Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2020 ve věci č. 18108/20 – Le Mailloux proti Francii
Výbor páté sekce Soudu dospěl k závěru, že stížnost na nedostatečnost vnitrostátních opatření v boji proti onemocnění Covid-19 je neslučitelná s Úmluvou ratione personae pro svoji povahu actio popularis, jelikož stěžovateli, který poukazuje na porušení Úmluvy toliko v obecné rovině, nenáleží ve smyslu článku 34 Úmluvy postavení oběti namítaných porušení.
I. Skutkové okolnosti
Od jara 2020 přijímaly francouzské úřady různá opatření v rámci boje proti onemocnění Covid-19. Stěžovatel, dle vlastního tvrzení osoba trpící závažným zdravotním problémem, je považoval za nedostatečná. Intervenoval proto ve prospěch navrhovatelů, již se v řízení před správním soudem domáhali vydání příkazu, aby stát zajistil respirátory pro zdravotníky, chirurgické roušky pro veřejnost, široké testování obyvatelstva a předepisování konkrétních léčiv ohroženým osobám. Vnitrostátní soud sice podání stěžovatele přijal, ale celkově návrhu nevyhověl.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatel namítal porušení článků 2, 3, 8 a 10 Úmluvy, a to v rovině porušení pozitivních závazků státu.
Soud nejprve připomněl, že ačkoli právo na zdraví není mezi právy zaručenými Úmluvou, státy váže pozitivní závazek přijmout nezbytná opatření k ochraně života a tělesné integrity osob podléhajících jejich jurisdikci, a to včetně opatření v oblasti veřejného zdraví (Vasileva proti Bulharsku, č. 23796/10, rozsudek ze dne 17. března 2016, § 63–69). Současně však mezi podmínky pro podání individuální stížnosti k Soudu ve smyslu článku 34 Úmluvy patří rovněž postavení oběti porušení namítaných práv, přičemž pojem „oběť“ je vykládán nezávisle na vnitrostátním právu, a to tak, že dotyčný musí být schopen prokázat, že byl daným opatřením „přímo dotčen“ (Lambert a ostatní proti Francii, č. 46043/14, rozsudek velkého senátu ze dne 5. června 2015, § 89). Jinými slovy, článek 34 neumožňuje stěžovat si na porušení Úmluvy v obecné rovině, tedy ve smyslu actio popularis. Nestačí namítat, že ustanovení vnitrostátního práva, vnitrostátní praxe či postup úřadu porušují Úmluvu, nýbrž stěžovatel musí předložit rozumné a přesvědčivé důkazy, že pravděpodobně dojde k zásahu, jenž se jej osobně dotkne; pouhé podezření či dohady nedostačují (Centre for Legal Resources jménem Valentina Câmpeana proti Rumunsku, č. 47848/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 101).
V projednávané věci Soud shledal, že stěžovatel si na nedostatečnost státních opatření v boji proti Covid-19 stěžuje toliko v abstraktní rovině. Zaprvé, v rámci příslušného vnitrostátního řízení pouze intervenoval jako třetí strana, což nestačí pro získání postavení přímé „oběti“ ve smyslu článku 34 Úmluvy (Winterstein a ostatní proti Francii, č. 27013/07, rozsudek ze dne 17. října 2013, § 107–108). Zadruhé, stěžovatel Soudu nesdělil informace o svém zdravotním problému a nevysvětlil, jak by se tvrzená pochybení vnitrostátních orgánů mohla dotknout jeho zdraví a soukromého života. Znamená to, že pouze obecně brojil proti předpisům a opatřením přijatým v boji s pandemií, a tudíž nemá postavení ani potenciální oběti. Soud dodal, že pokud by stěžovateli v důsledku obecných zdravotních opatření, jež považuje za nedostatečná, někdy byla odepřena pomoc a péče, bude moci rozporovat jejich slučitelnost s Úmluvou před vnitrostátními soudy.
Soud tedy stížnost označil za nepřijatelnou pro neslučitelnost s Úmluvou ratione personae.
Full & Egal Universal Law Academy