Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 20. října 2022 ve věcech č. 32193/16 a 32637/16 – Málek a Černín proti České republice
Výbor páté sekce Soudu rozhodl, že řízení ve věcech stěžovatelů, kteří byli odsouzeni za účast na znásilnění, nebylo vzhledem k okolnostem nespravedlivé, třebaže neměli možnost vyslechnout klíčovou svědkyni, oběť, v rámci hlavního líčení, když tuto možnost měl jejich obhájce v přípravném řízení. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy nedošlo.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelé byli v březnu 2011 obviněni z účasti na znásilnění, které ohlásila R. G. bezprostředně po činu. Obhajoba tvrdila, že dotyčná byla v silně podnapilém stavu a že intimní styk s druhým stěžovatelem a další osobou měla dobrovolně. R. G. byla v přípravném řízení opakovaně vyslechnuta za účasti obhájce stěžovatelů. Připustila, že byla ve stavu snížené příčetnosti v důsledku požití alkoholu, průběh událostí si ale dobře vybavovala. Na hlavním líčení nebyla schopna v přítomnosti stěžovatelů vypovídat, uvedla, že má strach, nepřeje si událost podrobně znovu rozebírat, načež opakovaně zkolabovala. Soudy po několika neúspěšných pokusech oběť vyslechnout připustily jako důkazy její výpovědi z přípravného řízení. První stěžovatel byl nakonec uznán vinným z přečinu nepřekažení trestného činu, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Druhý stěžovatel byl společně s dalším spolupachatelem uznán vinným z trestného činu znásilnění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem v délce trvání dvou let. Prvoinstanční soud opřel své rozhodnutí mimo jiné o výpovědi R. G. z přípravného řízení. Nadřízené soudy jeho postup aprobovaly. Stěžovatelé neuspěli ani s ústavní stížností.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy
Stěžovatelé namítali, že jejich odsouzením na základě výpovědi poškozené z přípravného řízení, kterou neměli příležitost vyslechnout na hlavním líčení, došlo k narušení celkové spravedlnosti řízení v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.
Relevantní obecné zásady Soud shrnul ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011, § 152) a Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 118), v nichž vyzdvihl potřebu zkoumat celkovou spravedlnost řízení.
V případě stěžovatelů však Soud neshledal nic, co by naznačovalo, že řízení, jež vyústilo v jejich odsouzení, bylo nespravedlivé v důsledku nemožnosti vyslechnout oběť na hlavním líčení. Stěžovatelé nerozporovali, že poškozená byla inkriminovaného večera přítomna v jejich bytě, že byla v silně podnapilém stavu, ani že došlo k pohlavnímu styku s druhým stěžovatelem a s další osobou. Obhajoba toliko tvrdila, že absence výslechu svědkyně – oběti – na hlavním líčení jim znemožnila prokázat, že šlo o konsenzuální pohlavní styk. Tato námitka nicméně na hlavním líčení zazněla a byla pečlivě vnitrostátními soudy prošetřena. Za pravděpodobnou ji nepovažovaly nejen s ohledem na předchozí výpovědi poškozené z přípravného řízení, ale rovněž ve světle dalších provedených důkazů, jako byly zejména výpovědi nepřímých svědků, kterým se oběť svěřila bezprostředně po činu, ale i znalecké posudky ohledně její věrohodnosti a psychologického stavu, které podporovaly verzi událostí poškozené. Soud prvního stupně porovnal výpovědi oběti z přípravného řízení s tím, co sdělila soudu a znalcům při několika neúspěšných pokusech o výslech v rámci hlavního líčení. Dospěl přitom k závěru, že vylíčila skutkový děj velmi podrobně a konzistentně. Přihlédl rovněž k tomu, že trestní oznámení na policii podala záhy po činu. Za významnou záruku, aby nebyla narušena celková spravedlnost řízení, Soud považoval skutečnost, že u výslechů poškozené v přípravném řízení byl přítomen obhájce stěžovatelů, jemuž bylo umožněno, aby jí kladl otázky (srov. Hasáliková proti Slovensku, č. 39654/15, rozsudek ze dne 24. června 2021, § 59 a 74–75). Současně odmítl argumentaci stěžovatelů, že aby šlo o významnou záruku, musel by být v rámci výslechu pořízen videozáznam, který by šlo přehrát na hlavním líčení (srov. Aigner proti Rakousku, č. 28328/03, rozsudek ze dne 10. května 2012, § 42). Konečně Soud zohlednil i to, že české soudy přistoupily ke četní výpovědí svědkyně z přípravného řízení teprve v okamžiku, kdy po několikáté selhaly snahy o její výslech na hlavním líčení. Obhajoba stěžovatelů nicméně mohla účinně hájit svou pozici, vyslýchat všechny ostatní svědky a znalce. Soudy pečlivě a kriticky hodnotily výpovědi oběti a porovnávaly je s ostatními provedenými důkazy, majíce na paměti popis průběhu události podle stěžovatelů, který nakonec z rozumných důvodů odmítly. Soud proto naznal, že řízení proběhlo spravedlivě a námitky stěžovatelů na poli čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy prohlásil za zjevně neopodstatněné.