© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
DRUHÁ SEKCE
ROZHODNUTÍ O PŘIJATELNOSTI
stížnosti č. 46468/99
Andreas MANOUSSOS proti České republice a Německu
Evropský soud pro lidská práva (druhá sekce), zasedající dne 9. července 2002 v senátu ve složení:
J.-P. Costa, předseda,
L. Loucaides,
C. Bîrsan,
K. Jungwiert,
V. Butkevych,
W. Thomassen,
A. Mularoni, soudci,
a S. Dollé, tajemnice,
na základě výše uvedené stížnosti podané Evropské komisi pro lidská práva dne 25. června 1998,
se zřetelem k čl. 5 odst. 2 Protokolu č. 11 k Úmluvě, kterým byla na Soud přenesena příslušnost k posouzení stížnosti,
se zřetelem ke stanovisku žalované vlády a stanovisku předloženému stěžovateli jako odpověď,
vynesl po poradě toto rozhodnutí:
SKUTKOVÝ STAV
Stěžovatel Andreas Manoussos je řeckým občanem, narozeným v roce 1964. Vykonává trest odnětí svobody ve věznici Rýnovice (Česká republika). Vládu České republiky zastupoval před Soudem její zmocněnec E. Slavík a jeho nástupce V. Schorm.
A.Skutkové okolnosti případu
Skutkové okolnosti případu předestřené účastníky řízení lze shrnout následovně.
1.Trestní řízení proti stěžovateli v České republice
Dne 11. června 1996 byl stěžovatel zadržen českou policií. Byl vyslechnut za přítomnosti tlumočníka a obviněn z padělání veřejných listin a pokusu o padělání bankovek. Na základě informací Úřadu pro boj s organizovaným zločinem a německých úřadů bylo v této souvislosti obžalováno ještě několik dalších osob. Podle těchto informací stěžovatel a čtyři další osoby padělali eurošeky s úmyslem je následně rozšiřovat v zahraničí, zejména v Německu. Byli napojeni na organizovanou zločinnou skupinu v Německu. Kromě toho obvinění vyráběli německé občanské průkazy. Stěžovatel odmítl přidělení obhájce ex officio a uvedl, že obhájce mu zvolí jeho bratr a přítelkyně.
Dne 12. června 1996 policejní vyšetřovatel požádal, aby na stěžovatele byla uvalena vazba. Téhož dne Obvodní soud pro Prahu 6 ustanovil P. M. právním zástupcem stěžovatele ex officio.
Dne 13. června 1996 soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 vyslechl stěžovatele za přítomnosti tlumočníka a uvalil na něj vazbu. V rozhodnutí soudce uvedl, že všichni obvinění jsou až na jednoho cizími státními příslušníky a že činy jim přisuzované byly spáchány v několika zemích. Závěrem soudce konstatoval, že obviněný by mohl uprchnout a mařit vyšetřování.
Podle české vlády dne 13. června 1996 advokát E. B. vyjádřil na žádost stěžovatelovy přítelkyně souhlas s převzetím právního zastupování stěžovatele.
Stěžovatel tento údaj popřel a tvrdil, že E. B. převzal jeho právní zastupování dne 11. června 1996. Podle tvrzení stěžovatele jej E. B. mohl navštívit teprve jedenáct dní po svém ustanovení.
Dne 10. července 1996 Městský soud v Praze zamítl stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí o uvalení vazby.
Dne 23. října a 27. listopadu 1996 byl stěžovatel vyslechnut za přítomnosti tlumočníka a svého obhájce.
Dne 10. prosince 1996 Obvodní soud pro Prahu 9 prodloužil trvání stěžovatelovy vazby do 11. dubna 1997. Dne 2. dubna 1997 byla vazba stěžovatele prodloužena do 11. srpna 1997. Soud konstatoval, že případ je složitý, že německé úřady byly požádány o právní pomoc a že stěžovatelem údajně způsobená škoda dosáhla cca deseti milionů německých marek (DEM). Posouzení relevantních skutečností navíc vyžadovalo několik odborných posudků.
Dne 23. dubna 1997 byl stěžovatel vyslechnut za přítomnosti svého obhájce.
Dne 19. května 1997 vedoucí lékař věznice Praha-Pankrác vydal potvrzení, že zdravotní stav stěžovatele je dobrý, přestože stěžovatel zinscenoval několik hladovek. Lékař vyjádřil názor, že stěžovatel je schopen účasti na trestním řízení.
Dne 21. května 1997 byl stěžovatel vyslechnut za přítomnosti svého obhájce.
Dne 24. července 1997 Obvodní soud pro Prahu 9 prodloužil stěžovatelovu vazbu do 11. února 1998. Soud konstatoval, že délka řízení je vyvolána složitostí případu, potřebou dalších znaleckých posudků, rozsáhlostí trestných činů přisuzovaných obviněnému a skutečností, že předmětné trestné činy byly spáchány v několika státech.
Dne 22. září 1997 stěžovatel ustanovil svou právní zástupkyní E. S. Ta dne 25. listopadu 1997 sdělila policii, že v dalším řízení již stěžovatele zastupovat nebude.
Dne 28. listopadu 1997 bylo stěžovateli odebráno několik dokumentů náboženského zaměření se zdůvodněním, že množství dokumentů, jež měl ve své cele, přesahovalo stanovený limit.
Dne 5. prosince 1997 Obvodní soud pro Prahu 9 ustanovil E. B. právním zástupcem stěžovatele ex officio.
Dne 16. prosince 1997 byl stěžovatel vyslechnut. Dne 28. ledna 1998 požádal o propuštění z vazby.
Dne 4. února 1998 Obvodní soud pro Prahu 9 prodloužil vazbu stěžovatele a jeho spoluobviněných do 12. dubna 1998. Ve svém rozhodnutí soud uvedl, že studium spisu a příprava obžaloby bude vyžadovat delší dobu. Podle názoru soudu hrozilo nebezpečí, že stěžovatel uprchne, bude mařit vyšetřování, popřípadě páchat další trestnou činnost.
Dne 8. dubna 1998 státní zástupce obžaloval stěžovatele a čtyři další osoby z padělání bankovek a veřejných listin v rámci organizovaného zločinu.
Dne 20. května 1998 se konalo jednání před Městským soudem v Praze. Stěžovatel, který byl zastupován svým právním zástupcem, si stěžoval, že mu nebyl dodán německý překlad obžaloby. Soud rozhodl poskytnout stěžovateli více času na přípravu obhajoby a jednání odročil na 4. srpna 1998. Městský soud dále zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Dne 28. května 1998 požádalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky o právní pomoc německé orgány.
Dne 2. a 15. června 1998 požádal stěžovatel Městský soud v Praze o přidělení jiného advokáta pro zastupování v předmětném řízení.
Dne 4. června 1998 Vrchní soud [v Praze] zamítl odvolání stěžovatele proti zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby městským soudem. Téhož dne vrchní soud prodloužil vazbu stěžovatele a jeho spoluobžalovaných do 31. ledna 1999.
Dne 16. ledna 1998 požádal stěžovatel, aby mu byl přidělen jiný právní zástupce ex officio. Téhož dne stěžovatel podal „trestní stížnost“ Ústavnímu soudu, v níž tvrdil, že vyšetřovatel, státní zástupce a soudci projednávající jeho případ porušovali jeho práva.
Dne 14. července 1998 ustanovil Městský soud v Praze právním zástupcem stěžovatele ex officio jiného advokáta, I. P. Téhož dne požádal stěžovatel vrchní soud o přidělení německého advokáta.
Dne 21. července 1998 stěžovatel sdělil I. P., že nepřijímá jeho právní pomoc, neboť si přeje být zastupován jiným advokátem. Téhož dne německé orgány informovaly české orgány o zahájení trestního řízení proti stěžovateli v Německu.
Městský soud v Praze pokračoval v projednávání případu ve dnech 4. a 5. srpna 1998. Stěžovatel požádal o ustanovení jiného obhájce. Rovněž vznesl námitku podjatosti proti soudcům městského soudu. Jednání bylo odročeno.
Dne 8. září 1997 vrchní soud zamítl námitku podjatosti vznesenou stěžovatelem vůči soudcům městského soudu. Dále odmítl ustanovit jiného advokáta právním zástupcem stěžovatele ex officio a uvedl, že stěžovatel si může určit právního zástupce podle svého vlastního výběru.
Dne 16. a 17. září 1998 se konalo jednání před městským soudem. Stěžovatel požadoval provedení dalších důkazů. Jednání bylo odročeno.
Dne 14. října 1998 Městský soud v Praze shledal stěžovatele vinným padělání v několika bodech obžaloby a odsoudil jej jako člena organizované skupiny k trestu odnětí svobody v délce trvání jedenácti let. Stěžovatel se odvolal.
Dne 4. prosince 1998 stěžovatel požádal, aby ho I. P. již nadále nezastupoval. Dne 7. a 11. prosince 1998 I. P. požádal, aby byl zproštěn právního zastupování stěžovatele v předmětném řízení, a to pro nedostatek důvěry mezi ním a jeho klientem.
Dne 4. ledna 1999 Městský soud v Praze této žádosti vyhověl a ustanovil právním zástupcem stěžovatele ex officio jiného advokáta, J. K.
Dne 12. ledna 1999 vrchní soud prodloužil vazbu stěžovatele do 30. června 1999.
Dne 22. ledna 1999 vložil předseda [senátu] vrchního soudu do spisu poznámku, podle které stěžovatel korespondoval s jedním ze svých spoluobžalovaných bez povolení. Dne 25. ledna 1999 stěžovatel podal ohledně sledování své korespondence stížnost vrchnímu soudu.
Dne 1. února 1999 stěžovatel prohlásil, že si již nepřeje být zastupován J. K. Stěžoval si, že návštěvy obhájce jsou řídké, že neodpovídá na stěžovatelovy dopisy a že vystupoval v jiných případech před městským soudem jako soudní tlumočník. Stěžovatel proto vyjádřil pochybnosti o obhájcově nestrannosti. Ve svém podání stěžovatel dále uvedl, že jeden z jeho předchozích obhájců prohlásil, že stát mu již pět let dluží odměnu za povinné zastupování v jiné kauze. Požádal, aby mu byl jako obhájce ustanoven advokát z Rumburka.
Dne 8. a 16. února 1999 stěžovatel podal stížnost k vrchnímu soudu, ve které tvrdil, že žádný z advokátů, kteří mu byli přiděleni jako obhájci, ho nezastupoval řádným způsobem. Dne 16. února 1999 stěžovatel informoval vrchní soud, že drží hladovku.
Dne 18. února 1999 J. K. sdělil vrchnímu soudu, že prostudoval spis, vešel ve styk se stěžovatelem, přeložil rozsudek soudu první instance do německého jazyka a předal jej obžalovanému. Na advokátovu žádost uhradili náklady překladu příbuzní stěžovatele.
Jednání před vrchním soudem se konalo dne 9. března 1999. Stěžovatel, který držel hladovku, se před předvedením do soudní síně zhroutil. Vrchní soud proto rozhodl o odděleném projednání obžaloby proti stěžovateli.
Dne 4. května 1999 se konalo další jednání před vrchním soudem. Stěžovatele zastupoval J. K.; k dispozici měl rovněž tlumočníka. Jednání byli přítomni i zástupci sdělovacích prostředků. Posudek vězeňské lékařské služby konstatoval, že stěžovatel je schopen účasti na jednání.
Vrchní soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a odsoudil stěžovatele jako člena organizované skupiny za padělání bankovek a veřejných listin. Vrchní soud zjistil, že stěžovatel a několik dalších osob padělali eurošeky a německé občanské průkazy. Vrchní soud nesdílel názor Městského soudu v Praze, že stěžovatel spáchal trestné činy jako člen zločinného spolčení. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na jedenáct let ve věznici se zvýšenou ostrahou a k vyhoštění z České republiky.
Během jednání stěžovatel uvedl, že mu nebyla poskytnuta řádná právní pomoc a nemohl si připravit svou obhajobu. Stěžoval si také, že nemohl klást otázky několika svědkům, kteří byli vyslechnuti německými orgány a jejichž výpovědi byly čteny během jednání před soudem prvního stupně.
Vrchní soud konstatoval, že městský soud zjistil všechny relevantní skutečnosti a že odůvodnění jeho rozsudku je relevantní a dostačující. Uvedl, že svědci vyslechnutí německými orgány byli předvoláni k jednání před soudem prvního stupně, ke kterému se ovšem nedostavili. Skutečnost, že jejich výpovědi byly za této situace přečteny během jednání v jejich nepřítomnosti, není v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Kromě toho byly výpovědi těchto svědků potvrzeny výpověďmi dalších svědků a spoluobžalovaných, jakož i komplexními písemnými důkazy včetně znaleckých posudků. Vrchní soud dále konstatoval, že stěžovateli bylo na základě jeho opakovaných námitek ustanoveno postupně šest právních zástupců. Stěžovatelova domněnka, že si může svobodně zvolit obhájce, který mu bude ustanoven jako zástupce ex officio, byla mylná.
Dne 24. května 1999 stěžovatel Nejvyššímu zaslal soudu námitku podjatosti soudců vrchního soudu. Nejvyšší soud tuto námitku zamítl jako neodůvodněnou a podanou po uplynutí stanovené lhůty.
Podle stěžovatele bylo během jeho vazby zasahováno do jeho korespondence. Například v dopise ze dne 27. července 1998, adresovaném České advokátní komoře, si stěžoval, že jeho dopis německému advokátovi byl otevřen. V jiném dopise ze dne 20. dubna 1999, adresovaném německé advokátní kanceláři, stěžovatel tvrdil, že jeho korespondence v době od 1. června 1996 do 15. října 1998 se zpožďovala, protože byla prohlížena. V dopise ze dne 17. července 1998, adresovaném velvyslanectví Spojených států v Praze, stěžovatel tvrdil, že jeho korespondence adresovaná různým zastupitelským úřadům byla prohlížena.
Vláda uvádí, že stěžovatelova tvrzení jsou nepodložená, a s odvoláním na příslušný zákon tvrdí, že korespondence mezi stěžovatelem a jeho právními zástupci nebyla ani prohlížena, ani zadržována.
Během svého pobytu ve vazbě byl stěžovatel umístěn společně se dvěma dalšími osobami v cele o ploše 8 m2, v níž nebyla teplá voda. Jednou týdně mohl použít sprchu, nemohl však sportovat. V několika případech mu nebylo dovoleno setkat se s osobami z prostředí mimo věznici.
Dne 4. května 2001, během výkonu trestu odnětí svobody, Městský soud v Praze vyhověl žádosti stěžovatele o přidělení tlumočníka za účelem studia trestního spisu týkajícího se jeho případu.
2.Pokusy stěžovatele o nápravu před Ústavním soudem České republiky
a Českou advokátní komorou
V dopisech ze dne 8. února a 23. března 1998 stěžovatel žádal Ústavní soud o poskytnutí informací týkajících se ustanovení Ústavy České republiky.
Dne 27. března 1998 místopředseda Ústavního soudu informoval stěžovatele, že se Ústavní soud jeho podáními nemůže zabývat, protože nepředstavují formální návrhy na zahájení řízení. Stěžovatel byl dále informován, že pokud si přeje podat ústavní stížnost, musí být zastoupen advokátem.
Dne 15. února 1999 si stěžovatel stěžoval u Ústavního soudu na nespravedlnost trestního řízení vedeného proti němu. Tvrdil, že městský soud zamítl jeho žádost o výslech několika svědků a že jeho odsouzení je svévolné. Dále si stěžoval, že vrchní soud mu odmítl poskytnout překlad rozsudku soudu prvního stupně a že advokát J. K., který mu byl přidělen ex officio, byl ochoten přeložit rozsudek pouze za úplatu ve výši 600 DEM. V dopise rovněž konstatoval, že J. K. dne 6. února 1999 vyjádřil názor, že stěžovatel nemá naději u Ústavního soudu uspět. Stěžovatel proto uvedl, že k tomuto advokátovi nemá důvěru.
Dne 22. února 1999 stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu další dopis, v němž si stěžoval, že vrchní soud mu dne 9. února 1999 odmítl ustanovit právního zástupce ex officio podle jeho výběru. Také si stěžoval, že neměl dostatek času k přípravě obhajoby.
Jelikož tyto stížnosti neměly potřebné formální náležitosti, dne 25. března 1999 soudce Ústavního soudu stěžovatele vyzval, aby nedostatky odstranil a aby si do 60 dnů zvolil právního zástupce, který ho bude v řízení před Ústavním soudem zastupovat. Stěžovatel byl informován, že si může zvolit právního zástupce dle svého výběru, nebo požádat Českou advokátní komoru, aby mu přidělila advokáta, pokud svému právnímu zástupci v trestním řízení nedůvěřuje.
Dne 29. března 1999 stěžovatel požádal Českou advokátní komoru, aby mu přidělila právního zástupce.
Dne 31. března 1999 a 6. dubna 1999 byl stěžovatel informován, že mu byl přidělen J. S., advokát působící v Praze, aby ho zastupoval v řízení před Ústavním soudem.
Dne 2. dubna 1999 si stěžovatel stěžoval u České advokátní komory, že J. K., obhájce ustanovený ex officio, ho nezastupoval řádným způsobem. Stěžovatel tvrdil, že advokát nebral ohled na jeho zájmy a že jej nehájil účinně. Zejména tvrdil, že jeho advokát úmyslně pomíjel skutečnost, že ústavní stížnost měla být podána v co nejkratší možné lhůtě, aby byla účinně chráněna jeho práva v probíhajícím trestním řízení.
Dopisem ze dne 14. dubna 1999 si stěžovatel stěžoval Ústavnímu soudu, že jeho obhajoba v trestním řízení byla poškozena českou tajnou službou a že nemá důvěru v Českou advokátní komoru ani k advokátům, kterými byl zastupován ex officio. Žádal Ústavní soud, aby mu zajistil spolehlivého advokáta a aby zabránil vrchnímu soudu v jednání nařízeném na 4. května 1999.
V dopise ze dne 16. dubna 1999, adresovaném Vrchnímu soudu v Praze, stěžovatel mimo jiné uvedl, že J. K. mu sdělil, že ústavní stížnost týkající se trestního řízení je možno podat teprve po vynesení pravomocného rozsudku.
Dne 21. dubna 1999 J. S. po konzultaci s předsedou senátu vrchního soudu a zástupcem České advokátní komory sdělil stěžovateli, že jeho ustanovení právním zástupcem ve stěžovatelově věci bylo nezákonné. Posléze jmenovaný uvedl, že stěžovatelovým právním zástupcem ex officio byl ustanoven J. K. a že příslušné právní předpisy vylučují, aby v takovém případě advokátní komora určila dalšího právního zástupce. V dopise bylo uvedeno, že advokátní komora neměla v daném případě k dispozici všechny potřebné informace, a stěžovateli bylo doporučeno, aby využil právní pomoci ze strany J. K.
Dopisem ze dne 26. dubna 1999 Česká advokátní komora potvrdila, že ustanovení J. S. bylo zrušeno.
Dne 8. června 1999 Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost, neboť stěžovatel si nezvolil právního zástupce, jak to požaduje příslušný zákon, přestože byl dne 26. března 1999 vyzván, aby tak do 60 dnů učinil. V rozhodnutí bylo uvedeno, že stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 1998 a průběh řízení před odvolacím soudem, aniž uvedl relevantní skutečnosti nebo práva, která byla údajně porušena.
Dne 23. srpna 1999 vedoucí kontrolního útvaru České advokátní komory zamítl stížnost stěžovatele ze dne 2. dubna 1999 na J. K. jako neodůvodněnou.
3.Skutečnosti týkající se stěžovatelova výkonu trestu odnětí svobody.
Dne 5. května 1999 stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody ve věznici Praha-Pankrác. Dne 10. května 1999 byl převeden do věznice Bělušice. Dne 10. srpna 1999 byl převeden do věznice Valdice z důvodu předepsané diety. Dne 7. března 2000 byl stěžovatel převeden do věznice v Plzni. Dne 24. dubna 2001 byl převeden do věznice v Rýnovicích.
Většina relevantních skutečností, k nimž došlo během stěžovatelova výkonu trestu, je mezi účastníky řízení sporná.
(i)Tvrzené zásahy do stěžovatelovy korespondence a jeho práva na podání individuální stížnosti podle článku 34 Úmluvy
Podle stěžovatele dopis zaslaný kanceláří Soudu dne 14. června 1999 a doručený mu dne 28. června 1999 byl otevřen a následně uzavřen. Stěžovatel dále tvrdí, že další dopis zaslaný mu kanceláří Soudu dne 12. července 1999 mu byl předán otevřený dne 15. července 1999. Obálka dopisu kanceláře Soudu, který byl odeslán dne 28. září 1999, byla předána stěžovateli poškozená. Byla přelepena žlutou páskou a stěžovateli bylo sděleno, že českému poštovnímu úřadu došla již poškozená. Další dopis kanceláře Soudu, datovaný dne 31. srpna 1999, byl stěžovateli předán dne 9. září 1999. Obálka byla přelepena páskou a opatřena poštovním razítkem oznamujícím, že zásilka došla poškozená. Podle stěžovatele mu byl dopis kanceláře Soudu zaslaný dne 26. února 2001 předán otevřený.
Vláda popírá tvrzení stěžovatele, že jeho korespondence se Soudem byla prohlížena, a uvádí, že stěžovatel si na výše uvedené okolnosti správě věznice nestěžoval.
Ostatní stěžovatelova korespondence byla prohlížena. Dopisy, které chtěl odeslat, mu byly v několika případech vráceny s vysvětlením, že známky na nich jsou buď nedostatečné hodnoty, nebo poškozené. Tím došlo k několikadennímu zdržení stěžovatelovy korespondence.
Dne 28. prosince 2001 obdržel stěžovatel dopis od německého Spolkového ústavního soudu. Odmítl jej od příslušníka vězeňské správy převzít, protože byl otevřen a údajně prohlédnut.
Stěžovateli nebylo dovoleno pořizovat fotokopie dokumentů. Tvrdí, že mu v několika případech bylo odmítnuto vydání kopírovacího papíru a že psacího stroje mohl použít jen ojediněle.
Vláda tvrdí, že stěžovatel mohl ve věznici Rýnovice používat psací stroj a že mu nic nebránilo zakoupit si kopírovací papír za finanční prostředky ze svého účtu.
V roce 1999, během jeho pobytu ve věznici v Bělušicích, stěžovateli nebylo umožněno odeslat naléhavý telegram Evropskému soudu pro lidská práva, v němž si chtěl stěžovat na porušování svých práv.
Dne 9. srpna 1999, když byl informován o svém převedení do jiné věznice, byl stěžovatel psychicky rozrušen. Nebylo mu umožněno odeslat telegram řeckému velvyslanectví s textem: „S. O. S., jsem psychicky mučen, prosím informujte Štrasburk“. Stěžovateli bylo sděleno, že telegram nelze odeslat, protože jeho účet byl zablokován v důsledku jeho přeložení do jiné věznice.
V listopadu 1999 a dne 4. ledna 2000 stěžovateli nebylo umožněno uskutečnit telefonický hovor s kanceláří Soudu ani s německým advokátem za účelem vyřešení otázky jeho právního zastoupení v řízení před Soudem.
Dne 13. ledna 2000 správa věznice Valdice, jež byla požádána vládním zmocněncem o vyjádření k různým stěžovatelovým tvrzením, vyzvala stěžovatele, aby upřesnil a konkretizoval své námitky proti České republice podané u Soudu, neboť tyto byly pouze obecného charakteru. Tato výzva byla učiněna na základě vyhlášky č. 150/1958 Sb., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících (dále jen „vyhláška“). Stěžovatel odmítl na tuto výzvu reagovat s odůvodněním, že správa věznice nebyla účastníkem řízení před Soudem.
Dne 18. února 2000 zaslal stěžovatel Soudu telegram s textem „S. O. S. týrání“.
Dne 4. ledna 2001 správa věznice Plzeň vyzvala stěžovatele, aby upřesnil své námitky podané k Soudu, s odůvodněním, že jeho tvrzení jsou nejasná a že vládní zmocněnec požádal věznici o vyjádření ke stěžovatelovým námitkám. Podle záznamu, který byl pořízen podle § 9 vyhlášky č. 150/1958 Sb., stěžovatel prohlásil, že nesouhlasí s poměry ve věznici, že jeho právo na návštěvy je omezováno, že mu nebylo umožněno pořizovat fotokopie relevantních dokumentů ani vést telefonické hovory v angličtině s kanceláří Soudu. Stěžovatel dále uvedl, že se obává, že peníze, které by mu poslali příbuzní, by mohly být použity k úhradě jeho dluhů bez jeho souhlasu.
Dne 11. května 2001 byl stěžovateli povolen třicetiminutový telefonický rozhovor s kanceláří Soudu. Dopisem ze dne 28. května 2001 stěžovatel informoval Soud, že správa věznice pořídila záznam tohoto rozhovoru a že tento záznam byl předán státnímu zástupci. Stěžovatel dále informoval Soud o tom, že pracovníci správy věznice četli dopis německého občana W. F., který stěžovateli poskytoval pomoc v řízení před Soudem. Správa věznice stěžovateli vysvětlila, že W. F. není řádně ustanoveným právním zástupcem a že obálka nenaznačovala, že by tato korespondence byla vyňata z kontroly v důsledku své speciální povahy.
Dne 5. ledna 2001, 30. května 2001 a 10. prosince 2001 nebylo stěžovateli umožněno odeslat telegramy, kterými chtěl informovat Soud o kázeňských opatřeních, jež mu byla uložena. Následně však stěžovatel mohl relevantní informace odeslat běžnou poštou.
Při několika příležitostech byly dokumenty a další majetek stěžovatele prohledány a vráceny mu v nepořádku.
(ii)Zacházení, kterému byl stěžovatel vystaven během výkonu trestu odnětí svobody
Stěžovatel uvádí, že podmínky, v nichž vykonává trest odnětí svobody, jsou nelidské a ponižující. Zejména tvrdí, že věznice jsou přeplněné, že byl umístěn v celách bez zásuvky elektrického proudu a bez teplé vody, že má pouze jednu hodinovou vycházku denně a že se mu nedostává vegetariánské stravy.
Stěžovatel trpěl ekzémem na rukou. Dne 19. června 2000 mu vězeňský lékař odmítl předepsat mast s kortikoidy s odůvodněním, že tato léčba podléhá dodatečnému úhradě. Lékař zařídil vyšetření stěžovatele dermatologem, jež se uskutečnilo dne 1. srpna 2000. Podle stěžovatele ho dermatolog odmítl léčit a tvrdil, že stěžovatel netrpí žádnou chorobou.
Stěžovatel dále tvrdí, že mu nebyla poskytována náležitá lékařská péče, protože v České republice není zdravotně pojištěn.
Vláda napadá stěžovatelova tvrzení a uvádí, že všem vězňům je poskytována náležitá zdravotní péče, jejíž náklady – v případě, že vězeň nedisponuje dostatečnými prostředky – nese vězeňská správa. Odvolává se také na závěry lékařské komise, podle které lékařská péče poskytovaná stěžovateli nevykazovala žádné nedostatky.
Vězeňská správa odmítla poskytnout stěžovateli magnetofon a další pomůcky, které požadoval za účelem studia cizích jazyků.
V souladu s vězeňskými předpisy byly prostředky, které měl stěžovatel na účtu, používány – v rozsahu přesahujícím zákonné minimum určené pro krytí základních potřeb vězně – k úhradě stěžovatelových dluhů vzniklých v souvislosti s trestním řízením a výkonem trestu.
Stěžovatel tvrdí, že jeho právo na styk s osobami z prostředí mimo věznici a právo přijímat návštěvy bylo neúměrně omezeno.
Toto tvrzení popírá vláda, která s odvoláním na dopis generálního ředitele vězeňské služby ze dne 26. ledna 2001 udává, že žádostem stěžovatele o návštěvy jeho právního zástupce, členů jeho rodiny a ostatních blízkých bylo vždy vyhověno.
Dne 12. února 2001 německý občan W. F., který stěžovateli poskytoval pomoc v řízení před Soudem, informoval Soud, že stěžovatel byl vystaven nelidskému zacházení v odvetě za své stížnosti adresované Soudu. V dopise uvedl, že dne 5. ledna 2001 se stěžovatel musel svléknout v chladné místnosti a byl prohledán několika členy vězeňské stráže. Následně byl stěžovateli uložen kázeňský trest ve formě třídenního pobytu ve zvláštní cele (samotce), kde panovaly nelidské podmínky. Po podání písemné stížnosti řediteli věznice mu byl uložen další kázeňský trest ve formě třídenního pobytu ve zvláštní cele. Během této doby vězeňské orgány prohledaly a odstranily stěžovatelovy věci.
Vláda tato tvrzení popírá a s odvoláním na příslušné vězeňské dokumenty a prohlášení členů vězeňské služby tvrdí, že dne 5. ledna 2001 byl stěžovateli uložen kázeňský trest pobytu v uzavřené části věznice v délce tří dnů kromě doby, kdy se účastnil organizovaných aktivit ve věznici. Kázeňský trest mu byl uložen z toho důvodu, že se dne 4. ledna 2001 opožděně dostavil ke snídani.
Na listinu, na které bylo vyhotoveno rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, stěžovatel napsal poznámku o tom, že nevěděl, že nesmí vstoupit do jídelny po uplynutí doby stanovené pro snídani. Formulář, který stěžovatel odmítl podepsat, naznačuje, že proti rozhodnutí nepodal během třídenní zákonné lhůty žádnou stížnost. Trest vykonal ve dnech 12. až 15. ledna 2001. Dne 29. března 2001 provedla vězeňská správa výmaz trestu ze stěžovatelova vězeňského rejstříku vzhledem k jeho následnému dobrému chování.
Poté, co Soud dne 19. dubna 2001 rozhodl oznámit tuto část stížnosti žalované vládě, byl stěžovatel s ohledem na vyhlášku č. 150/1958 Sb. vězeňskou správou vyzván, aby konkretizoval své námitky předložené Soudu. Vězeňská správa pořídila záznam z následné schůzky, podepsaný stěžovatelem, podle kterého stěžovatel popřel výše uvedená tvrzení W. F. a prohlásil, že s ním již není ve spojení. Stěžovatel také prohlásil, že jeho námitky jsou dostatečně jasné a konkrétní a že se k nim nebude před vězeňskou správou blíže vyjadřovat.
Vláda popírá, že by vězeňská služba odebrala stěžovateli jakékoli dokumenty v souvislosti s kázeňským trestem, který mu byl uložen. Odvolává se na písemná prohlášení dvou vězňů o tom, že stěžovatel před svým umístěním v uzavřené části věznice uložil své dokumenty u nich a že si je později vyzvedl. Nikdo dokumenty ani nečetl, ani neodnesl a stěžovatel o jejich obsahu s uvedenými vězni nikdy nemluvil.
Dne 30. května 2001 byl stěžovateli uložen kázeňský trest ve formě pětidenního pobytu v uzavřené části věznice pro opakované neuposlechnutí člena vězeňské služby, který mu uložil, aby se přestěhoval do jiné cely. Stěžovatel podal stížnost, kterou správa věznice dne 4. června 2001 zamítla.
Dne 30. května 2001 v 21:30 hod. byl stěžovatel umístěn do uzavřené části věznice. Podle jeho vyjádření byl psychicky rozrušen a po vstupu do cely, kde údajně panovaly zdravotně závadné podmínky, se zhroutil. Příslušník vězeňské služby však nezavolal lékaře.
Tato tvrzení vláda popírá. Odvolává se na zápis pořízený členem vězeňské služby, který dne 30. května 2001 odvedl stěžovatele do uzavřené části věznice. Podle jeho prohlášení stěžovatel odmítl součinnost při sepisování svých věcí, které byly uskladněny odděleně. Během noci příslušník vězeňské služby několikrát stěžovatele kontroloval, ten si však na žádné bolesti nestěžoval ani nejevil žádné známky onemocnění. Příslušník rovněž kategoricky popřel stěžovatelovo tvrzení, že ztratil vědomí.
Dne 31. května 2001 se stěžovatel opakovaně odmítl zúčastnit soupisu svých věcí, který měl být podle předpisů vyhotoven v souvislosti s jeho umístěním v uzavřené části věznice. Tento seznam proto vyhotovili čtyři příslušníci vězeňské služby s uvedením, kde budou věci stěžovatele uloženy, a podepsali jej. Stěžovatel tento dokument odmítl podepsat.
Dne 1. června 2001 stěžovatel požádal pracovníky vězeňské správy, aby odeslali telegram Soudu s textem: „S. O. S.! Mučení! Opět potrestán!“ Jeho požadavek byl odmítnut s tím, že stěžovatel nemá dostatečné prostředky k jeho zaplacení. Protože telegram naznačoval, že stěžovatel byl mučen, vězeňská správa předala případ policii. Stěžovatel však odmítl s policií spolupracovat s odůvodněním, že tato je součástí systému, na který si stěžuje. Následně provedl příslušný státní zástupce šetření, při kterém nezjistil žádné porušení práv stěžovatele.
Dne 4. června 2001 byl stěžovateli uložen kázeňský trest ve formě pětidenního pobytu v uzavřené části věznice pro odmítnutí spolupráce při vyhotovování soupisu jeho věcí. Stěžovatel proti tomuto opatření nepodal žádnou stížnost.
Dne 5. června 2001 byl stěžovatel ze zdravotních důvodů hospitalizován ve vězeňské nemocnici.
Podle zápisu ze dne 6. června 2001 byly stěžovatelovy věci zapečetěny za přítomnosti osmi pracovníků vězeňské služby a uloženy do skladu až do doby, kdy si je stěžovatel vyzvedne. Dopisem Soudu ze dne 21. srpna 2001 si stěžovatel stěžoval, že mu jeho dokumenty byly vráceny v nepořádku.
Dne 9. srpna 2001 vězeňská správa požádala stěžovatele s odvoláním na vyhlášku č. 150/1958 Sb. o podrobnější informace o předmětu jeho námitek. Podle záznamu, který stěžovatel podepsal, stěžovatel uvedl, že se nebude ke svým námitkám k Soudu vyjadřovat, protože jsou namířeny proti České republice. Stěžovatel konstatoval, že je na české vládě, aby předložila své vyjádření Soudu.
V dopise doručeném dne 14. ledna 2002 stěžovatel informoval Soud, že dne 10. prosince 2001 příslušníci vězeňské služby kontrolovali jeho věci a že byl následně převeden do uzavřené části věznice, kde strávil 48 hodin. Podle stěžovatele mu nebyl poskytnut toaletní papír, mýdlo ani zubní kartáček. Stěžovatel uvedl, že jeho spisy a dokumenty byly „devastovány“ a nelze je již použít.
4.Řízení proti stěžovateli v Německu
Dne 7. května 1996 německé úřady informovaly české Nejvyšší státní zastupitelství, že několik osob včetně stěžovatele je podezřelých ze spáchání trestných činů, a požádaly české orgány o pomoc.
Dne 25. srpna 1998 státní zástupce v Lipsku informoval stěžovatele, že německé úřady mu nemohou poskytnout právní pomoc při jeho trestním stíhání v České republice. V dopise státní zástupce dále konstatoval, že bude rozhodnuto, zda na stěžovatele bude vydán mezinárodní zatykač a zda bude po pravomocném rozhodnutí českých soudů požadováno jeho vydání do Německa.
Německé úřady následně požádaly o vydání stěžovatele do Německa. Dopisem ze dne 30. srpna 2001 byl stěžovatelův otec informován, že český ministr spravedlnosti souhlasil s vydáním stěžovatele do Německa po ukončení výkonu trestu odnětí svobody.
Dne 14. května 2001 stěžovatel upozornil německý Úřad generálního státního zástupce, že jeho stíhání v Německu by odporovalo zásadě ne bis in idem.
V návaznosti na obvinění stěžovatele z podvodu a dalších trestných činů ustanovil státní zástupce v Lipsku dne 8. srpna 2001 stěžovateli advokáta ex officio, který jej měl zastupovat v trestním řízení vedeném v Německu.
B.Příslušné české vnitrostátní právo
[Následují informace o některých ustanoveních Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, zákona o Ústavním soudu, trestního řádu, zákona o výkonu trestu odnětí svobody, vyhlášky, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, zákona o advokacii, vyhlášky o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a vládní vyhlášky o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících.]
PŘEDMĚT STÍŽNOSTI
Námitky proti České republice
1. Stěžovatel namítá, že byl zatčen a zadržován protiprávně, že délka jeho pobytu ve vazbě byla nepřiměřená a že o jeho žádostech o propuštění z vazby nebylo rozhodováno dostatečně rychle. Tím byl podle jeho tvrzení porušen čl. 5 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 a 4 Úmluvy.
2. Stěžovatel dále namítá, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě před nezávislým a nestranným soudem podle článku 6 Úmluvy. Zejména tvrdí, že se nemohl obhajovat prostřednictvím kvalifikovaného advokáta dle vlastního výběru, že mu české orgány odmítly poskytnout kopie dokumentů potřebných k přípravě jeho obhajoby, že městský soud nevyslechl několik svědků a že mu nebyl poskytnut překlad rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 1998.
3. Podle článku 8 a 9 Úmluvy stěžovatel namítá, že:
(i) jeho přátelům a známým nebylo v několika případech dovoleno ho navštívit a že během svého pobytu ve vazbě nemohl pravidelně provozovat sport,
(ii) jeho korespondence byla prohlížena,
(iii) mu byla odňata část dokumentů náboženské povahy, když byl ve vazbě,
(iv) ve vězení mu nebyly povoleny intimní návštěvy a
(v) jeho telefonické rozhovory s kanceláří Soudu byly nahrávány.
4. Stěžovatel spatřuje porušení článku 3 Úmluvy v tom, že podmínky jeho vazby byly ponižující a že mu ve vězení nebyla poskytována řádná lékařská péče.
5. Podle článku 1 Protokolu č. 1 stěžovatel napadá, že část finančních prostředků, které měl na účtu ve věznici, byla bez jeho souhlasu použita k úhradě jeho dluhů vůči České republice.
6. Stěžovatel podle článku 2 Protokolu č. 1 namítá, že mu vězeňské orgány odmítly poskytnout magnetofon a další pomůcky pro studium cizích jazyků.
7. Stěžovatel tvrdí, že byl porušen článek 4 Protokolu č. 7 tím, že ho vězeňské orgány podrobovaly dalším omezením a kázeňským trestům.
8. Podle článku 34 Úmluvy stěžovatel napadá, že
(i) při několika příležitostech mu nebylo umožněno telefonovat nebo odeslat naléhavé telegramy kanceláři Soudu,
(ii) nemohl používat psací stroj a nebyl mu poskytnut kopírovací papír a potřebné pomůcky k přípravě jeho stížnosti a ke kopírování relevantních dokumentů,
(iii) jeho věci včetně jeho dokumentů byly několikrát odneseny a vráceny v nepořádku,
(iv) několik dopisů zaslaných mu kanceláří Soudu bylo otevřeno a
(v) vězeňské orgány ho vyslýchaly ohledně jeho stížností Soudu.
9. S odkazem na výše uvedené údaje stěžovatel také tvrdí, že byly porušeny články 13, 14 a 18 Úmluvy.
Námitky proti Německu
10. Stěžovatel tvrdí, že byl porušen článek 4 Protokolu č. 7 tím, že německé orgány ho hodlají stíhat pro stejné trestné činy, za které již byl odsouzen v České republice.
11. Stěžovatel si podle čl. 5 odst. 1, 2, 4 a 5 Úmluvy stěžuje, že německé orgány jsou na základě své tajné spolupráce s českými orgány spoluodpovědné za jeho nezákonný trest odnětí svobody v České republice.
12. Podle článku 6 a 14 Úmluvy stěžovatel namítá, že německé orgány porušily jeho právo na obhajobu tím, že poskytly informace o něm českým orgánům a že nezajistily, aby se k českým soudům dostavili svědkové, kteří byli vyslechnuti v Německu.
13. Podle článku 8 Úmluvy stěžovatel napadá, že jeho dopisy určené W. F. byly prohlíženy vězeňskou správou v Saarbrückenu, kde byl W. F. ve vazbě.
Řízení před SoudEm
Dne 5. března 1999 informovala tajemnice sekce vládu České republiky o podání stížnosti podle článku 40 jednacího řádu Soudu.
Dne 11. května 1999 Soud oznámil stížnost vládě České republiky a vyzval účastníky k zaujetí stanoviska k námitkám stěžovatele podle článku 5 a 6 Úmluvy. Dne 7. září Soud položil účastníkům další otázky týkající se tvrzeného porušení práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
Vláda České republiky odpověděla dne 9. srpna 1999 a 1. prosince 1999.
Stěžovatel předložil četné dokumenty, v nichž reagoval na stanovisko vlády a namítal další porušování svých práv.
Dne 27. srpna 1999 předseda sekce rozhodl, že stěžovateli bude poskytnuta právní pomoc ve vztahu k jeho stížnosti na Českou republiku.
Dne 18. ledna 2000 německý advokát informoval stěžovatele, že nemůže vyhovět jeho žádosti o právní zastoupení, protože částka, která by mu byla vyplacena podle předpisů Soudu o právní pomoci, by pravděpodobně neuhradila všechny jeho náklady a výlohy.
Jelikož stěžovatel nebyl s to nalézt vhodného právního zástupce, předseda České advokátní komory na žádost kanceláře Soudu ustanovil českého advokátku, která byla ochotna stěžovatele před Soudem zastupovat. Dne 21. července 2000 stěžovatel tuto advokátku informoval, že její zastupování nepřijímá, s odůvodněním, že dotyčná advokátka závisí na České advokátní komoře, která před tím porušila jeho práva.
V srpnu 2000 stěžovatel informoval Soud, že si přeje být zastupován německým občanem W. F. Předseda sekce rozhodl, že jmenovaný nemůže zastupovat stěžovatele v rámci programu právní pomoci financovaného Radou Evropy, protože nesplňuje podmínky stanovené čl. 36 odst. 4 písm. a) jednacího řádu Soudu. Stěžovateli bylo sděleno, že W. F. mu může napomáhat v řízení před Soudem, pokud si to bude přát. Stěžovatel následně informoval Soud, že ho W. F. nemůže zastupovat, protože je ve výkonu trestu odnětí svobody v Německu. Stěžovatel rovněž uvedl, že vězeňská správa v Saarbrückenu prohlížela dopisy, které W. F. zaslal.
Dne 5. prosince 2000 Soud vyzval vládu České republiky, aby se vyjádřila k údajnému omezování stěžovatelova styku s osobami z prostředí mimo věznici a k údajně nezákonnému disponování s finančními prostředky stěžovatele. Vláda byla rovněž vyzvána k vyjádření k námitce stěžovatele, že mu nebyly poskytnuty potřebné pomůcky k předložení jeho stanoviska Soudu.
Vláda odpověděla dne 7. února 2001. Stěžovatel Soudu zaslal několik dopisů, v nichž vznesl další námitky podle článku 3 a 34 Úmluvy.
Dne 20. března 2001 Soud vyzval účastníky, aby zaujali stanovisko k těmto námitkám. Vláda České republiky odpověděla dne 1. června 2001 a dne 31. srpna 2001 předložila další stanovisko ke stěžovatelovým tvrzením, že se mu nedostalo dostatečné zdravotní péče. Stěžovatel se vyjádřil několika dopisy, v nichž předložil Soudu další námitky.
Dne 10. října 2001 vláda uvedla, že stěžovatel zneužívá práva individuální stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Upozornila, že stěžovatel se k českým úřadům chová urážlivě a provokativně, že ve svých podáních používá urážlivých výroků a že neustále podává neodůvodněné stížnosti.
Dne 30. listopadu 2001 tajemnice sekce upozornila stěžovatele na možné důsledky neustálého používání urážlivých nebo provokativních výroků, které zneužívají práva stížnosti.
PRÁVNÍ POSOUZENÍ
Tvrzené zneužití práva individuální stížnosti stěžovatelem
1. Vláda České republiky tvrdí, že stěžovatel zneužil práva individuální stížnosti tím, že opakovaně podával neodůvodněné stížnosti, úmyslně vyvolával situace, na něž si stěžuje Soudu, a ve svých podáních k Soudu uváděl neopodstatněná obvinění a urážlivé výroky na adresu politických zástupců a úředníků České republiky.
Soud připomíná, že vytrvalé používání urážlivých a provokativních výroků stěžovatelem může být pokládáno za zneužití práva stížnosti ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy (viz mutatis mutandis Stamoulakatos proti Spojenému království, č. 41117/98, 41119/98, 42204/98 a 42212/98, rozhodnutí ze dne 18. ledna 2001).
Soud podotýká na jedné straně, že stěžovatel v některých svých podáních použil urážlivých výroků o Češích všeobecně a o některých českých úřadech. Soud neshledal nic, co by použití takových výroků ospravedlňovalo. Na druhé straně Soud bere v úvahu, že výskyt takových výroků v objemné stěžovatelově korespondenci není častý a že od upozornění tajemnice sekce ze dne 30. listopadu 2001, kterým byly stěžovateli sděleny možné důsledky opakovaného používání urážlivých výroků, se v jeho podáních žádné výroky tohoto druhu již neobjevily.
Za těchto okolností nepovažuje Soud za vhodné stížnost odmítnout pro její zneužívající povahu ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy.
Tvrzené porušení stěžovatelova práva podat individuální stížnost
2. Stěžovatel si stěžuje, že mu české úřady bránily v účinném uplatnění jeho práva podat stížnost k Soudu, s tvrzením, že mu bylo znemožněno uskutečnit telefonické hovory a odeslat naléhavé telegramy kanceláři Soudu, že nebyly mu poskytnuty potřebné pomůcky pro přípravu jeho stížnosti, že jeho věci včetně jeho dokumentů mu byly v několika případech odebrány a vráceny v nepořádku a poškozené, že několik dopisů zaslaných mu kanceláří Soudu bylo otevřeno a byl vyslýchán správou věznice ohledně svých námitek předložených Soudu. Dovolává se článku 34 Úmluvy, který stanoví:
„Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.“
Vláda popírá tvrzení stěžovatele, že dopisy zasílané mu kanceláří Soudu byly otevírány a čteny příslušníky vězeňské služby. Vláda tvrdí, že korespondence uvězněné osoby se Soudem je vyňata z jakékoli kontroly podle § 17 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody z roku 1999 a že tato korespondence byla stěžovateli vždy neprodleně předávána.
Vláda dále uvádí, že telegramy, které stěžovatel hodlal zaslat kanceláři Soudu, nebyly odeslány, protože stěžovatel buď neměl dostatečné finanční prostředky na úhradu jejich odeslání, nebo byl jeho účet uzavřen v důsledku jeho převedení do jiné věznice. Vláda uvádí, že vězeňská správa poskytuje nemajetným vězňům na jejich žádost poštovné na běžné dopisy určené jejich právním zástupcům, státním orgánům a mezinárodním orgánům pověřeným ochranou lidských práv. Vězeňská služba však není povinna nést náklady telefonických hovorů ani telegramů vězněné osoby. Vláda dále upozorňuje, že stěžovateli nebylo nikdy bráněno ve styku se Soudem běžnou poštou.
Vláda konečně tvrdí, že stěžovatel mohl kdykoli užívat svých dokumentů s výjimkou období svých kázeňských trestů v uzavřené části věznice. Upozorňuje, že stěžovatel vypracoval a zaslal Soudu značný počet stížností i za své spoluvězně, a dochází k závěru, že měl k dispozici dostatečné prostředky, aby se mohl domáhat svých práv podle článku 34 Úmluvy.
Stěžovatel napadá tvrzení vlády a trvá na svém tvrzení o porušení článku 34 Úmluvy.
Soud připomíná, že článek 34 Úmluvy ukládá smluvním státům, aby nebránily jednotlivcům v účinném výkonu práva předkládat stížnosti Soudu. I když tato povinnost je, na rozdíl od ostatních práv uvedených v Úmluvě a protokolech, procesní povahy, ze samotné podstaty tohoto procesního práva vyplývá, že jednotlivci si mohou na jeho údajné porušení stěžovat v řízení podle Úmluvy.
Pro účinné fungování systému individuálních stížností zavedeného článkem 34 je nanejvýš důležité, aby stěžovatelé mohli volně komunikovat se Soudem, aniž by byli podrobeni jakékoli formě nátlaku úřadů, aby své námitky vzali zpět nebo změnili. V tomto kontextu „nátlak“ zahrnuje nejen přímé donucení a zjevné případy zastrašování, ale i jiné nepřímé úkony nebo styky, jejichž účelem je odvrátit nebo odradit stěžovatele od využívání prostředku nápravy podle Úmluvy. Otázku, zda styky mezi stěžovatelem a úřady dosahují úrovně praktik nepřijatelných z hlediska článku 34 Úmluvy, je třeba zodpovědět s ohledem na specifické okolnosti případu. V kontextu, kdy jsou stěžovatelé dotazováni na své stížnosti podle Úmluvy vnitrostátními vyšetřovacími orgány, závisí na tom, zda použitý postup zahrnoval nějaký nedovolený nebo nepřijatelný nátlak, který by bylo možno pokládat za bránění výkonu práva podat individuální stížnost (viz např. Aydin proti Turecku, č. 23178/94, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 1997, § 115–117; Salman proti Turecku, č. 21986/93, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2000, § 130 s dalšími odkazy).
Soud podotýká, že příslušníci vězeňské služby požádali stěžovatele při několika příležitostech, aby upřesnil své námitky předložené Soudu za účelem objasnění věci. Tyto žádosti byly zřejmě učiněny po rozhodnutí Soudu oznámit námitky stěžovatele žalované vládě. Příslušníci vězeňské služby, kteří se stěžovatele dotazovali, se odvolávali na vyhlášku č. 150/1958 Sb., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Stěžovatel se odmítl vyjádřit s tím, že jeho námitky se týká vězeňské správy, a je tudíž věcí vlády, aby Soudu odpověděla. Z každého jednání se stěžovatelem byl v souladu s uvedenou vyhláškou pořízen zápis, z nichž většinu stěžovatel podepsal. Tyto zápisy předložila žalovaná vláda Soudu.
Soud sdílí stěžovatelův názor, že v zásadě nebylo vhodné, aby se ho vězeňská správa dotazovala na námitky, které předložil Soudu a které se týkaly zejména zacházení, jemuž byl údajně vystaven ze strany vězeňského personálu. Soud však nenalezl žádný náznak, že použitý postup, jehož zřejmým účelem bylo objasnění skutkového stěžovatelovy věci, zahrnoval jakoukoli formu nezákonného nebo nepřijatelného nátlaku, který by bylo možno pokládat za bránění stěžovateli ve výkonu jeho práva podat individuální stížnost.
Co se týče stěžovatelových stížností, že mu nebylo dovoleno zasílat telegramy nebo telefonovat kanceláři Soudu a že dopisy zasílané mu kanceláří Soudu byly v několika případech otevřeny, Soud se domnívá, že tyto námitky je třeba posuzovat spíše podle článku 8 Úmluvy než podle článku 34 Úmluvy. Zejména objemná korespondence, kterou stěžovatel zasílal Soudu, potvrzuje, že mohl všechny své námitky Soudu posílat běžnou poštou a že neexistují žádné známky toho, že by korespondence mezi Soudem a stěžovatelem byla doručována s prodlevami nebo že by do ní bylo nějakým způsobem zasahováno.
Soud přezkoumal také ostatní stěžovatelovy námitky podle článku 34 a shledává, že neexistuje dostatečný skutkový základ, který by mu umožňoval učinit závěr, že úřady žalovaného státu stěžovatele zastrašovaly nebo mu vyhrožovaly za okolností, jejichž účelem byla snaha, aby své stížnosti vzal zpět nebo změnil, nebo že se nějakým jiným způsobem vměšovaly do výkonu jeho práva podat individuální stížnost.
Soud konečně podotýká, že stěžovateli byla poskytnuta bezplatná právní pomoc v rámci programu právní pomoci financovaného Radou Evropy a že Česká advokátní komora mu poté, co se stěžovateli nepodařilo získat právního zástupce, doporučila advokátku, která jej byla ochotna zastupovat v řízení před Soudem. Stěžovatel však odmítl pomoc právní zástupkyně z důvodů, které Soud pokládá za neopodstatněné. Stěžovatel proto nese plnou odpovědnost za jakékoli nedostatky prezentace jeho věci Soudu.
S ohledem na výše uvedené okolnosti a úvahy Soud dospívá k závěru, že tvrzené porušení článku 34 Úmluvy nebylo prokázáno.
Tvrzené porušení stěžovatelových věcných práv podle Úmluvy českými orgány
3. S odvoláním na výše uvedené skutečnosti stěžovatel tvrdí, že české orgány porušily jeho práva podle článku 3, 5, 6, 8, 9, 13, 14 a 18 Úmluvy, jakož i podle článku 1 a 2 Protokolu č. 1 a článku 4 Protokolu č. 7.
Vláda namítá, že stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, jak vyžaduje čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Zejména tvrdí, že stěžovatel po vyčerpání ostatních dostupných prostředků nápravy nepodal formálně řádně ústavní stížnost, ve které by se domáhal ochrany svých základních práv a svobod, na jejichž porušování nyní poukazuje před Soudem.
Stěžovatel uvádí, že nemohl podat ústavní stížnost v řádné formě, protože neměl náležitou právní pomoc. Uvádí zejména, že jeden z advokátů mu přidělených výslovně prohlásil, že stát platí odměnu za právní zastupování opožděně. Dále stěžovatel neměl důvěru k J. K., protože údajně řádně nehájil stěžovatelovy zájmy.
Soud připomíná, že účelem požadavku vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, stanoveného v čl. 35 odst. 1 Úmluvy, je dát smluvním státům možnost předejít nebo napravit tvrzené porušení dříve, než bude předloženo orgánům Úmluvy. Státy se proto nemusí zodpovídat za své jednání před mezinárodním orgánem dříve, než dostanou možnost zjednat nápravu v rámci vlastního právního řádu. Toto ustanovení vychází z předpokladu, jenž se odráží v článku 13 Úmluvy a s nímž článek 35 úzce souvisí, že vnitrostátní právní řád poskytuje stěžovateli účinný prostředek nápravy. V tomto ohledu je mechanismus ochrany zavedený Úmluvou podpůrný ve vztahu k systémům ochrany lidských práv ve vnitrostátních právních řádech. Proto musí být stížnost předložená Soudu nejprve uplatněna – alespoň ve své podstatě – příslušnému vnitrostátnímu orgánu v souladu s formálními požadavky stanovenými vnitrostátním právem (viz Selmouni proti Francii, č. 25803/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 74).
Soud podotýká, že podle článku 10 Ústavy České republiky je Úmluva nedílnou součástí českého právního řádu, kde má přednost před vnitrostátními zákony. Ustanovení Úmluvy, která stanoví hmotná práva a svobody, jsou přímo použitelná. Stěžovatel měl tedy možnost opřít se o tato ustanovení u českých orgánů včetně Ústavního soudu a stěžovat si na jejich porušování. Co se týče konkrétně účinnosti ústavní stížnosti, Soud je přesvědčen, že v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu tento prostředek mohl zjednat nápravu stěžovatelových námitek. Nelze jej proto pokládat za neúčinný.
Soud konstatuje, že stěžovatel se dne 8. a 23. března 1998 obrátil na Ústavní soud se žádostí o informace týkající se ustanovení Ústavy. S ohledem na nedostatek jakýchkoli konkrétních tvrzení o porušování ústavně zaručených práv Ústavní soud stěžovatele informoval o podmínkách pro podání ústavní stížnosti.
Dne 15. a 22. února 1999 si stěžovatel stěžoval Ústavnímu soudu na porušování svého práva na spravedlivý proces v trestním řízení proti němu. Ústavní soud jej vyzval, aby si do šedesáti dnů zvolil právního zástupce. Na stěžovatelovu žádost mu Česká advokátní komora přidělila obhájce. Toto přidělení bylo odvoláno poté, co bylo zjištěno, že trestní soud již určil stěžovateli právního zástupce ex officio, s odkazem na příslušné předpisy, které vylučovaly, aby v takovém případě advokátní komora stěžovateli ustanovila dalšího advokáta.
Soud konstatuje, že J. K., který byl následně stěžovateli přidělen, ho informoval, že ústavní stížnost na trestní řízení může být podána teprve po vynesení pravomocného rozsudku trestního soudu. Nebylo prokázáno, že by tato rada byla nesprávná, protože podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není ústavní stížnost přípustná, pokud stěžovatel předtím nevyčerpal všechny procesní prostředky poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv.
V každém případě Soud nemá žádný důkaz, že by J. K. nebo kterýkoli jiný advokát, který stěžovatele během trestního řízení obhajoval, odmítl stěžovatele zastupovat před Ústavním soudem. Na základě informací, jež má Soud k dispozici, nepřikládá námitkám stěžovatele, že neměl důvěru k J. K. a že jiný advokát, který mu byl přidělen dříve, údajně prohlásil, že stát platí odměny za právní zastupování opožděně, rozhodující význam.
Soud dále konstatuje, že stěžovatel neprokázal, že se snažil napadnout údajné porušování svých práv zaručených Úmluvou, k nimž mělo docházet během jeho vazby, před Ústavním soudem, i když během tohoto období byl zastupován několika advokáty, z nichž dva byli určeni jím nebo jeho příbuznými.
Konečně, co se týče stížností na údajná porušování stěžovatelových věcných práv zaručených Úmluvou, k nimž mělo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, Soud konstatuje, že stěžovatel po vyčerpání ostatních prostředků nápravy nepožadoval nápravu před Ústavním soudem.
K tvrzení stěžovatele, že si nemohl zvolit advokáta, který by ho zastupoval v řízení před Ústavním soudem, protože byl ve výkonu trestu, Soud uvádí, že stěžovatel mohl požádat Českou advokátní komoru, aby mu přidělila advokáta (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii), pokud si nemohl advokáta zvolit sám. Podle názoru Soudu stěžovatelova argumentace, podle níž nebyl povinen použít tohoto opravného prostředku, protože ztratil důvěru v advokátní komoru a její členy, nemá oporu ve skutečnostech, které by ji objektivně odůvodňovaly. S ohledem na výše řečené Soud neshledal žádné konkrétní důvody, které by stěžovatele zbavovaly povinnosti vyčerpat tento vnitrostátní prostředek nápravy.
Z toho vyplývá, že stěžovatel u této části stížnosti nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, jak požaduje čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Proto musí být jeho stížnost odmítnuta podle čl. 35 odst. 4 Úmluvy.
Tvrzené porušení stěžovatelových práv německými orgány
4. Stěžovatel si stěžuje, že německé úřady ho hodlají stíhat za stejné trestné činy, za něž již byl odsouzen v České republice. Namítá porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7, který stanoví:
„Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
Soud připomíná, že čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 nezaručuje respektování zásady ne bis in idem v případech, kdy osoba byla nebo bude souzena nebo odsouzena soudy různých států (viz např. Amrollahi proti Dánsku, č. 56811/00, rozhodnutí ze dne 28. června 2001).
Z toho vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
5. Podle článku 8 Úmluvy si stěžovatel stěžuje, že jeho dopisy určené W. F. byly prohlíženy správou věznice v Saarbrückenu, kde je W. F. vězněn.
Soud podotýká, že stěžovatel neprokázal, že se po využití ostatních prostředků nápravy v tomto ohledu domáhal u Spolkového ústavního soudu cestou ústavní stížnosti.
Z toho vyplývá, že tuto část stížnosti je nutno odmítnout pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.
6. Stěžovatel si rovněž stěžuje, že svou spoluprací s českými orgány a svým postojem k jeho stíhání v České republice německé orgány porušily jeho práva podle čl. 5 odst. 1, 2, 4 a 5, jakož i články 6 a 14 Úmluvy.
I za předpokladu, že stěžovatel vyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy, Soud konstatuje, že tyto námitky jsou zcela neopodstatněné a neobsahují náznak porušení práv stěžovatele podle Úmluvy.
Z toho vyplývá, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné a musí být odmítnuty podle čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.
Z těchto důvodů Soud jednomyslně
prohlašuje stížnost za nepřijatelnou.
S. Dollé
J.-P. Costa
tajemnice
předseda
Full & Egal Universal Law Academy