© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2004 ve věci č. 11649/04 – Kyselák proti České republice
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně prohlásil stížnost na porušení článků 3, 8 a 14 Úmluvy za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost, neslučitelnost s Úmluvou nebo nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
(i) Skutkové okolnosti případu
Stěžovateli a jeho družce V. Z. se v roce 1995 narodil syn. V. Z. měsíc poté opustila společnou domácnost a odešla i s dítětem k matce, přičemž stěžovateli bránila ve styku s dítětem.
Okresní soud ve Vsetíně v únoru 1997 schválil dohodu rodičů ohledně poměrů nezletilého: ten byl svěřen do péče matky, otci byl určen styk. V. Z. ovšem dohodu neplnila, soud ji v září 1997 vyzval k plnění povinností, ale na další stěžovatelovy návrhy nereagoval. Stěžovatel následně navrhl, aby bylo rozhodnuto o střídavé výchově, v září 1998 okresní soud návrh zamítl, leč Krajský soud v Ostravě jeho rozsudek v únoru 1999 zrušil. Přes negativní stanovisko znalce rozhodl v říjnu 1999 okresní soud o střídavé výchově, avšak v prosinci 1999 krajský soud s ohledem na nutnost dosažení konsensu mezi rodiči návrh na střídavou výchovu zamítl; konstatoval též, že dítě otce a jeho rodinu ještě nevidělo. Ani ústavní stížnost na verdiktu krajského soudu nic nezměnila.
V březnu 2001 okresní soud znovu upravil styk stěžovatele s nezletilým. V. Z. ani nadále zcela uspokojivě neplnila své povinnosti. Stěžovatel v říjnu 2001 požádal soud o změnu výchovy nezletilého s tím, že syna stále nevídá, a v dubnu 2002 požádal soud o výkon rozhodnutí a o svěření dítěte do své péče. Své návrhy zopakoval v listopadu 2002. V té době byla V. Z. soudem vyzvána, aby plnila své povinnosti. Okresní soud v lednu 2003 zamítl stěžovatelův návrh z října 2001, ale současně po provedení důkazů, včetně výslechu nezletilého, znovu upravil styk stěžovatele s dítětem. V únoru 2003 se stěžovatel odvolal, rozsudek z ledna 2003 byl zčásti zrušen v dubnu 2003 a ještě během dubna 2003 rozšířil okresní soud stěžovateli určený styk, dítě strávilo se stěžovatelem bez problémů velikonoce, za což bylo údajně potrestáno babičkou z matčiny strany; stěžovatel na ni podal trestní oznámení. Skutkový stav byl policií vyhodnocen jako přestupek a věc byla předána správnímu orgánu.
Stěžovatel se v květnu 2003 odvolal proti nejnovějšímu rozsudku okresního soudu. V únoru 2004 však krajský soud rozsudek v podstatě potvrdil s tím, že blíže upřesnil práva a povinnosti rodičů. Krajský soud považoval stěžovatelovy námitky stran realizace styku v roce 2002 za oprávněné a kritizoval okresní soud za to, že nepřistoupil v souladu se zákonem k výkonu rozhodnutí. Nicméně od roku 2003 se kontakt stěžovatele se synem obnovil, dítě nevykazovalo žádné známky syndromu zavrženého rodiče. V srpnu 2004 se stěžovatel znovu obrátil na okresní soud s návrhem na svěření dítěte do své péče, jednání nařízené na září 2004 bylo odročeno na neurčito pro zdravotní problémy V. Z.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Ve stížnosti bylo namítáno porušení článků 3, 14, 17 a 18 Úmluvy. Soud se především rozhodl hodnotit problematiku zásahu do stěžovatelova rodinného života ve světle článku 8 Úmluvy. Konstatoval, že se stěžovatel neobrátil na Ústavní soud, protože prý tento orgán nebyl plně obsazen, avšak podle Soudu není třeba rozhodnout o tom, zda stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy.
a) Svěření dítěte do výchovy
Soud poznamenal, že článek 8 Úmluvy nezaručuje některému z rodičů přednostní právo na svěření dítěte do péče a není úkolem Soudu nahradit vnitrostátní orgány při úpravě otázek výchovy a styku: toto je věcí národních soudů, jež v tomto ohledu disponují velkým prostorem k uvážení. Soudu přísluší prověřit, zda národní soudy vydaly svá rozhodnutí při výkonu svého práva uvážení a zda byl zásah do rodinného života přiměřený sledovanému cíli.
Kritizovaná rozhodnutí byla přijata na základě ustanovení zákona o rodině a sledovala legitimní cíl, totiž ochranu práv nezletilého dítěte; není pochyb o tom, že soudy dbaly zájmu dítěte, vyslechly jej a nechaly vypracovat několik znaleckých posudků. Soudy podrobně zdůvodnily, proč je na místě nechat dítě v péči matky, a nezdá se, že by jejich rozhodování nebylo spravedlivé.
Tato část stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná.
b) Styk stěžovatele s dítětem
Soud zjistil, že stěžovatel zřejmě okresnímu soudu nesignalizoval existenci překážek jeho styku s nezletilým, ale spíše žádal o změnu úpravy péče o dítě. Pokud jde o zhruba roční období v roce 2002, stěžovatel jednak strávil se synem měsíc únor jako kompenzaci za předchozí neuskutečněné styky, jednak požadoval v dubnu a v listopadu výkon rozhodnutí. Okresní soud vyzval matku ke splnění povinností až koncem listopadu 2002, což za pochybení označil i krajský soud v rozhodnutí z února 2004. V následujícím období vídal stěžovatel syna pravidelně, což umožnilo rozvoj jejich vzájemného vztahu. Ani v srpnu 2004 stěžovatel nežádal o výkon rozhodnutí, ale, opět, o svěření syna do výchovy.
Podle názoru Soudu je třeba na pokusy českých soudních orgánů řešit stěžovatelovu situaci nahlížet globálně. Přestože lze okresnímu soudu vytknout, že na žádost o exekuci z dubna 2002 nereagoval, nelze tento samotný fakt označit za porušení práva na rodinný život.
Tato část stížnosti je tudíž zjevně neopodstatněná.
c) Další stěžovatelovy námitky
Stěžovatel také poukazoval na údajný fyzický trest, který dítěti uložila jeho babička za velikonoce strávené se stěžovatelem. Soud zhodnotil tuto část stížnosti na poli článku 3 Úmluvy zakazující nelidské nebo ponižující zacházení. Stížnost na babičku však nemůže být přijata pro neslučitelnost ratione personae s Úmluvou, stížnost na způsob, s jakým státní orgány naložily se stěžovatelovým trestním oznámením, je třeba odmítnout pro nevyčerpání prostředků nápravy.
Konečně, stěžovatelova námitka, že je jako otec vystaven diskriminaci, se zdá být zjevně neopodstatněná, neboť vnitrostátní soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč má být dítě svěřeno do péče matky.
Full & Egal Universal Law Academy