© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 12. června 2018 ve věci č. 67149/17 – Makarová proti Spojenému království
Výbor Soudu prohlásil za zjevně neopodstatněnou stížnost sestry českého občana, který byl v Londýně usmrcen několika údery do oblasti hlavy těžkým předmětem. Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány v souvislosti s vyšetřováním skutku a následným řízením, které vyústilo ve výrok poroty o nevině obžalovaného, dostály svým procesním závazkům plynoucím z práva na život dle článku 2 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stížnost byla podána sestrou poškozeného Z. M., českého občana, který byl v září 2016 – po předchozím verbálním konfliktu se skupinou osob v blízkém stravovacím zařízení – usmrcen britským občanem R. S. Ten měl dle tvrzení obžaloby společně s přáteli pronásledovat poškozeného na kole, načež jej napadl s využitím improvizované zbraně v podobě řetězu od kola, na němž byl zavěšen těžký zámek, a několika údery jej udeřit mj. do oblasti hlavy. Těžce zraněnému poškozenému R. S. následně neposkytl pomoc a z místa činu spolu s přihlížejícími společníky odjel. Poškozený svým zraněním následujícího dne podlehl. Útočník se přihlásil na policii až po dvou dnech. R. S. byl záhy obviněn z trestného činu vraždy. Hlavní líčení se konalo ve dnech 20. března až 3. dubna 2017 u soudu v Londýně. Dle obhajoby byl R. S. s přáteli na cestě domů, když jim poškozený vstoupil do cesty. R. S. sice poškozeného řetězem udeřil, ale měl tak učinit v nutné obraně, neboť mohl důvodně usuzovat, že bude buď on, nebo nejmladší z jeho přátel poškozeným napaden. První úder měl ostatně zasadit právě on. Obžaloba se opírala o očitá svědectví dvou přihlížejících kamarádů obžalovaného, výpovědi policistů, kteří prováděli šetření na místě činu, a stanovisko patologa, jenž ohledával tělo oběti. Na závěr hlavního líčení soudce poučil členy poroty o právních aspektech věci. Zejména jim objasnil nezbytné objektivní a subjektivní znaky skutkových podstat trestných činů vraždy i zabití, jakož i definiční znaky nutné obrany coby okolnosti vylučující trestní odpovědnost. Soudce dále shrnul všechny v řízení provedené důkazy a položil porotě otázky vztahující se k vině obžalovaného. Po desetihodinové poradě dospěla laická porota složená z 12 porotců k většinovému závěru o nevině R. S., který byl tudíž zproštěn obžaloby. Proti zprošťujícímu verdiktu poroty nezná britský právní řád žádný opravný prostředek. Verdikt byl tudíž konečný.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Tvrzené porušení článků 2 a 13 Úmluvy
Stěžovatelka v řízení před Soudem poukazovala na systémové nedostatky britského trestního soudnictví, neboť byla přesvědčena, že vyšetřování okolností úmrtí jejího bratra nebylo dostatečně účinné ve smyslu článku 2 Úmluvy. Konkrétně tvrdila, že: (i) z verdiktu poroty nelze zjistit důvody zproštění obžaloby, (ii) test používaný při zkoumání, zda šlo o nutnou obranu, připouští, aby některé případy protiprávního usmrcení zůstaly nepotrestány, (iii) právní řád nevyvozuje trestní odpovědnost z úmyslného neposkytnutí pomoci osobě, která se nachází v bezprostředním ohrožení života. Stěžovatelka dále namítala, že pokud by porota správně uplatňovala institut nutné obrany, nemohla by ve světle ostatních provedených důkazů dospět k závěru, že R. S. skutečně v nutné obraně jednal. Poukazovala konečně i na neprovedení některých důkazů, které mohly přispět k objasnění rozhodných skutečností.
Stížnost nebyla oznámena žalované britské vládě ke stanovisku.
Soud se předně z vlastní iniciativy zabýval otázkou, zda stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky nápravy dostupné podle vnitrostátního práva. Měl za to, že stěžovatelka patrně mohla ve stádiu vyšetřování brojit proti postupu policejního orgánu podáním stížnosti k nadřízenému orgánu, případně skrze žádost o připuštění soudního přezkumu. Dále seznal, že stěžovatelka nebyla přímo zúčastněna na trestním řízení. I když by v teoretické rovině mohla žádat, aby jí bylo umožněno domáhat se soudního přezkumu zprošťujícího výroku, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl takový prostředek nápravy přiměřené vyhlídky na úspěch. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve svém podání nerozlišovala mezi vyšetřovací a soudní fází řízení, Soud se nedomníval, že by pro účely čl. 35 odst. 1 Úmluvy nevyčerpala všechny účinné vnitrostátní prostředky nápravy.
Co se týče tvrzeného porušení práva na život, Soud úvodem připomněl obecné zásady vyplývající z jeho ustálené judikatury. Z článku 2 Úmluvy vyplývá povinnost státu vytvořit účinný trestně právní rámec, který by působil k odrazování případných ohrožení životů osob a který by byl podepřen odpovídajícím soudním a správním aparátem k předcházení, potlačování a postihu porušení práva na život (Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 115). Za okolností projednávané věci by mělo na vnitrostátní úrovni proběhnout tzv. účinné vyšetřování způsobilé určit příčinu úmrtí, odhalit totožnost odpovědných osob a případně vést k jejich odpovídajícímu potrestání. Jde přitom o závazek k využití dostupných prostředků, nikoliv dosažení určitého výsledku (Armani da Silva proti Spojenému království, č. 5878/08, rozsudek velkého senátu ze dne 30. března 2016, § 233). Z článku 2 nelze dovodit bezvýjimečný požadavek, aby všechna stíhání vyústila v odsouzení, tím spíše pak k uložení konkrétního trestu (tamtéž, § 238). Úloha Soudu je omezena na přezkoumání, do jaké míry podrobily vnitrostátní orgány věc pečlivému šetření. Pokud jde o námitky, které se nepřímo týkají práva na spravedlivý proces, Soud dále připomněl, že Úmluva nevyžaduje, aby porotci předložili důvody, na nichž je jejich verdikt založen (Saric proti Dánsku, č. 31913/96, rozhodnutí ze dne 2. února 1999). Zájmy spravedlnosti však vyžadují, aby byl pro obžalovaného, stejně jako pro veřejnost, verdikt poroty srozumitelný, což představuje klíčovou záruku proti svévoli (Taxquet proti Belgii, č. 926/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. listopadu 2010, § 92).
V projednávané věci byl nicméně Soud přesvědčen, že procesní závazek důkladně vyšetřit okolnosti úmrtí poškozeného byl naplněn. Vnitrostátní orgány neprodleně zahájily vyšetřování, řízení bylo veřejné a stěžovatelka v jeho rámci mohla rozporovat zjištěné skutkové okolnosti a příčiny úmrtí poškozeného. Ve světle poučení, které soud udělil porotě stran souvisejících právních otázek, muselo být stěžovatelce zřejmé, že porota nepřijala vylíčení rozhodných skutečností ze strany obžaloby. Právní poučení a písemný popis průběhu řízení, které předcházelo vynesení verdiktu poroty, jsou dle Soudu dostatečné záruky zmírňující riziko, že by porota jednala svévolně. S poukazem na nedávný rozsudek ve věci Armani da Silva proti Spojenému království (cit. výše) Soud dále odmítl, že by byl právní rámec institutu nutné obrany podle britského právního řádu neslučitelný s požadavky článku 2 Úmluvy. Stěžovatelka přitom nepředložila žádné pádné důvody, proč by měl Soud své dřívější závěry přehodnotit. K námitce absence kriminalizace neposkytnutí pomoci osobě, která se nachází v bezprostředním ohrožení života, Soud poznamenal, že podle britského práva existují výjimky, kdy neposkytnutí pomoci může trestní odpovědnost vyvolat. Z dosavadní judikatury však nejde dle Soudu vyčíst, že by článek 2 zahrnoval pozitivní závazek kriminalizovat úmyslné neposkytnutí pomoci. Ve zbylém rozsahu Soud uvedl, že námitky stěžovatelky, jimiž brojila proti nepříznivému výsledku vnitrostátního řízení, staví Soud do role soudu tzv. čtvrté instance. Tomu však nepřísluší, aby se zabýval skutkovými nebo právními pochybeními, jichž se mohly při své činnosti dopustit vnitrostátní soudy, ani otázkami viny či neviny obžalovaného (Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, rozsudek ze dne 12. května 2000, § 34). V dané věci navíc nic nenasvědčovalo tomu, že by trestní řízení a jeho výsledek byly zjevně svévolné. Soud proto námitky stěžovatelky na poli článku 2 Úmluvy prohlásil na základě čl. 35 odst. 3 Úmluvy za zjevně neopodstatněné.
Na poli článku 13 Úmluvy, který zaručuje každému právo na účinný prostředek nápravy na vnitrostátní úrovni, Soud kuse uvedl, že byly-li námitky stěžovatelky ve vztahu k článku 2 Úmluvy shledány jako zjevně neopodstatněné, neměla tzv. „hájitelné tvrzení“, které je předpokladem, aby se vůbec mohla dovolávat článku 13 Úmluvy. I tuto námitku proto prohlásil za zjevně neopodstatněnou.
Full & Egal Universal Law Academy