© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí ze dne 3. března 2009 ve věci č. 20984/05 – Lajda a ostatní proti České republice
Senát páté sekce Soudu prohlásil většinou hlasů za nepřijatelnou stížnost namítající především porušení Úmluvou zaručené svobody náboženského vyznání a svobody sdružování v souvislosti se zamítnutím žádosti o registraci církve.
(i) Okolnosti případu
V lednu 1999 odmítlo Ministerstvo kultury žádost o registraci církve „Společenství Ducha Svatého pro sjednocení světového křesťanství“ podanou v červnu 1997 stěžovateli coby přípravným výborem, a to po provedení rozsáhlejšího šetření za účelem prověření, zda jsou splněny podmínky registrace ve smyslu zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví. Ministerstvo předně vyložilo ustanovení zákona o osobách hlásících se k církvi tak, že musejí být s církví vázány věroučnou vazbou, přičemž zjistilo, že řada osob podporujících registraci není o církvi dostatečně informována. Nebyla tudíž splněna podmínka, aby se k církvi hlásilo nejméně 10 tisíc zletilých osob s trvalým pobytem na českém území. Pochybnosti správního orgánu vzbudil i způsob shromažďování podpisů. Ministerstvo dále usilovalo o doplnění podkladů o další dokumenty, přičemž přípravný výbor na výzvy dostatečně nereagoval a znalecké posudky navíc řadu prvků obsažených v podkladech zpochybnily z hlediska jejich souladu se zásadami demokratického právního státu. Ministerstvo dospělo k závěru, že žádost o registraci nesplňuje zákonné podmínky, protože by založení a činnost církve byly v rozporu s právními předpisy a ohrožovaly by práva občanů.
Přípravný výbor se obrátil na Vrchní soud v Praze, který v rozsudku ze září 2002 s drobnými výhradami rozhodnutí ministerstva potvrdil. Úspěšná nebyla ani následná ústavní stížnost, odmítnutá v listopadu 2004. Oba soudy vyšly mimo jiné z rozdílu mezi právem projevovat vyznání a sdružovat se za tímto účelem na straně jedné a právem na registraci církve nebo náboženské společnosti, která jí přizná právní subjektivitu, na straně druhé.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé napadali nepřiměřenou délku registračního řízení (článek 6 odst. 1 Úmluvy), na poli svobody vyznání (článek 9 Úmluvy) kritizovali údajný schvalovací a nikoli pouze registrační charakter řízení, na poli svobody sdružovací (článek 11) zpochybňovali oprávněnost podmínky určitého počtu osob hlásících se k církvi a domáhali se též ochrany před diskriminací spojenou právě s vyžadovaným počtem osob, rozdílným ve srovnání s přístupem do Světové rady církví (článek 14 Úmluvy).
a) K odmítnutí registrovat církev založenou stěžovateli
Soud odkázal na svou předchozí judikaturu, která považuje za nezbytné posuzovat otázku přiznání právní subjektivity církvím státem ve světle článků 9 i 11 Úmluvy a která spatřuje v samotném odmítnutí přiznání právní subjektivity církvi zásah do práv zaručených Úmluvou.
Podle mínění Soudu nelze za nepřiměřený považovat požadavek ministerstva na předložení základních zásad učení církve, který státu umožňuje zjistit autentičnost organizace usilující o postavení církve a ověřit, zda nepředstavuje nebezpečí pro demokratickou společnost. Závěry ministerstva byly však podle Soudu stejně podpořeny jinými důvody, zejména tím, že se přípravnému výboru nepodařilo shromáždit zákonem předpokládaný počet podpisů. Rozhodnutí vnitrostátních orgánů jsou řádně odůvodněna a postrádají známky svévole, a proto Soud nemůže přehodnocovat jimi zvolený výklad pojmu „osob hlásících se k církvi“. Přesto se Soud domnívá, že zákonný požadavek na minimálně 10 tis. takových osob se jeví jako nepřiměřeně vysoký, zvláště pro zemi velikosti České republiky, kde toto číslo představuje cca 0,1 % populace. V této souvislosti Soud připomněl i dokument Benátské komise z června 2004, který apeluje na státy, aby jako podmínku přiznání právní subjektivity církvím nezaváděly požadavek nepřiměřeně vysokého počtu členů.
Soud se nicméně následně zaměřil na skutečnost, že stěžovatelé poté, co v lednu 2002 vstoupil v účinnost nový zákon o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 Sb., který snížil požadavek počtu osob hlásících se k církvi na 300, nepodali žádost o novou registraci, aniž by svůj postoj blíže vysvětlili. Z toho důvodu Soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti ve smyslu článku 35 odst. 3 Úmluvy v rozsahu týkajícím se článků 9 a 11 Úmluvy.
b) Ostatní námitky
Námitky odvíjející se od délky řízení a tvrzené diskriminace Soud odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, v prvním případě žádosti o zadostiučinění podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a ve druhém případě ústavní stížnosti.
Full & Egal Universal Law Academy