© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 30. března 2004 ve věci č. 69190/01 – Krčmář a ostatní proti České republice (č. 2)
Senát druhé sekce Soudu rozhodl, že stížnost stěžovatelů, kteří uspěli u Soudu se stížností (č. 35376/97, rozsudek ze dne 3. března 2000) na porušení práva na spravedlivý proces Ústavním soudem, jenž však následně odmítl obnovu řízení, je nepřijatelná ratione materiae s Úmluvou.
(i) Okolnosti případu
Soud v rozsudku ze dne 3. března 2000 dospěl k závěru, že Česká republika porušila právo stěžovatelů na spravedlivý proces, když jim nebylo před Ústavním soudem umožněno vyjádřit se k některým důkazům. Soud při rozhodování o spravedlivém zadostiučinění konstatoval, že nemůže spekulovat o výsledku řízení před Ústavním soudem, kdyby nebyla práva stěžovatelů bývala porušena; přesto zohlednil, že utrpěli vysokou morální újmu, a přiznal jim spravedlivé zadostiučinění v celkové výši 10 010 000,- Kč (včetně nákladů řízení).
Stěžovatelé se následně obrátili na Ústavní soud a požadovali obnovu řízení o jejich původní ústavní stížnosti, a to s odkazem na ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v kombinaci s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dne 23. ledna 2001 konstatoval, že k obnově řízení před ním na tomto základě není příslušný a že v dané věci neměly chybně provedené důkazy vliv na výsledek řízení, a dospěl k závěru, že i při možnosti řízení obnovit by musel stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Dne 17. prosince 2001 Výbor ministrů Rady Evropy přijal závěrečnou rezoluci k výkonu rozsudku Soudu; vzal přitom na vědomí, že vláda včas zaplatila spravedlivé zadostiučinění a že byla přijata dostatečná obecná opatření k zamezení dalšího porušování Úmluvy.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé se domáhali ochrany svých práv k majetku podle článku 1 Protokolu č. 1, neboť odmítnutí Ústavního soudu mělo mít dopad na jejich majetková práva, a práva na účinný vnitrostátní prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy, protože neměli k dispozici prostředek nápravy proti rozhodnutí Ústavního soudu o nepovolení obnovy řízení.
Soud konstatoval, že se stížnost týká otázky výkonu jeho vlastního dřívějšího rozsudku. Znovu odmítl spekulovat nad výsledkem řízení před Ústavním soudem, kdyby bývalo nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelů. Připomněl, že jeho rozsudky jsou zpravidla deklaratorní povahy a nad jejich výkonem dohlíží podle článku 46 Úmluvy Výbor ministrů Rady Evropy. Z toho vyplývá, že odsouzený stát má nejenom zaplatit spravedlivé zadostiučinění, ale také pod dohledem Výboru ministrů zvolit vhodná individuální opatření k nápravě zjištěného porušení Úmluvy. Soud poznamenal, že měl v poslední době příležitost vyslovit se k podobné otázce (Lyons a ostatní proti Spojenému království, č. 15227/03, rozhodnutí ze dne 8. července 2003, a Fischer proti Rakousku, č. 27569/02, rozhodnutí ze dne 6. května 2003) a že mu Úmluva v zásadě nedává pravomoc vyžadovat po státu otevření nového řízení po odsuzujícím rozsudku Soudu. V dané věci navíc Výbor ministrů splnil svoji úlohu podle článku 46 odst. 2 Úmluvy.
Proto není Soud příslušný zkoumat tuto stížnost, která je neslučitelná ratione materiae s Úmluvou, a tudíž nepřijatelná.
Full & Egal Universal Law Academy