EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
ROZHODNUTÍ
Stížnost č. 22245/22
Constantine Richard KTISTAKIS
proti České republice
(viz přiloženou tabulku)
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající dne 19. prosince 2024 ve výboru ve složení:
Diana Sârcu, předsedkyně,
Kateřina Šimáčková,
Mykola Gnatovskyy, soudci,
a Viktoriya Maradudina, úřadující zástupkyně tajemníka sekce,
na základě výše uvedené stížnosti podané dne 28. dubna 2022,
se zřetelem k prohlášení předloženému žalovanou vládou s návrhem, aby Soud vyškrtl stížnost ze seznamu případů,
vynesl po projednání následující rozhodnutí:
Skutkový stav a řízení
Podrobnosti týkající se stěžovatele, britského státního příslušníka, jsou uvedeny v přiložené tabulce.Stěžovatele zastupoval A. Pantazopoulos, advokát působící v Praze.Námitky stěžovatele založené na článcích 6 a 8 Úmluvy ohledně zásady právní jistoty a práva na respektování rodinného života byly oznámeny české vládě („vláda“).Soud současně vyzval vládu Spojeného království, aby do věci vstoupila, avšak ta nevyjádřila přání tak učinit.Právní posouzení
Po neúspěšném pokusu o smírné urovnání vláda informovala Soud, že navrhuje učinit jednostranné prohlášení za účelem vyřešení výše uvedených námitek. Současně vláda požádala Soud, aby stížnost vyškrtl podle článku 37 Úmluvy.Prohlášení znělo následovně:„Vláda tímto uznává, že ve věci č. 22245/22 došlo k porušení článků 6 a 8 Úmluvy z důvodu právní nejistoty vyplývající z protichůdných rozhodnutí vnitrostátních soudů, nárůstu počtu řízení a nepříznivých důsledků plynutí času.
Vláda nabízí zaplatit stěžovateli částku 3 500 EUR (tři tisíce pět set eur), pokrývající jakoukoli nemajetkovou újmu, a částku 800 EUR (osm set eur) pokrývající veškeré náklady a výdaje, navýšenou o případnou částku daně, kterou může být stěžovatel povinen zaplatit, převedené na CZK (české koruny) podle kurzu platného ke dni zaplacení. Tato částka bude splatná do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí přijatého Soudem podle čl. 37 odst. 1 Úmluvy. V případě nezaplacení této částky ve stanovené tříměsíční lhůtě se vláda zavazuje zaplatit, od uplynutí této lhůty až do skutečného vyrovnání příslušných částek, prostý úrok ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body.
Vláda v této souvislosti poznamenává, že podle čl. 3 § 4 (d) zákona č. 586/1992, o dani z příjmů, není platba spravedlivého zadostiučinění přiznaného Soudem nebo vyplývající z vyřešení případu před Soudem na základě smírného řešení nebo jednostranného prohlášení vlády předmětem daně z příjmů fyzických osob.“
Vláda mimo jiné poznamenala, že podaná stížnost nepoukazuje na žádné systémové nedostatky, ale spíše na ojedinělé a politováníhodné pochybení vnitrostátních soudů v řízeních vedených stěžovatelem, jehož ústřední otázkou byla interpretace a aplikace práva Evropské unie na konkrétní skutkový stav.Vláda dále poukázala na to, že nedávná praxe Ústavního soudu (konkrétně usnesení pléna sp. zn. Pl. ÚS 8/2022 ze dne 26. dubna 2022) naznačuje, že obnova řízení před Ústavním soudem není možná v návaznosti na rozhodnutí, kterým Soud vyškrtl stížnost na základě jednostranného prohlášení vlády. Vláda uvedla, že si je vědoma, že obnova řízení, pokud o ni bude požádáno, v zásadě představuje vhodný způsob nápravy porušení požadavků článku 6 Úmluvy. Byla však toho názoru, že v projednávaném případě určitá míra nejistoty ohledně přípustnosti návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem po jednostranném prohlášení vlády nebrání Soudu, aby přijal toto jednostranné prohlášení. Zdůraznila, že syn stěžovatele žije v České republice od roku 2013 a že stěžovatel nenavrhl, aby příkazy britských soudů z roku 2014 nařizující jeho návrat byly v České republice prohlášeny za vykonatelné (přičemž má stále možnost tak učinit). Dospěla tak k závěru, že obnovení kterékoli části vnitrostátního řízení, které vedlo k podání této stížnosti, ať už řízení o návratu dítěte stěžovatele do Spojeného království, nebo řízení o vykonatelnosti rozhodnutí britských soudů, nemohlo poskytnout žádnou nápravu stěžovatelovým námitkám vznesených před Soudem.Stěžovatel, kterému byly podmínky jednostranného prohlášení vlády zaslány, je nepřijal. Podle jeho názoru se vláda snažila bagatelizovat pochybení vnitrostátních soudů, které nelze považovat za ojedinělý incident (v tomto ohledu odkázal na rozsudek Soudu ve věci Macready proti České republice, č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22. dubna 2010). Rovněž uvedl, že v případě přijetí podmínek jednostranného prohlášení vlády by nemohl obnovit nebo pokračovat v řízení před českými soudy, což by dále prohloubilo dopad na jeho rodinný život.Soud připomíná, že čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy mu umožňuje vyškrtnout věc ze seznamu případů, pokud:„...pro jakýkoliv jiný Soudem zjištěný důvod není dále opodstatněné pokračovat v projednávání stížnosti.“
Může tudíž vyškrtnout stížnost podle čl. 37 odst. 1 písm. c) na základě jednostranného prohlášení žalované vlády, přestože si stěžovatel přeje pokračovat v projednávání věci (viz zejména Tahsin Acar proti Turecku, č. 26307/95, rozsudek velkého senátu k předběžným námitkám ze dne 6. května 2003, § 75–77).Soud má jasnou a obsáhlou judikaturu ohledně námitek vztahujících se k zásadě právní jistoty s ohledem na protichůdná rozhodnutí soudů (viz např. Beian proti Rumunsku (č. 1), č. 30658/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007; Mullai a ostatní proti Albánii, č. 9074/07, rozsudek ze dne 23. března 2010), jakož i k právu na respektování rodinného života v kontextu řízení o návratu dítěte (viz např. Macready proti České republice, č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22. dubna 2010, a X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013).Soud dále poznamenává, jak připustila i vláda (viz § 8 výše), že podle nedávné rozhodovací činnosti českého Ústavního soudu se zdá, že obnova řízení před Ústavním soudem v návaznosti na rozhodnutí, kterým Soud vyškrtl stížnost na základě jednostranného prohlášení vlády, není možná. V této souvislosti Soud uvádí, že opakování řízení nebo obnova řízení, je-li o ni zažádáno, představuje v zásadě vhodný způsob nápravy porušení v případech, kdy byla osoba odsouzena v řízení, které provázelo porušení požadavků vyplývajících z článku 6 Úmluvy [viz především Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), č. 19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2017, § 50 a 52; a Stassart proti Francii, č. 79356/17, rozhodnutí ze dne 4. dubna 2023). V občanskoprávních sporech, zejména pokud se takové spory týkají třetích osob s vlastními legitimními zájmy, které mají být chráněny, přísluší smluvním státům rozhodnout, jak nejlépe provést rozsudky Soudu, aniž by nepřiměřeně narušily zásady věci rozhodnuté nebo právní jistoty (viz Bochan proti Ukrajině (č. 2), č. 22251/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2015, § 57).Je však důležité zdůraznit, že ve smyslu sdílené odpovědnosti států a Soudu za zajištění respektování práv vyplývajících z Úmluvy mají stěžovatelé právo očekávat, že vnitrostátní orgány, včetně soudů, spravedlivě vyvodí důsledky vyplývající z jednostranného prohlášení vlády, kterým je uznáno porušení Úmluvy a které vede k rozhodnutí Soudu, jenž toto prohlášení bere na vědomí (viz například Boutaffala proti Belgii, č. 20762/19, rozsudek ze dne 28. června 2022, § 51; a Deckmyn proti Belgii, č. 44813/14, rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2023, § 42). Soud dále konstatuje, že soudní praxe v několika zemích se v tomto ohledu nedávno vyvinula tak, aby stěžovatelům umožnila žádat o obnovu vnitrostátních řízení také na základě rozhodnutí Soudu o vyškrtnutí případu po jednostranném prohlášení vlády (viz Stassart proti Francii, č. 79356/17, rozhodnutí ze dne 4. dubna 2023, § 28; a Dudek a Lazur proti Polsku, č. 41097/20 a 39577/22, rozhodnutí ze dne 8. října 2024, § 26).Soud proto zastává názor, že pokud si to stěžovatel v projednávaném případě přeje, může se domáhat obnovy vnitrostátního řízení před Ústavním soudem a požádat plénum, aby přehodnotilo svou dosavadní praxi. V takovém případě bude na Ústavním soudu, aby posoudil a rozhodl, zda by obnova řízení byla možná.Soud nicméně poznamenává, že posledním rozhodnutím Ústavního soudu, které stěžovatel v projednávané stížnosti napadl, je rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1112/21 ze dne 4. října 2021, v němž Ústavní soud potvrdil závěr nižších soudů, že návraty nařízené britskými soudy mohly být vykonatelné pouze v případě, že by byly prohlášeny za vykonatelné v České republice v souladu s čl. 28 odst. 1 nařízení Brusel II bis. Stěžovatel nezpochybnil tvrzení vlády, že dosud o takové prohlášení nepožádal a že má stále možnost tak učinit (viz § 8 výše). V takové situaci Soud bere na vědomí, že za účelem nápravy své rodinné situace má stěžovatel k dispozici jiné prostředky než obnovu řízení před Ústavním soudem, přičemž toto rozhodnutí nijak neomezuje jeho možnost je využít (viz Jeronovičs proti Lotyšsku, č. 547/02, rozhodnutí ze dne 10. února 2009, § 54; a Taşdemir proti Turecku, č. 52538/09, rozhodnutí ze dne 12. března 2019, § 20).Pokud jde o protichůdná rozhodnutí, která v minulosti vydaly české soudy, což vedlo k nárůstu počtu řízení a prodlužování věci, Soud souhlasí s vládou, že peněžní částka nabídnutá v jejím jednostranném prohlášení představuje přiměřenou nápravu ve vztahu k nárokům stěžovatele.Se zřetelem k povaze toho, co vláda ve svém prohlášení připouští, a k navrhované výši náhrady – která odpovídá částkám přiznávaným v podobných případech – se Soud domnívá, že není nadále opodstatněné pokračovat v projednávání stížnosti (čl. 37 odst. 1 písm. c) [Úmluvy]).Ve světle výše uvedených úvah má Soud za to, že dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly nevyžaduje, aby pokračoval v projednávání stížnosti (čl. 37 odst. 1 in fine [Úmluvy]).Soud konečně zdůrazňuje, že pokud by vláda podmínky svého jednostranného prohlášení nesplnila, stížnost by mohla být vrácena na seznam případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy (Josipović proti Srbsku, č. 18369/07, rozhodnutí ze dne 4. března 2008).V důsledku toho je třeba stížnost vyškrtnout ze seznamu případů.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
bere na vědomí podmínky obsažené v prohlášení žalované vlády a opatření s cílem zajistit splnění tam uvedených závazků;
rozhoduje o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 23. ledna 2025.
Viktoriya Maradudina
Diana Sârcu
úřadující zástupkyně tajemníka
předsedkyně
PŘÍLOHA
Stížnost se stížnostními námitkami podle článků 6 a 8 Úmluvy
(právní jistota, mezinárodní únos dítěte)
Stížnost č.
Datum
podání
Jméno stěžovatele
Datum narození
Jméno právního zástupce a místo jeho působení
Datum přijetí prohlášení vlády
Datum přijetí připomínek stěžovatele
Přiznaná náhrada nemajetkové újmy
na stěžovatele
(v eurech)[1]
Přiznaná náhrada nákladů řízení na stěžovatele
(v eurech)[2]
22245/22
28. 4. 2022
Constantine Richard
KTISTAKIS
1978
Athanassios
Pantazopoulos
Praha
25.10.2024
25.11.2024
3,500
800
[1] Zvýšená o případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit.
[2] Zvýšená o případnou částku daně, kterou by stěžovatel byl povinen zaplatit.