Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozhodnutí ze dne 9. července 2024 ve věci č. 21714/22 a dvě další – Mamić a ostatní proti Chorvatsku
Senát první sekce Soudu jednomyslně prohlásil stížnosti namítající porušení práva na nestranný soud za nepřijatelné pro zneužití práva individuální stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, když jeden stěžovatel zaslal Soudu pozměnou ústavní stížnost s touto námitku, byť ji neuplatnil na vnitrostátní úrovni, a ostatní se snažili stížnostmi k Soudu těžit z vlastní manipulace s trestním řízením.
I. Skutkové okolnosti
V roce 2016 vnitrostátní orgány zahájily trestní řízení proti stěžovatelům. Před vynesením rozhodnutí prvoinstančním soudem druhý stěžovatel předložil na tiskové konferenci padělanou korespondenci údajného justičního spiknutí proti stěžovatelům a marně usiloval o nařízení dalšího soudního jednání. Prvoinstanční soud posléze částečně zprostil prvního a třetího stěžovatele obžaloby. Další padělaná korespondence měla prokazovat údajné ovlivňování soudců Nejvyššího soudu, který rozhodoval o odvoláních stěžovatelů. Zároveň druhý stěžovatel informoval úřady, jak se on a první stěžovatel s cílem dosáhnout zproštění stýkali se soudci a upláceli je, včetně předsedy senátu prvoinstančního soudu. Ten potvrdil, že se s druhým stěžovatel setkal a dostal od něj hodinky, ale popřel domluvu se stěžovateli. Nejvyšší soud následně zrušil část rozsudku prvoinstančního soudu u prvního a třetího stěžovatele a částečně vyhověl druhému stěžovateli. Všichni stěžovatelé poté podali stížnosti k Ústavnímu soudu; první a druhý stěžovatel v nich namítali, že nebyli souzeni nestranným soudem kvůli vztahu mezi předsedou senátu prvoinstančního soudu a druhým stěžovatelem. Ústavní soud stížnostem nevyhověl.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelé namítali zejména porušení práva na projednání věci nestranným soudem kvůli nevhodnému vztahu předsedy senátu prvoinstančního soudu s druhým stěžovatelem, od kterého měl dostávat různé úsluhy.
Soud odkázal na příslušné zásady, které uplatňuje při posuzování, zda je na místě prohlásit stížnost za nepřijatelnou podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy kvůli zneužití práva individuální stížnosti. Připomněl, že mezi relevantní faktory patří zneužití vnitrostátních prostředků nápravy a chování stěžovatele před vnitrostátními orgány, přičemž toto chování musí být úmyslné (viz např. Ferrara a ostatní proti Itálii, č. 2394/22 a další, rozhodnutí ze dne 16. května 2023, § 37–44). V posuzované věci se proto Soud zaměřil především na snahu prvního a druhého stěžovatele ovlivnit vnitrostátní soudní řízení v jejich prospěch a zmařit řádné fungování justice.
Ve vztahu ke třetímu stěžovateli Soud uvedl, že byť jím předložená kopie podané ústavní stížnosti obsahovala námitku absence nestrannosti prvoinstančního soudu, protože druhý stěžovatel měl podplatit soudce, následně vyšlo najevo, že dotyčný ve skutečnosti takovou námitku, ať už výslovně či do podstaty, vůbec neuplatnil. Předložil tedy Soudu upravený dokument, aby předstíral, že namítl porušení práva na nestranný soud před Ústavním soudem a ten se námitkou nezabýval. Pokusil se tak oklamat Soud zkreslením klíčové části své stížnosti; Soud by pak nemohl rozhodnout o přijatelnosti a odůvodněnosti této stížnosti při plné znalosti skutkového stavu. Takové jednání třetího stěžovatele je v rozporu s účelem práva podat stížnost k Soudu (Centro Europa 7 S.R.L. a Di Stefano proti Itálii, č. 38433/09, rozhodnutí velkého senátu ze dne 7. června 2012, § 97). Soud proto odmítl tuto stížnost pro zneužití práva na podání individuální stížnosti podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a 4 Úmluvy.
Stran prvního a druhého stěžovatele Soud podotkl, že tito sice oproti třetímu stěžovateli namítli porušení práva na nestranný soud, námitka ale měla původ v jejich chování, které směřovalo k popření daného práva. Třebaže předseda senátu prvoinstančního soudu měl podle Soudu sám požádat o vyloučení z projednání věci stěžovatelů, pokud přijal dar během trestního řízení, byli to stěžovatelé, kteří úmyslně poskytovali, a to nejen tomuto soudci, úsluhy. O celé situaci pak informovali úřady až po vydání rozsudku, když snahy zmanipulovat trestní řízení v jejich prospěch selhaly. Nadto došlo ke zveřejnění padělané korespondence jak v souvislosti s prvoinstančním, tak i odvolacím řízením. Podle Soudu tyto okolnosti dokládaly, do jaké míry proběhly pokusy o maření fungování justice ve prospěch stěžovatelů, což Soud musí zohlednit pro účely uplatnění čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.
Soud měl za to, že stěžovatelé usilovali o vytvoření tzv. win-win situace – buď by poskytované úsluhy vyzněly v jejich prospěch a vedly k zproštění obžaloby, anebo by si stěžovali na neexistenci nestranného soudu s cílem dosáhnout konstatování porušení Úmluvy a případné obnovy trestního řízení. Takové jednání Soud nemohl přijmout. Umožnil by tím totiž manipulaci a závažné obstrukce fungování justice. Ve skutečnosti – bez ohledu na otázku (ne)viny prvního a druhého stěžovatele, anebo soudců ohledně darování či přijetí úsluh – už samotné okolnosti případu vedou Soud k závěru, že po selhání všech snah stěžovatelů zmanipulovat vnitrostátní řízení ve svůj prospěch se nyní snaží využít systému ochrany lidských práv podle Úmluvy a těžit z vlastního zneužívajícího jednání na vnitrostátní úrovni. Ostatně pokud by Soud neshledal porušení práva na nestranný soud, vedlo by to podle druhého stěžovatele k situaci, kdy by byl zkorumpovaný soudce zbaven odpovědnosti za protiprávní jednání a rozsudek podjatého soudu by zůstal v platnosti. Jak ale Soud podotkl výše, první a druhý stěžovatel sami způsobili situaci, na kterou si nyní stěžují; předseda senátu, potažmo i další soudci byli odvoláni z funkcí a obžalováni z trestné činnosti. Bez ohledu na výsledek daného trestního řízení tato situace ukončila jejich kariéry.
S přihlédnutím k podstatě článku 17 Úmluvy se tak podle Soudu chování stěžovatelů dostalo do zjevného rozporu s účelem práva na podání individuální stížnosti, jak je zakotveno v Úmluvě, a zabránilo řádnému fungování ochranných mechanismů založených Úmluvou. Současně Soud dodal, že byť se zneužívající chování prvního a druhého stěžovatele týkalo pouze jedné z několika jejich námitek ve vztahu k článku 6 Úmluvy, mělo dopad na přípustnost jejich stížností jako celku.
Soud proto odmítl i stížnosti prvního a druhého stěžovatele pro zneužití práva na podání individuální stížnosti podle článku 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.