Anotace rozhodnutí ze dne 23. září 2003 ve věci č. 47271/99 – Kubiš proti České republice
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně prohlásil za nepřijatelnou stížnost na nezákonnost a nedůvodnost vazby dle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, na nedůvodnost prodlužování vazby dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy a na porušení práva obrátit se na soud, aby urychleně rozhodl o zákonnosti vazby dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Současně shledal nepřijatelnou i jeho stížnost na porušení práva na spravedlivý a veřejný proces v řízení před Ústavním soudem dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy a porušení práva na účinné prostředky nápravy dle článku 13 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v březnu 1997 obviněn z trestného činu podvodu a neoprávněného podnikání, neboť se měl jako majoritní vlastník firmy Sorrena Invest, spol. s r. o. obohatit na úkor nejméně 3 000 osob a současně ve větším rozsahu poskytovat jiným osobám půjčky a úvěry, ačkoli k této činnosti neměl oprávnění. Obvinění stěžovatele bylo dále rozšířeno o trestné činy poškozování věřitele a zpronevěry. Ohledně těchto trestných činů podal městský státní zástupce v Brně obžalobu v květnu 1998. V říjnu 2001 byla podána obžaloba ve věci podvodu a zpronevěry. V době podání stížnosti trestní řízení stále probíhalo.
Stěžovatel byl v dopoledních hodinách dne 26. března 1997 požádán Policií České republiky o podání vysvětlení, ve 22.45 hod. téhož dne byl zajištěn dle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a dne 27. března 1997 ve 20.50 hod. byl zadržen dle trestního řádu. Dne 27. března 1997 ve 22.40 hod. byl předán státním zástupcem spolu s návrhem na vzetí do vazby Městskému soudu v Brně. Dne 28. března 1997 v 9.30 hod. rozhodl městský soud o vzetí stěžovatele do vazby.
V přípravném řízení byla vazba stěžovatele na žádost státního zástupce dvakrát prodloužena. Stěžovatel celkem třikrát požádal o propuštění z vazby. Ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Brně, kterým soud potvrdil rozhodnutí městského soudu o prodloužení vazby. Stěžovatel tvrdil, že jeho zadržení a vzetí do vazby bylo neoprávněné a že byla překročena zákonná lhůta pro zadržení. S ohledem na obsah ústavní stížnosti ji Ústavní soud odmítl pro opožděnost. Konstatoval, že ačkoli stížnost formálně napadá usnesení ze dne 1. dubna 1998, fakticky směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 9. června 1997, kterým tento soud potvrdil vzetí do vazby. Další ústavní stížností ze dne 18. června 2001 napadl stěžovatel postup Městského soudu v Brně, kterým byla jeho trestní věc vrácena státnímu zástupci. Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že zákonná lhůta 24 hodin pro zadržení nebyla dodržena a neexistovaly důvody pro vzetí do vazby. Soud konstatoval, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, když na tyto okolnosti poukazoval opožděně až ve své ústavní stížnosti z května 1998. Ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů o vzetí do vazby stěžovatel nepodal. Dle Soudu již vnitrostátní orgány nemohly v řízení o prodloužení vazby eventuální pochybení v počáteční fázi rozhodování o vazbě napravit. Soud tedy prohlásil tuto část stížnosti za nepřijatelnou.
b) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že nebyly dány důvody k prodloužení vazby. Soud konstatoval, že ani v tomto případě stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, když v ústavní stížnosti z května 1998 neuvedl žádné argumenty vztahující se k prodlužování vazby. Za této situace nelze dle názoru Soudu považovat odmítnutí stížnosti Ústavním soudem za svévolné.
c) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že jeho právo na přezkum zákonnosti vazby bylo porušeno. Soud se ztotožnil s argumenty vlády, že stěžovatel využil svého práva na opravné prostředky proti rozhodnutím soudů týkajícím se vazby, když sám podával žádosti o propuštění z vazby. Soud shledal, že vnitrostátní soudy rozhodovaly v krátkých lhůtách a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Uzavřel proto, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná.
d) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy
Stěžovatel namítal, že Ústavní soud v řízeních o jeho ústavních stížnostech nedodržel principy spravedlnosti a veřejnosti zejména z důvodu, že o stížnostech rozhodl mimo ústní jednání a bez předvolání svědků. V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že neměl k dispozici dostatečně účinné prostředky nápravy. V případě první ústavní stížnosti z dubna 1998 konstatoval Soud, že důvody odmítnutí stížnosti Ústavním soudem již přezkoumal a v jeho postupu neshledal žádné známky svévole. V případě druhé ústavní stížnosti z června 2001 Soud poukázal na skutečnost, že předmětem této stížnosti nebylo rozhodování o trestním obvinění stěžovatele, ale postup městského soudu, který věc vrátil do přípravného řízení. Dle názoru Soudu tedy uzavřel, že stěžovatel ve vztahu k článku 6 odst. 1 Úmluvy a potažmo i článku 13 Úmluvy neměl hájitelné tvrzení. Soud tuto část stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy