Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 20. ledna 2022 ve věci č. 12420/21 – Lowáková proti České republice
Výbor páté sekce Soudu prohlásil jednomyslně stížnost za nepřijatelnou pro zneužití práva na podání stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy, neboť stěžovatelka zamlčela Soudu, že od státu obdržela odškodnění za průtahy ve vnitrostátním odškodňovacím řízení.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelka uplatnila v září 2007 u Ministerstva spravedlnosti nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. s poukazem na nepřiměřenou délku nalézacího řízení, které trvalo bezmála 10 let. Stěžovatelka nesouhlasila s výší odškodnění přiznaným Ministerstvem spravedlnosti, a proto se se svým nárokem obrátila na Obvodní soud pro Prahu 2, který jí v květnu 2009 přiznal další částku z titulu nemajetkové újmy. Tato částka byla k odvolání stěžovatelky Městským soudem v Praze v dubnu 2018 navýšena, a to i výslovně z důvodu průtahů utrpěných v samotném odškodňovacím řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, její ústavní stížnost pak byla odmítnuta v září 2020.
V říjnu 2020 uplatnila stěžovatelka u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy za průtahy utrpěné v odškodňovacím řízení, které jí za řízení trvající téměř 13 let v dubnu 2021 přiznalo náhradu nemajetkové újmy. V rámci soudního řízení jí pak Obvodní soud pro Prahu 2 v srpnu 2021 přiznal další odškodnění a náhradu nákladů řízení.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka v řízení před Soudem zejména namítala, že v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy neobdržela přiměřené odškodnění za průtahy v nalézacím řízení a žádné odškodnění za průtahy utrpěné v odškodňovacím řízení.
V průběhu řízení před Soudem vláda poukázala na skutečnost, že stěžovatelka ve své stížnosti k Soudu podané v únoru 2021 opomněla uvést, že v říjnu 2020 zahájila řízení, jímž se domáhala náhrady nemajetkové újmy za průtahy utrpěné v odškodňovacím řízení.
Soud připomněl, že stížnost může být prohlášena za nepřijatelnou pro zneužití práva stížnosti, je-li vědomě založena na nepravdivých skutečnostech, či pokud podává neúplné, a tudíž zavádějící, informace (srov. např. Keretchashvili proti Gruzii, č. 5667/02, rozhodnutí ze dne 2. května 2006 a Basileo proti Itálii, č. 11303/02, rozhodnutí ze dne 23. srpna 2011). Ze stejného důvodu ji lze odmítnout, pokud stěžovatel navzdory výslovné povinnosti uložené jednacím řádem Soudu neinformuje Soud o nových či důležitých skutečnostech, které se během řízení před Soudem objeví, jelikož takové počínání Soudu brání v rozhodování o věci s plnou znalostí skutečností (Bekauri proti Gruzii, č. 14102/02, rozhodnutí ze dne 10. dubna 2012, § 21–23).
Jelikož stěžovatelka neinformovala Soud o zahájení druhého kompenzačním řízení a obdrženém odškodnění za průtahy utrpěné v prvním kompenzačním řízení, a to nejen před komunikováním stížnosti vládě v květnu 2021, ale ani ve svém dalším podání k Soudu z října 2021, což nijak nevysvětlila, dospěl Soud k závěru, že stěžovatelka zamlčela informace, které se týkaly samotného jádra případu, a proto její stížnost odmítl pro zneužití práva na podání stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
Soud zároveň vyzdvihl, že zjevně zneužívající jednání stěžovatelů či jejich zástupců pro něj představuje zcela zbytečnou práci, která je neslučitelná s jeho skutečnými funkcemi (viz Petrović proti Srbsku, č. 56551/11 a 10 dalších, rozhodnutí ze dne 18. října 2011). Jednání právního zástupce stěžovatelky proto výslovně označil za neprofesionální a zavádějící.