část stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná.
Full & Egal Universal Law Academy